Myslivec z rodu Dvorských
Myslivost 4/2008, str. 44 Dr. Arnošt TABÁŠEK
Operní zpěvák Peter Dvorský projel téměř celý svět. Jeho tenor zazněl a dál zaznívá z pódií v Německu, New Yorku, v Austrálii, Rakousku nebo v Itálii. Milovníci opery mu neřeknou jinak než Mistře. Po zásluze. Vždyť proslulá La Scala se mu otevřela už ve čtyřiadvaceti, hned na počátku kariéry. V těch dobách poznal díky budoucímu tchánovi také myslivost.
Vryla se mu do srdce. Bez nadsázky. Zůstal u ní dodnes. O přírodě a zvěři dovede se zaujetím vyprávět. Namísto abych mu kladl otázky, jak jsme se původně domluvili, raději jsem poslouchal. Nejdřív mě Peter zavedl do časů, kdy se na polích úrodného Žitného ostrova jen hemžili zajíci a bažanti.
Brokovnice a talent
Když mladý muž přijde poprvé do rodiny své nastávající na námluvy, většinou neodporuje. Zvlášť budoucímu tchánovi. Tenkrát v Dunajské Stredě to se mnou nebylo jiné. Když se mě po skvělém obědě zeptal, jak jsem na tom s lovy, přiznal jsem, že i když jsem vyrostl v Hornej Vsi, tedy uprostřed přírody, myslivost znám jen z vyprávění. Přesto mě láká, už proto, že náš soused nimrod nám občas přinesl zvěřinu a vím, jaká je to dobrota. Druhého dne nastávající tchán sáhl do šatníku, vybral mi zelené kalhoty, sako i klobouk se slovy, že se jde na hon. Jen jsem přikývl.
V polích mi podal brokovnici, ukázal, jak se nabíjí a odjišťuje. Když jsem pod jeho bedlivým dozorem složil zajíce i bažanta, divil se: "Neříkej, žes to nikdy nedržel v ruce." Ale byla to pravda. Sám jsem netušil, kde se ve mně ten talent vzal. Zkrátka s flintou jsem si hned porozuměl. Broková střelba mi přinesla a přináší mnoho zážitků, radosti i vzrušení. Je tomu tak dodnes, třebaže příležitostí ubývá.
Před několika lety jsem s flintou dokonce vystupoval před televizními kamerami. Na Slovensku se vysílá pořad Debakl, kde se profesionálové nějaké disciplíny střetávají se známými osobnostmi. Při trapu jsem porovnal síly s mistrem naší země a Evropy. Na každý terč jsem měl dva výstřely, protivník jen jeden. Výhody jsem ani nevyužil a porazil ho. Z dvaceti terčů se mi podařilo sundat devatenáct. Mělo to mezi myslivci ohlas. Psali a volali, děkovali za dobrou reprezentaci.
Ale abych se vrátil do počátku sedmdesátých let na Žitný ostrov. Budoucí tchán byl se mnou jako s lovcem spokojený, už tušil, že mu ostudu neudělám. Jako myslivecký hospodář si přál mít pokračovatele. Netrvalo dlouho, byla to snad třetí nebo čtvrtá návštěva, a na stůl položil přihlášku do mysliveckého svazu. Prý, jestli chceš, vyplň a podepiš. Milovaná Marta protestovala, že ji vynecháváme. Šla do toho se mnou a podala si přihlášku také.
I když jsem už tenkrát hodně cestoval, kromě angažmá ve slovenském Národním divadle jsem už vystupoval v italské Scale, kde mě přijali k hostování, kurs i zkoušky jsme dělali poctivě. Chodili na přednášky v Bratislavě a studovali. Měli jsme renomované vysokoškolské profesory, skvělé učebnice, k tomu dostatek literatury od tchána. Prošli jsme také celou praxí. V roce 1976 už jako manželé jsme se stali členy Slovenského poľovníckého sväzu. Myslím si, že způsob přípravy je pro každého začínajícího myslivce důležitý. I po letech je znát, zda to jen odflákl, všelijak obešel, nebo se opravdu připravil. Mám z toho dobrý pocit.
Tenkrát nám nechybělo nadšení. Koupili jsme si vybavení i zbraně. Marta si obstarala brokovnici, dvacítku Merkel. Vybral jsem si šestnáctku Zbrojovku Brno. Jezdili jsme na hony. Drobné zvěře bylo opravdu hodně a tím i dostatek příležitostí. Myslivost nás oba drží dodnes. Takže když jsem se před bezmála čtyřiceti lety stal myslivcem, potkal jsem hned dvě lásky najednou.
První jelen
Každý lov je pro mě mimořádným zážitkem, svátkem. Mnohokrát jsem se vrátil z několikadenního pobytu v přírodě bez trofeje, a přesto jsem necítil zklamání, a už vůbec jsem to nevnímal jako promarněný čas. Zažil jsem krásné chvíle, kdy jsem zvěř jen pozoroval a třeba si ani netroufl vystřelit.
V časech, kdy jsem ještě neměl vlastní kulovnici, přišla pozvánka od myslivců z Topoľčan. Zbraň mi půjčil kamarád. Po revíru mě doprovázel pan Smätana, sympatický chlap. Bydleli jsem u něj a chodili na jeleny. Šouláme po svážnici, když společník najednou v půli kroku zarazí. Na kraji lesa stojí na osmdesát metrů jelen. Jistí k nám. Pozorujeme ho nejprve dalekohledy. Pak sundám flintu a přes puškohled se jen dívám, jak pomalu odchází.
"Proč jste nestřílel?" Odpověděl jsem průvodci popravdě, že chovné nadějné jeleny nelovím. "Toho si považuju a cením," řekl. Znával spíš jiné hosty, kteří se na chovatelské zásady příliš neohlíželi. Získal jsem si ho. Chodili jsme ještě pár dnů. Měl jsem povolenku na jelena čtvrté věkové třídy, ale žádného se nám nedařilo obeznat.
Při poslední vycházce jsme šoulali v ranním mlžném oparu. A najednou, zázrak. Pod lesem šel po louce jelen. "To je ten váš," zašeptal průvodce. Opravdu, starý jelen s pozoruhodnou trofejí. Neměl jsem se o co opřít, v ruce jen hůl, k tomu vypůjčená kulovnice. Roztřásla mě lovecká horečka, jelena jsem nemohl v puškohledu najít a pořádně zamířit. Tak dlouho jsem se chystal a otálel, až jelen zatáhl mezi stromy. Přišel jsem o prvního jelena. A nelituju. Zůstala mi nádherná vzpomínka. Od průvodce jsem se o lovu a jelenech tolik dověděl. Byl jako živá kronika lesa a přírody. Později jsem se do toho revíru vrátil a slovil muflona s raritní trofejí, ale s panem Smätanou jsem se už nepotkal.
Dárek k narozeninám
Přijel jsem z Prahy po koncertech, dost utahaný. Pozvánka na jeleny ležela na stole a termín se blížil ke konci. Venku bylo nevlídně, pršelo. Říkám ženě, co kdybychom všeho nechali a teď hned vyjeli na lov. Myslela si, že jsem se zbláznil. Bylo třeba vybalit zavazadla, pověsit frak. "Vezmeme flinty, loveckou výbavu a pojeďme," lákal jsem ji. Prý ji nepřesvědčím, jestli chci, ať jedu sám. Tak jsem zavolal do Klenovce a vyrazil.
Přijel jsem až kolem jedenácté večer, ale čekali na mě. Poseděli jsme, přemístili se do lesa na loveckou chatu. Stále pršelo a tak jsme dál seděli a popíjeli. Společnost se rozešla až kolem čtvrté. Chystal jsem do postele, ale jen jsem ulehl, pod oknem zapískal průvodce. Prý jdeme. Přestalo pršet, lov se může vydařit. Vůbec se mi nechtělo, byl jsem rozespalý, unavený. Říkám, nechme to. Ale nedal se. Stál pod oknem, pokuřoval a vedl svou: "Jen pojďte, uvidíte, bude se nám dařit."
Obrátil jsem oči v sloup. "Kriste na nebi, být lovcem není žádná sranda." Přemohl jsem se, dobře se oblékl. Jeli jsme dalších deset kilometrů až k Poľaně, poslouchali. Všichni jeleni troubili kdesi v dálce. Začali jsme šoulat, nejprve po cestách v pozvolném terénu. Pak jsme se dali strmým svahem nahoru a zase dolů. Trmáceli jsme se hodinu, nic. Jeleni ztichli, ani ptáček nepípnul, krajina jako zakletá. Navíc jsem zahučel do bahna kaluže, ze které se vyklubala tůň. Z holinky jsem vyléval vodu a bláto. To mě dopálilo. Začali jsme se vracet, byl jsem opravdu u konce sil. K autu zbýval kilometr. Pojednou průvodce strne a vzrušeně drmolí: "Jelen, boha mu, jelen, střílejte!"
Jenže společník stál o pár metrů dál, do vysokého porostu měl výhled z jiného úhlu. Neviděl jsem nic, trvalo nějakou chvíli než jsem spatřil kousek těla a paroží. Dělilo nás nějakých sto čtyřicet metrů. Jelen se pohnul, viděl jsem tělo a nezbývalo než střílet z volné ruky.
Po ráně jelen zmizel, padl. Pochopil jsem, že dostal obrnou ránu někam na hřbet. Rychle jsem přebil, a opravdu, jelen se začal zdvíhat a otáčet. Tak jsem zasadil druhou ránu. A zase se ztratil. Mrknu na hodinky. Sedm hodin čtrnáct minut. Po dvou cigaretách vyrážíme do změti spadaných stromů a kapradí. Nevidíme nic, jen stále cítíme pronikavý říjný pach.
Uběhne tři čtvrtě hodiny a jelena stále nemůžeme najít. Už si říkám, je to marné, zraněný odběhl. Průvodce si zoufá a nadává jak pohan. Pojednou přes padlý strom vidím jakousi podivnou změť haluzí. Nezdálo se mi to, vykročím tím směrem a objevím paroží kapitálního jelena. Lesník v údivu sundává promočenou čepici a spustí se na kolena: "Promiň, králi," pronese šeptem. Ale hned je na nohách a zkušeně odhaduje. Prý zlato.
Nepřeháněl. Trofej pak ocenili 217 body CIC. Ale na tom nesejde. Nic se totiž nevyrovná zážitku z lovu v ranním promočeném pralese. S takovou přízní osudu jsem nepočítal. Bylo 24. září, den před mými narozeninami. Nikdy jsem netoužil po mimořádných trofejích, ale byl jsem vděčný. A manželce jsem volal: "Nechystej žádný dárek. Už mi nadělila sama příroda..."
Společně s bratry
Do lesa se nedostanu příliš často. Ale považuju se za myslivce. A není to, jak víme, jen střelba a lov. Pokaždé především vnímám prostředí, přírodu v její rozmanitosti, náladu chvíle. Mnohdy si beru fotoaparát a zatím co čekám na srnce, fotím. Teleobjektivem jsem už zachytil na osmdesát ptáků zhruba dvaceti druhů. Ale v archivu mám také malá liščata při hře. Snímky jsou nezapomenutelné úlovky. A stává se, že jen odložím fotoaparát, dojde na pušku. Už jsem se chtěl zvednout a slézt z posedu. Zaujal mě pohyb na rubisku. Divočák. Dívám se, jestli to není bachyně a nemá kolem selata. Nikde nic. Sekáč, odhadem devadesátikilový. Tak jsem namířil na slecho a stisknul.
Myslivost je vzrušující, ale jak víme jen do chvíle, než zmáčknete spoušť. Pak se zpravidla mění na dřinu. Správný myslivec musí úlovek také ošetřit postarat se o zvěřinu. A kdo někdy tahal divočáka mezi pařezy a spadanými větvemi ví o čem mluvím. S přítelem nás tenkrát připravil o hodně sil. Na konci cesty se zdálo, že váží dvakrát tolik. Ale když vzpomínám, bylo to nádherné. Hůř jsem dopadl nedávno u přítele, který má revír. Vyrazili jsme na jeleny. Lezl jsem na posed, praskla příčel a ošklivě jsem si zranil nohu. Nakonec jsem musel do nemocnice. Loni se mi vůbec nedařilo. Vždycky není posvícení.
Jak už jsem řekl, žena loví, ale naše dcery a zvláště zeťové, i když jak z mých vzpomínek známe, budoucímu tchánovi se neodporuje, cestu myslivosti nenašli. Nedivím se. Je to záležitost srdce. Naše širší rodina má však k přírodě, zvěři a lovu mimořádný vztah. Ze čtyř bratrů Dvorských jsou tři myslivci. Miro má lístek už delší čas, jeho dvojče Jaroslav, který zpívá v Košicích v divadle, si udělal kurs nedávno. Takže je plný chuti a nadšení, zatím se nám však nepovedlo vyrazit na lov společně.
Dosud nebyl čas ani příležitost, v lednu můžeme vyjet už jen na divočáky. Ale nežehrám. Nedá se přece jen chodit s puškami. Po mysliveckých radostech zase musí přijít půst. Až do pozdního jara budeme chodit do přírody spíše s krmením, jen s dalekohledy na krku. A je to správné. Zvěř to má přece mnohem těžší než my.
Dr. Arnošt TABÁŠEK
Foto: archiv Petera Dvorského