CO SE VŠECHNO MŮŽE STÁT
Myslivost 8/2006, str. 29 Jaroslav ŠPRONGL
Kdyby si čtenáři Myslivosti chtěli probrat „české případy“ u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, zjistili by, že se vesměs jedná o takzvanou přiměřenou lhůtu, tedy příliš dlouhé řízení před českými soudy, neodpovídající složitosti věcí. Všechny ty případy jsou svým způsobem stejné, řeší se při nich porušení stejného článku Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, ale současně je každý jiný – jednou jde o pár dní vazby navíc pro pravomocně odsouzeného vraha, jindy o nekonečně se vlekoucí soud o přidělení dítěte rodičům po jejich rozvodu.
Také případy ustavování honiteb (i jejich napadání) jsou svým způsobem všechny stejné - jde o oprávněnost či neoprávněnost začlenění pozemků do honitby. Ale zase je každý trochu jiný - zatímco někdo preferuje žádosti, odvolání, stížnosti (případně udání a anonymy), někteří berou pociťovanou nespravedlnost spíše do svých rukou. Jako Vincek .
S FEKÁLEM V PATÁCH
Sukničkář, vošoustník, násoska, spiťar, bitkár, mlátička a taky kulak a furiant - těmi a mnoha dalšími "tituly" častovali občas sousedi z Mejta Vincka. Byla to zvláštní postava z rodu těch rolníků, co dokázali i před sametem hospodařit na svém (ovšem tenkrát vlastně pronajatém od místního JZD), on dokonce po práci v nedaleké opravárně zemědělských strojů. Když to v osmdesátém devátém prasklo, Vincek dostal svoje pozemky po nedlouhých tahanicích zpátky a začal hospodařit už opravdu na svém.
Makal od rána do večera, zapojil celou rodinu, přibral do nájmu další pozemky, dřel, jak se říkávalo, jako kůň. Neznal svátky, neznal dovolenou - zato dobře znal místní hospodu. Protože jednou za čas se v ní rozšoupnout byla jeho jediná relaxace. Lidi, co opravdu pracují, nepotřebují fitcentra a návštěvy psychiatra. I když to druhé by možná Vinckovi pomohlo. Jak se totiž víc napil, a že pít uměl, hned začal hledat, které ženské dát pár hubiček a kterému chlapovi pár přes hubu.
Co začal Vincek pít - a podle toho se agresivně chovat - někdy i přes den, a nejen v hospodě, došlo občas, i když zřídkakdy, dokonce k oznámení na policii. Ta ale Vinckovy úlety vždy přehrála na přestupek - nač si taky přidělávat práci, že? Ovšem přestupkové řízení na něj neplatilo, ani on žádné pokuty neplatil. Ono je to těžké. Když byl střízlivý, pomáhal, kde se dalo, třeba v zimě odhrnoval sníh z místních komunikací, aby se vůbec dalo v obci žít. Jak na něj pak má starosta dělat bububu?
Jediné bububu na něj platilo od jeho ženy, i když to rozhodně nebyla žádná Amazonka. Když bylo nejhůř a vypadalo to, že hospodou začnou lítat půllitry, zavolali ji - a Vincek za ní odkráčel domů jako beránek, ani nemusela moc zvyšovat hlas. Šel se sklopenou hlavou, jen si něco žbrblal pod vousy. Jak to dokázala, bylo pro všechny záhadou, kterou ani my teď nevyřešíme.
Na kordy tedy byl s kdekým a i když ho lidi pro jeho dřinu, zkušenosti a slušně vedené hospodářství respektovali, rádi ho moc neměli, spíše se ho báli. Výjimkou nebyli ani myslivci, které by na svá pole nejraděj vůbec nepustil (a zvěř jakbysmet) - což dával, zvlášť po nějaké té kapce, okázale najevo. Ta pole se stala součástí pronajaté honitby, i když Vincek nevstoupil do honebního společenstva, a po dobrém se s tím nedalo nic dělat. Prudké hádky s myslivci ale nepřecházely do fyzických útoků - až jednou .
+++
Mirda projížděl na svém obstarožním kole mezi ještě nesklizenými lány kukuřice a ovsa na pole již sklizená, kam se slétala jako každý rok větší hejna holubů. Tenhle zvláštní lov byl jeho snad nejoblíbenější. Zastavil se kousek od již holého pole, aby si vybral nejvhodnější úkryt, když uslyšel blížící se hluk motoru. Ohlédl se a viděl, jak k němu míří Vincek na traktoru se zapřaženou fekální voznicí. Přátelsky na blížící se stroj zamával, ale ten valil dál přímo na něj. Uvědomil si, že kolem žádné místo k hnojení není, a začalo mu to být divné. Ustoupil i s kolem do kukuřice, ovšem získal pocit, že se traktor stáčí zase přímo na něj. A nebyl to jen pocit! Na poslední chvíli pustil kolo a uskočil - traktor i s fekálem kolo převálcoval a Vincek to točil zase zpátky. Než se Mirda rozmyslel, kam uskočí tentokrát, zaskřípaly brzdy a z kabiny slezl Vincek. Bylo jasné, že sotva stojí na nohou. "Co blbneš, mohs mě přejet?" oddechoval ještě těžce Mirda z nečekaně adrenalinového zážitku. "To eště udělám! Každýho z vás zelenejch panáčků, co vkročí na mý pole přejedu!" překvapil ho zdivočelý traktorista, který se ho pokusil přiškrtit řemínkem dalekohledu. Pro téměř dvoumetrového Mirdu nebyl problém podsaditého, ale menšího a také zrovna nepříliš stabilního útočníka odstrčit. "A koho netrefím fekálem, toho vemu devítkou. Jsem lepší střelec než vy!" halekal Vincek, když zas chytil u traktoru rovnováhu. "Hele, uklidni se a nalož to přejetý kolo!" dráždil Mirda bosou nohou chřestýše: "Když ho dáš do kupy, nebudu nic hlásit." "To nebudeš tak jako tak," odsekl opilec a hrabal se zpátky do kabiny. Mirdovi došlo, že nejlepší obranou bude tentokrát útěk. A tak náhodný kolemjdoucí by za chvíli spatřil chlapíka v letech s brokovnicí a dalekohledem kličkujícího v kukuřici s fekálem za rozvášněným traktoristou v patách. Mirda běžel jako o život - vlastně ne jako, opravdu o život. Vincek za ním na traktoru s voznicí dělal v poli škodu větší než rudl hladových divočáků. Teprve konec kukuřice znamenal i konec závodu - traktor skončil v jedné z prvních bříz navazujícího háječku a lovec holubů byl zachráněn. Ostatně ti holubi alespoň pro jeden večer také.
"Když teď zavoláš policajty, skončí to pokutou, kterou nezaplatí. A ta tvoje Ukrajina už byla stejně na odpis, aspoň si koupíš pořádný kolo," vyjádřil se o Mirdově kole neuctivě předseda jejich mysliveckého sdružení, když ten mu zadýchaně sděloval svůj běh o život. "Musíme na něj něco vymyslet." A vymysleli .
+++
"Tady ne, pane Vincek!" šeptla půvabná adeptka místního mysliveckého sdružení Vlasta do ucha pověstnému sukničkáři, dalo-li se v hospodě hlučící jako úl vůbec šeptat, když adekvátně zabral na její cukrbliky. "Co by řekli lidi? Za půl hodiny v kazatelně u modřínkový cesty ." A vytratila se. "Platit!" zařval okamžitě náš Casanova. A co bylo dál? Pozorný a důvtipný čtenář asi už tuší.
Jedna parta myslivců hlídala u oné kazatelny - a za chvíli už sledovali, jak se do ní s drobnými obtížemi souká Vincek. Druhá se hned vypravila za Vinckovou ženou - že obtěžuje jejich adeptku a ať je tak hodná, zakročí a vyzvedne si ho ve zmíněné kazatelně, aby se mu ještě něco nestalo.
Vincek zatím jednak pro to, že byla na srpen mimořádně horká noc, a jednak pro to, že nechtěl po Vlastině příchodu, na který už byl opravdu, ale opravdu natěšený, ztrácet čas, svlékl. A tak když vrzla dvířka kazatelny a Vincek roztouženě zaševelil: "To je dost, Vlastičko! Už jsem se tě, lásko moje, dočkat nemoh! Teď to rozbalíme!", stál tam v ostrém světle silné baterky, jak ho Pánbu stvořil. Jenže jeho mužstvím se nekochala Vlastička, ale vlastní žena jménem Milada! "Já ti dám Vlastičku, ty zatracenej donšajne! Voblíknout a domu!", promluvila vcelku tiše, aby nedělala šou přihlížejícím a dobře se bavícím myslivcům, ale rázně. "To je nějakej vomyl, Miládko, já se přeřek," hájil se chabě Vincek při oblékání. "Já ti dám vomyl. Všechno vím," kontrovala jeho žena. "Ježíš, Miládko, dyť nic nebylo, tak co můžeš vědět," nejistě pokračoval Vincek, protože toho mohla vědět dost, i když ne zrovna o Vlastě. A všelijak se ponižoval a žadonil o odpuštění, ještě když slézali z kazatelny a když si ho žena temným lesem vedla domů. Nakonec se slitovala a odpustek jeho extempore s Vlastičkou mu slíbila, ale pod jednou podmínkou: "Slib mi, že už si nikdy nebudeš nic začínat s nikým od myslivců! Ani s ženskejma, ani s chlapama! Ale vopravdu vůbec nic, jako by nebyli!" Paní Milada totiž leccos věděla a hloupá taky nebyla, aby si to nedala dohromady. Něco ji chlapi ze sdružení naznačili a něco si domyslela. Vincek se chvíli kroutil a ošíval, protože zelenokabátníci s flintami a hafany na jeho polích mu pěkně pili krev, ale nic jiného mu nezbývalo. Tak kývl, slíbil, co se od něj žádalo. A protože měl hodně nectností, ale nedržení slova mezi ně určitě nepatřilo, mělo od té doby místní myslivecké sdružení klid. Alespoň od Vincka . Mirda už se nemusí bát, že jít v Čechách na holuby může být stejně riskantní jako jít v Keni na lvy (i když skončit pod koly fekálu by jistě bylo méně zajímavé i méně hrdinské než skončit ve spárech krále zvířat).
Co k tomu dodat? Tihle myslivci prokázali, že slovní základ jejich označení - slovo "myslit" - bylo v jejich případě na místě. Lepší malá lest než velký konflikt, lepší řešit věci sami, než je hnát k soudu. Ostatně správný lov přece spočívá v přelstění vybraného kusu zvěře. A druhá myšlenka, kterou náš případ potvrzuje - za vším hledej ženu!
Některá ustanovení právních předpisů týkající se případu:
§ 2 písm. h) a n) (právo uživatele honitby v nezbytné míře užívat honební pozemky) zákona o myslivosti, § 11 až 13 (sankce), § 35 písm. c) (přestupky na úseku zemědělství, myslivosti a rybářství) a § 49 (přestupky proti občanskému soužití) zákona o přestupcích
Na motivy skutečného případu připravil Jaroslav ŠPRONGL