Časopis Myslivost

Tento materiál byl náležitě medializován a vzbudil množství vesměs odmítavých reakcí. Mezi nimi jsem ale zatím nezaznamenal seriozní a odborně podložené stanovisko mysliveckých organizací, které by na materiál s takovou publicitou asi měly reagovat. Toto jakési mlčení myslivců by proto mohlo být chápáno jako uznání pravdivosti dotčených pasáží, nebo nezájem o daném problému vůbec diskutovat a obhajovat výsledky mysliveckého hospodaření před veřejností. Obojí podle mého názoru nepřispívá k dobrému postavení naší myslivosti a tento můj příspěvek je proto námětem a výzvou k diskusi o přednesené kritice a dalších možných postupech. Je zřejmé, že předkladatelům stanoviska se sice hned nepodaří prosadit všechny jejich nápady, ale již dnes rozvířili diskusi k dalšímu směřování hospodaření v lesích a ta může probíhat v korektnějším a odbornějším duchu. Je proto vhodná doba k tomu, aby i ze strany myslivců bylo zpracováno vyjádření postavené na znalosti věci, které by zároveň mohlo být přípravou na navazující jednání a diskuse.
Celý text stanoviska není zvlášť obsáhlý a nezabývá se podrobným dokládáním uváděných tvrzení. V jeho obsahu lze nalézt jak všeobecně známé skutečnosti, tak některé ne zcela prokázané vztahy, případně až polopravdy a nepodložené domněnky autorů. Osobně tento dokument hodnotím jako značně nevyvážený a zbytečně dramatizující vývoj a stav lesů. Přestože si řady jeho autorů vážím, zdá se mi, že se při psaní svého návrhu nechali unést emotivní snahou pomoci dobré věci a zapomněli na to, že i hospodaření v lesích musí být v souladu s ekonomickým a právním stavem v naší zemi. Snad proto je ve stanovisku věnována minimální pozornost produkčním funkcím lesů, ale zato jsou vzhledem k vlastníkům a správcům lesů vznášeny zatím sice ne zcela konkrétní, ale potenciálně silně omezující požadavky.
Z textu je patrná jakási intelektuální nadřazenost autorů, kteří hájí ušlechtilé cíle nad ostatními "obyčejnými" lidmi, kteří v lesích hospodaří. Proto jsou navrhovány příkazy a zákazy bez jakékoliv snahy o kompenzace za omezení využívání lesů. Autory také vůbec nezajímá, že lesy u nás jsou nejen ve vlastnictví státu, ale také obcí, obchodních společností a fyzických osob a přísná pravidla bez kompenzací navrhují bez rozdílu pro všechny. Z těchto a dalších důvodů se tento materiál setkal spíše se zděšením než větší podporou a já nejsem ani jeho autorem, ani s ním jako celkem nesouhlasím, byť řada zde popisovaných problémů má reálný základ a stav našich lesů jistě není ideální.
Nás myslivce do určité míry může uklidnit, že autoři stanoviska dávají hlavní vinu za kritický stav lesů lesníkům, kteří podle nich nevybíravými způsoby hospodaření ohrožují samou existenci lesů. Zvěři a myslivosti jsou věnovány pouze dva nepříliš dlouhé odstavce, které se týkají narušené druhové skladby dřevin a právě přemnožená zvěř má mít značný podíl na tom, že se regenerace listnáčů a jedle nedaří.
Autoři bez konkrétních důkazů tvrdí, že: "v lesích se udržují vysoké stavy spárkaté zvěře, zejména jelení a srnčí, kvůli velkému zájmu o jejich lov, potřebám a tradicím české myslivosti. Populace mají být v řadě regionů i několikanásobně početnější, než by odpovídalo přirozenému stavu a než kolik je schopen les uživit. Přemnožená zvěř okusem poškozuje a ničí zejména mladé listnaté stromky a jedle;výrazně také snižuje druhovou rozmanitost bylinného a křovinného patra. Brání tak přirozené obnově lesa - tedy tomu, aby mladé stromky vyrostly samy ze semen starších stromů. Mladé uměle vysázené stromky se proto musí chránit oplocenkami, plastovými tubusy a dalšími prostředky, což vyžaduje značné ekonomické náklady a možnosti přirozené obnovy lesů velmi limituje. Přemnožená spárkatá zvěř je tak nyní klíčovou překážkou revitalizace našich lesů i jejich uvedení do stavu blízkého přírodě."
Byť jsou tato tvrzení částečně pravdivá a na řadě míst u nás spárkatá zvěř skutečně prakticky znemožňuje přirozenou obnovu atraktivních druhů, je určení jejích skutečných stavů v honitbách prakticky nemožné a stanovovat přirozený stav zvěře v zcela nepřirozeném prostředí je iluzorní. Vysoké stavy zvěře vyplývají i z určitých objektivních skutečností a jsou problémem i v okolních zemích a nejde tedy o specifikum české myslivosti.
V další části textu, kde autoři doporučují různá opatření je z hlediska zvěře navrženo snížení početnosti zvěře na pro les únosné stavy: "Sazeničky a přirozené zmlazení potřebných dřevin včetně listnáčů a jedle musí mít možnost odrůstat bez nákladné umělé ochrany. Maximální přípustná míra poškození mladých stromků zvěří (odpovídající přirozenému stavu) je zhruba 10 %. Státní správa myslivosti musí přestat přemnožení zvěře mysliveckým subjektům tolerovat, za překročení stavů, které poškozují obnovu nad výše uvedený limit ukládat uživatelům honiteb sankce podle zákona a při mysliveckém plánování zajistit snížení populace na úroveň, která dovolí přirozenou obnovu všech lesních dřevin a bylin. Pro nastartování revitalizačního managementu lesů v některých kriticky ohrožených oblastech, to bude znamenat velmi dramatická opatření proti přemnožené spárkaté zvěři, zejména jelení a nepůvodním druhům."
Zde se autorům nelíbí náklady potřebné na ochranu porostů před zvěří, i když ty jdou z kapes vlastníků pozemků a v ideálním případě i myslivců, ale chtějí po státní správě vynucování stavů, které nebudou poškozovat přirozenou obnovu. Zcela se zde pomíjí možnost vlastníků pozemků či držitelů honiteb se rozhodnout, zda budou preferovat chov zvěře, a pak musejí počítat s vyššími náklady na obnovu lesa, nebo stavy zvěře zredukují na minimum, což jim tyto náklady ušetří. Udržování určité míry okusu v celých oblastech je navíc spojeno s četnými problémy, které jsou dány dnešní krajinou (turistický ruch, omezení migrací zvěře aj.) a někdy může být i výhodné zvěř např. přikrmováním soustředit na určitých místech, kde bude poškození porostů vidět, ale další velké plochy budou prakticky nepoškozeny. Proto je takto striktní požadavek asi těžko proveditelný a navíc nápad, že vše bude kontrolovat státní správa a ta bude nařizovat držitelům či uživatelům honiteb redukci stavů zvěře je pravděpodobně značně vzdálený realitě.
Přesto bych doporučoval si uvědomit, že likvidace přirozené obnovy je skutečně významným problémem a můžeme očekávat stále silnější tlaky na to, aby zvěř regeneraci i listnatých dřevin umožňovala. Dnes jsme ovšem v značně nepříjemné situaci, kdy je v lesích minimum podrostu a ojedinělé zmlazení silně trpí. To ovšem neznamená, že by bylo možné rezignovat na zlepšování druhové skladby našich lesů. Právě naopak je úkolem dnešních lesníků vypěstovat lesy, které budou mnohem stabilnější a i úživnější pro zvěř než jsou ty dnešní.
Řešení je proto nutno hledat v dlouhodobé součinnosti lesníků i myslivců a na přechodnou dobu je třeba počítat s nutností mimořádných opatření (redukce zvěře, intenzivní přikrmování s ohledem na škody, ochrana porostů), která po zlepšení stavu lesů již nebude nutné provádět. Proto je třeba počítat i s nutností omezení hospodaření se zvěří, aby se snížila intenzita okusu dřevin a také je třeba začít komunikovat se všemi dotčenými subjekty a zdůvodňovat vlastní postupy.
Reakce Ing. Luďka Králíčka z ČMMJ uveřejněná v Myslivosti č. 7 je podle mě ovšem příkladem toho, jak by taková komunikace neměla vypadat a podobně jako stanovisko obsahuje řadu polopravd a nereálných požadavků a rozhodně neukazuje myslivce jako skupinu ochotnou a schopnou k odborné diskusi.
Ing. Králíček se ve své reakci jasně vymezil jak proti vlastníkům lesů, kteří podle něj pěstují "fabriky na dřevo" a tím vlastně mohou za to, že zde zvěř škodí a také proti vědcům, jakoby placení náhrad za škody řešilo problém s odrůstáním přirozené obnovy, o kterou vědcům jde. To že se na mnoha místech jedle a mnohé jiné dřeviny vyskytují jen do výšky10 - 20 cm a že jedním z výsledků mysliveckého hospodaření v posledních desetiletích jsou smrkové porosty ze 100 % postižené hnilobou po ohryzu kůry je neoddiskutovatelné. Jeho požadavek na nutnost zaplocování listnáčů a jedle (a tím nehrazení škod na těchto dřevinách) je nesmyslný a popírající možnost vlastníků rozhodovat o hospodaření jak se stromy, tak se zvěří.
Rovněž jeho obvinění, že náhrady za škody imisemi jdou "zvesela na různé účty a vlastník z nich nevidí ani korunu" by chtělo dokázání nebo omluvu. Pokud vím, tak se tyto škody oceňují podle stejné vyhlášky jako škody zvěří a větší vlastníci náhrady dostávají, ale přivítám odhalení, kdo se na tomto obohacuje.
Perlou na závěr je požadavek Ing. Králíčka, aby vlastníci pozemků měli za povinnost zachování všech druhů volně žijících živočichů. K tomu jen chybí objevit planetu, kam by mohli přesídlit a hospodařit. Je třeba si uvědomit, že žijeme v krajině, která je všestranně využívána a je jen na škodu věci pokud se budeme zesměšňovat vznášením nesmyslných požadavků. Na polích je dovoleno vytrhávat plevel a hubit hraboše a v blízkosti velkoměsta nemohou žít medvědi a pokud se vlastníci rozhodnou, tak mají právo v zájmu svého hospodaření omezit i původní druhy.
Proto by určitě stálo za to uklidnit emoce a analyzovat situaci. Celý text stanoviska je k přečtení např. na www.silvarium.cz ve složce e-diskuse a je to příležitost se zamyslet nad tím, jak obhájit výsledky hospodaření se zvěří i před vědci, kteří jsou odborníky ve svém úzkém oboru a o myslivcích toho mnoho nevědí. Výsledkem by pak měl být rozbor postavený na odborných základech, který nebude vědce označovat za nekompetentní ekologické aktivisty a lesníky za technokraty.
Myslivecké hospodaření je možné podle mého názoru dlouhodobě úspěšně obhajovat jen jako součást hospodářských aktivit spojených s vlastnickým právem. Nakonec i náš současný zákon o myslivosti přiřazuje právo myslivosti vlastníkům pozemků a držiteli honitby umožňuje i snížení stavu zvěře pod minimální, nebo zrušení chovu určitého druhu. Proto bych velmi přivítal, kdyby se názory myslivců i vlastníků sblížily a mohli jsme společně obhajovat naše práva na využívání přírodního bohatství. To ovšem znamená, že uznáme práva vlastníků rozhodovat o chovu zvěře, byť by jsme museli přistoupit na to, že kritériem bude jakási dohodnutá míra poškození lesa a bude na nás, jak se vyrovnáme se stavem lesa, jeho úživností, nepřízní zimy, turisty a jinými faktory.
Pokud zvolíme cestu boje proti všem je možné, že nakonec zůstaneme osamoceni a bez jakékoliv podpory, a to by v dnešní době nemuselo pro myslivost jakou takovou určitě nebylo nejlepší. Proto by dalším krokem mohlo být společné prohlášení zástupců myslivců a velkých vlastníků lesů, které bude založeno na právu využívat přírodní bohatství a při hospodaření do určité přijatelné míry omezovat přirozené procesy v krajině.