ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Prosinec / 2006

POHLED DO HISTORIE LOVU ZVĚŘE - LOV VLKÚ

Myslivost 12/2006, str. 30  Mgr. Josef Drmota
Jen málokteré zvíře si v Evropě vydobylo tak špatné jméno, jako vlk. Přestože se jedná o plachou zvěř velkých lesních komplexů, která se člověku vyhýbá, bývali vlci odnepaměti všude pronásledováni. Hlavní díl viny na tom nesla skutečnost, že vlci, schopní ve smečce uštvat a strhnout i velkou spárkatou věř, výrazně člověku potravně konkurovali. K tomu nutno připočíst ještě další konflikt, který vyvstával tam, kde se na volných pastvinách pásly ovce, skot nebo koně. Tam si vlci zákonitě vybírali relativně snadnou daň na domácím zvířectvu a životem si nemohli být jisti ani ovčáčtí psi strážící stáda. Z výše uvedených důvodu se člověk vždy snažil přelstít tyto opatrné šelmy a používal k tomu veškerého svého loveckého umu. Historické prameny zmiňují v podstatě čtyři základní způsoby lovu vlků. Byl to jednak klasický odstřel, který ovšem začal být účinný až od 17. století v souvislosti s rozvojem palných zbraní, lov vlků do tenat a použití vlčích jam a vlčích zahrádek.



LOV VLKŮ

V našich podmínkách se prakticky nikde neujal lov vlků pomocí ostrých mohutných chrtů (plemena irský vlkodav a ruský barzoj), nebo skalních orlů, prostřednictvím kterých loví vlky asijští sokolníci. Hlavním důvodem byl nevhodný terén a porost, protože všechna uvedená zvířata musela štvaného vlka vidět. I přesto, že se jedná o způsoby lovu u nás nepraktikované, zaslouží si tyto lovecké způsoby alespoň drobnou zmínku především díky síle, vytrvalosti a odvaze cvičených zvířat.
V českých zemích došlo k posledním zástřelům několika vlků koncem sedmdesátých let minulého století, které proběhly po zhruba třicetileté odmlce. Větší část těchto vlků však do volnosti unikla ze zooparku na německé straně Šumavy a na našem území se následně usadila.
Dnes je vlk chráněn jako vzácná přírodní památka. Trvale na našem území již nežije, nicméně čas od času se u nás objevují zprávy o přechodu vlků ze slovenského území, obzvláště v oblasti Moravsko-slezských Beskyd.

VLČÍ TENATA

Princip vlčích tenat byl obdobný jako u ostatní zvěře lovené pomocí těchto zvláštních sítí. Tenata byla asi 1,7 metru vysoká se světlostí ok 11 cm. Sošky bývaly vysoké okolo 2 m a lanka, ze kterých byla síť upletena, měla 5 mm v průměru.
Při lovu vlků do tenat bylo největším problémem usměrnit podle představ smečku, protože vlk se dal jen velmi těžko natlačit požadovaným směrem. K tomu bylo potřeba až několika desítek lidí, kteří museli dobře spolupracovat. Vlci lapení do sítí byli vesměs ubíjeni kyji.
Zajímavé je, že tento lidový způsob lovu vlků se např. na Slovensku udržel až do 19. století.

LOV DO JAM

Jedná se o způsob používaný již v pravěku, který se ovšem s úpravami udržel až do 18. století. Jámy jsou založeny na tom, že zvěř se svojí vahou zřítí do vykopané prohlubně, odkud se vlastními silami nedostane. Nejrozšířenějším způsobem lovu zvěře do jam v našich zemích byl právě lov vlků (ale i lišek) do tzv. vlčích jam. Jejich prostřednictvím se výrazně tlumily vysoké stavy těchto predátorů.
Vlčí jáma musela být dostatečně hluboká s příkrými stěnami, aby chycený vlk nemohl vyskočit. Hloubka i šířka nezřídka přesahovala 4 m. Uvnitř měla stěny vydřeveny palisádami nebo obloženy kameny, aby se zvíře nedokázalo vyšplhat ani podhrabat. Její stavba byla pracná, nicméně jednou zhotovená jáma vydržela v provozu po celá desetiletí.
Na lehký kryt povrchu jámy se dávala živá návnada (husa, sele, jehně, kozle, kachna nebo ovce), která svým naříkáním lákala vlky. Šelma se po šlápnutí na kryt propadla dolů. Na dno se někdy navíc nastražily naostřené kůly, které zvíře probodly.
Vlčí jámy byly často zakazovány neboť se do nich chytala užitková zvěř, dobytek i lidé. Naproti tomu např. Přemysl Otakar II. nařídil vykopat vlčí jámu u každé vesnice. Na dřívější existenci těchto zařízení dodnes upomínají místní názvy v lesích.

VLČÍ OBORA

Oproti vlčím jamám byla vlčí obora, ohrada nebo také zahrádka, zařízením daleko šetrnějším a bezpečnějším. Byla to kruhová stavba v průměru asi 10 m, obehnaná dvojitým, dostatečně vysokým a hustým plotem. Mezi oběma hrazeními byla ponechána jen úzká chodbička v šíři, kterou vlk bez problémů proběhl.
Doprostřed ohrady se umístilo jehně nebo kozle, které naříkáním vábilo šelmy. Vstup mezi obě ohrady byl umožněn přes jediná úzká dvířka, která se otevírala pouze dovnitř. Když vlk oběhl ohradu dokola, pokaždé před sebou dvířka zavřel a nemohl tak uniknout.
Mgr. Josef DRMOTA
kresba: Zdeněk Kolář

Úkolem uvedených pasáží není v žádném případě nabádat naše myslivce k případnému používání popsaných metod. Naopak, budu velmi rád, když si nad nimi vždy uvědomíme především odlišnost od "dnešního pohledu" na humánní lov zvěře. Rovněž bych rád zdůraznil, že drtivá většina popisovaných loveckých metod vyhovuje klasifikaci zakázaných způsobů lovu ve smyslu platného znění Zákona o myslivosti, event. Zákona na ochranu zvířat proti týrání se všemi následky, které jejich případné překročení přináší. Nejsou v žádném případě návodem k napodobování, či přejímání. Jsou pouze pokusem o zdokumentování části naší myslivecké historie a kompletací historických poznatků. Zpracovány pak byly na základě uvedené literatury, která se řadí mezi klasická díla našeho odborného mysliveckého písemnictví.
Ve vztahu k současné problematice ochrany zvěře a přírody je zde nutno hledat pozitivní přínos zpracovaných pasáží - s některými loveckými metodami popisovanými v rámci celého seriálu (viz. Myslivost č. 1/2005), se mohou při výkonu funkcí a zajištění svých povinností setkat v rámci nelegálního lovu zvěře v honitbách myslivecké stráže a myslivečtí hospodáři. Uvedené informace jim pak mohou sloužit především jakožto vodítko k jednoduššímu rozeznání těchto nelegálních praktik.
Budu velmi potěšen, bude-li čtenáři na tyto příspěvky v podobném duchu také laskavě nazíráno.


Zpracování dat...