Škůdník z Beskyd
Myslivost 10/2006, str. 46 Vladislav Krop
Vzpomínání s paní Martou.
Sedíme spolu v jejím domku. Vzpomínky na její lovecké příhody, střídají vzpomínky na manžela. Byl to on, kdo ji k myslivosti přivedl. Prožili spolu krásná léta. Žel Bohu, nebylo jich mnoho. Byl jejím idolem a zůstal jím po celý život. Kdyby neodešel ve svých 62 létech nečekaně „do věčných lovišť“, určitě by po něm zůstala publikace vzpomínek. Dostalo se mi té cti je tak, jak je pan MUDr. Nebeský napsal zveřejnit. A také vzpomínky jeho paní. Vzájemně se některé prolínají. Myslím, že to není na škodu.
Povídka „Škůdník z Beskyd“, svědčí o jeho velkém srdci, lásce k přírodě, lidem a myslivosti.
Myslivcům, kteří ho z okolí Prostějova znali, se vrátí do podvědomí a také těm, kteří přišli po něm.
Jelení říje - dvě slova a přece tolik se za nimi tají. Chladná rána, kdy počasí neví, zda zemi pokropí deštěm, či slunečními paprsky. Pavučiny s drahokamy rosných kapek mezi zlatem hořícími buky. Tmavé smrky, smutné jako průvody černě oděných jeptišek. A nad tím vším vůně tlejícího listí a melancholie podzimu.
Jarní les by nebyl veselý, kdyby nezněl ptačím zpěvem. Nic by mu nepomohla svěží zeleň, nic květy plicníku, nic vůně lýkovce. Jarní je písní, jarní je ptačím jásotem. Podzimní les, stejně jako jarní, své kouzlo znásobuje taky hlasem. Není to něžný zpěv. Je to sice taky hlas lásky, lásky však chlapsky se projevující a chlapsky oznamované. Tento hlas nedovolí, abychom propadli nostalgickému rozjímání. Jelení zatroubení vzruší i nemyslivce a v každém vyvolá touhu, aspoň okem pohlédnout na trubače.
Proto není divu, že jsou lidé, které to rok co rok táhne do podzimního lesa. Do hor, všude tam, kde ránem a temnějícím večerem zní troubení parohatých milovníků. I mne posedla tato touha. Jako chlapec jsem obdivoval jelení parohy na chodbě tátovy myslivny, ale trvalo to dlouhou řadu roků, než jsem sám jelena uviděl a uslyšel. A od okamžiku, kdy jsem rozechvěle poslouchal jelení hlas do dnešního dne uběhlo mnoho dní a nad mou hlavou přelétla řada podzimů. Za ta léta jsem se díval na mnohého jelena, často i přes mířidla své kulovnice.
A přece stále nemám dost. Ne jeleního umírání, ale všeho, co nám může podzim v jelením revíru poskytnout. Snad nikdy se nenabažím celé té palety barev, kterou podzimní les hoří. Nikdy se nenasytím pobytu v chatách, které před námi hostily jenom plcha a kde nás, vetřelce z kouta za trámem pozoruje pavouk. Nikdy mne neomrzí vůně dřeva hořícího v cihelném sporáku a mihotavé světlo svíčky na chatovém stole.
Když nad polem za městem se zatřepetá první drak a ucítím vůni pálené natě, tu má touha po celý rok krotce dřímající zvítězí a ze dne na den roste a sílí. Stane se chorobou, která pomalu hlodá, až nad organismem docela zvítězí. Na začátku druhé poloviny září prchám od lidí, abych se po několik dnů mohl věnovat jenom podzimnímu lesu a jeho obyvatelům.
Ne z každé říje jsem domů dovezl jelení paroží, ne každá proběhla za pěkného počasí. Co na tom. Ve vzpomínkách i ty nepěkné jaksi zkrásněly, ty pěkné ještě více pozlatila uplynulá doba. Je to zákon, že i maličkosti se časem změní v příhody, tyto potom v události.
Pokusím se vyprávět těch několik příhod, které jsem na toulkách za jelenem zažil. Nevylíčím napínavé lovení kapitálních trofejí, nepopíši brilantní a vždy smrtící rány na komoru. K prvému jsem se nikdy nedostal, pro druhé jsem docela průměrný střelec.
A jak jsem se vůbec k lovení jelenů dostal? Nikdy jsem nebyl nájemcem revíru, kde by byli jeleni. Ale nejsou příliš vzdálené doby, kdy bylo možno si za poměrně nízkou sumu zakoupit odstřel jelena. Po prožité první říji na hřebenech Jeseníků jsem byl ochoten se zříci většiny vezdejších radostí a odolat různým pokušením, jenom abych mohl opět na podzim dostat do ruky dopis: "Přiděluje se Vám za poplatek odstřel jelena v.". Později jsem byl na odstřel jelena zván.
Poplatkový odstřel se kdysi vztahoval jenom na jeleny lovné a poplatek byl určován bodovou hodnotou ulovené trofeje. Mezi mými poplatkovými jeleny je však silnějších trofejí málo. Zavinila to poválečná doba, kdy u nás dobrých jelenů bylo opravdu poskrovnu. Silní padli za oběť válečnému hospodářství. S přibývajícími lety jeleni dorůstali a sílili, ale nový zákon nám nařizoval z chovatelského hlediska přísný výběr a tak se stalo, že mé trofeje jsou většinou cennější mysliveckým zážitkem, než bodovou hodnotou.
Konečně není správné měřit parohy jenom podle počtu hodnotitelských bodů. Mnohdy trofej docela podprůměrná, nám okolnostmi svého ulovení přinesla daleko více, než trofej silná. Je konečně známo, že většina silných jelenů padla náhodou a obvykle ještě rukou nezkušenou nebo málo si to zasluhující. I v myslivosti platí staré pořekadlo o sedláku a bramborách. Zkusil jsem to ..
Mezi trofejemi na stěně mého pokoje visí paroží starého šesteráka s dlouhými, vyleštěnými hroty škůdníka. Tento jelen patří mezi mé zcela podprůměrné jeleny, ale když si při pohledu na něho vybavím místo a okolnosti jeho ulovení, nejraději bych pohladil i rukou paroží, na které se pomalu klade prach uplynulých let.
Neměl jsem ještě mnoho říjí za sebou. Toužil jsem zažít aspoň část toho, co jsem našel v mysliveckých knihách a tak jsem střídal revíry. Toužil jsem po Beskydách, které tak pěkně líčila Budínova kniha. Stejně mi připadaly teplejší než podzimní Jeseníky, kde chybí zeleň podél potoků, a kde i stráně jsou jaksi ukázněnější, než v horách našeho pohraničí. S radostí jsem přijal oznámení a povolení poplatkového odstřelu v srdci Beskyd a skoro jsem zavýskl blahem, když z ředitelství jsem byl poslán řadu kilometrů proti proudu skoro národní říčky do chvalně známého revíru.
V blízkosti toku, kde svůj život skončila hrdinka Bezručovy básně stojí malý, dřevěný zámeček, kdysi sídlo církevního feudála a jeho černě oděné družiny. Šindelem pokrytá stavba není sice moc honosná, ale přece jaksi protektorsky shlíží na malou a nějak nahnutou hájenku, ne nepodobnou perníkové chaloupce. A v hájence mě přijal stařičký hajný, který tu vládl nad lesem a zvěří a jeho baběnka, která pečovala o zámeček a jeho náhodné obyvatele.
Děda velkým klíčem otevřel vyřezávané dveře zámečku, vykázal mi jednu z ložnic za dočasné obydlí a z okna mi ukázal na protější stráně, kde všude předával lovcům úlomek za jelena, či tetřeva. Snad údiv v mých očích nad takovými zkušenostmi, snad stařecká povídavost ho donutila se posadit a ze široka vyprávět. Povídal dlouho o hostech v zámečku, o kdysi slavných naháňkách na divočáky a zimách zlých vysokým sněhem. Jenom o letošní říji mluvil nějak zdrženlivě. Prý tu jeleni jsou, ale řádí mezi nimi po léta škůdník, kterého občas někdo zahlédne, ale který se dovede vyhnout lidem s puškou na rameni. Pokusy o jeho ulovení byly zatím marné a ředitel dokonce na jeho složení vypsal jakousi cenu spočívající v právu ulovit silného jelena.
Venku se zatím setmělo. Děda konečně odešel a já si dlouhou chvíli krátil knížečkou, líčící život v zámečku za dob jeho slávy. Hodně pozdě jsem se uložil ke spaní. Zatuchlá vůně dlouho nevětrané místnosti a šero působené svitem měsíce mi zaháněly spánek. Bylo to jistě celé prostředí historického zámečku i obsah jeho knížky, co ve mně vyvolalo touhu uvidět církevního knížete a jeho černozelenou družinu. A když můj pohled sjel na stěnu, kde v šeru visela kančí hlava obklopená oštěpy, skoro jsem se zastyděl za kulovnici s dalekohledem na věšáku. Uvědomil jsem si, že kuše a tesák by se více hodily do toho prostředí a že jsem měl být obut ve škorně a ne v boty s gumovou podešví. Čekal jsem, že aspoň ve snu zasednu mezi divoké myslivce dole v jídelně, ale místo toho mne tlačila ve snu můra působená vlhkou a těžkou přikrývkou a vzduchem v pokoji větraném jenom několikrát v roce.
To všechno způsobilo, že ranní budík se musel namáhat dosti dlouho, než jsem se probral k vědomí. Ze zaměstnání jsem zvyklý se rychle budit a rychle probírat k plnému vědomí, ale narkotikum historického prostředí narušilo můj životní rytmus.
Venku nás přivítalo počasí dokonale vhodné pro říji. Bezvětří, vysoké hvězdné nebe a lehký mrazík. Tmou jsme se starým hajným šplhali do stráně nad zámeček, až nás zastavil plot jakési kopanice. Cestou jsem si spíš podle rytmu chůze všiml, že děda napadá na nohu, takže jeho chůze vydávala pleskavé zvuky jako chůze člověka s protézou. Později jsem se dověděl, že to jsou revmatické následky mnoha vlhkých jiter a večerů.
Chalupu jsme ve tmě neviděli, ale její blízkost nám oznamoval pekelný štěkot jakéhosi mohutného hafana. Psisko štěkalo ještě dlouho poté, co jsme kopanici přešli a vnořili se opět mezi staré smrky. Byl jsem rozezlen na čtyřnohého strážce lesní chalupy, ten štěkot musí přece zradit zvěř na míle daleko, ale hajný mě ujistil o pravém opaku. Kopanic je v okolí více a každá má aspoň jednoho silného psa. Ostatně psi jsou prý nepříjemnější pytlačením, než štěkotem. Lesní personál prý dosti přísně dohlíží na to, aby byli uvázáni, ale přece občas si některý zaloví. Brzy se tento zvyk stane notorickým a potom to dá hodně práce, aby byl přistižen a potrestán.
Děda ještě nedomluvil a již pravdivost jeho slov potvrdilo zatroubení jelena - a to z kopanice nedaleko štěkajícího psa. Vysoká zřejmě někde v oplocení našla díru a nyní hodovala na bramborách.
Vrátili jsme se zpět k plotu kopanice, usedli na jakési klády a čekali na trochu světla. Jelen dle hlasu nebyl nijak daleko, ale co to bylo platné. Tmu znásobenou lehkou mlhou nepronikl ani dalekohled. Tyto okamžiky dovedou znervóznět i nejklidnějšího myslivce. Jelen v blízkosti, světlo není a když se rozsvětlí, jelen bývá daleko. V těchto chvílích se člověk doslova modlí za trochu světla a v duchu závidí všem sovám, kterým tma nevadí.
Konečně na východě začalo blednout nebe, konečně bylo vidět chalupu, ale jelení hlas se začal vzdalovat, až se ozval z lesa kdesi nad kopanicí. Šoulali jsme podél plotu za zvukového doprovodu černého hafana a po jakési cestě se vydali za jelenem. Terén se mírně zdvihal v nepravidelných vlnách.Šoulalo se dobře, poněvadž jehličí zvlhlé rosou, ve kterou se změnil ranní mrazík, tlumilo naše kroky. Proto netrvalo dlouho a my uviděli hřbety popásajících se laní.
Chtěl jsem být pohyblivější, proto jsem odložil hajného a sám vyrazil za tlupou, která pomalu táhla rovnoběžně s naší cestou. Jelena jsem stále neviděl. Snad stál opodál, snad se kryl mezi laněmi, kterých bylo nezvykle mnoho. Laně se zjevovaly na hřebenech terénních vlnek a opět za nimi mizely. Oči jsem měl doslova zanořeny do dalekohledu, ale jelen stále nikde. Najednou se tlupa laní opět objevila na hřebenu vlny, zajistila a doslova se rozskočila. Uprostřed mezi laněmi stál jelen. Později jsem si to vysvětlil tak, že byl vpředu a že se mezi laně vrátil, snad aby je popohnal k většímu spěchu, poněvadž mezi stromy se vyjasnilo tak, že východ slunce nebyl daleko. Dlouho jsem jelena nezkoumal, cosi stařeckého v prosedlém hřbetu a silném krku i hlava nízko nesená mi daly jistotu, že běží o staršího jelena. Bylo to v dobách, kdy ještě neplatilo dnes opět zkorigované nařízení o odstřelu korunových jelenů, a kdy si každý jenom jako zákon bral nutnost odstřelu starších ročníků. Dnes bych jistě daleko pečlivěji prohlížel trofej, ale tehdy jsem neměl ani zkušenosti ani tu trochu chladné krve, která je potřeba k tomu, aby člověk očima zostřenýma dalekohledem ohmatal lodyhy i počet parožních výsad. Proto jsem se plně soustředil na hruď jelena a pečlivě položil záměrný kříž za jeho lopatky.
Dozněla rána ztlumená vlhkým, mlhavým ránem a pomalu zanikly zvuky úprku početné tlupy laní. Les utichl, jakoby se ulekl nenadálého vyrušení. Zdálo se mi, že i kapky rosy přestaly padat do vlhkého jehličí. Připadal jsem si jako svatokrádežník, který způsobil výtržnost v zešeřeném chrámu a který uprostřed tichého údivu zbožných dušiček stojí sám. I můj starý průvodce se ke mně přibližoval tak tichounce, že jsem se lekl, když jsem zaslechl jeho otázku.
Při střílení prý si máme všimnout místa, kde zvěř stála. Po ráně máme sledovat značení kusu. Tak podobně se to učí. Ale od mládí, až do dnešního dne, kdy mnohé podzimy nad mou hlavou táhnoucí, zanechaly na ní část jinovatky, na to stále myslím. Tolikrát jsem si opakoval ono moudré naučení, tolikrát jsem se o to pokoušel, ale vždycky je to stejné. Vždy vím jenom, že asi tak kus při ráně stál, kam asi šel a co po ráně dělal - nevím.
Chvíli jsme tiše čekali a když ranním mlhovým oparem pronikly první sluneční paprsky, pokusili jsme se prohlédnout nástřel. Konečně jsme objevili místo, kde stopy ukazovaly, že klidné popocházení zvěře se změnilo v ulekaný útěk. Nikde barva, nikde stopa po zásahu. Hajný systematicky prohlížel jehličí a já se vydal směrem, kterým dle mého odešel i náš jelen.
A v malém dolíku po starém vývratu přede mnou ležel jelen. Jelen škůdník, na jehož ulovení byla vypsána odměna.
Na leskle hnědém jehličí jako v posledním spánku odpočíval starý, vyhublý, šedivý jelen mohutných rozměrů a z jeho lebky trčelo ne nahoru, ale dopředu dlouhé, holé paroží škůdníka - šesteráka. Krátký očník, krátký opěrák a dlouhá šedivá lodyha do běla vyleštěná potvrzovaly, že těžko by se tomuto starci ubránil i ten nejsilnější jelen. Toto paroží dovede proniknout mezi výsady i nejčlenitější koruny a v boji musí podlehnout sok mladší i tělesně silnější.
Zavolal jsem na svého průvodce a tento se nějak těžko belhal ke mně. První sluneční paprsky pronikly korunami k nám, když mi děda podával úlomek a lámajícím hlasem mi přál lovu zdar. V jeho stařecky zkalených očích jsem uviděl slzy. Mohl jsem být nejmladším z dědových synů. Ani nevím, zda jaké měl, ale zastyděl jsem se, že jsem starému člověku způsobil bolest. Myslel jsem, že mu oči zvlhly smutkem nad skonem zvěře, skoro pověstí opředené. Uvědomil jsem si, že daleko odtud mám tátu nosícího podobný stejnokroj a věkem ne zrovna vzdáleného staříku přede mnou a bylo mi v duši ještě smutněji.
Dědovy slzy byly však slzami radosti. Radosti nad tím, že po létech neúspěchů přivedl opět hosta k jelenu, který padl. Ředitel prý starce, který dávno měl přeslouženo, chtěl dát na odpočinek a dnešek dokázal, že stařičký hajný dovede ještě úspěšně splnit jednu ze svých povinností.
Že jelen požíval opravdu zlé pověsti, dokázali přivolaní dřevaři, kteří měli úlovek na vozíku dopravit na zámeček. Obdivovali, okukovali a ohmatávali škůdníkovu nebezpečnou zbraň a z uspokojení nad tím, že mladší jeleni budou v klidu dále plnit své přirozené poslání, bylo znát, že i jim je blízké blaho zvěře v lesnatých Beskydách.
Dole nás stařenka počastovala bohatou snídaní radostí nad úspěchem, který jistě připisovala svému životnímu druhovi a ne náhodě. Rozloučil jsem se se starým hajným a jeho baběnkou. Rozloučil jsem se s historickým zámečkem, který se opět jaksi stulil do sebe. Na ředitelství mi odměna byla povolena, ale já jsem odejel, aniž bych ji využil. Nechtěl jsem si pokazit běžným zážitkem vzpomínku na zámeček, dědu a škůdníka. A zabloudí-li můj pohled na stěnu, kde můj škůdník visí a kde jeho lebka léty pomalu žloutne, představím si tři radosti - dědovu a stařenčinu a mou.
Přeji všem, kteří tam dnes loví, aby jejich úlovky jim přinesly aspoň polovinu toho, na co já mohu přes svůj krátký pobyt v Beskydách vzpomínat.
Publikace "KRÁSNÉ LOVY ve vzpomínkách přátel" přibližuje myslivost a lov jako ušlechtilou činnost určité skupiny lidí, kteří ji zdědili po vzdálených předcích. Do jejich života neodmyslitelně patří a určitě nadále bude. A není to jen lov. Je to i kulturní vyžití uspokojující svým prožitkem i vzpomínkami. I ty patří neodmyslitelně k životu člověka. Také přibližuje výkon práva myslivosti v minulém století v přírodě i v podmínkách, které už také patří minulosti. Je nejen zábavná, ale v ledasčem i poučná. Čtenář v ní rozliší přístup k lovu začátečníků i zkušených lovců. Také těžkou řeholí profesionálů - loveckých průvodců a vůdců barvářů, jejichž úloha je i v dnešním výkonu práva myslivosti neodmyslitelná.
Její první polovina patří manželům Nebeským. MUDr. Nebeský by o svých i manželčiných lovech určitě napsal celou a věřím, že i krásnou publikací. Nebylo mu to bohužel dopřáno. Prvních pět povídek napsal ještě před svou smrtí on. Do jeho textu jsem téměř nezasáhl. Bude také vzpomínkou těm, kteří ho znali. Ostatní jsou ze vzpomínek jeho paní.
Publikace je v pevné vazbě a je ilustrována asi 70 černobílými obrázky srnců, muflonů, jelenů, tetřevů, medvědů a divočáků i zvěře pro nás exotické.