Časopis Myslivost

Pod tlakem zákona musí udržet stanovený počet zvěře v honitbě, chovat určený počet psů různých plemen a kvalifikace a plnit řadu dalších a dalších zákonných povinností, a když je nesplní, hrozí mu statisícové pokuty. Za to vše si může "ulovit" chovanou zvěř. Ale napřed musí zaplatit nájem vlastníkovi pozemků, kterému však zvěř vůbec ze zákona nepatří a platit škody za to, že zvěř se zcela přirozeně musí nakrmit, jejíž existenci v daném území určuje zákon. A tak je náš obyčejný a prostý myslivec vlastně štvancem povinností, příkazů, zákazů a placení nákladů. Houfně se konají semináře k problematice škod způsobených zvěří, vydávají se příručky, jak našeho myslivce lépe obklíčit a přitisknout ke zdi, aby škody platil a vymýšlejí se na něho další pasti a pastičky.
A náš obyčejný prostý myslivec? S pokorou snáší veškerá příkoří a šikanu z lásky k přírodě a myslivosti, ale určitě by ocenil pomoc a oporu, ale kde ji hledat?
Máme bezpochyby vynikající myslivecké odborníky, skvělé myslivecké vzdělávání, oceňované oborní chovy, dlouhé a krásné tradice, mysliveckou kulturu atd., ale ve všech těch velmi vzletných oblastech se mi tak trochu zájem o našeho obyčejného myslivce, který je ve skutečnosti tvůrcem a realizátorem naší myslivosti, poněkud ztrácí.
Dovídá se sice o tom, že byl uloven někde v Bulharsku jelen s nejsilnější trofejí na světě, což je následně odvoláno jako podvod, dozví se, jak bylo veledůležité zasedání CIC někde v exotické zemi, ale nějak mu uniká, co vlastně ta slavná organizace, která byla založena šlechtou před válkou především k oslavě lovu, přináší jemu v zapadlé honitbě? Neúměrná glorifikace CIC donutí našeho myslivce k přemýšlení, co vlastně přináší naší myslivosti? A třeba jej napadne bodové hodnocení trofejí na chovatelských přehlídkách. Ano, zřejmě to je největší přínos CIC pro hodnocení správných chovatelských a genetických zásahů v honitbě. Jenže o dalším přínosu CIC bude náš obyčejný prostý myslivec asi přemýšlet marně. Zasvěcení mu možná řeknou, že CIC skutečně již dnes pro českou a i moderní evropskou myslivost toho přináší skutečně velmi málo a že naše přílišné a jednostranné zaměření na CIC vyplývalo spíše z osobní angažovanosti a zájmu o lukrativní zahraniční cesty nejvyššího vedení ČMMJ a, lidově řečeno, v Evropě nám naprosto "ujel vlak". Česká republika totiž, ze všech nově vstoupivších zemí do EU, čerpá prostředky k podpoře myslivosti nejméně, ne-li vůbec. Zatímco například Slovinsko nebo Maďarsko a další země mají své myslivecké zástupce přímo v institucích EU a hojně čerpají prostředky pro jejich myslivost my, mimo FACE, se teprve rozhlížíme.
U hodnocení trofejí našemu prostému myslivci maně vytane na mysl, že přece myslivost už dávno není o trofejích, ale o krajině, ekologii, životním prostředí, ochraně zvěře, financování a podpoře myslivosti a o desítkách jiných věcech, které vytvořil současný stav civilizace. A tak jako děsivý anachronismus sleduje, jak bývalé vedení ČMMJ, neproporcionálně k jiným mysliveckým oblastem, nejen stále obdivuje, ale doslova zavedlo nekritický kult trofejí. či modlu "kostí", jak posměšně trofeje nazývají odpůrci myslivosti. A možná mají pravdu. Myslivost skutečně není o sběratelství "kostí", které jen zvýšilo trend komercializace myslivosti. Až dětinský obdiv k trofejím mi připomíná stařičkého mocnáře Františka Josefa I, který, kdy monarchie byla už v rozkladu, na vše senilně odpovídal: "To je dobře, to je dobře.", a prostě nevnímal skutečný stav věcí a zejména priority potřebné k řešení. Stejně jako v dnešní myslivosti trofeje asi zřejmě nejsou prioritou snah a starostí obyčejného myslivce a ani prvořadý úkol české myslivosti jako celku.
Mimo to náš myslivec zde stojí osamocen a obnažen, vystavován nárokům, tlakům a i osočování ze strany různých POP (rozuměj panelákový ochránce přírody). Nikdo nepřispěchává na pomoc s požadavkem, že by třeba součástí nájmu za honitbu byla automaticky úhrada škod zvěří a že třeba dotace vyplácené zemědělcům ze strany státu by měly obsahovat totéž, pokud náš myslivec splní zákonné podmínky počtu zvěře v honitbě. Náš obyčejný a prostý myslivec je často "právními" prostředky donucován platit škody a také k tomu soudy odsuzován, ale nikde žádná pomoc, žádný právní servis, žádná opora, prostě ze strany své mateřské organizace ČMMJ, nic.
Náš myslivec ochotně roznášel vakcinaci lišek, ale nyní bylo zřejmě třeba udělit lukrativní zakázku letecké společnosti, a tak se vakcinace provádí letecky. Nijak nevadí že vakcíny padají mezi chaty a jiná intenzivně rekreačně využívaná místa nebo do míst, kde lišku nikdo nikdy neviděl, ale vyplatí se za to 70 či kolik milionů korun a to šlo zřejmě především. A vedení ČMMJ obdivovalo trofeje, jezdilo na zasedání světové organizace, ale neřeklo a neprosazovalo, že by třeba polovička nákladů na leteckou vakcinaci mohla přispět mysliveckým sdružením (na jedno MS by připadlo 10 - 15 tis Kč) a vakcíny by byly rozneseny myslivci lépe a účinněji. Stát by ušetřil a myslivci by měli vítanou pomoc. Vždyť to, že vzteklina od nás prakticky aktuálně zmizela, je zásluha jen a jen dlouholetého poctivého rozmisťování vakcín myslivci v honitbách.
A tak jsem na rozpacích, když se mne obyčejný myslivec zeptá jakou že má on oporu ve vedení ČMMJ? Tvrdíme, že hlavně má v členském příspěvku povinné pojištění. Je to výhoda? Jiné pojišťovny již poskytují pojištění dokonce levněji. Myslivče, plať, na nic se neptej a hlavně nic nechtěj.