Časopis Myslivost

CO SE VŠECHNO MŮŽE STÁT

Jaroslav ŠPRONGL
Zvěřina je chutná a po všech stránkách zdravá strava. Jenže jak se k ní dostat? Přiměřeně své kvalitě je i drahá a kdo zrovna nedělá do politiky nebo do velkého byznysu, má až moc děravou peněženku na to, aby si mohl mlaskat nad srnčími biftečky nebo kančím guláškem. To jen myslivci si žijou jako páni – však je proto také leckdo nemá rád. Není tedy ani divu, že se rozmáhá pytláctví. Ovšem nemusí to být vždy jen na noční lov vybavení střelci v těžkých terénních vozech, kteří dělají dlouhý nos na mysliveckou stráž i policii. Jsou i jiné, nápaditější cesty k ochutnávce špičkového masíčka s vysokou dietetickou hodnotou. O jedné vskutku originální vypráví náš dnešní příběh …

VNADIŠTĚ NA KOLEJÍCH
Dežo se líně vlekl červencovým večerem. Na tuhle dobu bylo docela chladno a šouráním podle trati se dvakrát nezahřál. Přes rameno táhl pytel - občas někdo z vlaku vyhodil věc, která se ještě mohla docela hodit. Chvílemi se podíval na zabezpečovací kabel táhnoucí se podél trati, ale hned zase zrak odvrátil. Vodečky by za ty dráty mohlo být dost, to je pravda, ale smrdělo to průšvihem a Dežo žádný velký hrdina nebyl. Za mřížemi pak vodečka nebývá vůbec, to už si vyzkoušel .
Jak mu tak hlavou bliká kabel ano, kabel ne, kabel ano, kabel ne, stal se najednou svědkem podivné náhody. Z hustého smrčí prudké stráně za tratí vyrazila do šera tlupa černé zvěře - a současně se zablýskla za zatáčkou světla expresu EuroCity. Když všechen rámus utichl, koukal Dežo na kus černé, který odkazoval pár metrů od kolejí. Pomalu se k němu přiblížil - asi dvacetikilové sele se už nehýbalo a na první pohled ani nebylo moc rozbité. Opatrně se rozhlédl - a pak konečně naplnil svůj pytel .
Ten den to v jejich domku žilo celou noc. Jedli, pili, hodovali, taky hráli, zpívali a tančili. Sešlo se příbuzenstvo i sousedi - a přece nestačili všechno zkonzumovat. Dežovi se to moc zalíbilo - a tak druhý den šel čekat na stejné místo na EuroCity v dvacet jedna dvacet sedm. Vlak přijel na čas, ovšem divočáci nikde. Zkusil to ještě do třetice, ale zase marně. To už z prvního kusu nezbyly ani kosti, a tak si Dežo řekl, že zkusí vytáhnout nějaké rozumy, jak si na černou zvěř správně políčit, z místních myslivců.
Měl štěstí, že dva zelenokabátníky natrefil v jedné z místních hospod hned první večer. "Tož, chlopi," přisedl si k nim, "jak vy to tento, že vám te paroháče či prasce chodzi zrouna pod sedzeny?" "Hele, Dežo, snad se nechystáš pytlačit?" zeptal se podezíravě starší z nich, když si v duchu přeložil Dežovu otázku do češtiny. "Boha jeho chraň," pokřižoval se zvědavec, "copa má Dežo flintu?" "No - já jen tak ze zvyku," zamumlal rozpačitě podezíravý myslivec a hned dodal: "To musíš vnadit, víš, vnadit!" "Vsadit?" ptal se nevěřícně Dežo. "Vnadit! Seš hluchej jak tetřev při broušení," přidal se do hovoru i mladší myslivec. "Prostě jim tam nasypat nějaký dobrůtky. Ryby, starý bagety, plevy ." "A kolko?" zeptal se ještě prakticky potenciální vnadič. "Čím víc, tím líp!" odtušil neurčitě starší z jeho soustolovníků a svou stručnou lekci z péče o zvěř i lovectví zakončil slovy: "Ale musíš to dělat nějakou dobu, zrovínka hned se ti tam nepohrnou." Dežo si jen povzdechl, co dá takový lov práce.
***
Ale hned ráno začal shánět "dobrůtky". Prohrábnout popelnice mu nedělalo zas až takový problém, nějaké zbytky vyžebral ve školní jídelně - a tak místo, aby si od trati něco jako obvykle odnášel, tentokrát tam něco přinášel. Pár dní tu dřinu vydržel - a nic! Tak další den sám sobě slíbil, že jde vnadit naposledy! Jenže ejhle - tlupa, která tu měla svůj ochoz, po němž mířila z hloubi lesa do mladé kukuřice a zase zpátky, se tentokrát na Dežově "vnadišti" zastavila a expres v dvacet jedna dvacet sedm zaregistrovala při těch hodech pozdě. Tentokrát zůstala u trati selátka sice menší, ale hned dvě! Dežo se nejdřív jen olízl při vzpomínce na ty hody, ale pak si řekl, že vodečka taky není špatná. A tak jedno sele šlo domů do baráku a s druhým navštívil hospodského od "Tučného vola". Slovo dalo slovo a byla vyfasovaná vodečka a byly ohlášeny zvěřinové hody.
Dežo dostal chuť do dalšího sběru dobrůtek pro vnadiště na kolejích a zapíjeje tu dřinu vyhandlovanou vodečkou, docela se činil. Hostinský ovšem zašel pro jistotu, taky kvůli veterinární kontrole, za mysliveckým hospodářem místního sdružení: "Hele, Toníku, nechybí vám jedno prase? Jako divoký?" "Jak to myslíš?" byl překvapený Tonda. "Copak je máme v lese spočítaný?" "Já myslel spíš někde v mrazáku. Protože mi jedno přines Dežo!" "Dežo? Počkej, tuhle mi povídal mladej Fejta, jak se bavili, když od nich vyzvídal, jak vnadit černou. V tom čichám nějakou čertovinu!" Šli se spolu na selátko podívat. "Střelit ho nestřelil," pronesl zamyšleně hospodář Tonda, "to vypadá jako sražený autem. Ale jak by chtěl Dežo vnadit na silnici?" "A co když ho srazil vlak? Víš, že se to tady stává," poznamenal hostinský: "A u kolejí by se vnadit dalo." "To máš pravdu," přikývl Tonda, "schválně si to tam hned projdu."
***
Tak se stalo, že další večer v křoví kousek od kolejového vnadiště čekali Dežo s Ferem - toho sebou vzal pro jistotu, aby se s případným dvojnásobným úlovkem nemusel tahat sám - a nedaleko od nich Tonda, který při šoulačce podél trati objevil Dežovo vnadiště, a další dva myslivci. Všichni tu vlastně byli na čekané - jen škodná si takříkajíc sama připravila újeď. A pak se začaly dít věci!
V dvacet jedna deset dorazila parta černé na improvizované vnadiště. Myslivce svrběly prsty na spouštích, ale byli tu dnes kvůli něčemu jinému. Přesně na čas se objevilo EuroCity - a jeden nejvíc rozežraný divočák to zase nestihl. Rána, kus proletěl vzduchem a zůstal ležet dobrých dvacet metrů od kolejí. Expres se tvářil jakoby nic a uháněl dál. Dežo se opatrně rozhlédl a vyrazil s pytlem na rameni a Ferem v patách k nešťastnému divočákovi. Netušil, že tentokrát je to stokilový kňour, těžce pomlácený, ale ještě živý a pěkně naštvaný. A jak se tak kouká, na kom si vylít zlost, objevil se kousek před ním Dežo. Pak to šlo ráz na ráz. Vzduchem letěl s bolestivým křikem Dežo, Fero volající o pomoc utíkal ke vsi, myslivecký hospodář odjistil a dříve, než stačil rozzuřený kňour nabrat Deža podruhé, složil ho pěknou ranou na komoru. Rozhodl se rychle, protože "vnadiči" šlo už opravdu o život. Fero utíkal ještě rychleji a volal: "Střílej po nás, střílej po nás!" "Černá jako černá," poznamenal spíš jen pro sebe úspěšný střelec a vytáhl z kapsy mobil
Deža odvezla přivolaná sanitka, protože mu ránu na noze museli v nemocnici zašít, střeleného kňoura, který by ale vnitřní zranění od vlaku asi stejně nepřežil, odvezl přivolaný traktorista Karel.
***
A co bylo dál? Vlastně nic. O dvou zkonzumovaných selatech myslivci ani nevěděli - a kdyby ano, padesát svědků by potvrdilo, že žádná selata nikdo z nich nejen nejedl, ale ani nikdy neviděl. Hostinský odmítl případně na polici potvrdit, že má náplň svých zvěřinových hodů právě od Deža - a jistě by si uměl najít svědka, který by dosvědčil, že mu kus řádně prodal. A velký kňour? Toho si Dežo neodnesl, naopak on si málem odnesl Deža. A stejně by tvrdil, že se u trati ocitnul náhodou.
Zůstalo tedy sypání dobrůtek ke kolejím, což ale samo o sobě určitě není trestný čin. A dát nějakou pokutu Dežovi ve správním řízení za přestupek? Zkuste ji z něj pak dostat! Místní myslivci si proto řekli, spolu s všeobecným trendem v policii i justici, že prevence je lepší a levnější než sankce - a vysvětlili Dežovi, když se poprvé zase dobelhal s rozbitou nohou k "Tučnému volovi", jak velkou měl kliku, že šlo jen o zašitou nohu. Kolik lidí už takoví kňouři pozabíjeli - a to ještě nebyla řeč o jelenech v říji!
Dežo od té doby nejen nevnadí, ale raději ani nechodí k trati. Však se k vodečce dokáže dostat i jinak - s menší dřinou a menším nebezpečím .

Některá ustanovení právních předpisů týkající se případu:
§ 45 (zakázané způsoby lovu) a § 49 odst. 1 (způsob kontroly ulovené zvěře) zákona o myslivosti, § 178a (pytláctví) trestního zákona, § 35 písm. c) (přestupky na úseku zemědělství, myslivosti a rybářství) zákona o přestupcích..

Na motivy skutečného případu připravil Jaroslav ŠPRONGL

Zpracování dat...