POHLED DO HISTORIE LOVU ZVĚŘE
LOV VODNÍ PERNATÉ ZVĚŘE Mgr. Josef Drmota
Vodní ptactvo představovalo vždy pro lovce velké lákadlo. Početné stavy v české rybníkářské krajně i chutná zvěřina byly důvodem pro vynalézání nejrůznějších možností k přelstění této velmi opatrné zvěře. Až do vynálezu dostatečně účinných a přesných palných zbraní, s kterými bylo možné lovit pernatou zvěř v letu, byl totiž mnohdy problém úspěšný lov vůbec zrealizovat. Z tohoto důvodu vymysleli myslivci různé lsti a zařízení, které si dovoluji ve zkráceném popisu čtenářům předložit. Jejich realizace vyžadovala v každém případě vysoký um našich předků a často také nemalé pracovní a finanční nasazení.
KAČENÍKY
I přes nasazení nejrůznějších palných zbraní, cvičených sokolů, noční lovy do náhonců, nahánění do sítí v rákosí, či lov pelicháčů v rákosí, zůstávala po dlouhá staletí obrovská kachní hejna nedostupná uprostřed vodních ploch a úlovky divokých kachen byly mizivé. Proto se v našich zemích, pravděpodobně koncem 17. století, uchytila speciální lovecká zařízení označovaná jako kačeníky.
Kačeník byla obdélníková nádrž o rozměrech okolo 80 krát 120 metrů, které měla samostatný přítok a odtok vody. Hloubka této vodní nádrže dosahovala asi 2 m. Ve všech čtyřech rozích vybíhaly do krajiny dlouhé kanály, široké u začátku minimálně 8 metrů a dlouhé okolo 30 metrů. Všechny byly zahnuté do oblouku, aby nebylo vidět od jejich vjezdu na jejich konec. Kanály se postupně zužovaly a byly opatřeny sítí na dřevěných obloucích. Na konci byla špička nenásilně vyvedena na souš a zakončena velkou vrší nebo rukávníkem. Čtyři kanály byly potřebné z toho důvodu, aby se kachny pohybovaly za každých okolností proti větru, což je u nich přirozené.
Aby kachny neviděly na břeh, byl celý prostor ohraničen hustým rákosovým plotem, za ním byl pás louky asi 50 m široký, v něm vedly upravené cestičky, které umožňovaly tiché přiblížení. Za tímto travnatým pruhem následovalo přírodní ohrazení hustým porostem. Kolem celého objektu byl vybudován příkop naplněný vodou, což zaručovalo jednak zásobování vodní plochy a jednak to omezovalo přístup nepovolaných osob. Přístup ke kačeníku byl přísně zakázán a v jeho okolí se nesmělo střílet.
Do chobotů se kachny lákaly dvojím způsobem. Jednak se celoročně na vodě chovaly nelétavé krotké kachny, které se v chobotech krmily a učily se sem připlouvat na zapískání. Na podzim přivábily na vodní plochu divoké kachny, které po zvuku píšťalky následovaly krotké do rukávu. Cestu zpět jim však zastoupil pomocník a natlačil je až do vrše, zatímco krotké se vracely na volnou plochu.
Druhý způsob byl založen na tom, že divoké kachny i husy reagují na rezavého psa, kterého pravděpodobně považují za lišku a připlouvají se do jeho blízkosti zvědavě přesvědčit o velikosti nebezpečí, vědomy si, že jim liška na hlubší vodě nemůže ublížit. Toho se využívalo hojně nejenom při jejich odstřelu, ale právě také v kačenících. Za tímto účelem byly v rákosových plotech ponechány mezery, kterými pes probíhal k vodě a kachnám se ukazoval. Myslivec mu přitom házel kousky potravy, usměrňoval jeho pohyb a tak nalákal pernatou až do rukávu. Od čtyřnohého pomocníka se vyžadovala především poslušnost aby se dal ovládat a přivolat. Kachny, které již jednou vpluly do rukávu se jen těžko mohly dostat zpět, neboť zezadu byly zaskočeny pomocníkem a při vzlétnutí je síť srazila vždy zpátky na vodu.
Nejvhodnější doba lovu nastávala koncem října a začátkem listopadu, chytalo se především odpoledne mezi 2. a 3. hodinou nebo dopoledne mezi 8. a 9. hodinou, pokud možno za bezvětří. Před chytáním se muselo postupovat podle větru, neboť kachna má dobrý sluch. Pak se opatrně někdo přiblížil a otvorem v oplocení zjistil, ve kterém rohu je nejvíce kachen. Ty většinou odpočívaly na závětrné straně na břehu nebo na vodě. Poté se do prostoru vpouštěl již zmíněný pes.
Největším problémem při budování kačeníků byla jejich poloha. Takové zařízení muselo být v blízkosti rybníků, ale ne přímo mezi nimi, aby kachny neměly mnoho jiných možností kam zapadat. Nejlépe, létaly-li kachny do blízkého okolí kačeníku za potravou. I tak byla volba místa rozhodující. Investice do výstavby kačeníku byla velká a trvalá. Chybné umístění zařízení už nešlo opravit.
Účinnost kačeníků byla obrovská. Andreska (1993) udává, že čtyři kačeníky fungující na jižní Moravě dokázaly pochytat ročně až 25 000 kachen! Kačeníky se v našich zemích udržely až do poloviny dvacátého století a jejich zrušení znamenalo pro populace kachen obrovskou úlevu.
Lov "na oheň"
Jedná se o jediný známý způsob, jak bylo možno spolehlivě oklamat divoké husy Jde o způsob lovu pomocí rezavého psa popsaný již v kapitole o kačenících.
Pes se kousky masa nutil pobíhat po břehu, aby upoutal pozornost husí. Princip je zde stejný jako u kachen - husy si psa zřejmě spletou s liškou a připlouvají přesvědčit se z blízka o stupni nebezpečí.
Když pohyb psa za masem na břehu upoutal jejich pozornost, připlouvaly blíž a byly z připravených záštit nebo boud postříleny na vodě. V takových místech se na březích rybníků také upravovaly mělké okopy s hrázkou, kam mohlo zalehnout i 10 a více střelců najednou, aby byl účinek střelby co největší. I tak byl tento lov značně náročný na vytrvalost lovců a poslušnost i vycvičenost psa.
Lovci se mohli též krýt za štítem s vyobrazením krávy, o kterém bylo pojednáno již v kapitole věnované lovu pernaté zvěře do vazeb, nebo za pouhou otepí rákosu. Tento způsob však byl méně účinný.
Kachnice neboli vodnice
Jednalo se o extrémně výkonnou palnou zbraň určenou speciálně k lovu vodního ptactva. Pro svoje rozměry (téměř 2 m délky, hmotnost přes 30 kg a ráže kolem 35 mm, která pojala až 0,5 kg broků) bývala upevněna na stojanu na přídi lodi nebo člunu. Střílelo se jimi do hejna ptactva na vodní hladině.
Vícehlavňovou zbraní, jejíž použití je známé z některých zemí západní Evropy, byly "honební varhany" (varhany jsou pojem ryze vojenský označující vícehlavňovou pušku). Jednalo se o pušku s několika brokovými hlavněmi (uvádí se číslo sedm) odpalovanými těsně za sebou doprostřed hejna. Na jedno nabití pojala až 560 broků a salva dokázala při dopadu pokrýt vodní plochu o průměru čtyř metrů. Naši myslivci tuto zbraň víceméně odsoudili a její použití u nás není známé.
Netřeba snad dodávat, že veškerá, zákonem povolená, vodní pernatá zvěř se dnes loví výhradně na společných honech nebo na tahu loveckou brokovou zbraní za dodržení všech dalších podmínek daných odpovídající legislativní úpravou.
Mgr. Josef Drmota
kresba: Zdeněk Kolář