Los, kamzík a koza bezoárová - jejich životní potřeby v současnosti
Myslivost 6/2008, str. 56 Doc. Ing. František ZABLOUDIL, CSc., IEZ VFU Brno, Ing. Zdeněk VALA, Ústav ochrany lesů a myslivosti, LDF, MZLU v Brně
Los evropský (Alces alces L.) je zařazen do podčeledi jelenci (Odocoileinae) spolu s dalšími sedmi druhy. Vyskytuje se v celé Evropě a také u nás KRATOCHVIL (1966) a ANDĚRA (1999). Jedná se o největší spárkatou zvěř, která má současnou domovinu v severních evropských zemích. Je skutečností, že losi se ve středověku vyskytovali také na našem území, což dokazují názvy některých obcí např. Losiny, Losenice. HROMAS (1999) uvádí, že poslední los u nás (z původního rozšíření) byl uloven v roce 1570 u Děčína. Po II. světové válce došlo v Evropských severovýchodních zemích k rozšíření životních teritorií losů. Z těchto oblastí přichází, nejen na naše území, ale také na Slovensko, do Maďarska, Rakouska a Německa. Jedná se převážně o mladší jedince, kteří postupně zůstávají u nás (po rozchodu s matkami), a hledají pro sebe nová stávaniště. KOSTEČKA (1999) uvádí zjištění losa v roce 1957 v Němčicích (okres Litoměřice), v roce 1958 u Moldavy (okres Teplice). V období let 1957 - 1978 bylo u nás zaznamenáno 27- 29 losů a jejich výskyt dosud pokračuje. Objevuje se na vhodných lokalitách na Jindřichohradecku, v okolí Lipenské přehrady, na Táborsku, Nymbursku a také severní Moravě. Úbytek losů se u nás projevil po roce 1995 (odstraněním hraničního oplocení) jejich odchodem do Rakouska, kde jsou losi loveni. Na Třeboňsku se odhaduje počet losů kolem 15 kusů. V oblasti Vítkova kamene se odhaduje kolem 15 kusů. V Novohradských horách se vyskytuje také několik jedinců.
Losi se nejraději zdržují v listnatých mokřadních lesích s jezírky a rašeliništi. Los evropský je značně velké zvíře, váží až 400 kg a losice 300 kg. Má krátké tělo s převýšením v kohoutku postavené na vysokých bězích. Říje začíná koncem září a končí počátkem října. Březost trvá 36 - 38 týdnů, po kterých losice klade jedno nebo dvě mláďata (losíčata), o které se stará jen jeden rok. Malé tlupy této zvěře jsou většinou bez starších losů, kteří navštěvují losice velmi krátkou dobu (4 - 6 dní), v době říje. Losi patří především k obyvatelům lesních ekosystémů. Mají dvojí typ plochého paroží (cervina a palmata), které vytloukají koncem července a v srpnu. Paroží shazují v říjnu a listopadu.
Potrava losů se skládá z travin a bylin, které doplňují okusem prýtů, výmladků, terminálních výhonů a kůry. Nejraději mají však části měkkých druhů stromů a keřů - vrb, topolů, olší, líp, bříz, ale nepohrdnou ani habrem, dubem, javorem a jasanem. Kromě listnáčů dochází také k okusu a loupání na jehličnanech především na borovici, modřínu, smrku a nepohrdnou ani jalovcem a tisem, jak uvádí FRUZIŇSKI (1990) a DĚŽKINN (1981). V semenných letech losi vyhledávají žaludy, bukvice a plody ovocných pláňat.
HOMOLKA, HEROLDOVÁ (1999) sledovali potravu losů v jižních Čechách a uvádějí, že na konci léta a na podzim byla v potravě významně zastoupena borůvka od 4 - 10 %. V období leden až únor byla nejvíce zastoupena jíva (52 %), borovice (27 %), krušina a jeřáb (10 %), jedle a osika, bříza (do 5 %). V zimní potravě podle trusu bylo zastoupeno jehličí borovice (93 - 100 %), dále krušina (asi 2 %) a borůvka (1 %). Poškození okusem bylo převážně do výšky 1,5 m. Atraktivnost byla stanovena takto: jedle, jíva, borovice, krušina, bříza, buk, olše a smrk. Je skutečností, že losi se potravně přizpůsobují přirozené potravní nabídce, která je u nás značně ovlivněna pěstováním lesních monokultur již několik století.
Naše současné přírodní podmínky s intenzivním průmyslovým hospodařením v krajině a s druhovou skladbou hospodářských i ochranných lesních porostů nejsou schopny zajistit nejen dostatek potravy, ale i klidu a krytu pro chov losů. V rozsáhlých lesních komplexech jde nejen o hospodářskou, ale i o rekreační a sportovní činnost na rozsáhlých plochách. Volný vstup za sběrem lesních plodin vytlačí většinu druhů zvěře z rozsáhlých lesních komplexů. Všechny tyto činnosti nejsou koordinované a tím nelze zajistit potřebný klid a kryt jak v zimní, tak ani v letní době. Chov této zvěře je možný jen v omezeném množství a v málo zalidněné krajině (např. vojenské výcvikové prostory). Dosavadní početní stavy losů jsou u nás zatím malým podílníkem na škodách v lesích proti ostatní zvěři a lidské činnosti. Při vycházení losů do polních kultur za potravou je nutné počítat s náhradou škod na těchto porostech. Přesto by bylo vhodné i tuto zvěř u nás omezeném počtu zachovat příštím generacím.
Kamzík horský (Rupicapra rupicapra L.) patří do podčeledi kozy a ovce (Caprinae) s dalšími jedenácti poddruhy ANDĚRA (1999). Vyskytuje se v několika poddruzích v Pyrenejích, Alpách, Abruzzách, Vysokých Tatrách, v horách Malé Asie a na Kavkaze.
MLČOUŠEK (1993) uvádí, že prvních pět kamzíků bylo dovezeno do Jeseníků ze Štýrska v únoru 1913 a umístěno v obůrce (12 ha) na Kamenci - panství Řádu německých rytířů. V červenci téhož roku byl dovezen jeden kamzík (kozel). Za uhynulé kusy v roce 1914 byly dovezeny další tři kamzice. Chovaní kamzíci byly z obůrky vypuštění až v roce 1924 do volné přírody Jeseníků. Po druhé světové válce byl chov kamzíků ve volnosti úspěšný. Již v roce 1992 bylo ve volném chovu kolem 600 kamzíků. V důsledku škod na lesních porostech bylo nutné stav snížit na 430 jedinců.
BURŠÍK (1993) uvádí, že v části Labských pískovců na panství Kinských, v blízkosti Rudolfova kamene, bylo v roce 1907 umístěno do obůrky (10 ha) pět kamzic a tři kamzíci původem ze Švýcarských a Rakouských Alp. V roce 1911 dochází po nezdařilém chovu k vypuštění zvěře z obůrky. V roce 1912 - 1913 dochází k postavení nové obůrky v nadmořské výšce 693 m, kde byl vypuštěn jeden kamzík se dvěma kamzicemi. Po úspěšném chovu se v roce 1919 vypustilo do volnosti 15 kamzíků. Pro osvěžení chovu bylo zakoupeno několik kamzíků a stavy dosáhly přes 100 kusů. To již se kamzíci lovili a odchytávali pro jiné oblasti. Oblast chovu kamzíka v Lužických horách je v současné době značně poznamenána sportovní a rekreační činností.
V připojené tabulce jsou uvedeny jarní kmenové stavy a odlov kamzíků v České republice od roku 1966 až 2007.
Biotop vhodný pro život kamzíků jsou hory, pahorky, předhůří, náhorní plošiny a také velehory. Kamzíkům vyhovuje pevné, tvrdé podloží, aby postupně obrušovali své spárky, které jsou velmi důležité k jejich pohybu. Na jaře a v létě se kamzíkům daří také v lesích, které jim poskytují dostatek vhodné potravy a klidu. Často jsou kamzíci pozorování nejen v nadmořských výškách nad hranicí lesů, ale také v nižších polohách.
Jedná se o zvěř, která je elegantní a má mimořádnou sílu pro život v drsných podmínkách. Výška v kohoutku se pohybuje od 70 cm do 85 cm, s délkou těla 100 - 135 cm. Hmotnost u kamzíků se pohybuje mezi 30 - 45 kg a kamzice dosahují 20 až 25 kg. Obě pohlaví mají růžky, ale kamzíci je mají na konci ostřeji zahnuté. Dvakrát do roka vyměňují srst (přebarvují). Po větší část roku žijí v tlupách, které jsou vedeny starší kamzicí. V prosinci končí říje a po 160 - 170 dnech klade kamzice jedno mládě, které kojí půl roku. Často se matky s potomky sdružují do větších tlup a kamzíci po říji žijí samotářsky.
Za potravu kamzíkům slouží různé byliny, trávy, borůvku, lišejníky. Okusují výhony dřevin, pupeny a vrcholové letorosty vyčnívající ze sněhu. V bachoru se jim často tvoří zakulacené útvary rostlinných vláken s chlupy tzv. "bezoáry". Kamzíci se s příchodem zimy stěhují do nižších poloh ke krmným zařízením, kde je možné předkládat luční seno, vojtěšku, letninu, oves, granulované krmivo, jeřabiny, ale také dužnatá krmiva - mrkev, zelí, řepu, ovoce s odpady zeleniny a lesní siláže. Předkládat krmiva je však nutné v pravidelných denních intervalech ve stejnou ranní dobu, neboť kamzíci jsou zvěří s denní aktivitou.
Kamzíci jsou již naší zdomácnělou zvěří, se kterou se naučili myslivci hospodařit natolik, že i při velmi nízké reprodukční schopnosti, je stav kamzičí zvěře na dobré úrovni. Přesto je nutné udržet její dobrý zdravotní stav preventivním vyšetřením, které vede k fyzické zdatnosti života kamzíků v horském drsném prostředí. CHROUST (1993) uvádí, že výsledky získané průzkumem ukázaly, že kamzíčí zvěř u nás je promořena parazitofaunou u všech věkových skupin. Tlumení parazitóz je podmíněno aplikací medikovaného krmiva s antiparazitiky, podobně jako u ostatních druhů zvěře. Použití thibenzolu, později Mebenvetu bylo dosaženo dobrých výsledků s tlumením hlístic a malých plicnivek. Pro zjištění onemocnění je potřebné preventivně sledovat zvěř, odebírat trus ke koprologickému vyšetření a po lovu předávat játra a plíce k veterinárnímu vyšetření ke zjištění zdravotního stavu ve sledované lokalitě. Je skutečností, že bez ochrany a péče, která byla a je zvěři věnována, bychom se nemohli s touto zvěří setkat ve volné přírodě. Proto by bylo vhodné udržet stavy kamzíků na odpovídající úrovni jak v Lužických Horách, tak i v Jeseníkách.
Koza bezoárová (Capra aegagrus Erxleben, 1777) patří do podčeledi kozy a ovce (Caprinae) spolu s více dalšími poddruhy (KRATOCHVIL, 1966). Tato koza žije ve stádech v horách v Přední a Malé Asii a dále až na ostrovech v Egejském moři. Je velmi ostražitá s denní aktivitou, proto také přijímá potravu brzy ráno a večer. Její původní teritoria jsou skalnaté svahy porostlé bylinami a trávou až nad hranicí lesa. Její zbarvení je v létě červenohnědé, na hřbetě s tmavším pruhem a v zimním období šedivé. Pod bradou má výrazný vous v délce až 25 cm. Rohy má kozel i koza, v průřezu mají kónický tvar, v délce jsou přímé, případně mírně šavlovité. Jejich výška v kohoutku dosahuje až 100 cm. Hmotnost kozla se pohybuje mezi 40 - 60 kg a koza mívá od 25 do 35 kg. Dožívá se až 20 let. Doba říje bývá v září až říjnu a po 21 - 22 týdnech klade koza 1 - 2 kůzlata, která dospívají v druhém roce života. Kladení kůzlat u nás bývá již v únoru. Při vysokém sněhu a silných mrazech se větší část kůzlat nedožije jara.
V oboře Pálava, kde byl zaveden chov muflonů, daňků a srnčí zvěře, došlo nejdříve ke snížení počtu zvěře. V roce 1953 do obory byly vypuštěny kozy bezoárové původem ze Zoo v Praze. V roce 1954 byly z Prahy dovezeny další tři kusy (kozel, koza a kůzle). Tím bylo založeno základní chovné stádo. V roce 1966 a 1977 byli zakoupeni a do obory vypuštěni 4 kozli a 4 kozy původem ze Zoologické zahrady v Brně. V důsledku parazitárního zamoření docházelo k jejich úhynu. Zvěř v důsledku neošetřených spárků také značně trpěla. Jeden kozel pádem uhynul a další kozel byl po zranění zastřelen. Větší rušení zvěře bylo způsobeno sovětskými vojsky v roce 1968 (v oboře měli své stanoviště). Až do roku 1992 se pohyboval počet bezoárových kozí mezi 35 - 40 kusy. Zvýšení produkce nepomohl ani postavený přístřešek pro zimní kladení kůzlat. V té době se několik kusů odchytilo pro zoologické zahrady a několik bylo uloveno (nevhodné kusy pro chov). Pálava byla výnosem Ministerstva kultury v roce 1976 vyhlášena chráněnou krajinnou oblastí (CHKO). Odchov zvěře musel být pro spásání kalcifilních druhů travin zrušen.
Úplné skončení chovu koz bezoárových lze datovat k 18. 1. 1996. Odchycené kusy byly přemístěny do obory Vřístek u České Lípy. Jarní kmenové stavy, lov a odchyt je uveden v připojené tabulce.
Chované druhy zvěře, včetně koz bezoárových, byly ve prospěch chráněných rostlinných druhů v oboře Pálava zrušeny. V současné době CHKO musela přistoupit k chovu domácích koz, které se vyhánějí do obory ke spásání agresivních nežádoucích druhů, což dříve zajišťovala bezplatně zvěř, včetně koz bezoárových. Chráněné porosty nestačí domácí kozy spásat, proto je také ochrana kalcifilních druhů prováděna kosením.
Potravní nároky koz bezoárových byly sledovány jednak v oboře Pálava, a jednak v zoologických zahradách a jsou uvedeny v připojené tabulce.
K dovážení cizokrajných druhů zvířat docházelo na našem území velmi často pro oživení druhů zvířat kolem šlechtických sídlišť. Doc. Karel Kostroň byl iniciován vypouštěním kozorožců na Slovensku a zabýval se aklimatizacemi nepůvodních druhů zvířat, které by bylo možné využít v našich podmínkách při úbytku současných druhů. V předminulém století byly dovezeny na naše území také sloni, lamy, žirafy a také pernaté druhy např. pávi, pštrosi aj. Většina těchto zvířat se však nepřizpůsobila a postupně zanikl jejich chov. V případě chovu kozy bezoárové se jedná jen o pokusný chov, který se dostatečně nerozvijí v produkci v důsledku brzkého kladení mláďat.