Časopis Myslivost

I oni mají své granty, své dotace, které někdo věnuje a ten někdo zpravidla platí jen to, co slyšet chce. Také oni mají své "uhoněné termíny", závěrečné zprávy a jeden můj dobrý přítel, mající dva tituly před jménem a jeden za jménem, si občas povzdechl: "Živí mě publikace a tak někdy prodávám i nedopečené buchty..." To platí samozřejmě i o prezentaci myšlenek, uplatňovaných někdy do médií s lehkostí obláčků, vypouštěných z fajfky nad pivní pěnou. Grafomani, kteří považují za docela samozřejmé rozumět všemu, jsou časem velmi nudní a dávají argumenty těm, kteří neradi čtou (a těch přibývá!) a tak se jen pošklebují, že "kam věda - tam běda...".
Teritoria jsou dnes velmi populární a je dobře, že se tak pečlivě studují. Zajímavé postřehy byly kdysi publikovány ve sborníku referátů v Litoměřicích (1996). My jsme jim dříve říkávali stávaniště a už v dětství jsem znal pojem "Platzbock", což byl zpravidla silný srnec a pokud neměl hrubou vadu, zásadně se nestřílel! Dokonce se obvykle z tohoto stávaniště nelovila ani holá zvěř, protože se samozřejmě předpokládalo, že přírůstek odtud je právě potomstvem tohoto srnce. Až o mnoho let později jsem četl odborná pojednání o tzv. ohniskovém odstřelu, úloze neteritoriálních srnců, kvalitě holé zvěře atd. V podstatě to samé, jenom vědecky zabalené.
Jako kluci jsme měli často za úkol zamazávat blátem čerstvá strouhání a zametat hrabánky srnců. Podle toho, jak je obnovovali, se usuzovalo na jejich pohyb v terénu, kde se rozeznávaly "Hauptwechsel" a "Nebenwechsel". Samozřejmě se vědělo, že po případném odstřelu tzv. teritoriálního srnce, ho za určitou dobu - dosti rozdílnou, podle zazvěření a kvality místa - nahradil srnec jiný, zpravidla zase dobrý, a prozradí se novým strouháním a hrabáním. "Zvýšení škod při otloukání" se tehdy jaksi nepočítalo... Asi nebyly lesy tak choulostivé. Ostatně báby, které dělaly v lese, bývaly profesionálky a časem ty otlučené stromky jednoduše vyřezaly, aby moc nedráždily pana radu, kdyby na ně náhodou přišel. Po pravdě řečeno, ten se nad otlučkami trochu mračil, ale většinou dělal, že je nevidí. Zato ukrutně řval nad otlučenými stromy při stahování a dopravě dlouhého dříví. A dozorující hajný, který to schytal taky, musel hned "zaouřadovat" srážku ze mzdy pro kočího... Co by se naouřadoval dneska mezi těmi příšernými brontosaury, kteří si razí cesty lesem, si nedovedu představit...
Báby sice nevěděly, že "srnčí zvěř spásá více než 180 rostlinných druhů, které selektivně bere z dostupné biomasy rostlinného pokryvu krajiny", zato byly důrazně poučeny, že všude po okrajích, kolem průseků i na světlinách porostů, je posvátná každá jíva, vrba, krušina, janovec, šípková růže, atd. Na to měly vycvičené oko a dobře věděly, že to srnčímu chutná víc, než sazenice lesních stromků. I maliník a ostružiník se vyžínal zásadně jen kolem sazenic a mezi řádky se pečlivě nechával. Mimochodem: za dlouhá léta potom byl udělen vysoký řád za přibližně totéž pod názvem "cílové a krycí dřeviny"... A zase se na to brzy klidně zapomnělo.
Nerozlišovaly se tehdy ani teritoria potravní, ani reprodukční, ani domovské okrsky, ale úplně přesně se vědělo, že po jaru si každý dobrý srnec obsadí nejlepší okrsek, ve kterém potřebuje: dobrou pastvu, příhodnou krytinu a zejména dostatek klidu. Dnes jsou to objevy, prezentované na sympoziích. V té době byl taky podle "§ 60. lesního zákona vstup do lesa přísně zakázán!" To by se dnes studovaly pastevní cykly! Nevěděli jsme jestli jich je devět, nebo jedenáct, ale vědělo se kde a kdy je možné na určitých místech potkat srnce i za plného dne. Srnčí bylo taky o nějaké to kilo těžší, protože klid je pro řádné trávení dost důležitý, jak ví každý, kdo leží po obědě na kanapi. A to není přežvýkavec.
Postavení srny "ve společnosti", oprávněně dnes studované vědci, se také rámcově vnímalo. Vědělo se, že hned po rozpadu zimních tlup si každá srna pomalu vybere stanoviště, které je zprvu rozsáhlejší - to jsou dnešní domovské okrsky - a před vrháním se podstatně zužuje. Požadavky na kvalitu má přibližně stejné, jako srnec, ale je v teritoriu daleko nedůvěřivější a musí mít jasný pocit bezpečí. Proto se bedlivě hlídal klid v revíru a zákaz vstupu do lesa se pro ty "jednodušeji chápající" zdůvodňoval nebezpečím úrazu při začínajícím odstřelu srnců. Místní lidé ty důvody dobře chápali, protože byli dávno poučeni už od pana řídícího... Je mi líto matek, které musí dnes přežívat v tom rumrejchu.
Dětské oči, pozorující vzrušeně divoké honění říjného páru, úzkostné pískání srny a supění srnce, byly zpočátku plné soucitu a obav, než mě starý myslivec uklidnil: "Neboj se, to je jen taková hra, ona dělá jen takové fóry a zkouší ho, co vydrží. Zná ho už od jara a sama si ho vybrala. Kdyby se jí nelíbil, tak klidně uteče a on má po ptákách, musí jít hledat jinou, které se bude líbit. Žádné násilí tady není." Jak jednoduše vysvětlená etologie dominance a submisivity v reprodukčním procesu... Stručně řečeno to - co jsem po létech slyšel pěkně rozpracované na jedné konferenci.
Existují dnes podrobné obrázky teritorií i domovských okrsků srnců i srn, jak se to pěkně překrývá, mění a rozpadá podle různých okolností a roční doby, podle členitosti krajiny, stupně vegetace atd. Jsou to výsledky dlouhého, nesmírně dlouhého pozorování, značkování i telemetrického sledování. Jsou i od nás, ale většina je z ciziny a tady je třeba zdůraznit, že nesmíme nikdy bezmyšlenkovitě přejímat všechno, co "je odněkud", z jiných poměrů, z jiné kultury, z jiné krajiny i z jiného mysliveckého hospodaření (mnohdy už se nazývá jen "management"). Jestliže například Švédové loví srnčí zvěř od 15. 8. a Norsko dokonce od 1. 10., můžeme klidně pokrčit rameny a protože jsme poměrně dobře vychovaní, nebudeme si ťukat na čelo, když nám někdo doporučuje něco podobného pro naše poměry.
Snad se někdy naši potomci dočkají toho, že budeme tak bohatým státem jako je Švédsko, Dánsko, Anglie atd. a hlavně naše společnost bude tak osvícená, že bude ochotna platit za něco tak bezvýznamného, jak je třeba srnčí. Dost možné, že už potom bude zvěře tak málo, že její význam bude chápán jinak než dnes, kdy občas i mezi ochranáři zaslechneme, že to není jejich zájem, protože to nakonec stejně myslivci postřílejí a snědí...
Zatím z toho ze všeho plyne jeden důležitý poznatek: výměra 50 ha honitby, kterou myslivci v potu tváře uhájili, je pouhým výsměchem veškeré vědě, všem poznatkům z ekologie, etologie i tomu managementu! Zkrátka na takových "mikrorevírcích" se hospodařit nedá! Dá se zde jen nějaký čas lovit, přičemž samotný počet zvěře není rozhodujícím kritériem pro hodnocení kvality chovu! Existují jasné odborné studie, které zdůvodňují minimální výměru honitby pro srnčí zvěř na 1500 - 2000 ha, dokonce i více. Výměra není však sama o sobě to nejdůležitější. Důležitá je také hodnota krajiny (viz odborné studie na toto téma), aby naše krajina nebyla rozdrásaná jen samými dálnicemi a jinými blbnicemi, které nepomůže všechny oplotit, protože to uděláme z požehnané krajiny, která nás po věky živila, jen degradované torzo, neschopné uchovat biodiverzitu, jejíž součástí je nejen zvěř a ostatní živáčkové, ale posléze i člověk, i když si to všelijak zamlouvá...