Časopis Myslivost

SAFRAMENTSKEJ MAX
Fořt Šafránek důkladně mydlil na zápraží svou chloubu - foxteriéra Maxe a pobroukával si k tomu: "Koupala se má panenka ve vodičce studený..." Přestože čtyřnohý chlupáč měl na rozdíl od otužilé panenky vodu teplou, ve škopku se mu vůbec nelíbilo a nucená koupel mu byla proti srsti. Proto číhal na každou sebemenší příležitost, aby mohl vyskočit a upláchnout z dosahu protivné mýdlové pěny.
"No tak, Maxíku, vydrž! Pán tě pěkně vykoupe, aby ses těm důležitejm strejcům z tý slauný komise líbil," domlouval mu otcovsky fořt. "Ták, ještě krapet vydrbeme ouška - spláchneme - no vidíš budeš čistej jak slovo bóží. A ještě jednou namydlíme - stůj pěkně - ještě packy - a znovu vopláchneme - buď trpělivej, už to bude! Teď vyskoč na tenhle hadr, hop, hop! Hodnej pejsek - hodnej - pořádně ho utřeme - vysušíme - počkej - hezky stůj pán tě přece vodnese..."
Zabalil Maxe do hadru a odnesl ho v náručí jako mimino v peřince. Položil ho ke kamnům doschnout a mezitím si namíchal, jak říkal, "po čertech rafinovanej roztok" - cukrovou vodu. Když připravil i nůžky, kartáč a hřeben, měl vše k velkolepé kadeřnické proceduře připraveno.
"Tak pojď, Maxíčku, pán tě ještě trochu vyčeše a vostříhá všecky přebytečný chlupy, nad kterejma by velevážená komise vohrnovala svý urozený nosy," vysvětloval foxteriérovi a s vervou se pustil do jeho zkrášlování. Jakmile byl hotov, vzal hřeben a cukrovou vodou mu s mravenčí trpělivostí načesal kudrlinku po kudrlince, vlnku po vlnce.
"Maxíku, stůj a nehejbej se - ták je hodnej - to víš, musíš něco vydržet, jinak bys tu medaili na vejstavě nedostal," upozorňoval již netrpělivého psa. "Ještě načesáme fousy - ták - no, ty je máš krásný, a jak ti trčej! Ještě líp než našemu fořtmistroj. Kdyby tě viděl, ten by puk zlostí..."
Potom Šafránek odešel, aby se také dal do parády. Vymydlil se, přistřihl vousy a nakroutil je, oblékl sváteční uniformu a vyhledal tu nejpěknější vyřezávanou hůl s hlavičkami zvířat, sváteční špacírku.
"Kdepak je pes? zeptal se paní fořtové, která se mezitím vrátila ze zahrádky.
"Kňučel a škrábal na dveře, tak jsem ho pustila proběhnout," odpověděla dobrácky.
"Vidělas, jak jsem ho vyfešákoval?" zeptal se.
"No jó, koukala jsem, jak je nafintěnej. Líp než ňákej andělíček," ocenila manželovo kadeřnické snažení.
"To víš, dal jsem si záležet. Počítám, že ho ten zlatej metál nemine," řekl sebevědomě. Sundal z věšáku vodítko a šel pro Maxe.
Když vyšel na dvůr, málem padl do mdlob. Kudrnatý andělíček Max se totiž důkladně vyválel v oklihlém tvarohu, kterého celou mísu ráno vysypala slepicím paní fořtová. Šafránek měnil barvy jako chameleon, bledl i rudl zlostí. Pak se však jakžtakž ovládl a zavolal:
"Hedviko, pojď se honem podívat, jak se ten prevít proběh!"
"Má ty svatá bohorodičko, ten vypadá!" zhrozila se. "Co budeme dělat?"
"No co, vohřej rychle vodu a nalej ji do škopku. Já se zatím přeuleču a spolu ho dáme, čuňáka jednoho, zas do pořádku..."
A všechno začalo znovu. Důkladně Maxe vykoupat, vysušit, vylepšit cukrovou vodou kudrlinky a učesat vousy, aby mu trčely líp než panu fořtmistrovi. Potom zase Max v místnosti osaměl, protože paní Hedvika pomáhala Šafránkovi s oblékáním. Když byl i on opět v parádě, šli pro pejska.
"Kde zas je?" podivila se fořtová, když otevřela dveře.
"Podívej, podívej!" vykřikl Šafránek a ukázal na převrácený muškát v otevřeném okně. Hned nato vyběhl s neblahým tušením na dvůr, kde se samozřejmě odehrálo to, co předpokládal. Max se zase s gustem vyválel v oklihlém tvarohu.
"Maxi, jdeš sem!" křikl na foxteriéra, jaksepatří polepeného nelibě zavánějící nažloutlou kaší. "Himllaudon, ty neřáde jeden pitomej," klel nevybíravě, "co to děláš? Já bych tě..." a rozmáchl se. Adept na zlatou medaili se přikrčil k zemi a oddaně hleděl na svého pána, jehož ruka se nad ním zastavila a jen mu hrozila prstem.
"Hedviko, vodu, honem přines vodu! " volal fořt na ženu, když vyplísnil Maxe. "Já se jdu převlíct do všedního."
Za chvíli už zase foxteriér vězel ve škopku a znechuceně snášel očišťovací proces.
"Jen stůj! " domlouval mu zase fořt. "Jestli se ti na vejstavu nechce, tak blafni a nikam nepůjdem. Jó, milej zlatej, mně je to úplně buřt," lhal, "já vo medaili nepřijdu. Ale ty budeš mět akorát starou bačkoru, jako ten podvraťák našeho fořtmistra. Já se tady s tebou vod rána piplám jako zámeckej holič a ty se, psisko neuděčný, válíš v tom svinstvu pro slípky. Copak to dělá pejsek s takovým fajnovým rodokmenem, jako máš ty, Max ze Zlatýho návrší?"
Jakmile byl foxteriér zase čistý, následovalo vše jako už dvakrát předtím. Osušit ho, cukrovou vodou trpělivě vykouzlit množství kudrlinek a vlnek na srsti, načesat vousy, aby fořtmistr bledl závistí. Potom umýt sebe, učesat zase rozcuchaný plnovous a obléct sváteční stejnokroj.
Paní Hedvika Maxe už ven nepustila a okno bylo zavřené, takže se foxteriér v celé své kráse dočkal pána. Fořt mu nasadil obojek, připnul ho na vodítko, a protože čas pokročil, kvapně vykročil za vidinou zlaté medaile, která jistě čekala právě na jeho foxlíka v nedaleké Jilemnici.
Ale sotva prošel s Maxem brankou, zkřížil jim cestu miláček paní fořtové, kocour Matěj. Prskl na Maxe, ten se Šafránkovi vyškubl z ruky a hnal se na dvůr za kocourem. Věčně ho provokující Matěj však rychle upláchl po žebříku na půdu. Max na něj ještě několikrát zaštěkal a potom se v dobré náladě odebral k plotu, kde se z velkou chuti začal válet v oklihlém tvarohu.
Když tu pohromu uviděl vracející se fořt, zařval jako tur a zlostí bez sebe se hnal dlouhými skoky na Maxe. Ten nečekal a hbitě uskočil, takže fořtova bota kopla do prázdna. V tom okamžiku Šafránek uklouzl po "voňavé" kaši a jak široký tak dlouhý se i on vyválel v oklihlém tvarohu.
"Ježišikristé, Jarouši," spráskla ruce fořtová, "mám dát vohřát vodu?"
Šafránek se pomalu posadil a rezignovaně řekl: "Jó, dej! Ale hodně, a do necek, mám ten smrad až za ušima. Vokoupu se sám a ten psi neřád ať je smradlavej!"
"A co zlatá medaile z výstavy?" namítla fořtová.
"Nikam nejdu! Ňák toho neuděčníka přeci potrestat musím..."
Na blízkém smrku zabubnoval datel a fořt ještě nakvašeně dodal: "Tak toho jsem tu zrouna potřeb oval! Když mám černej den, vobjeví se i černej bubeník, kterej tyhle trable vybubnuje do celýho lesa. A za všecko může ten sakramentskej Max! Prach a broky, já bych do toho kop..."

JELEN NA UDICI,
KAPŘI NA MUŠCE
Hajný Venda Kouba nebyl jen velkým ctitelem a lovcem zvěře suchozemské, ale byl i vášnivým rybářem, jenž před svou panovačnou tchyní často utkal za divokými obyvateli lesů nebo se uchyloval, jak vyprávěl, "do ráje tichejch bláznů, kam štěkání mý šmirglmutr nedolehne".
Když zase jednou seděl u rybníka, měl prý "vobzvlášť parádně naservírovaný na to veliký štičisko, který nedokázali vytáhnout z vody ani největší rybářský machři z vokolí..." Štika však Vendovi nezabrala, ať vejral na splávek jak vejral. Čas ubíhal, slunce se ukrylo za obzoru on, zmožen klútáním slivovičky k umoudření své rozbolavělé stoličky vpravo dole, začal mžourat a klimbat, až se odebral, jako obvykle, do říše snů.
Tentokrát se mu zpočátku zdálo o hajném Zajíčkovi, který se holedbal, že jednou na sklizeném zelništi chytal zajíce jen tak, "do holejch pazourů. Voni ty ušáci byli tím delikatesním hodováním na zbytcích asi už zkvašenýho zelí docela vomámený, dočista jako vožralý... No, taky jsem dumal, že ty zajoši možná věděli, že se jmenuju Zajíček, a proto jim neublížím, když patříme do jedný famílie..."
Ale to nebyl tehdy jediný Vendův pozoruhodný sen. Přes hladinu rybníka prý také spatřil setkání jelena šestnácteráka a kapitálního kňoura divočáka se zbraněmi velikými jako dva rohlíky, které tomu štětináči hrozivě trčely z dolních čelistí. A těmito páráky narážel do špičáků horních, čímž výhrůžně klektal na jelena, který však měl díky svému mohutnému paroží pro strach uděláno. "Bůhví, co si ti dva zvěrové vysvětlovali," později líčil Venda. "Obcházeli se, vokukovali se a možná taky zvažovali, jestli zkřížej svý zbraně, když ani jeden z nich nechtěl ustoupit z chodníčku. Jenže ani jelen, ani kňour, jak se událo, neměli chuť do šarvátky, takže se rozešli, aniž si načechrali faldy."
Byl však už nejvyšší čas, že ti dva zmizeli z přírodní scény, jelikož Vendovi zabrala ta veliká štika. Tedy, zabrala mu, prozatím pouze v pokračováni jeho snu. Jakmile on, suverénní rybolovec, štiku zasekl, rozpoutal se na kolbišti rybníka neúprosný souboj kdo z koho! Venda byl v tom spánku tak vzrušený tím zápolením, že se probral d o jakéhosi polospánku. Vstal, uchopil udici a opět razantně zasekl. Když ale ten rybniční žralok silně táhl a táhl, chtěje vlasec přetrhnout, Venda místo toho, aby uvolnil naviják a dopřál rybě trochu úniku, tak za tím tahem v polospánku šel a šel, až po pár metrech žbluňk - a stál po kolena ve vodě. A tím se probudil docela.
"Ci fix do toho!" zaklel. "Ještě že je tu u břehu málo vody... A jak dlouho jsem vlastně chrupal? Vždyť je tma jako v pytli, hvězdičky svítěj, ale měsíc, když bych potřeboval aspoň krapet vidět, se ukrejvá za mrakem..."
Na další klení a divení však už neměl čas, neboť štika, kterou právě zasekl, nebyla ta ze sna, ale štika skutečná, živá ažaž, která začala vyvádět jako divá. Leč, sotvaže zmáchaný rybář vylezl z vody na břeh, na rybníku najednou šplouchání a cákání zesílilo a tah vlasce, napjatého až k prasknutí, byl jakoby k neudržení...
"Proboha, co se děje?" podivil se Venda. Copak táhnu z vody samotnýho hastrmana?" Poté ale měsíc alespoň částečně vykoukl zpoza mraku a s okolní krajinou trochu osvítil i hladinu rybníka. A tu Venda opět dopáleně zasyčel: "Prdlajs táhnu hastrmana, na udici mám kromě ryby i ňáký suchý křáčí... U sta hromů, ještě se mi tá štika utrhne! Teďka abych ji vopatrně vytáh na břeh i s tím křáčím..."
Jenže to "suchý křáčí" se na břeh vytáhnout nedalo, neboť proti vůli rybáře vylezlo na břeh o kus dál a pustilo se loukou k lesu. Naštěstí v té chvíli mrak z nebe odplul a měsíc ozářil bledým světlem i domnělé "živé křáčí". A teprve nyní Venda nevycházel z údivu, koukaje jako na zjevení, jako by právě spad z toho zářícího měsíce.
Aby také ne? Vždyť v tom stříbřitém šerosvitu měsíčním spatřil něco až neuvěřitelného. To "křáčí" bylo paroží jelena šestnácteráka, na němž se při plavání a brodění přes rybník zachytil vlasec, který vedl vodou od prutu rybáře k chycené štice.
"Možná se do toho vlasce zamotal ještě víc," uvažoval Venda, "když se chtěl jelen poskakováním na mělčině toho vlasce zbavit, nebo taky ve chvíli, kdy kolem něj rejdila a skákala tá štika..." Avšak, zdali to tak bylo zůstalo tajemstvím v té chvíli tmavé noci.
Rybolovec Venda zíral na jelena, jak komicky poskakuje k lesu, zastavuje se a třepe hlavou, jen aby se vlasce zbavil. A za paroháčem poskakovalo něco jako... "Ano," sám pro sebe vyjekl Venda, "vždyť je to moje ulovená štika, kterou to jelenisko táhne na vlasci za sebou! A teďka si ten šestnácterák dokonce lehl do trávy, no jo, to zírám! A válí se a válí, jenom aby se z toho mýho vlasce vyprostil. Jenom, safraporte, aby mi ten jelen s tou štikou neutek..." Jedvaže Vendovi tahle možnost bleskla hlavou, paroháč z trávy vyskočil a kvapně zmizel v lese. Štika i vlasec však zůstaly na louce.
Když po tom podivuhodném přírodním představení Venda stočil rybářský vlasec zpět na naviják a strčil štiku do batohu, pohlédl k nebesům a čtverácky pronesl: "Tak díky, svatej Petříku, patrone rybářů, tak díky i tobě, svatej Huberte, patrone všech myslivců, že jste se kvůli mý tyranský šmirglmutr nade mnou slitovali a narafičili tenhle zázračnej loveckej přitrefuňk. To bude tchyně koukat jako tele na nový vrata, jakýho má zetě kabrňáka! Vždyť, komu se kdy poštěstilo, aby měl vohromnýho šestnácteráka na udici? A ještě k tomu, kterej mu vytáh i neulovitelnou štiku z rybníka!" Hned nato si s chutí zapálil dýmčičku a vypouštěje obláčky kouře jako parní lokomotiva, vykročil k domovu.
( A proč kapři na mušce? Inu, i tohle měla na svědomí Vendova pánovitá tchyně. Ostatně, milí čtenáři, opravdu překvapující rozuzlení tohoto podivného lovu si můžete přečíst v knížce Krkonošské koření.)