Časopis Myslivost

Biologie zajíce polního

Myslivost 10/2007, str. 34  RNDr. Ivo SÝKORA, CSc.
Zajíc polní patřil v kulturní krajině k nejčastějšímu druhu lovné zvěře. V současné době se jeho stavy výrazně snížily a dosahují 20 až 40 procent stavů padesátých let minulého století. Příčin je velké množství a o této problematice bylo již napsáno mnoho odborných statí i článků vycházejících z praxe. Doplňují se ale neustále odborné znalosti o jeho biologii a chování, a tak i v této oblasti je možno hledat některé příčiny tak radikálních změn v jejich populační hustotě.
Zajíc, a také králík, ačkoliv mají mnoho znaků blízkých hlodavcům, do této skupiny nepatří. V zoologickém systému vytváří samostatný řád zvaný Lagomorpha (hlodavci nepraví). Fylogenetické vyčlenění této skupiny je možno hledal na začátku vývoje sudokopytníků a v obou skupinách se proto zachovaly stejné či podobné znaky. Obě skupiny patří mezi býložravce a rozkládání rostlinné hmoty při zažívání umožňují střevní mikroorganismy. Rostlinná potrava přijatá zajícem nebo králíkem po natrávení relativně rychle projde zažívacím traktem a je vypuzována ve formě měkké stolice. Tyto měkké bobky zajíc i králík ihned sežerou (cerkofagie) a teprve tato potrava směřuje do obrovského slepého střeva, kde je bakteriální cestou rozložena a potřebné živiny a energie jsou vstřebány do těla. Tento systém příjmu zelené potravy je jakási obdoba náhrady přežvykování a složeného žaludku u přežvýkavých sudokopytníků.
Protože obě skupiny patří mezi býložravce, je přirozené, že v zimních měsících musí energii z nedostatku zelené potravy nahradit z jiných zdrojů. U obou skupin se od konce léta začne ukládat uvnitř břišní dutiny a mezi svalovými provazci tuhý bílý tuk, tzv. běl či bílí. Při dostatku potravy v době tvorby tukových depot jsou u obou skupin tyto zásoby tak vysoké, že jejich postupným vstřebáváním je organismus schopen plně krýt energetické potřeby během celého zimního období.
Proto také obě skupiny nepotřebují v zimě přikrmování jadrným krmivem, ale pouze senem, letninou, kaštany, žaludy, krmnou řepou a ohryzem. Toto přikrmování je potřebné zvláště v době, kdy je pro obě skupiny problematické dostat se pro nadbytek sněhu k zelené trávě, osení, stařině, malinčí apod.
Významným znakem odlišujícím králíka a zajíce od hlodavců jsou právě hlodavé zuby. U zajíce a králíka jsou v horní čelisti dva páry řezáků, druhý pár zezadu těsně přiléhá k prvému, zuby druhého páru jsou malé a často ani neproráží do ústní dutiny. U hlodavců je pouze jeden pár řezáků a řezáky jsou pokryty silnou vrstvou skloviny jen na přední straně, takže zuby vytvářejí velmi účinné dláto. U zajíce a králíka je menší vrstva skloviny i na jejich zadní straně, řezáky proto nejsou tak ostré a rostoucí měkkou trávu oba druhy hlavně uškubávají a nepřehryzují. Dále přední nohy hlodavců jsou uzpůsobeny k přidržování potravy, což u zajíce i králíka není možné, ale přidržování potravy napomáhá rozštěpený horní pysk.
Pouze v měsících září až listopadu neprobíhá u zajíců rozmnožování, od druhé poloviny prosince již můžeme často honcování pozorovat. Doba březosti je 42 až 44 dny a mláďata se rodí na vysokém stupni vývoje. Novorození zajíčci jsou již osrstění, mají otevřené oči a odklopené ušní boltce a jsou schopni udržovat tělesnou teplotu (funkční termoregulace). Tato vysoká tělesná vyspělost mláďat zajíce souvisí s prodlouženou dobou gravidity. Obecně podle stupně vývoje zárodků v děloze, vyspělost zárodku zajíce okolo 30. dne gravidity odpovídá stupni vyspělosti novorozených mláďat například u králíka. Znamená to tedy, že přibližně až 14tidenní přenášení zárodků v děloze umožňuje dosáhnout jejich vysokého stupně vývoje. Počet mláďat ve vrhu zajíce se pohybuje v rozmezí od jednoho do čtyř, nejmenší vrhy jsou jarní a podzimní, nejpočetnější pozdně jarní a letní. Prakticky při každé graviditě se z vaječníků uvolňuje více vajíček než se narodí mláďat. Stejně jako u pravých hlodavců i u nepravých se vyvinula schopnost resorpce (vstřebávání) nadbytečných nebo poškozených plodů zahnízděných v děložní sliznici. Počet resorbovaných plodů většinou závisí na výživném stavu matky, ale také na hustotě populace daného druhu a dostatku či nedostatku potravních zdrojů. Resorbované nadbytečné plody pomáhají ramlici dodat potřebnou energii k zajištění optimálního vývoje zbývajících plodů během prodloužené gravidity.
Opět podobně jako u myšovitých hlodavců, i u ramlic dojde okamžitě po porodu k aktivaci vaječníků, nastoupí říje a samice je schopna oplodnění a současně s kojením novorozených mláďat zajišťovat i vývoj nových plodů. Navíc relativně často dojde k říji a oplodnění ramlice ještě před porodem mláďat, takže děloha mimo zárodků blížících se k porodu, obsahuje i zárodky v počátečním stupni vývoje (superfetace). Tento jev je nejčastější v letních měsících a podle výsledků z umělých chovu se vyskytuje až u 60 % ramlic Je jasné, že tato vlastnost může výrazně zlepšit reprodukční kapacitu zaječí zvěře. V případě, že ramlice není v poporodní říji oplodněna, nastupuje další říje až po ukončení laktace.
Novorozená mláďata jsou plně připravena k samostatnému způsobu života, matka je kojí pouze jedenkrát za 24 hodin mlékem, které má jednu z nejvyšších energetických hodnot v živočišné říši, Mláďata se nerozptylují příliš daleko od místa kde byla porozena, jejich areál představuje pouze několik čtverečních metrů. Ramlice do tohoto místa ke kojení přichází velmi obezřetně, většinou okolo tohoto místa oběhne kruh a potom delšími skoky se přiblíží k mláďatům. Snaží se tak snížit možnost sledování své pachové cesty predátory a ochránit tak mláďata. Ta v prvých dnech po narození ještě nemají své pachové žlázy aktivní. Pachové žlázy u zajíce jsou pouze tři. Párové žlázy jsou na obou lících, jejich sekret zajíci otírají na přední běhy při čistění a značkují tak svou stopu, nepárová žláza je na čenichu, její sekret značí hlavně místo příjmu potravy, a další žláza je nad řitním otvorem, její sekret se otírá o bobky. Zajímavá vlastnost při kojení mláďat je skutečnost, že jestliže v areálu kde ramlice porodila svá mláďata a přichází je kojit, se nacházejí i mláďata jiné samice, neodmítne je nakrmit také. Délka laktace, kojení, je relativně velmi krátká a trvá asi tři týdny. Mláďata již od třetího dne po narození začínají přijímat i zelenou potravu, jejíž podíl se neustále zvyšuje. Vzhledem k poměrně častým vrhům, nedojde u ramlice po dobu rozmnožování nikdy k úplnému útlumu činnosti mléčné žlázy, jen v době kojení se její aktivita výrazně zvýší.
Plocha teritoria dospělého zajíce je 300 ha a na rozdíl prakticky od všech ostatních zvířat, zajíc je svému teritoriu věrný po celý svůj život a nikdy jej neopouští. Je-li z něj vyhnán (např. predátorem, mechanizací apod.), po uklidnění situace se na své místo opět vrací. To můžeme všichni zaznamenat při honech, kdy zajíce, kterým se podařilo včas uniknout z leče, vidíme během krátké doby vracet se zpět do místa ze kterého byli vyhnáni. Jsou popsány případy, kdy značkovaní dospělí zajíci po vypuštění se vrátili do svého teritoria z mnohakilometrových vzdáleností. Dlouhou dobu se držela tradice, že zajíc je samotářské zvíře nezávislé na ostatních příslušnících svého druhu. Zjistilo se ale, že podobně jako králík, i zajíc vytváří určitý typ kolonie a její příslušníci si navzájem pomáhají, používají společné chodníky, honcují se převážně pouze mezi sebou a do své kolonie z jiné kolonie přijmou převážně mladé, ještě pohlavně nedospělé, jedince. Areál jedné kolonie se většinou pohybuje okolo 500 ha.
Na základě předložených biologických a etologických údajů je možno se vyjádřit i k podmínkám, které jsou pro zaječí zvěř optimální a naopak ukázat na některé životní podmínky, které negativně ovlivňují jejich stavy. V prvé řadě je to současná zemědělská mechanizace a ekonomika zemědělské činnosti. Moderní zemědělské stroje na úpravu polností (setí, chemická ochrana apod.) mají velmi široký záběr a vysoké pojezdové rychlosti a uvědomíme-li si, že mladí zajíčci mají svůj životní areál pouze několik čtverečných metrů, je jasné, že tato mláďata nemají naději uniknout, zvláště když jejich základní reakcí před nebezpečím není útěk, ale přitisknutí se k zemi.
V dobách, kdy stavy zajíců byly na vysoké úrovni, byla zemědělská půda rozčleněna na velké množství relativně malých políček, na kterých byla pestrá skladba plodin. V současné době, vzhledem k využití velmi výkonné mechanizace, dochází ke slučování pozemků do velkých celků a navíc vzhledem k ekonomice se stejné plodiny sejí na blízké polnosti. Vznikají tak obrovské celky monokultur. Uvážíme-li, že zajíc je věrný svému teritoriu, v menších polních celcích a navíc s pestrou skladbou plodin, po sklizní vždy našel prostory, kde byl dostatek klidu a potravních zdrojů. Ve velkých celcích monokultur dochází u něj po sklizni k výraznému nedostatku potravy, u ramlic se zvýší počet resorpci plodů a tím sníží počet mláďat ve vrhu. Současně se zvýší ztráta mláďat pro nedostatek krytu a potravy a u dospělé zvěře se sníží imunita a infekce hlavně kokcidiemi vede k výraznému oslabení organismu až k úhynům.
K využití poporodní říje ramlic je potřeba, aby v jejím areálu (nevzdaluje se příliš od vržených mláďat) byl k dispozici dostatek samců k oplodnění, protože délka říje je relativně velmi krátká. Vystupuje proto do popředí význam zachování dostatečných stavů zaječí zvěře (tj. minimálně normovaných stavů).
V rámci každé honitby by bylo asi potřeba, aby odpovědní funkcionáři vyhodnotili konkrétně pro podmínky dané v honitbě předložené poznatky z biologie a etologie zajíce polního. Bylo by vhodné tyto znalosti aplikovat na podmínky dané honitby a zabývat se možností zachování, nebo spíše zvýšení stavů zaječí zvěře. Významně k tomu může přispět projednání možnosti spolupráce se zemědělským podnikem či zemědělci hospodařícími na pozemcích honitby. Je nutno stále vycházet z toho, že zajíc patří mezi býložravce. Jeho základní přirozenou potravou byly hlavně luční rostliny, které svým složením tvořily velmi pestrou potravní paletu. Tyto louky s pestrou rostlinnou skladbou byly postupně likvidovány na úkor polí s obilím, řepou, vojtěškou apod. V poslední době i tato skladba doznala velkých změn, prakticky zmizely pole s vojtěškou a směskami na úkor velkých lánů kukuřic, řepky a slunečnice. Tak došlo k tomu, že zajíc má již relativně velmi málo možností k získání dostatku původní přirozené potravy, zvláště po sklizni jsou potravní podmínky pro něj katastrofální. Známe-li rozlohu areálu ve kterém se pohybuje zaječí kolonie, je jasné, že se v tomto období většina zajíců kolonie soustředí do míst, kde ještě mají možnost nalézt zelenou potravu a současně i kryt. Je proto nutno obezřetně provádět jejich lov na těchto zelených plochách, protože neuváženým odlovem můžeme zasáhnout do kmenového stavu příslušné zaječí kolonie. Naopak dohodou se zemědělci o vytváření pásů zeleně mezi monokulturami (k řešení tohoto problému existuje i příslušný dotační fond) je možno výrazně zlepšit životní podmínky pro zaječí zvěř.
Snímek Miloslav Kratochvíl
Zpracování dat...