Časopis Myslivost

První vítězka MKP!

Myslivost 12/2006, str. 62  Ing. Pavla Ščevlíková
Memoriál Karla Podhajského je svátkem pro každého, kdo obdivuje mysliveckou kynologii. Ten letošní byl však něčím výjimečný - poprvé v historii konání šedesáti osmi ročníků jej vyhrála žena. Za paní Olgou Hrabákovou jsme se vydali do centra Českého středohoří, neopakovatelné scenérie vzniklé vulkanickou činností. Neklid krajiny jako by se odrážel ve všem, co paní Olga dělá. Můžete ji zastihnout v úřadě, ve škole, v honitbě, nebo také při obdivování gotických staveb. Patří k těm, kteří obětují čas a připravují zkoušky z výkonu pro druhé a určitě po jejich skončení neodejde mezi prvními, protože ctí tradice udržování kolektivu.
Pod nejvyšší dominantou této oblasti, horou Milešovkou, jsme si povídaly o vítězství, přípravách, myslivosti a mnohém dalším.

Jaké jsou čerstvé dojmy z úspěšného absolvování memoriálu?
Dojmy z memoriálu? Tak ty úplně první nebyly žádné, cítila jsem jen útlum. V průběhu memoriálu jsem totiž měla velikou trému. Stranila jsem se lidí a snažila se být co nejvíce jen se psem, takže jsem ani nevěděla, jak si kdo vede. S vítězstvím jsem vůbec nepočítala.

To Vás nezajímaly průběžné výsledky?
Vůbec. Vždycky jsem byla trémistka, a proto jsem se nechtěla ničím rozptylovat. Za celou dobu jsem se nebyla ani jednou podívat na výsledkovou tabuli, jaké mám já sama známky, natož jak jsou na tom ostatní. Snažila jsem se soustředit jen na další disciplínu, která nás čekala. Pořád jsem nemohla uvěřit, že jsem se na Memoriál Karla Podhajského (MKP) vůbec dostala. Je ale pravda, že na Memoriálu Richarda Knolla (MRK) to bylo mnohem horší, byla to přeci jen má první účast na takto vrcholné akci.

Vy jste ale "nabodovala" na Memoriál Richarda Knolla už před dvěmi lety.
Ano, měli jsme tehdy velice povedený "E vrh", ze kterého se podařilo "nabodovat" hned několika psům. Já byla asi pátý náhradník s fenkou Etta z Ranského letiště. Ta byla opravdu výborná, postup by si zasloužila, ale bohužel se nám to tehdy nepodařilo.

Nakonec se to povedlo s Orem.
S Orem to byla víceméně náhoda, ale tak už to asi v životě u velkých věcí chodí. V roce 2005 jsem se věnovala zmíněné fence Ettě a moc jsem si přála, aby s jejími vlohami došla co nejdále, ale nestálo při nás štěstí. Mému manželovi, Josefu Haufovi, se v tom samém roce podařilo "nabodovat" hned se dvěma psy - právě s Orem a s Echem z Ranského letiště. Oba na memoriálu vést nemohl, takže jsme si je po úvaze rozdělili. Echo je velmi tvrdý pes a mě by jen těžko respektoval, proto si ho Pepík nechal. Oro je mnohem jemnější, a jak se ukázalo, určitě mu víc vyhovovala ženská ruka. Takže Ora jsem dostala již připraveného, po všestranných zkouškách.

Neměl Oro problémy se změnou vůdce?
O všechny naše psy se samozřejmě staráme společně, takže jsme se s Orem dobře znali. Hned od loňského podzimu jsme si začali zvykat pouze na to, že teď jsem pánem já. Jediné co ho mátlo byla Pepíkova píšťalka. Reagoval, i když pískání nebylo určeno jemu. Zvykl si ale velice rychle. Je to povahově měkčí pes a já se mu hodně věnovala. Myslím, že ženské vedení pro něho bylo mnohem přijatelnější.

Řada cvičitelů má velice tolerantní rodinné zázemí, bez toho by to asi nebylo možné. Vy ovšem cvičíte oba, to je jen velice vzácná shoda...
To ano, má to nesporně řadu výhod v samotném cvičení, o pochopení tohoto časově, ale i finančně náročného koníčku, nemluvě. Oba jsme se kdysi věnovali především chovu a výcviku velšteriérů, Pepík k tomu ještě cvičil i velká plemena. Později se začal více věnovat ohařům, zatím co já tvrdošíjně nedala na "velše" dopustit. Teprve asi před třinácti lety jsem dostala svého prvního irského setra Cecila Hexim. Tento pes mi přinesl mnoho radosti, především v oblasti výstav, ve své době byl vyhlášen nejúspěšnějším irským setrem. V této době u mě došlo asi ke zlomu, zjistila jsem, že ohaři mají mnohem větší mimiku a že i tento druh cvičení mě baví.

Shodnete se ve výcvikových metodách?
My se vzájemně doplňujeme. To, že můžeme cvičit ve dvou, je veliké plus, především u zakládání vleček a barev. Ale také časově je to nesrovnatelné - cvičíme, když se nám to hodí a naštěstí nemusíme nikam dojíždět. Můj manžel mi navíc pomáhá s aportem. Časem jsem totiž zjistila, že i když mám u psů mnou cvičených bezproblémový aport, je nutné, aby prošli jeho "utvrzením". Člověk nikdy neví, co se může na zkouškách přihodit a psi s hravým aportem potom snadno selžou. On má dar v tom, že pozná, kdy s určitým cvikem přestat, ví, kdy dát psovi pauzu. Také má veliký chovatelský cit, například bezpečně pozná, kdy jsou feny březí, a to mnohem dřív než veterinář.

Přesto, nevznikají u Vás rozpory v oblasti výcviku?
Snad jen před vyššími zkouškami, to se nám občas nelíbí, jak kdo tomu druhému například natáhl vlečku. Ale musím se přiznat, že se na mně před memoriály trošku podepsala nervozita, ale naštěstí jsme cvičili ve větším kolektivu.

Vidíte cvičení v početnější skupině jako přínosné?
Je samozřejmě výhodou, že jsme mohli denně cvičit minimálně ve dvou, ale více lidí a psů je naprosto nenahraditelné. Pes si zvyká na další rušivé vlivy, psy, lidi... Navíc, když člověk cvičí sám, tak všechno udělá rychle za sebou, ale ve skupině pes zažívá i prodlevy, než se na něj dostane řada, tedy situace, které potom zažívají na zkouškách. Ovšem asi nejdůležitější je kontakt s podobně laděnými lidmi, kteří nejen vytvoří partu a cvičení je mnohem příjemnější, ale především si navzájem poradí. Hodně jsme cvičili společně s Josefem Hendlem a Václavem Kratochvílem, kteří nám předali hodně zkušeností. Ale občas s námi cvičili i začátečníci, kteří neměli psy ještě úplně zvládnuté, a to nám při některých disciplínách i pomáhalo v utvrzování našich psů, například při klidu na stanovišti a podobně.

Kam jezdíte cvičit, máte vlastní honitbu?
S manželem jsme ve sdružení Lukov - Štěpánov v místě bydliště. Naše sdružení je kynologii velice nakloněné, poskytuje honitbu pro konání řady zkoušek. Máme asi sedm set padesát hektarů a určitá část honitby je samozřejmě pořádáním zkoušek narušena, ale naštěstí členové výcvik loveckých pomocníků podporují. Máme tady výborné podmínky především pro vodní a lesní práce.

Když jsme před dvěmi lety s kolegyní připravovaly "Navštívili jsme OMS Teplice", dozvěděly jsme se, že jste jedním z nejaktivnějších lovců okresu, především černé zvěře...
No aktivnější je asi můj manžel, ale lov mě baví. Ze začátku jsem se bála, že bych citově nezvládla střílet kulovnicí, proto jsem ji ani nechtěla. Ale později mě donutily podmínky, kdy bylo nutné dodržet průběrný lov v honitbě a já zjistila, že to nejen zvládnu, ale že mě to i baví. Poprvé jsem si přála jen dobře mířit, abych nezpůsobila žádné utrpení, víc jsem ani nevnímala. Tahle priorita mi vydržela dodnes - nestřílím v pohybu, mířím vždy s opřenou zbraní, pokaždé počkám na nejvhodnější situaci, i když to často znamená, že zvěř odejde. Nestřílím za každou cenu, ale jen na cíl, který je jistý.

Lovu se přeci jen věnují především muži...
U nás na okrese je v lovu také velice pilná také naše jednatelka OMS Miroslava Pospíšilová, se kterou jsme ve stejném sdružení. Navíc je také nakloněna myslivecké kynologii, kterou s naším předsedou OMS Ing. Jindřichem Kašparem velice podporují v rámci okresu. Dokonce nám proplatili startovné za prezentování na memoriálu. Ženy se v dnešní době začínají velice zapojovat do kynologie, je ale pravdou, že neznám mnoho jiných žen, které by se věnovaly také tolik lovu.

Zajímáte se také o trofeje?
Mám své trofeje, sama si je umím vypreparovat, vyčistit, ale vztah k nim příliš nemám. Nevedu si žádný přehled, nevím kolik jsem čeho ulovila. Samozřejmě si pamatuji získání svých prvních trofejí, především srnčích nebo těch pro mne význačných - jelenů, ale jinak ne. Velice ráda jsem přijala pozvání na lov do jiných honiteb, ale pokud jsem věděla o někom, kdo po takové trofeji více toužil, klidně jsem ji přenechala. Ale vše spojené s lovem mě baví, patřím k těm, kteří dovedou sedět na posedu až do rána.

Myslivost je soubor mnoha oborů a také v praxi je většina myslivců tak trošku "specializovaná" - někdo upřednostňuje kynologii, další se věnuje střelectví, jiný preparacím nebo lovu... U Vás je vidět velice široký záběr...
Já vidím myslivost velice souhrnně. Mám ráda všechna zvířata a přírodu jako takovou a ono vše spolu souvisí. My jako myslivci se o zvěř staráme, ale lov je velice důležitý kvůli zachování kvalitního chovu. V dnešní době je nutné přírodě pomáhat udržet rovnováhu, například tlumit škodnou, přikrmovat zvěř nebo jí pomáhat navracet do naší krajiny. Zrovna tak jsou důležité přehlídky trofejí, kvůli kontrole chovu a možnosti zasáhnout, pokud je to potřeba. Nezanedbatelné je přivádět nové lidi, sama jsem dlouho vedla kroužek mladých myslivců. Podstatná je také příprava loveckých psů, kteří nám pomáhají v situacích, kdy naše dovednosti a schopnosti už selhávají. Nechápu příliš názory některých lidí, že myslivecká kynologie dnes není potřeba. Je to naprosto rovnocenné odvětví ostatním a je potřeba poděkovat všem, kteří pro ni mají pochopení. Navíc je to výborná relaxace, kdy si člověk vyčistí hlavu od práce.

Náš rozhovor probíhá právě v době komunálních voleb, kde obhajujete funkci starostky obcí Lukova a Štěpánova. Jak se dá skloubit lovecká kynologie a provozování praktické myslivosti ve sdružení se zaměstnáním?
Někdy velice těžko, což jsem si ověřila právě v letošním roce při přípravě na memoriály. Úřad zastávám dopoledne, protože patřím mezi takzvaně neuvolněné starosty, odpoledne učím na Základní umělecké škole v Bílině výtvarnou výchovu. V obou zaměstnáních jsem v uzavřeném prostoru, takže si potom ráda odpočinu venku.

Myslivost k Vašemu životu neodlučně patří. Byly Vám vštěpovány její základy už v dětství?
Tak to vůbec ne. Pocházím z nemyslivecké rodiny, ale vztah k přírodě jsem určitě získávala už odmalička. Tatínek byl rybář a měl velice rád psy, především boxery. Oba rodiče měli rádi přírodu. Také mne se sourozenci hodně brali na výstavy a prohlídky hradů a zámků. Zřejmě tím ve mně prohlubovali vztah k umění, což je mým druhým velkým koníčkem.

To je zvláštní kombinace - umění a myslivost.
Já si myslím, že když má člověk vztah k hezkým věcem, tak nehraje tolik roli, jestli se jedná o architekturu, obraz, sochu a nebo přírodu a její krásy. Pohyb mezi domy, s výjimkou památek, mi nic nepřináší, mně se líbí být v přírodě. Stejnou úlevu cítím při pohledu na krásné dílo. Na Umělecko-průmyslové škole v Železném Brodě jsem měla velké štěstí na skvělé profesory - Ježka, Buriana, Olivu, což jsou známá jména mezi skláři. Jejich díla byla opravdu skvostná.

Jak jste se tedy dostala k myslivosti jako takové?
U mne to bylo jako u mnohých jiných, právě přes psy. Nejdříve jsem měla německého ovčáka, chodila jsem s ním cvičit do Svazarmu a už tehdy mě to bavilo. Velice se mi líbili kokršpanělé, takže první lovecký pes, kterého jsem si koupila ze své první výplaty, byl právě tohoto plemene. Byl sice bez průkazu původu, ale lovecké vlastnosti měl výborné. Na Mostecku mě tehdy přijali myslivci na výjimku mezi sebe a tam jsem se seznamovala s mysliveckou kynologií. Začala jsem pomáhat v kynologické komisi a od paní Oubramové si časem vzala štěně svého prvního velšteriéra. Abych s ním mohla absolvovat zkoušky, a protože jsem myslivosti již propadla, přihlásila jsem se do kurzu o první lovecký lístek.

Neměla jste problémy v tehdy převážně mužském prostředí?
Na mužský kolektiv jsem byla zvyklá od dětství a navíc na Mostecku působilo v myslivecké kynologii několik významných žen. Je ale pravda, že dříve byly ženy v myslivosti chápány především jako někdo, kdo uvaří po honu. Proto jsem tehdy absolvovala také vyšší odbornou zkoušku z myslivosti, chtěla jsem mít co nejvíce informací, být vzdělaná a také mi velice záleželo na tom, abych měla co nejlepší výsledky. Učila jsem se víc než na maturitu nebo na přijímací zkoušky na filozofickou fakultu. Musím ale přiznat, že jsem se ze začátku zajímala především o exteriér psů.

To možná souvisí s Vaším uměleckým cítěním.
Je to možné. Líbila se mi řada plemen, zejména hladkosrstá. Velice jsem si přála být rozhodčí z exteriéru, ale tahle cesta mi trvala dlouhých sedm let čekatelství, což bylo nakonec pro mne jen prospěšné. Paradoxně jsem byla se svými "velši" dříve všestranným rozhodčím z výkonu než rozhodčím z exteriéru. Přesto mě výstavy a chovatelská práce velice bavila. Svou chovnou stanici Luty jsem vedla velice zodpovědně, mé odchovy patřily u nás ke špičkovým. Po revoluci jsem musela stanici přejmenovat na Pont Luty, protože snad někde ve Francii byl tento název již zaregistrován. V současnosti jsem v chovu svých "velšů" na konci druhé abecedy a přesto, že se posledních deset let věnuji více ohařům, na "velše" jsem nikdy nezanevřela, mám u nich, jak se říká, srdce.

V čem Vás tolik oslovili?
Vždy mi více vyhovovali samostatnější psi. Také jsem se věnovala lovu černé zvěře, kde jsou naprosto výborní. Zástupci tohoto plemene jsou plní energie, vždy dychtiví a ochotní nejen lovit, ale také Vám kdykoliv něco provést. Člověka to stále udržuje ve střehu. Velice mne oslovila kniha Robin od Zdeny Frýbové, kterou plně může pochopit snad jen majitel loveckého teriéra. I když na teriéry nedám dopustit, tak musím přiznat, že pokud ohař dělá svou práci tak, jak má, je to přeci jen hezčí pohled. Patřím mezi příznivce Field Trials a je to opravdu zážitek vidět některé polní specialisty v práci. Každé plemeno má své.

A čím Vás oslovil Oro?
Tak to je také zajímavá historie. Celý život jsem se držela zásady, že chci mít psy kvalitní nejen pracovně, ale i exteriérově. Oro byl naprostá výjimka a musela jsem se hodně přimlouvat, aby doma zůstal. Manželovi zpočátku povaha tohoto psa nevyhovovala. Je to jemný pes, nemá typický samčí výraz a do chovu nebude zařazený. Povahově je měkčí, velice dlouho dozrával, ale vždy byl hodně pracovitý. Od začátku měl výborné uchopení, aporty, jen ve své nedospělosti občas zmatkoval.
Na MRK byl sedmnáctým nominovaným Echo, ale Oro byl nejdříve prvním náhradníkem. Když nám přišlo oznámení, že je nominován a bylo jasné, že ho budu cvičit já, snažila jsem se si ho získat, aby si na mě co nejrychleji zvykl. Věnovala jsem se mu mnohem víc než jiným psům, brala ho všude s sebou a postupně jsme se stali na sobě vzájemně závislými. Pořád věřím tomu, že pracoval vyloženě pro mě, vycítil, že na memoriálech jde o hodně a chtěl mi všechno vrátit.

Kdy jste se začali na memoriály připravovat?
Tak předně jsme se připravovali na Memoriál Richarda Knolla. Startovat na takové akci pro mne byla veliká pocta a o ničem jiném jsem ani neuvažovala. Nejdříve jsme chodili na podzimní hony. Opravdu cvičit jsme začali asi od února a brali jsme to opravdu vážně. V létě se nám také hodně věnoval pan Křivan z Lovosic, pomáhal nám opravovat chyby, které jsme dělali. Také musím poděkovat všem, kteří nám umožnili cvičit v jejich honitbách. V našem sdružení máme skvělé podmínky pro práci v lese a ve vodě, ale pole nám chybí. Snažili jsme se využívat míst, kde je dostatek drobné zvěře a najezdili spoustu kilometrů - Litoměřicko, Žatecko, Lounsko, ale i Rakovnicko... Střídali jsme lokality také proto, abychom vyzkoušeli co nejvíce terénů a zažili nejrůznější situace. Hodně jsme brali psy mezi lidi, do města, do míst, kde byl hluk. Naučili jsme je třeba spát v autě a v cizím prostředí...
Vždy jsem navštěvovala Field Trials pořádané na Litoměřicku a chodila se učit k odborníkům. I když se mi snažilo mnoho kynologů princip polní práce vysvětlit, nejvíce mi pomohlo, když jsem to viděla přímo na vlastní oči a slyšela k tomu komentář. V letošním roce jsem využila ochoty MVDr. Novotného, který výkony jednotlivých psů přímo komentoval. Do té doby bylo pro mne velice těžké vše nutné k cvičení na poli "vidět".

Pečlivost Vaší přípravy se nakonec vyplatila a oba jste úspěšně MRK absolvovali...
To ano, štěstí stálo při nás obou. Nikdy jsem nevedla psa na zkoušce takového formátu a měla jsem opravdu velikou trému. Když v naší skupině hned na úvodní disciplíně vypadl první pes, myslela jsem, že Ora nebudu ani schopná vypustit z vodítka. Věřím, že se můj strach promítl i do jeho výkonu. Poprvé jsem se zde osobně setkala s Jiřím Formánkem ml., byli jsme společně ve skupině a on asi ani netuší, jak moc mi psychicky pomohl. Jistě byl sám nervózní, ale on mě po celou dobu uklidňoval s nadhledem jemu vlastním.
Hodně jsem se bála, jak bude Oro reagovat na přítomnost tolika lidí, ale příjemně mě překvapil. Choval se naprosto jinak, vyloženě se předváděl a dělalo mu radost soutěžit. To samé předvedl i na MKP.

Jaký to byl pocit kvalifikovat se na nejvyšší memoriál naší republiky?
Naprosto úžasný. Měla jsem velikou radost a zároveň jsem cítila ohromnou zodpovědnost. Cvičili jsme dvakrát týdně celé zkoušky a v ostatních dnech jsme dopilovávali místa, kde jsme cítili slabiny. Pořád jsem nevěřila, že jsem se sem dostala, celý memoriál byl pro mě tak trošku v mlze...

A co tréma...
Tady už to bylo o mnoho lepší, protože už jsem měla zkušenost z MRK. Po rozlosování jsem se dostala do skupiny vůdců především ze Slovenska, které jsem samozřejmě znala z výsledků velkých zkoušek, ale osobně ne. Byli velice příjemní, milí a vzali mě mezi sebe. Na obou memoriálech jsem také měla s sebou svého střelce, pana Černého, který mi byl velikou oporou. Nejen, že výborně střílí, ale také se mi staral o věci, o vodu pro Ora a spolu s dalšími přáteli mě psychicky podporoval.

Měla jste nějaké ambice v umístění?
S manželem jsme moc chtěli projít, to bylo naše veliké přání. Já jsem si vůbec nedovolovala myslet vysoko. Postupně jsem procházela, čtyřky přibývaly, vyšel les, vyšla voda, potom malé pole. Na velké pole jsme se hodně báli, protože tam se může přihodit cokoli velice rychle. Oro má však polní práci vrozenou a díky své závislosti na mně si sám neustále hlídá vzdálenosti. Nemusím ani příliš pískat nebo ukazovat, on sleduje moje oči. Také je velice vytrvalý. Věřím, že nám hodně pomohlo, že měl výbornou fyzičku. Jediné, z čeho jsem měla strach, byla jeho rychlost, aby neudělal zbytečnou chybu, ale štěstí stálo při nás.

Na velkém poli neuspělo první den mnoho účastníků. Na Vás teprve čekalo. Jak se Vám usínalo?
Naštěstí se mi usínalo dobře, ale tréma byla obrovská. Osobně mám pana Novotného ráda, hodně si ho vážím a myslím si, že velkému poli opravdu rozumí. Přesto si myslím, že myslivecká kynologie by měla mít trošku jiné měřítko. Škála posuzování je relativně široká a určitě každý pes nepředvádí výkon na čtyřku, ale pro všestranně vedeného psa je srovnatelné posouzení s polními specialisty přeci jen tvrdé. Všestranný pes musí absolvovat mnoho čistě výcvikových disciplín, což se zákonitě projeví někde jinde. Každopádně by se posuzování mělo sjednotit v rámci republiky, protože za sebe můžu říct, že Oro na MKP nepředvedl horší práci než na MRK, přesto posouzení bylo nesrovnatelně jiné. Je ovšem velkou otázkou, kterým směrem posuzování sjednotit. Jak už jsem říkala, Field Trials se mi líbí, jsem jejich obdivovatelkou. Dá se říct, že se ohařům věnuji krátkou dobu, ale cítím, že je to více sportovní záležitost a měla by se od té lovecké oddělit. Navíc se našich vrcholných memoriálů smí ohař zúčastnit pouze jedenkrát za život, přitom příprava na něj trvá skoro tři roky a disciplín je nesrovnatelné množství oproti disciplínám na Field Trials. Na těchto soutěžích navíc může pes startovat i několikrát v týdnu a sbírat tím zkušenosti a prohlubovat dovednost.

Kdy jste se dozvěděla, že jste první?
V sobotu jsem snad vůbec nevnímala známky, byla jsem jen ráda, že se nám daří. Když i druhý den přicházely čtyřky, měla jsem ohromnou radost, ale netušila jsem, jak jsou na tom ostatní. Přátelé, kteří mě doprovázeli, se mi to snažili říct, ale mě opravdu dlouho trvalo, než jsem to pochopila. Nedokázala jsem se s tím pocitem vůbec vyrovnat. Když jsem volala panu Hendlovi náš výsledek, tak jsem mu to jen špitla, ani jsem to nemohla vyslovit...
První emoce přišly při vyhlašování výsledků, když jsme viděla v očích mých přátel slzy. Jediné, co jsem si opakovala bylo "nebrečet, nebrečet". Dokonce jsem byla schopná říct několik slov za vůdce, ale jaká, to se mě neptejte.

Dnes už jste schopná si své prvenství uvědomit?
Musím říct, že kdybych doma neměla poháry, tak bych tomu ještě dlouho nevěřila. Takovým prvním impulsem byly gratulace, a to i od lidí, kteří někde museli sehnat můj telefon. Toho si velice vážím. Ale plně jsem si to uvědomila asi až na aktivu v Litoměřicích, kde mě velice mile uvítali. Tam mi došlo, že už mi to nikdo nemůže vzít.
Nejsem člověk, kterému by příliš vyhovovala popularita. Bohužel se mi mnohokrát stalo, že jsem se setkala i s nepříznivými reakcemi, závistí, a tak se bojím, co takové vítězství na MKP může přinést. Ale jak mi přišlo v jedné z textových zpráv: "Snem každého pravodatného kynologa je zúčastnit se Memoriálu Karla Podhajského, natož ho vyhrát!", teď jsem opravdu šťastná.

Nezbývá než se zeptat na plány a nejbližší budoucnost.
Teď mě čeká spousta práce, kterou jsme díky cvičení odkládali. Říkali jsme si, že tihle psi mohou být šancí, která je jenom jednou za život. Ale samozřejmě budeme dál cvičit, protože máme dům plný psů. Jsou zde již psy v "důchodu", ale také další, které využíváme v honitbě. Navíc jsem si nechala fenečku od naší Etty, protože jí byla z vrhu nejvíc podobná. Manžel má zase pejska po Echovi, který je opět z chovné stanice z Kvítele a ještě dalšího pejska po Suzzi, která je matou Echa a Etty. Určitě budeme mít co dělat a doufáme, že nás čeká dorost, ve kterém se odrazí vlohy, ostrost a chuť do práce, která byla v jejich rodičích.
Také se těším konečně do honitby. Během léta jsem určitě nebyla nejpilnějším členem, ale snad to teď doženu.
Děkuji za rozhovor!
Připravila Ing. Pavla ŠČEVLÍKOVÁ
Snímky Jan Tichý a redakce

Zpracování dat...