Časopis Myslivost

Lov na výrovce byl dříve používán jako velmi účinný prostředek pro hubení pernatých predátorů, především dravců a vran. Při tomto způsobu lovu bylo využíváno přirozeného nepřátelství mezi sovami a ostatní pernatou zvěří.
Výrovkou se rozuměla skrýš, většinou maskovaná provizorní bouda, ve které lovec čekal na přílet ptáků, kteří útočili na výra uvázaného poblíž. Stabilní výrovky se zřizovaly nejčastěji v podobě zastřešených podzemních jam vybavených lavičkou. Taková jáma mívala rozměry asi 2,5 krát 2,5 metru s vydřevenými nebo vyzděnými stěnami. Výhodou bylo zaručení tiššího pobytu, zařízení bylo méně nápadné a lovec byl lépe chráněn před chladem. Nevýhodou byla naopak vlhkost, která do jámy prosakovala. Výrovky se doporučovaly zhotovit v jedné honitbě dvě až tři a postupně je při lovu střídat.
Předpokladem úspěchu bylo, aby byla výrovka umístěná na vyvýšeném místě, kde byl výr zdaleka viditelný. Zároveň nebylo vhodné místo blízko lesa, jehož okraj by si jinak dravci volili k nevhodnému zasednutí. Výrovka měla minimálně dvě střílny. Jedna směřovala k výrovi a boční na zásedy.
Zásed byl v dostřelu se nalézající osamělý strom (mohly být i dva), nebo uměle vztyčený kůl s několika větvemi, na který ptáci usedali. Byl-li strom příliš hustý, upravovala se jeho koruna průklestem, aby cíl nebyl zakryt listím.
Střílny se zhotovovaly zhruba o rozměrech 20 krát 30 cm tak, aby poskytovaly co nejlepší rozhled a co nejlepší možnost výstřelu. Dalším využitím výrovky bylo zimní čekání na újedi, která se poblíž zřizovala.
K přepravě výra se používal zvláštní koš (krosna), který se nosil na popruzích. Krotký výr se nechával na výrovku bez větších problémů odnášet také v sedě na příčné holi. Poblíž výrovky se v zemi vztyčila berla. To byla hůl o výšce asi 1 m s příčníkem nebo kruhem na horním konci. K ní se výr přivazoval na šňůru dlouhou 2-3 metry takovým způsobem, aby mohl volně seskočit na zem a opětovně vyskočit zpět. Toto upoutání bylo důležité vzhledem k poměrně agresivnímu způsobu útoku některých dravců na výra. Ti dokázali přitáhnout a zaútočit velmi rychle. Výr je většinou uviděl daleko dříve než myslivec, seskočil na zem a sám se v leže na zádech bránil pařáty.
Tam, kde nebyl k dispozici výr živý se dalo s úspěchem použít výra vycpaného. Ten se na berlu upevňoval na zvláštní otočný kolík. Pomocí dlouhého provazu vedeného k výrovce se s výrem pohybovalo.
Nejlepších úspěchů se na výrovce dosahovalo v době tahu dravců, od poloviny září do poloviny října, jinak se zde dalo lovit celý podzim a zimu. Přivábení ptáci nalétávali na výra, kroužili kolem a doráželi na něj ve snaze srazit jej z berly. Po dorážení usedali unavení na zásed, kde je bylo možno dobře sestřelit. Výjimku tvořili právě někteří dravci, kteří se k zásedu většinou nevydali a po útocích odtahovali. Na ty bylo nutno střílet v letu, nejlépe v okamžiku poklesu před úderem nebo po něm, kdy se zvolna zvedali do výšky. V případě vran, které jsou celkově známé svou chytrostí a podezřívavostí, se nedoporučovalo nikdy střílet na první, která přitáhla, protože po obdobném ověření bezpečnosti okolí se jich většinou objevilo větší množství.
Pro popsaný způsob lovu se používal pouze výr vybraný z hnízda a doma ochočený. Mladý výr se dal ochočit celkem snadno a rychle zkrotl. Jedinec odchycený po vylétnutí z hnízda už zůstal divoký a zlý. Stejnou povahu měl i ten, se kterým nebylo v mládí dobře zacházeno a který býval záměrně drážděn.
Výr si již od mládí přivykal na pouta, obvykle kožená, která mu spojovala stojáky a měla uprostřed karabinku nebo mosazný kruh na upoutání. K jeho krmení se používalo výhradně čerstvé potravy, uvádí se, že veverka nebo sojka postačovala asi na dva dny. Potrava se malému výrovi, odchovávanému nejdříve v teplé místnosti řezala na proužky, teprve později mu byla podávána ve větších kusech, vždy v srsti nebo v peří.
Nebylo-li k dispozici úlovků na krmení, podávalo se výru koňské, králičí nebo hovězí maso, event mrtvá kočka. V mládí bylo možno využít také drobné pěvce nebo hlodavce. Vepřové maso bylo zcela nevhodné, stejně jako maso, které nebylo čerstvé. Jeho zkrmování obvykle vedlo k úhynu výra. Ze stejného důvodu bylo nezbytně nutné odklízet zbytky nespotřebované potravy a nenechávat je v kleci do druhého dne. Výr rovněž vyžadoval dostatek čerstvé vody k pití i koupání.
Klec pro vlastní držení výra (tzv. výrovna) musela být prostorná, slunná, udržovaná v čistotě a výr měl mít možnost úkrytu před dorážejícím denním ptactvem. Starší literatura udává, že výr o kterého bylo dobře pečováno se bez problémů dožíval i 30 let věku.
Na výrovkách se kromě druhů škodících v chovech drobné zvěře postřílelo rovněž velké množství užitečných (poštolek) i vzácných dravců (sokoli, orli) a proto byl tento způsob lovu zakázán. Jen ve zcela výjimečných případech se dnes výrovka používá ornitology k fotografování nebo odchytu ptactva za účelem kroužkování.

kresba: Zdeněk Kolář