Lov zvěře odchytem – vysoká zvěř - Sítě
Myslivost 4/2008, str. 28 Ing. František Havránek
Pro individuální odchyt spárkaté zvěře se nabízí řada alternativ. Lze mezi ně zařadit i lov do sítí. Skutečností však je, že nahánění zvěře do sítí je v našich podmínkách materiálně náročné a velmi pracné. Manipulace se spárkatou zvěří zamotanou do sítě je navíc velmi náročná a vyžaduje zkušené pracovníky. Proto jsou tyto metody odlovu u nás používány jen ojediněle, a to především u menších druhů, jako je srnčí, která je velmi citlivá na imobilizaci pomocí narkotik.
Novou alternativou použití sítí jsou sítě vystřelovací. Ty mají uplatnění především v hornatých a nepřístupných oblastech. V posledních letech jsou zdokonalovány v Kanadě a používány na Novém Zélandu. Tyto sítě se shazují na zvířata z vrtulníku pomocí speciální zbraně (Netgun). Má tři až čtyři hlavně a síť o velikosti 10 m2 je vystřelována ze vzdálenosti 5 až 10 m. Přitom svorníky ze dvou hlavní vytahují síť z pouzdra, zatímco svorník ze třetí hlavně tento proces zpomaluje. To vede k tomu, že se síť rozprostře. Utíkající zvěř se běhy zachytí do sítě, klopýtne a spadne. Vrtulník pak přistane, lovci uspí zvěř drogou.
Obdobné, mobilní zařízení dodává u nás firma Mariavet. "Zbraň" s vystřelovací sítí obsluhuje jedna osoba a dostřel zařízení je 20 - 40 m.
Další alternativou odchytu do sítě je její instalace nad krmelištěm a její spuštění na zvěř, nebo naopak instalace sítě na zem vnadiště a její následné vytažení.
Na závěr této kapitoly je však nutno znovu konstatovat, že jakýkoliv odchyt spárkaté zvěře do sítí ohrožuje více nebo méně obsluhu, stejně jako odchytávanou zvěř, která se intenzivně brání a je výrazně stresována.
Imobilizace narkotiky
Imobilizace spárkaté zvěře nastřelením střelou s narkotikem (sedativem), je v současnosti běžně používaným veterinárním zákrokem. Mortalita takto imobilizované zvěře je podle druhu minimální, i když riziko závisí na řadě faktorů, počínaje druhovou a individuální tolerancí k tomuto zákroku. Přes uvedenou úspěšnost a pozitiva imobilizace zvěře nastřelením má uplatnění této metody ve volnosti, v nepřehledném terénu i své slabší stránky. Vyžaduje značnou loveckou praxi, umožňující přiblížení se ke zvěři na vzdálenost do 30 - 40 m. Druhým problémem je pak dohledání nastřeleného kusu do 10 - 15 minut po nástřelu, kdy většinou teprve dochází k jeho imobilizaci. Celou situaci komplikuje i skutečnost, že nastřelení se podaří v řadě případů až za soumraku a vlastní dohledání imobilizovaného kusu pak probíhá již v noci za velmi špatné viditelnosti.
Využití imobilizačních látek aplikovaných perorálně (v krmivu) přináší ve volnosti podobné problémy. Často se stává, že některé kusy přijmou omamné látky více, jiné méně a podle toho se také rozdílně chovají.
Na základě výše uvedených praktických zkušeností je proto nejvýhodnější zvěř nejdříve chytit do většího nebo menšího odchytového zařízení a následně ji teprve imobilizovat nastřelením.
Na závěr této krátké exkurze do problematiky uspávání zvěře je třeba ještě uvést, že pro držení výkonné nastřelovací zbraně pro imobilizaci je třeba speciální povolení Ministerstva vnitra. Osoby provádějící manipulaci s narkotizační zbraní při použití narkotik jsou většinou veterinární lékaři, nebo osoby speciálně proškolené.
Odchyt vysoké zvěře do malých pastí
V literatuře i v praxi nacházíme řadu alternativ malých pastí pro odchyt spárkaté zvěře, jejichž výhodou je menší pracnost při jejich výrobě i menší náklady na materiál. Odchycená zvířata jsou izolovaná a v tmavé bedně jsou klidná. Nevýhoda je v malém počtu odchycených zvířat. Na druhé straně je návyk zvěře na odchytové bedny dlouhodobější a zvěř do nich vchází až po delší době. Výhodou je, že zvěř je ihned uzavřena v poměrně malém prostoru, což zjednodušuje další kroky. To je transport, imobilizace narkotikem nebo mechanická fixace.
Blankenhorn a kol. (1978) popisuje použití jednoduché bedny, která je na konci uzavřena padacími dvířky. Pomocí 31 beden tohoto typu odchytili během tří let 451 kusů vysoké zvěře.
Podle Schoetha (1961) by tyto pasti měly být 280 cm dlouhé, 70 cm široké a 160 cm vysoké. Staví se na místa zimního krmení zvěře ve vzdálenosti 30 až 50 cm od sebe. Dvířka drží ve výšce pomocí lana. Zvěř zavře vrata tím, že šlápne na stupátko, nebo přes chytový zámek, když se dotkne provázku. V případě potřeby je možné dvířka zavřít ručně.
Úspěšnost odchytu narůstá pokud je zadní strana odchytové bedny opatřena pletivem, které umožňuje zvěři pohled skrz. Boční strany mají mít uzavíratelná okénka, která jsou umístěna v různé výšce tak, aby byla možná lepší manipulace s odchycenou zvěří. Padací dvířka musí prudce a správně zapadnout, protože zvěř reaguje velmi rychle. U odchytových beden popsaných Schoethem (1962) bylo možné jednu stranu vytáhnout do boku.
Odchyt vysoké zvěře do středně velkých pastí
Středně velké pasti mohou být okrouhlé, trojúhelníkové nebo oválné. Jejich průměr bývá mezi 10 a 20 m. Výška stěn odpovídá zvěři, kterou chceme odchytávat, např. pro zvěř jelení se doporučuje 3 m.
Schoeth (1961) budoval takzvané ohrazené pasti, které byly 5,6 m dlouhé, 2,5 m široké a 2,5 m vysoké.
Středně velké pasti mohou být opatřeny jedněmi nebo dvěma vraty. Dvoje vrata se nabízejí u úzkých obdélníkových nebo oválných pastí. Mají tu výhodu, že velmi opatrná vysoká zvěř vidí skrz past a může do ní vstoupit ze dvou stran. Takovéto pasti akceptuje vysoká spíše než pasti s jedněmi vraty. Nevýhoda dvou vrat ale spočívá v tom, že oboje vrata jsou vstupním místem zvěře a protože je nutné, aby se zavřela najednou, může dojít k nehodám nebo úniku zvěře. Všechny problémy se spouštěcími mechanizmy v konstrukci se dvěma vraty se logicky zdvojnásobují.
Rhigetti (1985) odchytával vysokou do pastí, které měly 20 m2, byly obehnány prkennou ohradou vysokou 2,5 m a měly jedna 1,5 široká padací vrata. Systémů vrat pro velké pasti existuje řada. Někteří autoři padací vrata ale odmítají, protože je zde podle nich poměrně velké nebezpečí, že bude nějaký kus zvěře stát při jejich spuštění pod nimi. Ze zkušenosti víme, že ke ztrátám způsobeným padacími vraty u vysoké zvěře výjimečně dochází. Je možno jim však zabránit mechanickým zavřením zvěře do ohrady, to znamená, že v době předpokládaného odchytu zvěře bude na spuštění vrat připravena obsluha. Domníváme se proto, že princip padacích vrat je u středně velkých pastí pro vysokou zvěř vhodný. Padací vrata totiž uzavírají past nejrychleji. Vyklápěcí vrata jsou relativně pomalá. V případě, že ve vratech stojí nějaká zvěř, zbrzdí se jejich pohyb, nezapadnou a kus je může vytlačit nahoru.
Jak již bylo řečeno, spouštění vrat může být automatické (na principu klopýtadla), nebo je obsluhováno z pozorovatelny, která se staví v blízkosti odchytového místa a je účelné ji vždy pro pozorování zvěře vybudovat. Dále je třeba vybavit vybudované odchytové zařízení uzavíratelnými průhledy, kterými je možno zvěř pozorovat nebo imobilizovat. Jako velmi účelné zařízení je vybavení odchytového zařízení navazujícím uzavíratelným "rukávem" s padacími přepážkami, které oddělí sem nahnané jednotlivé kusy. Na konec rukávu je pak možno přistavovat transportní bedny a zvěř do nich po jednom kusu natlačovat do beden. Bedny pro jelení zvěř by měly mít rozměr 230 cm x 90 cm x 100cm.
Hromas, J., (1986) popisuje odchytové zařízení pro spárkatou zvěř následně. Je to v principu ohrada, kde pravidelně zakrmujeme a tím do ní naučíme zvěř chodit (výška 290 cm, půdorys 4 x 4 m, odchytová chodba má délku 2 x 140 cm). Do ohrady vedou proti sobě stojící padací vrata, která jsou v horní poloze držená rozpůlenými vzpěrami spojenými lankem přes kladky s pozorovacím posedem, odkud jsou lanka a spoušť ovládány. Rozpůlené vzpěry povolí lehce a rychle, bez použití větší síly. Vlastní odchytové zařízení je pevná chodba přistavená k ohradě (rukáv) a uzpůsobená k přepažování tak, aby v ní bylo možno oddělit jednotlivé kusy. Strop chodby je možno uvolnit, abychom měli ke zvěři přístup. Také je možno sestavit jednu pohyblivou stěnu koje, v níž je chycená zvěř. Do odchytového zařízení vnikne zvěř tak, že vysuneme padací dveře při stěně ohrady, zvěř vidí na konci chodby světlo, běží za ním, ale narazí na pletivo. Tento náraz uvolní systém kladek a padací dveře uzavřou zvěř v chodbě, kde s ní můžeme celkem pohodlně manipulovat.
Odchytová zařízení střední velikosti, pokud jsou nastražena, je třeba mít stále pod kontrolou, neboť hrozí riziko zranění odchycené zvěře, především jestliže je mezi chycenou zvěří špičák.
Odchyt vysoké zvěře do velkých pastí
Taková odchytová zařízení mívají výměru jednoho hektaru a více a jsou většinou kombinována s pastevním políčkem, nebo trvalým krmným zařízením. Pro nalákání jelení zvěře do odchytových zařízení různých typů a velikostí je třeba používat ta nejatraktivnější krmiva. Mohou to být různá krmiva dužnatá, kvalitní senáž nebo siláž, jmelí, granule nebo jiná jadrná krmiva.
Zařízení je vhodné budovat na místech tradičního soustřeďování zvěře v období odchytu. Výška oplocení takovýchto zařízení bývá 280 cm. Velká odchytová zařízení obecně sestávají ze dvou komor (viz schémata odchytových zařízení podle Yorgasona).