Časopis Myslivost

Chov a lov zvěře v honitbách na území KRNAP se řídí svými specifickými pravidly, současně ovlivňuje a je ovlivňován činností myslivců v přilehlých honitbách, které ve velké míře spadají právě pod Okresní myslivecký spolek v Trutnově.
Myslivost v honitbách KRNAP patří pod odbor péče o les. Požádala jsem tedy výrobního náměstka Správy Krnapu, Ing. Aloise Grundmanna a odborného pracovníka v myslivosti, pana Josefa Jona o přiblížení historie a současnosti chovu zvěře na území parku.

Vzhledem k blížícímu se ročnímu období je velmi aktuální otázka zajištění zvěře v období strádání. Mohli byste blíže vysvětlit systém přezimovacích obůrek pro jelení zvěř na území Krkonoš?
V minulosti zde bývaly panské a hraběcí honitby. Hrabě už ve své době věděl, že jelen je živočich, který může způsobit škody a že migrace zvěře je jejím přirozeným projevem. Zaplotil tedy své území, aby zvěř nemohla přecházet k sousedním hospodářům a činit jim škody, které by hrabě musel platit. Důvody k ohraničení míst, kam měla zvěř přístup, byly převážně ekonomické.
V současné době, v posledních pětadvaceti letech, je zřizování obůrek zaměřeno převážně na stabilizaci zvěře v kritickém zimním období.
Z historie před sto lety je známo, že stavy zvěře v Krkonoších byly velmi nízké, ale šlechta si chtěla svůj život obohatit lovem, tak se snažila jelení zvěř chovat. Hlavně se však stavy vysoké zvěře v horách navyšovaly, protože byla postupující civilizací vytlačena z níže položených lokalit, které se začaly obhospodařovat. Zvěř ztrácela svá původní stávaniště a stahovala se do méně přístupných lokalit, to znamená do hor. I v historii však zvěř migrovala a v genech má zakódováno vyhledávat letní a zimní stávaniště zejména s ohledem na potravní nabídku. Zde nastává problém, když zvěř opouští letní a přesouvá se na zimní stávaniště, cestou se zastavuje v lesích, kde působí škody. Z tohoto důvodu, na základě doporučení Výzkumného ústavu myslivosti na Zbraslavi, pány doktory Lochmanem a Fišerem, byla v roce 1972 postavena první přezimovací obůrka Hádek, v Dolním Dvoře, která je v Krkonoších nejstarší.

Tento první pokus se zřejmě osvědčil, když se v budování obůrek pokračovalo i nadále. Kolik obůrek je v současnosti na území Krkonoš? Jaký počet zvěře se v nich na zimu shromažďuje?
S první obůrkou jsme měli kladné zkušenosti, podařilo se uzavřít několik desítek kusů zvěře a tím eliminovat v listopadu až květnu škody loupáním, případně okusem. Proto se časem rozšířil tento nápad až na dnešních 16 obůrek v režijních honitbách a další dvě v pronajatých honitbách. Byli zde načerpat informace i kolegové ze Šumavy, z Jeseníků, z Orlických hor, takže myšlenka, která vznikla tady v Krkonoších, se rozšiřuje po celé republice, současně probíhá tento způsob péče o zvěř i v Německu, na bavorské straně začínali současně s námi, tedy nejsme žádní objevitelé nové země, je to výsledek spolupráce.

Jak jste vybírali vhodné lokality pro shromažďování zvěře? Přichází na zimu sama do obůrek nebo některé kusy zůstávají venku?
Obůrky jsou od 2,5 až po 12 ha. Jsou hlavně v místech, kde dříve probíhalo přikrmování, která zvěř navštěvovala sama od sebe. Většinou lemují horská údolí, kde byly krmelce nebo oborohy. Na slunných stráních, s potůčkem, s loukou, aby tam mohlo být zvěřní políčko. Na takových místech se začal stavět plot, zvěř mohla volně procházet tam i ven, a teprve když už bylo hodně sněhu a zdálo se, že veškerá zvěř z dané oblasti je již v objektu, tak jsme jej zaplotili.
Obhospodařujeme desítky tisíc hektarů, přesto se nám tento prostor občas zdá malý. Ne z důvodu rozsahu, ale z důvodu konfigurace. Území národního parku je relativně úzký pruh podél polských hranic. Je zde výrazný rozdíl mezi letní a zimní sezónou. Kdybychom podobné území o výměře cca 30 000 ha měli na rovině, jako je například u Hradce Králové, žádná migrace zvěře nebude, protože zvěř nepocítí potřebu.
Zvěř v obůrkách máme spočítanou, uvádíme přesnost až 95 %, z tohoto počtu je pak vypracován plán lovu. Snažíme se plnit plán lovu na 100 % a již delší dobu se skutečné početní stavy jelení zvěře blíží tzv. normovaným. To je právě ono množství zaručující přírodní rovnováhu, která je občas narušována migrací zvěře.

Rozhodli jste se tedy pohyb zvěře sledovat, abyste si ověřili, kolik jí přejde z polské strany?
Ano, zde jsme u začátků toho, proč vznikl nápad označování zvěře a sledování jejího pohybu.
Migrace je jistě obousměrná, ale bude zajímavé se dozvědět, zda jelení zvěř preferuje návrat do stejných zimních stávanišť a zejména kde se zdržuje v letním období.
Dříve jsme obůrky budovali pro to, abychom chránili lesy před škodami, které zvěř způsobuje, dnes je situace paradoxně taková, že obůrky stavíme, abychom chránili zvěř a ta měla alespoň kousek místa pro pokojné přečkání pro ně nejnáročnějšího období roku. Pokud najdeme někde prostor, kde lidé budou ctít nároky zvěře, nebudou pouštět psy na volno a nebudou se prohánět na různých skútrech či čtyřkolkách, zkrátka když najdeme místo bez negativního dopadu civilizace, obůrky tam nemusíme stavět. Zvěř je naučena držet si stávaniště i bez plotu. Bohužel mnoho lidí nectí nejrůznější nařízení národního parku, proto potřebuje mít zvěř své vyhrazené místo.

Kdy jste s označováním zvěře začali? Mohli byste popsat jak probíhá a jaké jsou výsledky?
Již před sedmi lety bylo označeno několik desítek kusů. Zvěř se uspí narkotizační střelou, podrží se, připevní se jí značka na ušní boltec, kus se popíše, vyfotografuje a probudí se další látkou k životu. Lidem by mohlo připadat, že zvěř v obůrce je jako stádo ve chlévě a že označování je hračka ale není to tak. Nechceme zvěř zbytečně stresovat, takže postupujeme pomalu a ohleduplně. Postupně chceme označit každý rok kolem sta kusů, tedy čtvrtinu vší zvěře, která tu je. Označovat ji ve volnosti by byl nadlidský úkol. Garantem tohoto projektu je MVDr. Lamka, který s námi aktivně spolupracuje.

Označujete i holou zvěř nebo jen trofejovou?
Cílem označování je pojmout veškerou zvěř. Snažíme se značky dávat průběrným kusům, aby se zjistilo při odstřelu, kde byly uloveny, tím můžeme vyhodnotit k jakému pohybu zvěře v různých ročních obdobích dochází.
V letošním roce navíc chceme označit pět až sedm kusů obojkem s vysílačkou, abychom mohli sledovat jeho pohyb průběžně. Tyto obojky bychom naopak dávali trofejovým kusům, velmi nadějným jelenům, protože věříme, že i když přejdou hranice, jsou ještě myslivci, kteří je nechají žít, abychom je mohli pozorovat co nejdéle. Zatím jsou s těmito obojky zkušenosti z Bavorska a Šumavy, zvěř si na ně poměrně dobře zvyká, uvidíme jak se osvědčí u nás. Životnost baterie ve vysílačce by měla být asi dva roky, možná déle, pak je třeba jí vyměnit.

Zapojili jste do sledování zvěře i myslivce z přilehlých honiteb?
O celé akci jsme informovali myslivce i veřejnost prostřednictvím letáků na výstavě trofejí v Trutnově, leták byl vložen do každého katalogu. Také byly osloveny všechny honitby sousedící s KRNAP, včetně referátů životního prostředí pověřených obcí.
Využil bych i tohoto článku, aby se myslivci dozvěděli, že když uloví označenou laň nebo jelena třeba u Jičína, u Lomnice nebo ještě dále, potřebovali bychom, aby nám dali zprávu o jejich posledním výskytu. Právě proto zvěř značkujeme tak, aby to bylo vidět na první pohled a myslivci nám to mohli nahlásit. Bohužel v posledních letech tato zpětná vazba chyběla. Budeme rádi, když nám dají vědět, jen tak můžeme sledování co nejlépe vyhodnotit. Že je jelen uloven jinde než na území KRNAP neznamená, že někdo někomu chce odebrat trofej, značkování má zjistit pouze migraci.

Je dobře, že spolupracujete a jednáte s myslivci z OMS Trutnov a že jste zachovali společnou přehlídku trofejí.
Ano, vztahy mezi správou KRNAP a OMS Trutnov jsou korektní. Území parku je dlouhé, ale dosti úzké a my dobře víme, že pokud nebudeme mít podchycené i podhůří, naše výsledky budou stále poloviční. Pořád vycházíme z toho, že myslivci jsou lidé, kteří přírodě dávají mnoho, protože normální myslivec byl a je ochránce přírody, tím jsou nám blízcí. Samozřejmě občas vyvstane na jedné nebo druhé straně nějaký problém, ale to je běžné v každé lidské činnosti a většinou nás řešení těchto problémů může posunou o krok vpřed.
Společná přehlídka nám také vyhovuje, i když je tu rozdíl ve vnímání trofejí. To, co je pro myslivce pomyslnou třešničkou na dortu jejich celoroční práce, tedy kvalitní trofej zvěře, má pro nás v parku trochu jiný význam - pro nás jde o fenotypově vhodné jedince pro tuto lokalitu, to však vůbec neznamená, že trofej má medailovou hodnotu. Je zde jedna zajímavost - nejkvalitnější jeleni, které se podaří občas ulovit na říjištích, se ve většině případů nenacházejí v zimě v přezimovacích obůrkách. Je tedy otázka, kde přebývají? Jedna možnost je, že jsou na polské straně, druhá, že jsou v českém podhůří, kde jsou myslivecká sdružení na takové úrovni, že dokáží zvěř přes zimu obstarat, aniž by měli potřebu jí odlovit. Někdy však máme problémy s tím, že na krajích parku jsou navezené hromady pochutin, vysoká si zvykne na ně chodit, přečká tam dobu, kdy je lovena a když ji nikdo neuloví, zůstává zde přes zimu a působí škody v lesích a na soukromých pozemcích.

Jeleni jsou sice zvěří královskou, nicméně neměli bychom opomíjet ani ostatní druhy žijící v krkonošských horách.
Rád představím i další druhy zvěře, protože i když je vysoká nejvíce probíraná, žijí tu mnozí další zástupci lesní zvěře, ponejvíce srnčí a černá. Problematika černé zvěře v posledních letech silně hýbala celou republikou, my jsme k ní však přistoupili úplně opačným způsobem, měli jsme zde nízké stavy a zašetřovali jsme si jí tu, neboť nám posloužila v biologickém boji proti ploskohřbetce. Například na Rýchorách nebo na Rokytnicku máme místa, kde je zvýšený výskyt ploskohřbetky a černá zvěř vyrývá její larvy, které požírá, při vyrývání narušuje půdní kryt a dává přitom prostor přirozenému zmlazení lesa, což pro nás znamená dvojí účinek.
Srnčí zvěři se v poslední době nevěnovalo tolik pozornosti. Škody jí způsobené nejsou tak viditelné a počty srnčí zvěře zde ani nebyly příliš vysoké. Poslední dva roky zpátky se nám zdá, že došlo ke znatelnému úbytku této zvěře. Může tu být značný vliv dlouhých a těžkých zim, také zde působí značný turistický ruch. Možný je i důsledek vyšších stavů černé zvěře a hlavně predátorů, navíc se zde rozšiřuje krkavec i psíci mývalovití. Dříve byli v Krkonoších naprosto neznámým pojmem a najednou je zde běžný jejich výskyt. Minulou zimu nám přišlo několik hlášení o výskytu rysa. Tyto důvody vedly ke snížení lovu srnčí zvěře, ročně ulovíme do padesáti kusů na rozloze 30 000 ha.
Co se týče rysa, vnímáme ho jako jeden z chráněných druhů živočichů, vůbec nemám obavy z toho, že by někdo ze zaměstnanců parku měl snahu ukládat mu o život. Patří do přírody, my bychom naopak uvítali v rozumné míře jeho rozšíření po celém našem území. Jen mám obavy, aby se nedostal do jedné z obůrek, to by asi nastal trochu problém. Jinak do jeho usidlování v našem regionu nemáme potřebu vstupovat.

V Krkonoších dříve žila divoká populace tetřeva hlušce, nyní jsou projekty na její obnovení, jaká je současná situace tetřeva a dalších zástupců pernaté zvěře?
Správa KRNAP byla známá tím, že se v minulosti intenzivně zabývala stabilizací tetřeví zvěře, měli jsme dvě odchovny, pak jsme zkusili vypustit zde jihošvédskou populaci, která je totožná s naší. Bohužel výsledky stále neodpovídaly vynaloženým prostředkům, tedy se před dvěma lety rozhodlo, že zatím přestaneme a uvidíme, jak se bude situace vyvíjet. Pokud by se zdálo, že by byla opět šance něco ve věci tetřeví zvěře udělat, určitě bychom to zkusili. Bohužel příroda je tak zatížena, že tento druh nemá téměř šanci nalézt dostatek klidu pro svůj život a ani predátoři mu nedávají mnoho šancí.
Z dalších druhů se zde stále drží tetřívek, jeho počty se snažíme udržovat ve stejné výši, takže jeho stav je posledních deset let v podstatě neměnný, kolem 250 kusů. Pokud by se tyto stavy uchovaly, považovali bychom to za úspěch. Snažíme se i při nové tvorbě plánu péče na tetřívka nezapomenout a vyčlenit určitá území, kde by se hospodaření podřídilo potřebám tohoto vzácného zástupce ptačí říše. Z dravých ptáků se zde běžně vyskytuje káně a jestřáb, místy je možno spatřit sokola, z drobné zvěře místy zajíce.

Daří se vám naplňovat výše zmíněné poslání - zachování geneticky dostatečných stavů zvěře a zároveň minimalizování škod zvěří na lesních porostech i na ostatní vegetaci?
Bohužel, když se podívám do médií nebo do časopisů, nacházím určitý stereotyp - všude se píše, že jsou vysoké stavy zvěře. Myslím si, že už jde o určité klišé a setrvačnost a že skutečnost je úplně jinde. Pokud bych měl hodnotit území KRNAP, došlo zde k výrazným změnám. V minulosti jsme například téměř neznali přirozené zmlazení buku, dnes jsou mladých buků spousty.
Bylo by hezké, kdyby si všichni uvědomili, že škody zvěří do přírody také patří, zvěř je součástí přírody, tedy nelze hovořit o škodách, je to přirozený proces, se kterým je třeba se smířit. Kdyby mohla zvěř žít na území Krkonoš rovnoměrně rozšířená, nebyly by problémy, ale když je vytlačena do extrémních stanovišť, projeví se to na porostech. Tím jsem chtěl naznačit, že nelze brát jako samospasitelný způsob ochrany lesa minimalizaci stavů zvěře. Je třeba porosty obhospodařovat s rozmyslem, snažit se upravit druhovou skladbu tak, aby byly lesy odolné.

Kromě rozumného hospodaření se zvěří se tedy na území parku aktuálně řeší i přeměna druhotných smrkových monokultur v lesní ekosystémy podobné původním?
Snažíme se v rámci národního parku vracet k původnějšímu složení dřevin v lesních porostech. Hlavně o návrat jedle, která dříve byla v horách běžná. Hory byly neúnosně zatíženy emisemi i dalšími vlivy, tedy zcela vymizela. V minulosti zde došlo k velkému odlesnění a k obnově lesa čistými smrčinami, teď se snažíme vnášet do tohoto porostu 20 - 30 % listnatých dřevin..

Díky za rozhovor!
Připravila Ing. Kamila KAASOVÁ