Časopis Myslivost

O čem se psalo v březnu 1928 na stránkách Stráže myslivosti?

E. Musil-Daňkovský: Smuteční doba paroháčů  Mgr. Josef DRMOTA
Měsíc únor… Studeno, mrazivo, pláně holé, klid mysliveckých zbraní… Kde jsou ty doby, kdy se hluboké lesy naše rozléhaly řevem (bohužel) posledních parohatých Mohykánů, kteří v nezdolné síle a v pohlavním rozčilení vyzývali soudruhy své k bojům sic úporným, ale zvěři svého druhu plemenný výběr zajišťujícím, kdy lovci žádostiví trofejí šinuli se opatrně po lesních stezkách šoulačkou, anebo ve shonu k lečím, předběžně zradidly opatřeným, v tému družiny myslivecké nastupovali na vykázaná místa, toužíce horkou kouli umístiti na komoru královského představitele zvěře pod šerou klenbou staletých velikánů lesních…


Tempi passati! Přešly podzimní hony na zvěř vysokou, pokud se ještě kde udržela, a jedině vzpomínka trvá na ty blahé chvíle rozruchu a tužby, dychtění a očekávání.
Jak je těch míst již málo! Ruce nepovolané, chamtivost nezřízená a lichá ctižádost s choutkami povýšenců vrazila nezhojitelný hřeb honbě na vysokou ve přírodě volné a omezuje královskou zvěř na obory, kde se v degeneraci končí její životní tragedie.
Není již vysoké zvěře v mnohých našich českých horách!
Takový jest nyní žalný povzdech našich myslivců, kterým souzeno, aby jen trapně a trpně pohlíželi na uvězněného krále našich hor a lesů, a zároveň aby pociťovali, že již není návratu k bývalé proslavené myslivosti české!
S dojmem tímto souhlasí úplně stav našich oborních paroháčů ve smuteční době, kdy podle zákona přírody zbaveni jsouce svého paroží, uchylují se do nejtemnějších koutů svého bydliště.
Ano, druhá polovice měsíce února, toť ona doba, kdy jelen shazuje své parohy, svou pýchu a chloubu, svou zbraň i všechen životní majestát.
Nebude tuším od místa, povšimneme-li si jelena a okolností jej doprovázejících v tomto novém jeho stadiu životním.
Když se již téměř rozvíjejí hnědé jehnědy lísek a na vrbách probělávají něžné "kočičky", když jest již jaro takořka na zápraží, tu nastává jelenovi doba, kdy neustálé svědění v pučnicích jej nutí, aby se zbyl svého paroží. Tu i onde zkouší se, jak by se toho věčného svědění zbavil. Drbe se o kornaté stromy a vklesťuje ten neb onen paroh do křoví a vikláním hledí si ulehčiti. Dostatečným vikláním stane se pak, že mu parohy spadnou, čili dle myslivecké mluvy, že je "shodí". Arciť stává se, že se mu jeden z parohů zvolní více než druhý a že ten bývá shozen dříve, který byl víc uvolněn, a tu nějaký den chodí jelen jen o parohu jednom. Bývá to pak na jelena jednoparožního zvláštní podívaná, která ostatně netrvá dlouho, neboť dosti brzo bývá shozen i paroh druhý, a to tím spíše, když jednostranná tíha parohu nutí jelena, aby se ho co nejdříve zhostil.
Čeho jelen pozbyl, když parohy shodil, toho jest si velmi dobře vědom. Druhdy silný a mocný jako Goliáš, nyní pociťuje úděl nemocného Joba. Z krále hor a lesů, jak jej myslivecký svět nazývá, stává se nesmělým obyvatelem lesních zátiší a co možná skrytých stanovišť, aby byl ustraněn všech nepřátel, proti nimž pociťuje nyní všecku svou malomoc.
Nemysleme však, že mu zátiší má sloužiti výhradně za útulek od nepřátel, kterých taková zvěř přece mnoho míti nemůže, ale mimo to podrobuje se tím příkazu životnímu, který mu ukládá, aby zůstal co možná v největším klidu, jenž by mu zajišťoval zdar a nerušený vývin nového paroží; neboť záhy po shození parohů starých nalévají se mu pučnice a vyrůstá na nich paroží nové, měkké, krevnatým lýčím potažené, které nesmí býti poraněno, nemá-li býti jeho vývinu ublíženo. Volí tudíž nejraději své stanoviště ve mladém měkkém mlází a varuje se míst kostrbatých, tvrdých.
Aby jelen nabyl nového dokonalého paroží, k tomu potřebuje asi 140 dní, tudíž 4-5 měsíců.
Po každém shození se očekává, že přibude jelenovi na parozích po jedné výsadě, podle čehož se také soudívá na jeho věk, ale takovou pravidelnost příroda nikterak nezaručuje, ano, stává se dosti často, že nové paroží vykazuje ztenčený počet výsad, že se jelen stává ponenáhlu "zpátečníkem". Na úkor počtu výsad nabývají však často lodyhy větší síly a snad i růže větší objemnosti.
Zvláštnosti tyto dávají podnět k vývodům, které sluší po většině považovati za theoretické. Zde se věda přírodopisná nedodělala dosud pevných výsledků a třeba ani nejúplnější sbírky parohů nepodávají učencům dostatečného světla. Věčně tvořivá příroda zachovává si zde svoje tajemství. Nad veškeru pochybnost je však jisté, že tu rozhoduje individuelní síla toho kterého jedince a výběr potravy.
Chvalné pověsti co do mohutného vývoje paroží došli na př. jeleni karpatští a sávsko-podunajští. Našim oborním jelenům napomáhá se v té věci umělým krmivem, jehož hlavní součástkou je fosforečňan vápenatý.
Druhá zajímavá perioda životní nastává jelenovi, když parohy "vytlouká", což bývá v měsíci červenci. Až do té doby zůstávaly obaleny kožnatým lýčím, které parohům dodávalo potravy.
Po ukončení tohoto úkolu lýčí odumírá a jelen zbavuje se ho tím, že je stírá na kmenech mladých stromů. Někdy se mu to však valně nedaří, zvláště přischlo-li mu lýčí na lodyhách a výsadách. A tu dochází opět na podívanou zvláštního druhu; uvolněné lýčí visí jako fábory na částech dosud pevných a celá jelení hlava nabývá tím až i fantastického vzezření. Myslivci říkají, že jelen roznáší na parozích "pergamen". I takový paroh bývá vítaným příspěvkem ve sbírkách.
Seznáme arciť brzo místa, kde jelen své parohy vytloukal, ale jest dosti podivné, že zřídka kdy vytlučené lýčí najdeme. Někteří lesníci tvrdí, že ho jelen požírá. Takové tvrzení zdá se však býti absurdní a spíše obstojí názor, že zmizí v útrobách vran, sojek, strak, krtků a lesních hrabošů, a že rozmělněných drobných částek lýčí se zmocňují brouci a lesní mravenci, kteří je do svých sídel odvlekou.
S podivením jest také, že i v hájemstvích, dosti četně vysokou zvěří osazených, zřídka nalezneme shozené parohy. Arciť mají značnou váhu, takže snadno do kypré půdy lesní zalehnou a při svém zbarvení, shodném s půdou lesní, často bývají přehlédnuty; pravda jest také, že je veverky velice rády ohlodávají; ale obojí okolnost přec jen nepostačují vysvětliti tak řídké nalezení parohů. A dojde-li k nálezu, bývá to nejčastěji pouze paroh jeden a ne oba, což z poznámky výše uvedené je dosti vysvětlitelné.
Zkušení myslivci mohli by nám snad pověděti více.
(původní text: Stráž myslivosti, ročník 1928, str. 82)

Redakční poznámka na závěr
S odkazem na jméno Emila Musila-Daňkovského se setkáváme v myslivecké literatuře víceméně poskrovnu, nicméně z dostupných zdrojů lze vysledovat, že byl autorem celé řady povídek s mysliveckou problematikou.
Narodil se v Daňkovicích na Ždársku (1857-1941) a působil jako učitel. Jeho vlastní jméno bylo Emil Musil. Při literární tvorbě pak používal výše uvedený pseudonym Musil-Daňkovský. Jeho tvorba (asi 22 knih) byla darováno místní knihovně, ale bohužel se nezachovala, protože po roce 1948 byla z inventáře vyřazena a odvezena neznámo kam. Sám spisovatel žil ve Velkém Meziříčí.
Mezi mysliveckou veřejnost se jeho povídky dostávaly především díky dalšímu z velkých jmen tehdejší doby - J. V. Rozmarovi, který je publikoval společně s díly jiných autorů v knižní sbírce "Knihovna Loveckého obzoru". Vzhledem k významu této postavy pro utváření našeho mysliveckého písemnictví si dovolím i v tomto směru několik poznámek.
O Josefu Václavu Rozmarovi (16.9.1872 Skořice, o. Rokycany - 4.6.1951 Praha) máme naštěstí dostatek informací. Byl profesionálním lesníkem a svojí tvorbou se zařadil mezi velikány české lesnické a myslivecké publicistiky. Vydával myslivecké časopisy a kalendáře: Lovecký obzor (1898-1930), České lesnické rozhledy (1899-1904), Lesní stráž (1902-1916), Háj (1905-1924), Rozmarův lesnický týdeník (1906-1908), V myslivně (1908-1910), Lesnicko-lovecký kapesní kalendář (1904-1914, 1920-1929), Myslivecký kapesní kalendář (1912, 1913, 1925, 1926), rodinný kalendář Myslivec (1919-1930) aj.
Kromě nesčetných časopiseckých příspěvků byl autorem monografií lesnických a mysliveckých, za všechny můžeme uvést např. Myslivecké písně (1896), Návod k vycpávání zvířat (1897), Zákony o myslivosti (1898), Jeřábek (1901), Škodné zmar! (1908), Kniha o myslivosti (1912), Rok v myslivosti (1919), Nemoci zvěře (1920), Nemoci psů (1921), Lapání škodné srstnaté (1924), Mluva myslivecká (1928) aj. Známé jsou i jeho sbírky mysliveckého humoru V poslední leči (1908), Myslivecký anekdotář (1922-1927), Veselá myslivost (1939-1943, 1946-1947) atd.
Byl též editorem sborníků myslivecké beletrie: Lesníkova domácnost (1911), Z českých mysliven (1914), Obrázky z cizích lovišť (1920-1921), Zábavy myslivecké (1925) aj.
Většinu z uvedených monografií vydal ve výše uvedené knižní sbírce.
Mgr. Josef DRMOTA


Zpracování dat...