Časopis Myslivost

Ve středu 5. října již sedím na ruzyňském letišti a čekám na odlet. Vedle mě leží batoh naplněný vším možným, co jsem si myslel, že budu k lovu potřebovat. Jen jedna důležitá věc v něm však chybí, a to je zbraň, která mi však bude zapůjčena přímo ve Švédsku, aby se tím zamezilo zbytečnému papírování při převozu vlastní zbraně. Po třech hodinách letu s přestupem v Kodani přilétám na malé letiště poblíž Karlstadu. Již z okna letadla mám možnost obdivovat krásu zdejší krajiny, s rozsáhlými lesy a všudypřítomnými jezery. V odbavovací hale letiště mě čeká starší pán s cedulkou Norma a s mým jménem na ní. Nasedám do auta Volvo, které je ve Švédsku národní značkou. Za necelou hodinu cesty autem přijíždíme do malého městečka Amotfors, kde sídlí světoznámá munička Norma. Ubytován jsem v doslova ,,losím" penzionu. Nejenže se losí trofeje vyskytovaly snad na každé zdi, ale na střeše hotelu byla dokonce asi tři metry vysoká plastika losa. Los byl vyobrazen opravdu všude - byl na obrazech, na ubrusech a dokonce i na závěsech v okně. To vše svědčilo o velice krásném vztahu zdejších lidí k tomuto zvířeti. V jednom pokoji jsem dokonce objevil vypreparovanou hlavu bílého losa, který - tak jako albinismus u srnčí zvěře - je i u losů velikou vzácností. Večer se seznamuji s prvním lovcem Christophem z Francie a mým hlavním hostitelem, ale také managerem společnosti Norma, panem Lennartem Falkem.
Páteční ráno je již zamračené a deštivé. Naštěstí nás čeká prohlídka muničky Norma, kde máme možnost pod střechou rozsáhlé haly zhlédnout výrobu střeliva od počátku až po balení v expedici. V podvečer odjíždíme zpět do města Karlstad, kde nás očekává další lovec, a to Jerry z Ameriky. Z jeho úst jsem také ve Švédsku uslyšel první české slovo, a to bylo - věřte nebo ne - slivovice. V sobotu ráno jedeme do asi 80 kilometrů vzdálené vesnice Mitadrnsfor, kde máme být po dobu lovu ubytováni. Cestou ještě vyzvedáváme na letišti Franka z Německa, který měl přiletět i se svou zbraní. Frank na letišti byl, jeho zbraň však ne. Ta podle informací leteckého personálu zůstala nedopatřením někde na letišti v Kodani, takže mu bude doručena až s dvoudenním zpožděním. Bylo štěstí, že první den lovu měl být až v pondělí, takže nakonec vše dobře dopadlo.
Na letišti se již rozdělujeme do dvou dodávek a vyrážíme. Krásné slunečné odpoledne neustále střídají slabé přeháňky. Obdivuji zdejší krajinu. Cestu lemují borovicosmrkové porosty s příměsí olše a břízy. Samozřejmostí jsou spousty jezer a typické červené dřevěné domy s bílým lemováním kolem oken. Pomalu se z oblastí rovin dostáváme do mírné pahorkatiny, kde asfalt vystřídala šotolinou zpevněná cesta. Hodina cesty utíká jako voda a my přijíždíme k našemu loveckému ubytování. V tomto případě se jednalo o velký dřevěný dům stojící na kraji jednoho z jezer. Tam nás již očekávali další lovci, se kterými se ihned vřele vítáme. Po syté večeři odcházím do pokoje, ve kterém nacházím program následujících dnů spolu s instrukcemi o lovu a dvěma krabičkami munice Norma ráže 308 Winchester se střelou Oryx, takže zbraň, která mi bude zapůjčena, bude této ráže.
Následující den odpoledne jsme na střelnici, kde nás čeká nastřelování zbraní. Do rukou se mi dostává plátěné pouzdro, ve kterém po otevření spatřuji zbraň, se kterou budu lovit. Jedná se o kulovnici Browning Eurobolt s optikou Kahles 3-9x42. I když nepatřím zrovna mezi fandy amerických zbraní, tak tato mě doslova fascinuje. Plynulý a krátký chod závěru, příjemná hmotnost spolu s jemnou spouští a skvěle tvarovanou pažbou tvoří z této zbraně opravdu dokonalý celek, který si rychle získává mou oblibu.
Po hodině střílení se pomalu odebíráme zpět do našeho loveckého ubytování. Mezitím přijíždějí i poslední dva lovci, a to Dirk a Hento z Namibie. Nedělní podvečer již probíhá v plném počtu všech lovců v nesmírně veselé náladě. Jelikož nás ráno čeká budíček o půl šesté, mnozí odcházíme již kolem 22. hodiny spát.
V půl sedmé ráno za jasné, hvězdami pokryté oblohy, nasedáme do aut a vyrážíme do asi 40 kilometrů vzdálené lovecké oblasti Ostmark. Revír o výměře 5000 ha se rozkládá v mírné pahorkatině pokryté z většiny borovicosmrkovými porosty. Po necelé hodině cesty přijíždíme ke statku jednoho z místních lovců. Zde každý dostáváme svou vlastní mapu revíru s nákresy všech lečí a stanovišť, které nás budou následující tři dny čekat. Spolu s tím dostáváme ještě několik rad k lovu a taky se dozvídáme, že máme povolen lov celkem deseti losů, s tím, že se nesmí střílet vodící losice a že každý lovec smí ze svého stanoviště střelit vždy pouze jeden kus, a to i v případě, že by během jedné leče narazil na více losů.
Lov probíhal vždy formou naháňky s pomocí švédského národního plemene Jämthund, jinak řečeno losí pes. Po vyjasnění všech věcí probíhá losování, ve kterém si každý účastník lovu vylosuje číslo stanoviště nadcházející leče. Rozdělujeme se na dvě skupiny a vyrážíme.
Moje stanoviště se nachází na lesní cestě procházející mladým borovým porostem. Po zhruba hodině čekání padne nalevo ode mě první výstřel. Ozvěna se ještě několikrát odrazí od okolních kopců než zcela utichne. V tom samém okamžiku zaslechnu neznámý zvuk, přicházející ale úplně z opačné strany než výstřel. Bleskurychle se otáčím a odjišťuji zbraň. K mému překvapení však spatřuji, jak nad cestou přímo na mě letí tetřeví kohout. Poprvé v životě spatřuji tohoto krásného ptáka, kterého jsem doposud znal jen z beskydských povídek v knížkách pana Kropa. Tetřev nejspíš seděl v jedné z nedalekých korun vzrostlých smrků a až teprve zvuk výstřelu ho donutil změnit stanoviště. Nebyl to však poslední tetřev, kterého jsem měl možnost spatřit, během následujících dvou dní jsem na tetřevy narazil snad ještě šestkrát.
V této první leči jsem neměl sice možnost losa spatřit, ale i tak to byla leč úspěšná, jelikož střelci, který byl o dvě stanoviště dál, se podařilo střelit asi čtyřletého losího samce. Ten den proběhly ještě další tři leče, ale ty už bohužel bez úspěchu. Zpět na chatu se dostáváme skoro až za tmy. Na každém z nás je vidět únava po náročném dni.
Po večeři se ujímá slova náš hlavní hostitel, ale mimo to taky vynikající střelec a lovec, ředitel muničky Norma, pan Torbjorn Lindskog. V přítmí jídelny světélkují plameny svíček a všichni lovci sedící u stolu tiše naslouchají. Torbjorn si k sobě zve lovce, kterému se dnes jako jedinému podařilo střelit losa, a s gratulací mu předává kazetu se skleněnou plastikou portrétu losa, jakožto vzpomínku na dnešní úspěšný lov.
Následující ráno již nebylo ve znamení jasné oblohy a mrazu. Venku bylo hustě zataženo a silně mrholilo. Nikdo se ale počasím neznepokojoval. Ve stejné sestavě nasedáme do aut a vyrážíme opět směr Ostmark. Při prvním losování stanoviště si vytahuji číslo 26. Ještě než se rozcházíme mi Kenneth, náš psovod, sděluje, že se jedná o velice dobrou leč s častým výskytem losů a že stanoviště 26 a 27 jsou jedna z nejlepších. Jeho slova mě velice potěšila a jak po chvíli zjišťuji, tak nelhal. Již při procházení mladou borovou sečí se napravo od nás zvedá zalehlý los a v momentě mizí za terénní nerovností. Vůbec jsme však nestihli v tom okamžiku zpozorovat, zda se jednalo o samce či samici.
Po deseti minutách chůze podmáčenou zemí, pokrytou mechy a brusinkami, přicházím k dva metry vysoké borovici s číslem 26. Ihned si oblékám plášť do deště, jelikož mrholení stále zesiluje. Jako by to však nestačilo, tak začíná padat mlha, a to tak hustá, že se moje viditelnost zkracuje zhruba jen na 40 metrů. Neuběhlo ani pět minut čekání, když najednou uslyším nalevo ode mě praskání větví a psí štěkot. Kvůli husté mlze však nic nevidím, zato ale zřetelně slyším jak pes žene losa někde přes paseku přede mnou. Podle hluku odhaduji, že jsou zhruba 200 metrů daleko. S napětím a odjištěnou zbraní čekám co nastane. Psí štěkot se však pomalu vzdaluje, až nakonec utichne.
Ručička hodinek ukazuje deset, když vtom se z dálky ozvou tři po sobě následující výstřely. Na chvíli opět zbystřím a s napětím poslouchám také z dálky se ozývající psí štěkot. Znovu se koukám na hodinky, které již ukazují půl jedenácté. Najednou se ale zpoza mých zad ozve zapraskání větví. Pomalu se otáčím a nevěřím svým očím. Ze čtyřicet metrů vzdálené smrkové seče se vynořuje losice. S hlavou vysoko vztyčenou zůstává stát, a já na vlastní oči pozoruji jak svými nozdrami nasává můj pach. Okamžitě znejistí, ale nevidí mě. Pomalu se dá do klusu směrem nalevo ode mě. Nezbývá moc času na rozmyšlenou. Bleskurychle odjišťuji zbraň a dávám ji do ramene. Losice jde stále mírným klusem ve vzdálenosti asi čtyřiceti metrů. Ustaluji kříž na její komoře a mačkám spoušť. Tichem sychravého dopoledne zazní mohutný výstřel, který však skoro nevnímám. Rychle přebíjím, ale to již vidím, jak mi losice nadobro mizí ve smrkové seči. Ještě několik sekund slyším dusot a praskání větví ze směru kam losice běžela.
Vůbec si nejsem jistý, zda jsem trefil. Losice totiž míjela několik mladých boroviček, takže střelu mohla klidně odchýlit nějaká větev, kterou jsem mohl v tom spěchu lehce přehlédnout. Nervozita a velká nejistota mě celého pohlcuje. Mezitím přichází Carin, která stála na vedlejším stanovišti. Stručně jí se svou slabou angličtinou popisuji co se právě odehrálo, a ona ihned volá vysílačkou Kennetha se psem. Ta půlhodina, než přišel, se mi zdála jako věčnost.
Přicházíme na nástřel a nasazujeme na stopu psa. Na podmáčeném mechu však není sebemenší známka po barvě. Pes jde klidně s nízkým nosem, ale barva pořád nikde. Začínám silně pochybovat o úspěchu rány. Najednou ale před sebou spatřujeme mladou břízu, která je do výšky asi 140 centimetrů silně postříkaná barvou. Kenneth mě okamžitě vyzývá, abych si sundal kulovnici z ramene a byl připraven pro případné dostřelování. Od břízy je již stopa silně pokapána barvou. Procházíme krátkou mokřinou a vcházíme do husté smrkové seče. V té je doslova vylámaná cesta kudy losice běžela. Každý strom, který míjela, byl rudě zbarven, s kousky srsti na větévkách.
Po asi 160 metrech od nástřelu nacházíme již zhaslou losici, která je zaklíněná mezi několika břízami. Zmocňuje se mě neskutečná radost a spoušť mého fotoaparátu se nezastavuje. Chci zachytit každý okamžik této chvíle. Kenneth mi předává úlomek a blahopřeje k úspěšné ráně. Věk losice je podle jeho slov asi tři roky, její hmotnost odhaduje zhruba na 190 až 200 kg. Vstřel byl přesně na komoře s průstřelem plic i srdce. To, že losice i přes takové zranění ušla od nástřelu zhruba 160 metrů, svědčí o nesmírné vitalitě této zvěře.
S pomocí střelců ze sousedních stanovišť nakládáme losici na auto a odjíždíme za dalšími lovci. Cestou se dozvídám, že tato dnešní první leč byla velice úspěšná, jelikož se podařilo ulovit kromě mojí losice ještě další tři kusy, a to jednoho losího býka, losici a jedno losíče. Takže celkem čtyři kusy.
Jelikož hodiny ukazují bezmála 12 hodin, další leč odkládáme na odpoledne. V té se nám nakonec podaří střelit ještě jedno losíče. Byl to vskutku velice vydařený lov, a na každém z nás je vidět radost z dnešního úspěchu.
Večer po večeři se opět ujímá slova Torbjorn, a tak jako včera přál úspěšnému lovci, tak i dnes přeje nám k úspěchu v lovu a pasuje nás na lovce losů. Nikdo z nás neskrývá velikou radost. Pro mě však nastává těžký okamžik loučení, jelikož mi již ráno v šest hodin odlétá letadlo zpět domů, do České republiky, nebudu se tedy již moci posledního loveckého dne zúčastnit. Ve tři ráno tiše vstávám a odjíždím na letiště. Ostatní lovci ještě tvrdě spí, a není taky divu - po tak náročném dni.
Na závěr bych velice rád poděkoval společnosti Norma Precision AB, konkrétně Carin, Lennartovi, Torbjornovi a Kennethovi, kteří se po celou dobu o nás starali a umožnili nám všem prožít pět nádherných dní na lovu losa. Mnohokrát děkuji časopisu Myslivost a společnosti Detex, s. r. o, díky nimž jsem se mohl této skvělé akce zúčastnit. Ještě jednou - díky!