Časopis Myslivost

Jak se sraženou zvěří?

Myslivost 4/2008, str. 16  Jan Tůma, JUDr. Ing. Vladimír Čechura
Setkal jsem se nedávno s několika názory, které mi vadí a rád bych se o ně podělil s Vašimi čtenáři a mysliveckou veřejností. Dne 14. 12. 2007 v 6:45 hod došlo na silnici I/13 v úseku mezi Českou Kamenicí a Kamenickým Šenovem ke střetu motorového vozidla s laní jelena evropského. Krátce po sedmé hodině mi zvonil telefon, kde se představila pravděpodobně pracovnice Policie ČR s otázkou, zda jsem mysliveckým hospodářem Myslivecké společnosti Česká Kamenice. K tomu jsem přisvědčil a dozvěděl se o výše uvedené události. Vedle toho jsem byl požádán abych si laň dojel odklidit. Protože jsem byl pracovně zaneprázdněn, požádal jsem kolegu, který měl čas. Je sice myslivec, ale z jiného mysliveckého sdružení.
Asi za dvě hodiny mi volal, že již laň veze. Dohodli jsme se, že ji složí u mě doma a já se pak o kadáver postarám. Laň jsem prohlédl a přitom jsem zjistil několikeré zlomeniny páteře, pánve, všech končetin, včetně proražené hlavy a rozsáhlých pohmožděnin. Zvěřina neměla žádnou hodnotu, a proto jsme ji odpovídajícím způsobem zlikvidovali.
Podobných událostí jsem na uvedené silnici řešil sám nebo s dalšími členy naší společnosti a uživateli sousedních honiteb desítky. Co ale následovalo!?

Po několika dnech opět zvoní telefon. Na druhé straně se mi hlásí, řekl bych "dobrý známý" hospodář honitby, v jejímž sousedství se nehoda stala. Docela erudovaným způsobem mi vysvětlil postup vyšetřování nehody příslušníky Policie se závěrem, že laň byla jejich sdružení a já s kolegou, který laň odklidil, jsme porušili ustanovení zákona o myslivosti. Překvapeně jsem reagoval nad jeho argumenty. Protože jsem skutečně neposuzoval, zda zvěř byla zhaslá, zda byla nalezena na nehonebním či honebním pozemku a vůbec ani to, zda běžela k nám nebo k sousedům. On se mě také na všechny vazby neptal ani nepoukazoval na konkrétní porušení zákona. Nicméně přátelsky jsme si věc vysvětlili a dohodli se na tom, že já laň v naší evidenci o úhynu neuvedu, protože si ji do své evidence zahrne on. Tak si tak klidně žiji až dodnes.

Obdržel jsem ale dopis, z jehož obsahu jsem vyčetl černé na bílém, že jsem spolu s kolegou porušil zákon o myslivosti tím, že jsem neoprávněně nakládal se sraženou zvěří. Vedle toho závěrem dopis uvádí že: "je do budoucna nutné postupovat v souladu s platným zákonem". .Navíc se mi doneslo, že pisatel dopisu měl prohlásit, "že lituje toho, že na nás nedal trestní oznámení". Položil jsem si proto několik otázek.
1. Čí je zvěř všeobecně?
2. Je zvěř poraněná, ale živá, nebo i zhaslá, v souvislosti se srážkou s dopravním prostředkem předmětem práva myslivosti? Upravuje vůbec zákon o myslivosti takové případy?
3. Je srážka zvěře s dopravním prostředkem dopravní nehodou?
4. Jak postupovat při dopravní nehodě, při níž došlo ke srážce zvěře s dopravním prostředkem, je-li zvěř zhaslá a nebo když žije?
5. Kdo uhradí výlohy a čas který strávím u takového případu, jsem-li o to Policií požádán?
6. Kam s nepoužitelnou zvěřinou a kdo ponese s tím spojené náklady?

Pokusil jsem si sám odpovědět.
ad. 1. Protože pracuji více než čtvrtstoletí ve státní a veřejné správě, mimo jiné 19 let na okresním úřadě jako zpracovatel státní správy lesů a myslivosti, vím, že zvěř pokud žije ve volné přírodě je věcí nikoho! Např. husa letící na podzim ze severu přes Evropu "bůh ví kam" nemůže v okamžiku, kdy je nad Polskem být majetkem tohoto státu a při přeletu Čech, Německa a podobně za se jejich. Je svá, živá bez ohledu na hranice států, honiteb a vůli lidí.

ad.2 V zákoně o myslivosti přímo na takové případy pamatováno není. Živá zvěř je tedy věcí nikoho. Teprve v případě ulovení si ji může lovec přivlastnit. Jsem přesvědčen, že zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti v platném znění, dopravní nehody u nichž dojde k poranění nebo usmrcení lovné zvěře neřeší. Na podporu tohoto názoru použiji ještě § 2, písm h) kde je mj. stanoveno, že právo myslivosti je souhrn práv a povinností zvěř chránit, cílevědomě chovat, lovit, přivlastňovat si ulovenou nebo nalezenou uhynulou zvěř, její vývojová stadia a shozy paroží, jakož i užívat k tomu v nezbytné míře honebních pozemků; a ne tudíž usmrcenou nebo poraněnou dopravními prostředky na silnici - nehonebním pozemku - i když zde cítím "tenký led". Srážka zvěře s dopravním prostředkem ať již na zemi, ve vzduchu na vodě a pod vodou, upravena zákonem o myslivosti není. Dopravní nehoda je věc provozovatele a majitele vozidla popřípadě policie. S tím je spojena celá řada dalších otázek a nejasností.

ad.3 Srážka dopravního prostředku se zvěří na silnici , dálnici, železnici atp. kdy je zraněna nebo usmrcena je dopravní nehodou - viz např. § 7 odst. b) vyhlášky č. 32/2001 Sb., o evidenci dopravních nehod.

ad.4 Dokázal jsem si, že silnice není honebním pozemkem. Událost je dopravní nehodou. Na nehonebním pozemku se může zvěř lovit jen za podmínek stanovených zákonem a to tyto případy nejsou. Tudíž nemám oprávnění k usmrcení poraněné zvěře (lov to přeci není) a ni jejímu přivlastnění; je živá. Pokud by byla zhaslá-mrtvá je tu právě úvaha o užití ust. § 43 zákona o myslivosti nazvaným "Dohledávka zvěře". Zde v odst. 3 je stanoveno, že: "Dohledaná zvěř patří uživateli honitby, z níž přeběhla nebo přeletěla. Zvěř mrtvá , která byla jinak nalezena na nehonebních pozemcích(což silnice je), náleží uživateli nejbližší honitby, který je povinen postupovat podle veterinárních předpisů." Tolik zákon. Nic méně jsem přesvědčen, že dopravní nehoda nepatří do způsobů lovu a nelze na ni vztahovat ani toto ust. o dohledávce zvěře.
Dovozuji proto, že hospodář sousední honitby spatřuje nezákonné jednání právě v souvislosti s tímto ustanovením.
To zda vyšetřující policista by měl klást následující otázky sám sobě nevím. Která honitba je blíže mrtvé zvěři? Jak postupovat je-li zvěř živá nebo mrtvá? Měl by mít kontakty na uživatele honiteb?
Nebo. Jak může vědět například řidič z Liberce při nehodě u České Kamenice, kdo je uživatelem sousední honitby. Auto poškozené nemá. Nemusí tudíž ani ohlašovat případ policii. Zvěř má poraněnu páteř nebo je zhaslá a leží na silnici. Co má řidič dělat? Nebo další varianta - zvěř se setrvačností svalí mimo nehonební pozemek - silnici. Řidič vidí zhaslou zvěř, popadne ji a odjede. Nebo si toho ani nevšimne, že padla a jede dál.
Jak potom může uživatel honitby vědět, že došlo nebo dojde k takové dopravní nehodě. V kolika případech jsem se dozvěděl, že nám dopravní prostředek porazil srnu a když jsem na místo dorazil, byla pryč. Odvezla ji neznámá osoba. Byl to neoprávněný zásah do práva myslivosti? Ukládá nějaká norma dopravní policii, aby oslovila uživatele honitby, z níž dotčená zvěře přebíhá nebo letí. Byl jsem já jako oslovený myslivecký hospodář povinen na požádání Policie reagovat. Vždyť máme každý svou práci a ta zpravidla není holubník. Já přece nemusím mít ani kontakt na uživatele sousední honitby. Nebo jsem povinen v hluboké noci, kdy spím, vstát a jít odklízet kadavér nebo dorážet poraněnou zvěř při dopravní nehodě? Případně mám jen telefon a nemám k dispozici nic čím bych kadáver odvezl nebo zakopal. Nebo zjistím, že skutečně má hospodář sousední honitby pravdu, a tak mu volám. Nebere telefon ani předseda. Jedu k němu domů. Není nikdo doma. Mám se na žádost policisty "vykašlat", ať si shání starostu nebo zástupce obce?
Doposud jsem se jako myslivecký hospodář společně s policií a někdy i orgány státní správy na úseku řízení myslivosti snažil účastníkům dopravních nehod, při nichž došlo k poranění či usmrcení lovné zvěře, pomoci. Ne vždy byl ten či onen hospodář nebo někdo jiný k dostižení. Byly i případy, že zvěř unikla z místa nehody na honební pozemek a ležela třeba 50 m v naší honitbě a řešil to hospodář nebo člen sousedního mysliveckého sdružení. Přitom jsme se telefonicky dohodli, že vše vyřeší a zaopatří ve své režii a např. i trofej si ponechají, protože jsem byl od své honitby vzdálen. Ale to považují za "chlapské" dojednání, které v daný okamžik, čase a místě nelze lépe vyřešit. Pokud zvěř žila, snažil jsem se většinou použít nůž a provést záraz a někdy přišla na řadu i střelná zbraň. Ale že bych porušil zákon? Co myslíte?
Protože jsem se několikrát účastnil jednání se zástupci Saského zemského mysliveckého spolku vím, že ani v Německu zákonodárce neusurpuje myslivce povinností likvidovat následky dopravních nehod na zvěři. Němečtí myslivci pomáhají v rámci svých možností a jednají způsobem, který i nás naučil život. Předseda zemského spolku Dr. Giese mi např. argumentoval, že když se v Bundestagu připravovalo omezení domácího prodeje zvěřiny, nebo některá omezení mysliveckého hospodaření z pohledu ochrany přírody, vždy stačilo pohrozit tím, že přestanou myslivci v celém Německu uklízet právě poraněnou a zabitou zvěř na dálnicích a silnicích.

A když jsem si již položil otázku kdo mi co zaplatí a Nerudovsky " Kam s ním?" tak se přiznám, že na toto téma jsem diskutoval i v jiných souvislostech. Nicméně odpověď je jasná. Nakládání s nalezenou a uhynulou zvěří upravují veterinární předpisy. Ale zavolejte tzv. "kafilérku" ať odveze rozlámanou laň od dopravní nehody. Nepřijede jinak, než když to zaplatíte. A v jednu hodinu ráno a nebo v neděli - to bych chtěl opravdu vidět. V létě to není problém, vykope se jáma, vyvápní a kadavér se zakope. Ale co v zimě? Zem je zamrzlá. Přemýšleli jste, kam se podějí veškeré zbytky tj. kůže kosti, odřezky, peří atp. z ulovené zvěře námi myslivci v lovecké sezóně? Někdo to zakope, někdo spálí a někdo hodí do popelnice, někdo zase vyloží na újeď. Co je správné?
Proč vůbec sousední sdružení tak vyvádí kvůli rozlámanému jelenímu tělu, plnému hematomů a kostní drtě? Není to obava z toho, že jsme si laň rozporcovali a "nacpali do mrazáků" se záměrem se později pěkně nacpat např. jelením gulášem? Mám obavy že je to právě tato a závist.
V této souvislosti musím připomenout veterinární zákon. Ustanovení § 5b odst. 1) zákona 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání stanoví, že pokud je přežívání nemocného, vyčerpaného nebo zraněného zvířete spojeno s jeho nepřiměřeným utrpením, provede se jeho porážka nebo utracení na místě, kde k nemoci, vyčerpání nebo zranění zvířete došlo, a to za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem. Což je zákon č.166/1999 Sb., o veterinární péči. Ten v § 3 odst.1) písm. y) mj. stanoví, že nutnou porážkou se rozumí jakákoli porážka nařízená veterinárním lékařem v důsledku nemoci, vyčerpání nebo zranění zvířete; nutná porážka může být provedena mimo jatky, pokud by přežívání nemocného, vyčerpaného nebo zraněného zvířete nebo jeho přeprava na jatky byly spojeny s jeho nepřiměřeným utrpením. Z toho je zřejmé, že pokud je zvěř poraněná - živá, musí její usmrcení nařídit veterinární lékař.
Ptám se dál. Jak postupovat, je-li zhaslá? Řeší to veterinární zákon? Tak např. v části předmětného zákona nazvané "Veterinární asanace" je v § 40, odst. 3 mj. stanoveno, že není-li znám chovatel, má ohlašovací povinnost podle odstavce 1 písm. a) ten, komu náleží nebo kdo spravuje místo nálezu kadáveru. V tomto případě hradí náklady neškodného odstranění kadáveru obec.
Vidíte, že pokud policista nenajde chovatele zhaslé zvěře, nastupuje do hry obec, ale také slovo "kadáver". Můžeme takovou mrtvolu uvést do oběhu jako nezávadný živočišný produkt? Domnívám se, že ne. A ani to dál nebudu v zákonech zjišťovat. Protože zvěř, jak jsem již uvedl, pokud je živá, je věcí nikoho. Zhasne-li v důsledku dopravní nehody na silnici, musí se starat policie a obec. Tolik zákon.
Domnívám se, že zákonodárce paragrafem 43 zákona o myslivosti míří do oblasti honebních i nehonebních pozemků právě v zájmu hygieny přírodního prostředí a vazeb vyplývajících z ustanovení týkajících se práva myslivosti a ne dopravních nehod. Jistě se řada z nás setkala s případy, kdy v honitbě nalezneme padlou zvěř bez příznaků lovu - postřelení , tudíž zhaslou, jinak nalezenou. Zajímá nás tedy, proč uhynula a je to třeba právě v důsledku dopravní nehody. Většinou se jedná o stav, kdy se nedá již vůbec zjišťovat důvod úhynu popř. nákazy. Kadáver zakopeme a hotovo.
Na otázky 5 a 6 jsem si již odpověděl. Je však zřejmé že zde není něco v pořádku a že naše společnost nás myslivce poněkud nechci říci zneužívá ale využívá. Mám dále na zavolání Policie reagovat nebo je odkázat na toho "neukojence" ať si uklízí v daném úseku vše. Patřilo by mu to a třeba by byl spokojený.

Závěrem mohu konstatovat:
1. zvěř, pokud je v důsledku dopravní nehody poraněná, nemohu bez souhlasu veterináře a státní správy myslivosti usmrtit,
2. potom neumím formulovat význam věty obsažené v ustanovení § 43, odst. 3 zákona o myslivosti tj. "zvěř mrtvá, která byla jinak nalezena na nehonebních pozemcích (což silnice je), náleží uživateli nejbližší honitby, který je povinen postupovat podle veterinárních předpisů". Poraněná, ale živá uživateli nenáleží, ale mrtvá ano?
3. Jsem povinen zhaslou zvěř v důsledku srážky s dopravním prostředkem odklízet a pokud ano kdo mi zaplatí náklady a čas spojený s tímto odklízením?
Jsme vůbec schopni se takové povinnosti zhostit?

Luboš TŮMA
myslivecký hospodář

Právní poznámka ke článku:
Řešení podobných případů výměnou názorů je tou nejlepší cestou k praktické realizaci zákona. Od něj nelze požadovat, aby dopodrobna dával postupy v jednotlivých případech. Takový zákon by byl nepřehledný, říká se kasuistický. Obvykle také nelze se snažit jeho pravidla vysvětlit analogií s předpisy jiných odvětví.
Ustanovení § 43 zákona o myslivosti o dohledávce zvěře je zařazeno do hlavy s názvem: "doby lovu a jeho podmínky". Nelze proto přijmout názor, že dohledávka není lovem, že je něčím od lovu zcela odděleným. Vybočením z pravidel dohledávky a postup při ní končící lovem by nastal jen v případě střelby na zdravou zvěř, dání povelu loveckému psu přinést zvěř zdravou apod. Dohledávka není lovem, je jeho pokračováním, částí, resp. zakončením lovu v některých případech. Její začátek uvádí literatura momentem, kdy zvěř postřelená nebo jinak poraněná není ze střeleckého místa či místa nástřelu vidět, popřípadě slyšet. Končí nalezením buď zvěře již zhaslé, u nezhaslé jejím dostřelením. Záraz (zmíněný v dopise) se neprovádí, byl by v rozporu se zákonem na ochranu zvířat proti týrání. Dohledávka u drobné zvěře se provádí někdy i až následující den po společném lovu. Přestože v uvedeném § 43 se jedná o dohledávku na nehonebních pozemcích, provádí se samozřejmě i v honitbě.
V popsaném případě je třeba úvodem odmítnout názor, že Policie ČR (a obdobně starosta, správce komunikace, projíždějící řidič) je povinna znát hranice honiteb a oprávněné zástupce jejich uživatelů pro příjem oznámení o výskytu poraněné nebo zhaslé zvěře. Musíme být solidární, oznámení od kohokoliv převzít a pokud se jedná o místo v sousední honitbě, předat oznámení jejímu uživateli. Tato solidarita však má své meze, které jsou dány předpisy o myslivosti. Dohledávku provede uživatel honitby, resp. myslivec jím pověřený, který musí mít všechny doklady a prostředky k ní potřebné, tj. lovecký lístek, povolenku k lovu, zbrojní průkaz a průkaz zbraně, loveckou zbraň, loveckého psa a plombu s lístkem o původu zvěře. Plombu musí připevnit před transportem zvěře k dopravnímu prostředku a během přepravy na místo, kde bude uživatelem posouzeno, zda je zvěřina zužitkovatelná. Není-li zužitkovatelná ani např. jako krmivo pro lovecké psy a lovecké dravce, provede uživatel honitby, resp. osoba jím pověřená neškodné odstranění kadáveru. V popsaném případě se myslivec z jiné honitby dopustil přestupku na úseku myslivosti a vysílající myslivec byl návodcem k tomuto přestupku.
O tom, kdo provede dohledávku a navazující případné odstranění kadáveru se nemohou uživatelé honiteb dohodnout, natož pak dohodnout, kdo ji bude pro "svoji" honitbu evidovat. Uvedený § 43 zákona o myslivosti u dohledávky předpokládá pohyb postřelené nebo jinak poraněné zvěře z "domácí" honitby do cizí honitby, tedy přes hranice honitby. Tu musí uživatelé honiteb znát, poněvadž ona určuje tuto povinnost. Podle § 29 odst. 3 zákona o myslivosti se v rozhodnutí o uznání honitby uvede mimo jiné i vyznačení obvodu honitby a popis jejích hranic. Nález zvěře je tedy touto hranicí vždy přesně určitelný z hlediska místa nálezu. Pokud jsou hranice honitby z příloh rozhodnutí nejasné, musí orgán státní správy zjednat nápravu.
Zdánlivou komplikaci působí silnice, která jako nehonební pozemek má tvořit hranici. Část nehonebního pozemku u hranice musí být celá zakreslena do jedné nebo druhé honitby. Nikoliv zahrnuta do výměry honitby, poněvadž tu podle uvedeného ustanovení tvoří jen nehonebním pozemky. Bez problémů je případ, kdy silnice je tvořena dvěma nehonebními pozemky dvou vlastníků, a kdy tedy hranice jde středem silnice (případ účelové komunikace u Vranovské přehrady). Místa, kdy zákon o myslivosti uvádí řešení pro některé vztahy slovem "v honitbě" a nikoliv "na honebním pozemku" není ničím výjimečným (viz např. oprávnění myslivecké stráže zadržet osobu).
O vlastnictví ke zvěři odkazuji na literaturu. Právo se od starověku touto otázkou nezabývá a spokojuje se pouze s úpravou jeho vzniku, tj. až s jejím oprávněným ulovením nebo oprávněným nalezením.
Zákon o myslivosti definuje obsah práva myslivosti mimo jiné i přivlastněním si ulovené nebo nalezené uhynulé zvěře (§ 2 písm. h), jeho rozsah je pak definován výčtem zvěře (§ 2 písm. c) a d). Přivlastňování upravuje pokud se jedná o honební pozemky a i o nehonební pozemky. Výčet zvěře je taxativní, zvěří je i zvěř v oboře a v zajetí, nejsou jí hospodářská zvířata ve farmových chovech. U ulovené zvěře se jedná o přivlastňování zvěře (živé nebo zhaslé) - ulovené odstřelem, odchytem, loveckými dravci, u nalezené zvěře se jedná o přivlastňování zvěře (živé nebo zhaslé) - postřelené nebo jiným způsobem poraněné nebo uhynulé. Zákon o myslivosti nepoužívá uvedené pojmy důsledně, např. v § 43 odst. 3 slova "jinak nalezena" znamenají jen jinak než po postřelení nebo poranění. Při legislativním projednání nebylo dovoleno použit pro mrtvou zvěř pojem myslivecké mluvy - zhaslá zvěř.
Zákon o myslivosti nemá ustanovení, která by se dotýkala speciálních případů poranění nebo úhynů zvěře dopravními prostředky, mechanizačními zemědělskými prostředky, pesticidy, mořidly, elektrickým vedením apod. Vše je řešeno v § 56 s názvem náhrada škod způsobených na zvěři, kde jsou uvedeny i jiné případy škod. Nelze zákonu o myslivosti vytýkat, že neupravuje "usmrcení" zvěře dopravním prostředkem, jeho definice pod pojem zvěř "uhynulá" zahrnuje jak zvěř usmrcenou dopravním prostředkem. tak otrávenou pesticidy, zhaslou v důsledku nemoci atd.
Srážka zvěří je nepochybně dopravní nehodou podle § 47 zákona o silničním provozu (č. 361/2000 Sb.). Ve vztahu ke zvěři se jedná o událost v provozu na pozemních komunikacích, při níž dojde ke škodě na majetku v přímé souvislosti s provozem vozidla v pohybu. Řidič, který měl účast na dopravní nehodě, je povinen mimo jiné spolupracovat při zjišťování skutkového stavu, povinnost ohlásit neprodleně dopravní nehodu policistovi je jen v případě škody na zvěři převyšující 50 000 Kč. Uživatel honitby není účastníkem dopravní nehody a nemá tedy ze silničních předpisů žádná práva a povinnosti. Pokud mu je oznámeno poranění nebo úhyn zvěře policií nebo správcem komunikace, je v jeho zájmu, aby učinil potřebná opatření. Pokud je neučiní, správce komunikace zvěř z komunikace odstraní mimo ni, má pak vůči uživateli nárok na náhradu nákladů a nese případné nebezpečí zkázy či zcizení zvěře. Nelze od povinností dávat ruce pryč, natož s odkazem na to, že dohledávka poraněné zvěře na silnici jako nehonebním pozemku podléhá zvláštnímu povolení, o které musí vlastník komunikace žádat. Nelze plést toto povolování, při němž pak uživatel honitby smí na pozemek vstoupit za účelem lovu jen se souhlasem jeho vlastníka, s dohledávkou, kterou provádí uživatel honitby na nehonebním pozemku, na který zvěř postřelená nebo jinak poraněná přeletěla nebo přeběhla a souhlas jeho vlastníka není vyžadován (jen vyrozumění).
Stejně jako nelze prostřednictvím pravidel silničního provozu řešit povinnost převzít zvěř poraněnou či usmrcenou dopravními prostředky, nelze hledat povinnosti u kadáverů zvěře u veterinárních orgánů a organizací podle veterinárního zákona (č. 166/1999 Sb.). Podle jeho definice v § 3 je chovatelem každý, kdo zvířata vlastní nebo drží, anebo je pověřen se o ně starat. O zvířata, které jsou zvěří, je nepochybně povinen se starat uživatel honitby. Podle § 40 odst. 4 je pak může chovatel na vlastním pozemku neškodně odstranit kadáver. Užívání cizích honebních pozemků podle definice práva myslivosti v nezbytné míře zahrnuje vedle chůze, jízdy, staveb mysliveckých zařízení i neškodné odstranění kadáveru. Jím se podle cit. ustanovení rozumí spálení nebo zakopání na místě vhodném z hlediska ochrany zdraví lidí a zvířat a ochrany životního prostředí a to do hloubky nejméně 80 cm s použitím dezinfekčních prostředků. Myslivci tedy nevolají "kafilerku" a nespoléhají se na druhotnou povinnost obcí při odstraňování kadáverů. Stejně tak se nemusí bát postihu veterinárních orgánů za týrání zvěře, když jí místo odvozu na jatka dostřelí. Na jatka musí zvířata z farmového chovu zvěře (i zdravá).

Na závěr je třeba připomenout, že definice myslivosti v současném zákonu o myslivosti shodně s pojetím předchozích právních úprav, je dvojjedinná (jednak soubor činností ve vztahu k volně žijící zvěři, a jednak činnost spolková ve vztahu k udržení a rozvíjení mysliveckých tradic a zvyků). Není podnikáním, nelze oddělovat výkony na ziskové a ostatní. Mezi ty neziskové patří i předpisy o myslivosti provedená úprava činností ve vztahu ke zvěři na nehonebních pozemcích. Jedná se o jakousi službu společnosti, která by se dala i oceňovat. podobně jako se oceňují např. mimoprodukční funkce lesa.
JUDr. Ing. Vladimír ČECHURA
Redakční poznámka: V celém článku byl ponechán autorem používaný výraz dohledávka - dohledávat, podle myslivecké mluvy v případě spárkaté zvěře by se však měl správně používat tvar dosled - dosledování.
Zpracování dat...