Časopis Myslivost

Antonín Kolář získal vztah k sochařině i k myslivosti od svého otce, tedy jej oba tyto obory provázely od raného dětství. Narodil se 8. 6. 1938 v Libočanech u Žatce, ale naprostou většinu života prožil v malebném kraji Českého Krasu, v údolí řeky Berounky, v Hlásné Třebani, kde žije a tvoří i dnes, vybudoval si zde v jednom starobylém domku svůj ateliér.
Své začátky popisuje takto: Všemu, co dělám dnes, se věnuji odmalička, začínal jsem kreslením, modelováním, fotografováním, i myslivost mě zajímala hned, jak jsem začal vnímat. Časem jsem zkusil i další techniky - rytí do dřeva nebo do skla zubařskou frézou, malování. Zkoušel jsem různé techniky i materiály, nejradši mám však odlévání do bronzu. Jako náměty často používám vlastní myslivecké zážitky - třeba noční dohledávku prasete s mými dvěma jezevčicemi jsem ztvárnil jako plastiku, jindy jsem si namaloval jelena, se kterým jsem se setkal na čekané. Dokonce jsem odlil do sádry posmrtnou masku kapitálního kňoura, který měl po vyvržení 156 kg, podobný odlitek mám i z uloveného muflona.

V letech 1961-1967 vystudoval Antonín Kolář na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze obor užitné sochařství u profesora Jana Kavana. Od ukončení studia až do roku 1972 pracoval ve filmových ateliérech Barrandov. Na studia i práci u filmu vzpomíná rád: Na UMPRUM jsem prožil krásných šest let. Pět let probíhala výuka, zkoušky, nakonec státnice a šestý rok volná tvorba. Tvořil jsem figury, zvířata, měli jsme povinné i výstavy, ale vše jsme si zajišťovali sami, museli jsme si půjčovat vitrínky... V ročníku nás bylo pár, měli jsme vynikajícího profesora, Jana Kavana, který byl jako náš táta. I můj otec na mě dohlížel - říkal mi třeba - chraň tě Bůh přijít ze studia a neumět vymodelovat ruku.
Po škole jsem šel v otcových šlépějích a začal pracovat u filmu. Vyráběl jsem dekorace, sochy, ornamenty, loutky. Byla to pro mě velká škola, často jsem pracoval samostatně a tvořil zajímavé věci - například draka do pohádky o princi Bajajovi i další loutky pro Jiřího Trnku.
Už od prváku na škole jsem pracoval pro divadlo Na Zábradlí, kde jsem vyráběl masky. Nebylo vždy snadné se uživit. Na začátku studia si každý myslel, kolik udělá soch, že bude mít zakázek nad hlavu, ve čtvrťáku už jsme se trochu hrbatili, pak jsem najednou měl v ruce diplom, vyšel jsem ze školy a nikdo ode mě nic nepotřeboval...

Po roce 1968 došlo ke změně poměrů, ovlivnilo to i situaci ve filmových ateliérech na Barrandově, proto se v roce 1972 rozhodl Antonín Kolář pracovat "na volné noze".
Některým lidem po roce 1968 vadilo, že dělám večer, i když jsem vše vždy stihl v termínu. Na Barrandově dělal v té době šéfa dekorační techniky arch. Jan Zázvůrka, vynikající tvůrčí člověk, který měl pochopení, nikoho nepeskoval, nechal nám volnou ruku. S ním jsem žádné problémy neměl, vždy mě nechal dělat jak jsem potřeboval - byli tam však jiní, proto jsem se rozhodl pro samostatnou činnost, i když to nebylo vůbec snadné.

Po odchodu od filmu se živil především restaurováním památek, zámků, soch z kostelů. Podílel se na obnově zámků v Židlochovicích, Valeči, Veveří, Valticích, divadel v Plzni a v Liberci, dokonce restauroval i sochu Karla IV. na Staroměstské mostecké věži. Jak sám říká, restaurování děl starých mistrů je pro sochaře velkým zážitkem: Restaurování pro mě bylo moc poučné, když jsem soše musel dodělat třeba ruku nebo hlavu, musel jsem se držet slohu a rukopisu autora, což byla pro mě obrovská škola. Někdy se u soch, které mi prošly rukama, zastavím a dívám se, jak získávají patinu, mám radost, když na nich není poznat, jakými prošly zásahy. Měl jsem ve svém ateliéru skutečné klenoty, miluji gotiku, ale barokní umělec Matyáš Braun pro mě nemá konkurenci.
Restaurátorství jsem se věnoval naplno, celým srdcem, snažil jsem se, aby originál a kopie byly k nerozeznání, bylo to pro mě i prostředkem k měření sil se staršími kolegy, když jsem jim ukázal originál a kopii vedle sebe, často jsem viděl v jejich tvářích úžas, to byla pro mě první odměna, ještě než jsem dostal honorář.

Kromě restaurátorské práce má však Antonín Kolář mnoho dalších zakázek. Mezi jeho nejznámější díla patří sousoší srny se srnčetem před budovou České televize na Kavčích Horách, dále k 90. výročí vypuštění ondatry na Dobříši vytvořil sochu ondatry, kterou naleznete v zámeckém parku. Vytvořil například chrliče na zámek do Lán, na Knížecích studánkách stojí na křižovatce jeho socha Svatého Václava, mnoho jeho děl je v rodinách myslivců a milovníků umění po celé naší zemi i v Německu. Před rokem 1989 se prodávaly jeho plastiky v galerii Platýz na Národní třídě v Praze a byla po nich ohromná sháňka, po revoluci však galeristé nasadili ceny, za které jsou tyto práce téměř neprodejné. Mezi jeho díla patří i různé medaile a pamětní desky, například cedulka k památné lípě v Dobřichovicích, kterou zpracoval pro Petra Šeplavého. Spolupracuje úzce s pracovištěm Lesů České republiky v Dobříši. Tato spolupráce jej těší, jak sám dodává: Ředitel pracoviště Lesů ČR v Dobříši, Ing. Mařík, je velmi kulturní a inteligentní člověk, který se zasloužil o opravu hájoven, studánek a pomníčků v Brdech. Na takto opravené studánky a hájovny se umisťuje znak Lesů ČR, aby každý věděl, že je to jejich práce, původně jsme mysleli, že vyrobím znaky z bronzu, ale bojím se, že by tam dlouho nevydržely, takže budou nejspíš z plastu. Do Dobříše, k lesnímu závodu bych rád udělal sochu jelence viržinského v životní velikosti, protože v tamních lesích žijí. Věřím, že se dohodneme.
Svým umem obohatil sochař i domovskou Hlásnou Třebaň. Při příležitosti oslav výročí 1000 let od jejího založení, v roce 2000, navrhnul a vyrobil erb, který schválil Parlament ČR, vytvořil k němu i ozdobný podstavec a umístil jej před obecní úřad.

Vlastní tvorbu Antonína Koláře představují často výjevy ze života zvěře nebo ztvárnění jeho mysliveckých zážitků, jeho ateliér zdobí vznosná socha bohyně Diany, plastika svatého Huberta, ale i moderní studie Madonky s Jezulátkem. Sochy vznikají různými technikami, mnoho z nich jsou zatím jen návrhy, protože jejich konečné odlití do bronzu je v dnešní době velmi nákladné. Náměty většinou plynou přímo z paměti sochaře, jak sám doplňuje: Vloni jsem střelil jelena a hned jsem si ho namaloval. Vždy po loveckém zážitku mě to popadne, začnu tvořit skicu, a to mě nesmí nikdo rušit. Někdy tvořím model ze sádry, mám výhodu, že jsem se vyučil štukatérem, což je profese, kterou pro sochařinu moc potřebuji. Jindy zpracuji studii z vosku, na ní odliji formu, pak se forma zahřeje, vosk se vyplaví a je připravena na odlévání kovem. Na některých věcech mám i otisky prstů, takže nikdo nemůže říci, že jsem je nedělal já. Nejdříve připravím malou studii, někdy i v cínu či bronzu, promyslím si kompozici a pak už ji dělám ve velkém. Jediný rozdíl je u medailí, ty se dělají nejdřív veliké, pak se zmenší do požadované formy. Mám občas problém se zákazníky, kteří si neuvědomuji, že materiál je drahý. Když si pozvou instalatéra, o ceně nedebatují, kdežto se mnou smlouvají jako na trhu...
V ateliéru je vidět, že zde stále pracuji, před návštěvami neuklízím, jak říkával můj tatínek - když je sochařský ateliér načinčaný pro veřejnost, je vidět, že se tam nic nedělá.
Už jsem si zvykl určovat si sám pracovní dobu, někdy pracuji od rána do noci, jindy méně, hlavně, aby bylo vše hotovo. Dostal jsem nabídku na místo profesora, ale už bych si asi nezvykl na pravidelnou docházku.
S díly Antonína Koláře měli zájemci možnost se setkat na výstavách v Praze, v Třeboni, v Berouně, v Hluboké nad Vltavou, ale i v Německu a ve Švýcarsku.

Vedle sochařství je další životní vášní Antonína Koláře myslivost, v ateliéru má stále v pohotovosti myslivecké oblečení, kdyby potřeboval narychlo vyrazit do lesa. Zdi zdobí několik trofejí - jelen z Křivoklátska, další z pod Králové Hoľe ze Slovenska.
Je aktivním členem Mysliveckého sdružení Český Kras Karlštejn. Vztah k přírodě a myslivosti získal velmi záhy, v dětském věku: Jako pro dítě pro mě neměla technická hračka cenu, měl jsem ochočenou kavku, straku, holuby. Krmil jsem je, ale dával jim volnost. Kavka se mnou jezdila na kole, vozila se na vagónu, když jsem jel vlakem. Když jsem přijel, přeletěla přes řeku a sedla mi na rameno. Měl jsem ochočené poštolky, káňata, jestřáby, dokonce jezevce, pes mi vynesl z nory malého slepého jezevečka, bylo to ještě na vysoké škole, tak jsem ho nosil s sebou a krmil ho mlékem pro děti. Snažil jsem se vždy léčit zraněná zvířata, asi by se mi líbilo být i veterinářem. Teď tu mám straku, které je patnáct let. Měl jsem doma lišku, kterou odchoval jezevčík. Měl jsem ji ve voliéře, jednou přišla kamarádova sestřenice s tím jezevčíkem k nám, lištička ho poznala, dvořila se mu a jezevčík se nenechal pobízet, tak se spolu spářili. Nic z toho nebylo, ale řekl bych, že takové fotky nikdo nemá. Tuto fotodokumentaci mám doma pečlivě schovanou. Jednou přijeli fotografové z Orbisu, že by si chtěli vyfotit lišky u umělé nory, tak jsem vzal lišku a liščata dal do prvního kotle. Pokud jsme tam byli jen my s otcem, nevadilo jí to, když přišli fotografové, liška se necítila bezpečně, vzala každé lišče zvlášť a zahrabala je do země, každé na jiné místo. Pak vyhrabala noru a liščata sebrala a přenesla do té nory. Bylo to pozoruhodné přírodní divadlo.
Od malička jsem chodil s tatínkem do lesa i strejda byl velký myslivec, už ve dvanácti jsem chodil na hony. To u nás ještě nebyli žádní divočáci. Ve dvanácti mi také tatínek koupil jezevčíka, dalekohled a nůž, chodil jsem po lese sám se psem a pozoroval. Měli jsme v našem sdružení první umělou noru a první líheň na bažanty v okrese Beroun. Tehdy jsem po příchodu ze školy chodil rovnou do bažantnice. Strejda měl německého ohaře, my fouska, byli to vynikající psi, cvičili jsme je od nejmenších štěňátek. Otec mi nařezal lískové pruty, já vzal psy, chodili jsme po polích a psi vystavovali hnízda před žněmi, označili jsme je prutem a sedláci je objeli, byli jsme tak domluvení. Když přece hnízdo přišlo pryč, posbírali jsme nezničená vajíčka a dávali je pod kvočny. Pro zdejší přírodu jsme toho udělali hodně.
Nejen pro přírodu, ale i pro mladé přátele myslivosti udělal sochař velký kus práce, dlouhá léta byl aktivním členem Kulturně propagační komise, připravoval pro děti soutěž o Zlatou srnčí trofej a vyráběl originální ceny. Ti nejlepší dostávali butilku se srnčí hlavou, pro první tři vytvořil model velkého srnčího parůžku a pro všechny děti, které přišly soutěžit, vyrobil malé cínové parůžky na památku. Také vedl výtvarný kroužek, při kterém chodil s dětmi malovat do lesa.

Antonín Kolář má mnoho mysliveckých zážitků z Karlštejnska, Křivoklátska, ale i ze Slovenska, kam jezdí za přáteli. Někdy si přivezl domů lovecký úspěch a trofej, jindy jen krásné zážitky z pozorování zvěře. Mnoho zvěře ušetřil, i když měl příležitost lovit a, jak sám říká, Diana mu to oplácí loveckým štěstím. V roce 1971 jsem u nás po dlouhých letech střelil divočáka, měl asi 94 kg vyvržený. Tenkrát, když jsem řekl že mám v lese prase, šlo mi pomoci celé myslivecké sdružení. Pak jsme tu prase pověsili, seděli jsme u něj celou noc a povídali. Dneska při lovech divočáků hodně vzpomínáme na psy, protože jsou při těchto lovech nezastupitelní a mnohdy nasazují život.
Rád chodím do lesa nad ránem, mám svá místa, nejradši šoulám. Mám už obvyklou trasu, někde si sednu, fenka u mě leží, zvěř chodí pod námi. Vloni mi chodila bachyňka s pěti selátky. Těší mě zvěř pozorovat, nejsem lovec za každou cenu. Tuhle jsem zase viděl srnu klást srnčata, byl májový deštíček, jakmile byla srnčata na světě, udělala se duha až k Řevnicím, byl to až kýčovitě krásný zážitek.
Také jsem jezdil na Slovensko na jeleny, mám tam vynikající přátele. Jednou koncem srpna jsem byl s manželkou a synem v Karpatech. Obeznali jsme jelena s přestřelenou čelistí, zřejmě od pytláka, měl 195 kg, a to měl v sobě jen vodu. Pomohl mi kamarád Jožka, který je z lesnické rodiny. Předtím jsme házeli podkovu a já jí hodil zrovna do toho místa, kde jsem jelena ulovil. Tito kamarádi lesníci mne mnohému naučili, u nás jsem se v té době setkával spíše jen s drobnou zvěří. I na Slovensku jsem hodně jelenů pustil, protože na ně byl v tu chvíli krásný pohled. Obeznám spoustu zvěře, ale všechno nestřelím, rád zvěř pozoruji. Někdy mám zase štěstí, jdu si sednout a za hodinu se vracím s divočákem. Ze srnců lovím nejraději škůdníky.
Jednou jsem viděl, jak divočáci naháněli srnče, tak jsem střelil do vzduchu a zachránil ho.
Na Číhové jsem střílel na kapitálního kňoura, po ráně na trn padl, ale zvedl se a zmizel mi v pšenici. Tři dny jsem ho hledal se třemi psy, pak jsem ho potkal po nějakém čase, ale daroval jsem mu život, říkal jsem si, že když jsem na něj střílel poprvé a přežil, nechám ho jít.

V ateliéru v Třebani byl vždy krmě holubů a zpěvného ptactva i lovecký pes, někdy i více psů. Provázeli svého pána v práci i v lese. Na psy jsem měl obrovské štěstí. Pokud jsem volil, nikdy jsem nevybral největší štěně. Ta malá bojovala od malička o cecík a ta bojovnost a vytrvalost jim zůstala na celý život. Měl jsem psy různých plemen, vždy byli celý den se mnou v práci, dával jsem jim třeba přinášet štětce, vždy dělali s radostí a ohromnou chutí.
Mívali jsme jezevčíky, setry, velšteriéry, jagdteriéry. Nedávnou jsme měli smutnou událost, zemřela nám fenka ve čtrnácti letech. Díky ní jsem si vycvičil další fenku k obrazu svému. Má úžasnou mimiku, když sedíme na čekané, přijde bachyně se selaty a já nevystřelím, podívá se na mě takovým výrazem, ke kterému není třeba nic dodávat.
Podobenky některých svých psů jsem si vyrobil na památku, už ve dvanácti letech jsem udělal bustu svého prvního jezevčíka. I na výstavu psů do prahy jsem dělal bronzové psí hlavičky. Pro účastníky zkoušek z norování jsem vytvořil plastiku jezevčíka, dostali ji všichni na památku.

Někteří umělci, o myslivcích nemluvě, mají doma občas problémy, když jim jejich práce či koníček zabírá moc času, s tím Antonín Kolář potíže nikdy neměl. O své ženě mluví s úctou a vděčností, neboť v ní měl vždy oporu: Musím své paní moc poděkovat za respekt k mým koníčkům, kvůli kterým u nás neexistovala dovolená. Když bylo hezké počasí, měl jsem práci s restaurováním, na podzim jsem zase jezdil po jelenech. Myslím, že takovou ženu bych druhou těžko hledal. Měl jsem štěstí, že jsem jí našel. Ve všem mě podpořila, i se psy mi pomáhala. Vlastně mi celý život vyšel podle mých přání, mohl jsem dělat profesi, která mě baví a mám ji rád a ještě jsem jej sdílel se skvělou ženou. Myslím, že i oba synové by na sochařinu měli talent, ale netlačil jsem na ně, protože není legrace se tím uživit. K myslivosti jsem je vedl, staršího to chytlo více, ale je to zemědělský inženýr, chová koně, takže mu na myslivost nezbývá čas.

V letošní Myslivosti bylo mylně uvedeno, že Antonín Kolář slaví v tomto roce své sedmdesátiny, ve skutečnosti oslaví toto životní jubileum až za dva roky. Myslivcům i dalším obdivovatelům by určitě udělalo radost, kdyby se rozhodl při té příležitosti uspořádat výstavu. Taková výstava je jistě velmi náročná na organizaci, přípravu i prostředky, ale pokud vše vyjde, snad se jeho sochami, které jsou skvěle řemeslně zvládnuté, je v nich úžasně zachycen život a pohyb, ale především z nich vyzařuje sochařův cit pro křehkou krásu zvěře, v brzké době setkáme.

Připravila
Ing. Kamila KAASOVÁ