Časopis Myslivost

Začátkem minulého století byly podmínky pro volně žijící populace drobné zvěře mnohem příznivější. Honitby byly rozlohou menší, ale o to byly rozmanitější. Střídavým způsobem osetá a osázená pole na menších výměrách, ohraničená často mezí s výskytem nízko rostoucích keřů, buření všeho druhu představovala ta místa, kde zvěř snadno získávala potravu a potřebný úkryt před nepřáteli.
Koroptev polní byla vždy běžnou součástí naší přírody a její početné stavy na polích se těšily přízni farmářů pro její užitečnost. V této době nebylo vůbec možné si představit, že by se z našich polí vytratila. Žila zde v hojném počtu, byť její stavy bývaly poznamenávány ztrátami, hlavně vlivem extremně mokrých zim, částečně predátory, méně již lidskou činností a lovem. Teplé a suché jaro dokázalo však dokázalo tyty ztráty vždy eliminovat.
Naproti tomu bažant obecný není v naší krajině původní zvěří. Vypouštění bažanta do volné přírody vždy záviselo na tom, jak se podařilo vyhovět jeho náročnějším požadavkům na životní prostředí, jinak se odstěhuje. Ne každé vytypované místo mu vyhovuje. Je nejzranitelnější ze všech druhů drobné zvěře, se kterými se jinak dobře snáší. Je to tulák, který více chodí, než létá.
Ve třicátých letech minulého století jistý správce knížecích lesů v podhůří jesenických hor nedaleko města Úsov, známé svým zámeckým loveckým a lesnickým muzeem, zavedl chov bažanta obecného. Místo, které pro chov zvolil, obsahovalo les hraničící s loukou, vodní tok a pole. Zásluhou správce a jeho personálu byla neúnavná práce s chovem a vypouštěním bažanta korunována úspěchem. Následovalo rozšíření bažanta i do přilehlých lokalit s obdobným přírodním prostředím.
Zlé období pro koroptve a bažanty nastalo během druhé světové války, kdy nebylo možné myslivost řádně provozovat. Zvěř byla odkázána jen na sebe. Koroptve i bažanti se přibližovali do blízkosti stohů, zahrad i lidských obydlí, ztráceli plachost a stávali se tak snadnou kořistí. Díky své vitalitě dokázala tato zvěř přežít i s většími ztrátami v kmenových stavech, ale stále schopných pro další rozmnožování, neboť i jejich zdravotní stav prošel přirozeným výběrem. Tlumení škodné a myslivosti škodících zvířat bylo v této době spíše příležitostnou činností i přesto, že se v některých honitbách vyplácely za její odstřel odměny. Tradovalo se také "co má zahnutý zobák škodí".
Do poloviny osmdesátých minulého století se bažant běžně lovil a patřil mezi uznávanou lovnou zvěř. K udržení populace bažanta v té době přispěl, i když s různými výsledky, umělý odchov bažantích kuřat v líhních.
Výše uvedené odstavce obsahují nádech nostalgie, nicméně ukazují na to, že naší zemi vhodného životní prostředí pro chov drobné zvěře radikálně ubylo.
Mezi další zhoršující vlivy na chov a stavy koroptví a bažantů patřilo vytváření větších rozloh polí s monokulturami a také necitlivé meliorační zásahy.
Jedním z hojně diskutovaných vlivů na stavy koroptví a bažantů je černá zvěř. Ta je neustále aktivní při vyhledávání potravy a na snížení stavů koroptví a bažantů má také nesporně svůj podíl. Pole a les jsou místa vhodná jak pro usazení bažanta, stejně tak i pro černou zvěř, která je závislá na potravě i na polích. Důkladně proslídí všechny lokality, nepohrdne ničím, co se jí nabídne příležitostně.
Musíme si proto přiznat, že tam, kde jsou stavy černé zvěře neúnosné, je třeba počítat nejenom se škodou přímo na zvěři, ale i s tím, že tato zvěř všechny ostatní živočišné druhy vyrušuje v jejich způsobu života, a bažant je k tomu zvláště citlivý. V mysliveckých sdruženích se zájmem o intenzivnější podporu chovu divokých bažantů je proto nutné vážně zvažovat redukci černé zvěře.
Statistika o počtu černé uvádí její nárůsty, farmáři volají po snížení jejich stavů z důvodů škod, stále se to však nedaří myslivecky řešit. V honitbách s černou zvěří, která je ekonomicky i po stránce lovu nejvýhodnější, sami myslivci těžko naleznou společnou řeč pro snížení jejího stavu, navíc kvůli pochybnému chovu divokého bažanta. Není to výjimkou, spíše je to pravidlo, že lov černé zvěře se zužuje na navezení hromady krmiva do blízkosti posedu, nejlépe poblíž cesty. Přikrmování a lov potom splývají v jedno. Zejména ve sdruženích, která si "vydobyla" více hektarů, než mohou sama myslivecky zvládnout se o chovu divokého bažanta ve volnosti nebude zřejmě ani uvažovat. Východiskem u těchto sdružení se často stává "bažant domácí" vypouštěný do volné přírody ráno před honem.
Jistě bude cela řada myslivců souhlasit, že pokud přetrvává naděje na obnovu chovu divokého bažanta a koroptve honitbách, stojí za to se o to pokusit. Nebude to však snadné a na řešení nestačí jen sami myslivci.
Východisko z dané situace se může najít pouze za předpokladu, že se do obnovy chovu bažantí a koroptví zvěře zapojí subjekty, které v přírodě také hospodaří jako například majitelé půd a vodních toků, plánující úpravy půdy proti erozi nebo vysazování rychle rostoucích dřevin, farmy produkující biopotraviny apod. Je to snad úkol pro další generace.
Podstatné oživení by bylo možné za vyšší podpory státní správy v oblasti zemědělství a životního prostředí, zejména podporou těch mysliveckých sdružení, která se pro obnovu rozhodnou nebo se již obnovy účastní. Například administrativní nebo finanční podpora jakou mají například včelaři nebo podpora při získání vhodných účelových pozemků spojená s lokální úpravou hranic honiteb. Měla by se podporovat ta myslivecká sdružení, která předloží kvalitní a vyvážený projekt na rozšíření druhů volně žijící zvěře.
Možnosti vidím i v budoucí spolupráci myslivců s těmi farmáři, kteří si uvědomují, že ekologický způsob hospodaření na polích není v rozporu s druhovou rozmanitostí zvěře. Bude to jistě vyžadovat i jistou dávku odvahy, kterou musel prokázat již výše zmiňovaný správce při svém experimentování s bažanty.
Během na delší trať je přijetí legislativních změn, které budou rychleji a účelněji reagovat na měnící se podmínky, kdy současná praxe často znění zákonů předbíhá. Myslivost společnost neuživí, ale ani samospasitelná ekonomika není vše, co člověk k životu potřebuje. Nejedná se jen o myslivost a chov zvěře, ale zejména o zachování toho, co nám z přírody ještě zbývá. Často to totiž dokážeme ocenit až v okamžiku, kdy to ztrácíme. A právě udržení druhů zvěře, které do naší přírody patří a nebo ji obohacují považuji za příspěvek k naplňování pojmu "udržitelný rozvoj".
Zažít ten okamžik, kdy se přede vámi prudce zvedne hejnko koroptví a s hlasitým "fr fr" odlétá někam za horizont nebo znovu vidět v plné kráse bažantího kohouta, včetně jeho nezaměnitelného projevu při toku stojí jistě za víc, než melancholické vzpomínání o zlatých časech myslivosti.
Josef PECHER
Snímek Miroslav Kratochvíl