Časopis Myslivost

BEZPEČNOST PŘI LOVU

Myslivost 12/2006, str. 58  Ing. Miroslav ČERVENKA
V závěru loňského roku jsem si říkal, že tentokrát o nás myslivcích nikdo neměl důvod psát jako o nebezpečných vrazích, kropičích apod. Předčasně. Moji radost zkazila před Vánoci zpráva o neštěstí při individuálním lovu na černou. Skutečnost, že to je nepředstavitelná tragédie pro obě rodiny i tamní myslivecké sdružení, by nás měla neustále varovat před jakoukoli nerozvážností v každém okamžiku, kdy máme v ruce svoji loveckou zbraň. Protože snad každý z nás si vybaví v souvislosti s lovem nějakou nebezpečnou situaci, mám za to, že nebude na škodu připomenout si některé základní zásady bezpečnosti při lovu. Tentokrát se pojďme věnovat společným lovům, jejichž sezóna právě začíná.




Prohřešky proti bezpečnosti střelby při společných lovech můžeme rozdělit na prohřešky při nošení a manipulaci se zbraní (nejčastěji brokovnicí) a prohřešky při samotné střelbě. O alkoholu se zmiňovat nebudu, protože jeho požití při jakékoli manipulaci se zbraní (i nenabitou) vylučuje platný zákon o zbraních a střelivu a myslím, že čím dál častější policejní kontroly při honech jsou dostatečným varováním.

Nošení zbraně
Pokud se týká nošení zbraně na honech, snad každý adept se učil, jak se má brokovnice nosit, tj. na levém rameni, hlavněmi nahoru. Tím "nahoru" se skutečně myslí nahoru, jak ukazuje obr. 1. (nenabitá zbraň) a obr. 2 (nabitá zbraň).
Směr hlavní nahoru není samoúčelný, neboť dopadová energie broků z výšky není tak velká, aby v případě výstřelu vzhůru vážně někoho ohrozily v místě svého dopadu. Co by však následovalo při zasažení nějakého člověka z bezprostřední blízkosti si snad dovede každý představit. Přestože nejsem lékař, domnívám se, že pravděpodobnost přežití takové osoby by se blížila nule. Pokud někdo touží po ilustraci, nechť si vystřelí třeba z pěti metrů do krabice od bot nebo stočené deky z ulovené zvěře - krabice od bod se rozlétne, deku nesešije ani mistr krejčí.

Častým zlozvykem při nošení zbraní na společných lovech je tzv. vodorovné nošení, což můžeme přirovnat např. k frajeřině, kdy jsme na vojně nosili na sakách "pádla". Ta však nikoho neohrožovala. Vodorovné nošení by šlo ještě akceptovat u vybité zbraně - viz obr. č. 3.

U nabité zbraně je to však vyloženě hazard a člověk, který takové zacházení s nabitou zbraní "provozuje" si zasluhuje přinejmenším důrazné napomenutí, ne-li rovnou o vyloučení z honu.
Vůbec nejhorší je, kdy člověk (úmyslně nepoužívám slovo myslivec) se s takto nabitou zbraní ještě otáčí, čímž ohrožený prostor zvětšuje.

Napomínaní střelci často argumentují větou "Vždyť to mám zajištěné" a strašně se diví, že se někdo nad jejich počínáním rozčiluje. Je nutné si uvědomit, že zbraň je pořád jen stroj či přístroj, který může selhat - v tomto případě ať už vinou špatného zajištění, únavou materiálu, prasknutím pružiny apod. Nejméně nebezpečná je z tohoto pohledu zajištěná zbraň, u které je zajištění provedeno vychýlením úderníku z dráhy úderu. Jenže, ruku na srdce, kdo z nás ví, jak mechanismus zajištění u jeho brokovnice funguje? Takže v žádném případě nespoléhejme na to, že pojistka absolutně zabrání výstřelu. Kolik už bylo úrazů zajištěnou zbraní (a to nemluvím o zbraních údajně nenabitých).

U manipulace se zbraní je nejrizikovější nabíjení a vybíjení.
Nabíjení zbraně na společných lovech se provádí zásadně na stanovišti, zpravidla na signál vedoucího honu. Nabíjí-li někdo zbraň při přesunu na stanoviště, opět si koleduje o vyloučení z honu. Ti nejotrlejší (troufám si říct, že nejhloupější) nabíjejí už po ukončení nástupu. Za tuto činnost odpovídá, kromě samotného střelce, vedoucí honu a závodčí. Těch se policie bude při případném neštěstí ptát, co učinili pro bezpečnost, jaké dali povely a signály a jak postihovali porušení pravidel. Při nabíjení si opět vzpomeňme na zásady vštěpované nám v kurzu pro adepty, tedy, že zbraň směřuje do bezpečného prostoru a brokovnici uzavíráme pohybem pažby. Co bylo řečeno o nabíjení, platí také o vybíjení, kdy je třeba respektovat domluvené signály (zejména signály dávané trubkou).

Chování na stanovišti
Dalším kamenem úrazu bývá chování na stanovišti. I zde by hlavně měly směřovat vzhůru (viz obr. č. 5) a zbraň by měla být až do okamžiku střelby zajištěna.
Někdy se můžeme setkat s dalším nešvarem, zejména při dlouhém stání na jednom stanovišti, kdy si střelec hodí nabitou zbraň přes rameno (viz obr. č. 6). Pokud hlavně směřují nadále vzhůru, a střelec zbraní při přehazování nebezpečně nemanipuluje, velké nebezpečí nehrozí. Pozor však při otáčení se, pozorování atd., snadno se může stát, že v tu chvíli hlavně zdánlivě směřující nahoru směřují nebezpečně blízko k zemi, k protějšímu svahu za zády apod. Proto by se svědomitý myslivec měl nešvaru takto opřené zbraně vyvarovat.

Střelci si také občas zbraň opřou o strom, botku si opřou o botu apod. Zde hrozí především poranění samotného střelce, ale ve většině případů se nejedná o výrazně nebezpečné situace. O tom, že by se nabitá zbraň neměla opírat o strom ve chvilce odpočinku například mezi lečemi snad není ani třeba zdůrazňovat.

Daleko horší je, když si střelec podepře nabitou zbraň rukou, případně založí obě ruce na prsou a v nich drží zbraň ve vodorovné poloze, jak ukazuje obr. č. 7. V tu chvíli zbraň má v rukou, ale vlastně ji drží jen na předloktích ruky a v podpaží a v tu chvíli je blízko k nebezpečnému vyklouznutí zbraně.

To byly hlavní nebezpečné situace, se kterými se můžeme setkat na společných lovech v oblasti držení zbraní.

Podívejme se nyní na samotnou střelbu.
U vlastní střelby si asi každý uvědomuje skutečnost, že v ruce drží smrtící nástroj, k chybám dochází zpravidla v důsledku lovecké horečky, při oslnění sluncem apod.
To, že se střelba zahajuje na povel, bylo už řečeno. Odjišťuje se bezprostředně před střelbou. Při zamíření na zvěř se vyvarujeme jakéhokoli pohybu (i letmého přetažení) směrem k ostatním účastníkům honu, obydlím a autům (i projíždějícím). Po domluveném signálu je zakázáno střílet do leče (ten kdo to bude ignorovat si zahrává případně až s trestním postihem za obecné ohrožení). Po skončení leče je třeba zbraň neprodleně vybít (ne jen zajistit!).

Při vlastní střelbě musíme brát v úvahu všechny okolnosti, zejména členitost terénu a viditelnost. Jak jistě každý z nás ví, je zakázáno střílet na nízko letící zvěř, na kachny na hladině, kdy hrozí odraz broků od vodní hladiny. Nejsme-li si jisti bezpečným výstřelem, raději nestřílejme, protože vystřelený náboj již nelze vrátit do hlavně, stisknutím spouště je rozhodnuto a neexistuje žádný opravný pokus.

V případě selhání náboje nesmíme ihned otevřít závěr, ale je nutné počkat několik vteřin (některá pravidla sportovní střelby udávají až 10 vteřin), zda nedojde k opožděnému výstřelu.

Po skončení honu jsou někteří z nás již bez nábojů, jiní mají náboje v autě, nicméně i tehdy se můžeme dostat do konfliktu se zákonem. Platný zákon o zbraních a střelivu totiž jasně říká, že je zakázáno "nosit zbraň nebo s ní jakkoli manipulovat, pokud je jeho schopnost k této činnosti snížena požitím alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek", přičemž se nemluví o množství alkoholu. I jedno pivo nás může postavit do role honců na dlouhou dobu. Neměli bychom se tedy po poslední leči potácet s flintou po vsi a dávat příčinu k další kritice myslivců.Určitým řešením je uložení zbraně do pouzdra po skončení výřadu, ti prozíravější z nás odvezou zbraň domů nebo ji nechají odvézt manželce (pokud má zbrojní průkaz), která nás pak později v noci zpravidla také eskortuje domů. Tím eliminujeme pokušení, že si pod vlivem alkoholu cestou domů vystřelíme na oslavu úspěšného lovu do vzduchu nebo provedeme nějakou jinou taškařici, a někdo na nás zavolá zcela oprávněně policii.

Při dodržení výše uvedených zásad budeme mít všichni daleko vyšší šanci, že hon ve zdraví přečkáme a dožijeme se poslední leče, že se nestaneme ani obětí a ani pachatelem. Co víc si přát? Snad jen "lovu zdar"!

Zpracování dat...