Časopis Myslivost

Kormoráni žijí s duchem doby

Myslivost 6/2008, str. 24  Text a snímky Jan RYS
Národ kormoránů to neměl na rybnících nikdy s obživou jednoduché, jak by se kdo domníval a myslel, že tam mají eldorádo. Každý „vodní krkavec“, jak kormoránu rybáři přezdívají, potřebuje k ukojení svého nenasytného žaludku denně ulovit v průměru asi 3/4 kg ryb. Při větším počtu ptáků dokáže rybářům způsobit značné škody v jejich rybích osádkách. Nejen lovem, ale dost ryb také při lovu poraní, když je pronásleduje a potrhá ostrým zobákem. Zraněné ryby většinou s plísní zahynou. Baštýři proto nevidí kormorány rádi na svém vodním hospodářství a snaží se všemi možnými způsoby zabránit jejich pychu, aby si uchránili dobrou rybí úrodu, se kterou mají nemálo práce, nákladů a starostí.

Kormorán ve své podstatě hned jak vylétne z hnízda, má vrozenou plachost před člověkem a proto sotva ho spatří u vody na břehu, již bázlivě na velkou dálku nevěřícně odlétá. Z tohoto důvodu málokde ustojí delší čas k uspokojivému lovu. Stále trpí hladem a ten ho nutí bez přestání pátrat po potravě. Životem se protlouká tedy dost svízelně, bez klidu a odpočinku. Nebýt nutnosti vysušit občas promočené peří, ani si chvilku neoddechne. Tuto ceremonii s péřovým hábitem musí pečlivě dodržovat, protože v něm postrádá jeden účelný prvek jako mají kachny. Chybí mu totiž v peří vodotěsné kapsy na křídla. Po delším pobytu ve vodě se mu promáčí a činí potíže při letu. Musí občas proto z vody ven a sušit rozevřené letky chvějivými pohyby. Nikdy si také nedovolí z tohoto důvodu spát na vodě, ale jen na větvích vysokých stromů.
Začátkem června při pochůzkách kolem rybníků jsem si všiml přítomnosti dvou kormoránů v kolonii volavek popelavých. Nezvykle, už mnoho dnů, stále vysedávali ve vrcholcích stromů, na kterých měly volavky rozmístěna svá hnízda. Bylo jich tu několik desítek, po větvích starých dubů a olší. Volavky začínají vždy snášet vejce poměrně časně zjara a po měsíci sezení se jim líhnou mláďata. Byla už proto touto dobou hodně vyspělá. Rodiče své juniory v různě dlouhých přestávkách zásobují potravou, podle toho jak se jim daří lov po okolí na rybnících. I při své pověstné trpělivosti zručných ptačích rybářů, jim dá mnohdy dost úsilí naplnit svůj hrdelní vak dostatečným množstvím kořisti, aby ukojili hlad svých potomků. Mláďata věčně stojí ve středu na hnízdě a vyhlíží netrpělivě přílet některého z rodičů. Jakmile přistane, dožadují se ihned potravy. Chytají své živitele za zobák a strhují dolů; nutí tak k co nejrychlejšímu vyvrhnutí kořisti do hnízda. Mnohdy to vyhlíží, jakoby se jim tam sypal obsah z celé nákupní tašky. Největší procento jsou ryby a občas málo jiné živočišné úlovky; obojživelníci, hadi i drobní savci. V mžiku se volavčí domácnost mění v bitevní pole o kus žvance. Ve velké strkanici vždy vítězí mláďata urostlejší. Rodič, aby nepřekážel, raději odlétá stranou do větví pár metrů od hnízda. Souboj mladých ho v tu chvíli nezajímá.
Chaotické scény na všech volavčích hnízdech bystře sledovali zdánlivě odpočívající kormoráni z vrcholků nejvyšších stromů nad kolonií. Pojednou vidím, že se připravovali k drzému zlodějskému výpadu; přiživit se.
Ze svých pozorovatelen nahoře na vrcholcích uschlých větví měli dokonalý přehled, do kterého hnízda přilétá rodič krmit. Čekali na okamžik, kdy stará volavka opustila hnízdo a v tu chvíli šipkou mrštně vlétli mezi volavčata soupeřící o sousta. Vmísili se do jejich bojové vřavy a doslova jim ryby kradli od zobáků. Mladé volavky, ač poměrně vyspělé, si na kormorány netroufly a nebo v zápalu boje o získání co nejvíce kusů potravy jen přehlížely. Starou volavku poblíž kormorání zlodějská návštěva na hnízdě nezajímala, spokojeně si upravovala svůj zevnějšek.
Počínáním kormoránů jsem byl překvapen a domníval, že se snad jedná o jednorázový nápad nasytit se u mladých volavek. Ale mýlil jsem se. Několik dnů po sobě jsem ze zvědavosti zajížděl k volavčí kolonii a vždy u ní viděl stále vartovat pár kormoránů. Zcela bez bázně praktikovali při krmení mladých volavek na hnízdech opakovaně své zlodějské řemeslo. Oba kormoráni byli mladí ptáci, ještě pohlavně nedospělí, jak dosvědčoval jejich nahnědlý šat se špinavě zabělenou spodní částí těla.
Dospělost se u nich dostavuje teprve až ve třetím roce jejich života a mění i šat, který je pak úplně černý s modrofialovým leskem. Jak je vidět, i v takovýchto případech je příroda vynalézavá a dokáže mnohdy překvapit.
Zpracování dat...