Časopis Myslivost

COLUMBO V ZELENÉM

Myslivost 5/2008, str. 57  Jaroslav Šprongl
Situace v oné zvláštní noci těsně před úplňkem, v níž si vyrazili tři myslivci na prasata a která měla pokračování vskutku detektivní, si zaslouží podrobnější popis, důležitý pro další děj.
Černá měla ryto na obecní louce, protáhlém mírně stoupajícím zatravněném obdélníku, který na horní straně končil u vzrostlého smrkového lesa a na dolní u remízků s těžko prostupnými křovinami. Po jedné z delších stran spadala strmá mez prudce k potoku a ta druhá strana louky přecházela do ještě nesklizeného pole ovsa.
Jeden posed stál v rohu, kde hořejší les pokračoval onou strmou mezí, nově zbudovaná kazatelna, která ještě svítila čerstvým dřevem, byla umístěna dole mezi remízy. Na tu se vydal truhlář Bohuš, posed nahoře obsadil nádražák Jarin, shodou okolností švagr místního hostinského. Chlapi sice neviděli přes terénní vlnu jeden na druhého, ale oba mohli pozorovat vnadiště - hromadu uprostřed louky. Jen Jarin ji měl mnohem blíž než Bohuš. Tím třetím do mariáše byl důchodce Polda, který již po mnoho let vykonával funkci myslivecké stráže. Když viděl při svém příjezdu na příčnici zaparkovaný teréňák hostinského, věděl, že na posedu v lese bude už sedět Jarin. Švagr mu ho totiž občas do lesa půjčoval. Nechal proto svou dýchavičnou škodovku stát kus od něj a vypravil se na malý posídek v hraně lesa nad ovsem.
A tak seděli a čekali, až se začaly někdy po půlnoci, v hodině duchů, dít věci, které viděl každý jinak. A každý je pak taky jinak vyprávěli předsedovi a hospodáři sdružení, když se z toho stala kauza.
Bohuš to líčil takhle:
"Bylo asi o půl jednej, když koukám, že se u vnadiště míhaj nějaký stíny. Divočáci jsou tu! To jsem si jako řek. Teda v duchu. Měl sem je ale vopravdicky daleko, šak to na vobecním znáte. No - než jsem si to rozmyslel, padla rána a jeden ten kus se nějak zavlnil. Tak volám na Jarina, jako esli leží, teda ten kus, že jo, ne Jarin. Ale asi mě neslyšel. Pak koukám, že na vnadišti kmitá světýlko, jako baterka. Tak jsem slez a vyrazil mu pomoct, kdyby teda potřeboval. Když tam přídu, stál vedle vnadiště hospodskýho japonec, jako ten teréňák, a šajnil. Taky tam už byl Polda. Tak povídám Járinovi, esli můžu gratulovat a jak byl velkej, teda jako ten divočák. A von na to prej jakej divočák, že střílel na lišku. Tak ňák mi to bylo divný, tlupa lišek na vnadišti? No nic. V tom všem světle, my s Poldou taky měli baterky, jsme našli u vnadiště pár kapek barvy. Ale to bylo všecko, nikde kolem už nic. A jak tak hledáme, najednou povídá Jarin, že ho rozbolel břuch a že aby se nám tam nepo, tak musí honem domů. A taky hned vodjel. No - říkali sme si s Poldou, že to moh teda udělat v lese a dál dohledávat. A jak sme tam tak zůstali sami, napadlo nás najednou, esli v tom není nějaký šmé, jako esli teda náhodou ten střelenej divočák nevodjel v kufru auta s ním ."
Poldovy postřehy se moc nelišily:
"Když padne ta rána, jasně vod Jarina, nějakej čas čekám, že jo, ať mu něco nepokazím. Ale pak slyším motor auta a vidím, že tam jede a někde svítí, tak slezu a jdu mu pomoct, že jo, jako každej. Když dojdu na místo činu, vobchází tam v reflektorech svýho auta. Tak se ptám, esli přišli prasata, a von na to, že jen liška - a po tý taky střelil. A když se zeptám, proč jel k tomu vnadišti autem, tak mi povídá, že mu došla baterka, tak jako že si reflektorama zašajní. No teda zašajnil si, do toho přichází Bohuš, taky se ptá, na co střílel, a Jarin zas vede svou, že na lišku. A než sme stačili najít na nástřelu víc než pár kapek, najednou se mu prej udělá nějak šoufl a že honem musí domu na hajzlík, jako na záchod. A zmizí nám i s autem. My si říkáme, esli třeba nepospíchal domů ani ne tak na záchod jako schovat to prase z kufru. Bohuš na mě, že když sem ta stráž, proč sem se mu do kufru nepodíval, právo na to mám. Ale napadlo by vás koukat do kufru kamarádovi ze sdružení? Vono se to všechno tak nějak vyvinulo, teprv když najednou pospíchal domu ."
Ani Jarin to neviděl zas nějak moc jinak - až na jednu podstatnou věc:
"Čekal jsem na prasata, někdy po půlnoci mi přišla liška. Nějakej čas se tam motala, tak jsem to zkusil. Ale asi jsem ji jen škrábnul, na nástřelu pár kapek barvy a jinak nikde nic. Došla mi baterka, tak jsem si tam najel autem. Pak mi přišli na pomoc Polda a po něm i Bohuš, ale taky nic novýho nevobjevili. Najednou na mě přišlo takový bolení břicha, že sem raději mazal domů. Chlapi říkali, že se tam ještě porozhlídnou."
Co si nalhávat - Polda s Bohušem podezírali Jarina, že opravdu střelil prase a stačil ho schovat do kufru dřív, než dorazili k vnadišti. Tak to taky popsali hospodáři a proto ty výpovědi před členy výboru, kteří si naši trojku hned objeli. Jenže zásada justice "pro dubio in reo" (v pochybnostech ve prospěch) platila i v tomhle sdružení - nelze nikoho trestat pro pouhé podezření. Navíc mohl Jarin střelenou černou klidně přiznat - půlka by byla podle vnitřního řádu jejich mysliveckého sdružení jeho a druhou si mohl dokoupit. Asi by se to všechno nějak přešlo, ovšem mezi členy mysliveckého sdružení by zůstalo viset podezření, nedůvěra a možná i návod na drobné "pytlačení" pro další členy.
***
Jenže se to nepřešlo - díky tomu, že Polda byl nadšený fanda detektivek, kterých teď v důchodu mohl číst ještě víc než dosud. Hned ráno vzal svého jezevčíka a šel znovu na nástřel. Ať se snažil, jak chtěl, zkušený pes se spoustou úspěšných dosledů nezabral. Zato Polda našel na nástřelu malý úlomek kosti. Jeho podezření se ještě zvětšilo, ale věděl, že nemůže jít za Jarinem na "domovní prohlídku". Místo toho šel za místním chalupářem - veterinářem, který trávil ve vesnici právě končící víkend, a ten mu slíbil zařídit urychlený rozbor nalezené kosti ve veterinární laboratoři, kde pracoval, hned další den.
A jak to šli zapít do místní "osvěžovny", kouká Polda na barevný nápis na černé tabuli: "ZÍTRA KANČÍ HODY!" A všechno mu bylo jasné! "Ty, hospodo," povídá hostinskému, jinak tedy Járinovu švárovi, když jim nesl další dva půllitry, "copak tu někdo střelil kance, že děláš hody?" "Já lovím v Makru, Poldo, víš?! Přijde mi to skoro na stejný prachy jako vod vás, vy vydřiduši, ale mám jistotu. Protože tady právě hned tak ňákou černou nestřelíte!" A bylo! Dokazuj, že to bylo jinak, když určitě bude mít ze supermarketu účtenku .
Jenže náš Columbo, co nosil místo baloňáku huberťák, se jen tak nedal. V pondělí ráno už se dal do řeči s příjemnou prodavačkou v úseku masa zmíněného Makra. Že mu kamarád z vesnice poradil, kde koupit dobrou zvěřinu za rozumné ceny, a tak. "To víte, v lese toho už moc neběhá a já dostal úkol něco přinést, přijede nám příbuzenstvo až ze Slováče. A u vás prý je jistota." Jak si tak povídali, vytáhnul z ní, když hostinského popsal, že sem Járinův švagr opravdu nakupovat jezdí - ale vždycky bere jen balíček nebo dva, tak do dvou, do tří kil. "Pěkné kančí hody ze dvou kil," pomyslel si náš detektiv - a aby se neřeklo, taky si balíček koupil.
Když mu pak kamarád veterinář zavolal, že kost je z prasete, jen není jasné, jestli z domácího nebo divokého, vydal se zase do hospody. A tam mu náhoda přihrála na pokus o blafování ve stylu jeho oblíbeného seriálového hrdiny. Hostinský stál zrovna u kbelíku s kostmi a povídá: "Ty, Poldo, nechceš nějakou kost pro psa? Mám toho fůru."
"Já už z toho prasete jednu mám,"
opáčil Polda. "Jarin ji zapomněl na nástřelu, jak pospíchal domu. A teď mi volali z veterinární laboratoře, že je opravdu z divočáka." Hostinský jen lapal po dechu a Polda se pokusil dorazit ho s pohledem na kbelík s kostmi: "Musím říct, že z toho balíčku kančího, cos v sobotu koupil v Makru, je těch kostí až až!" "Jak, jak víš, co. co . já . já . kupuju?" koktal očividně rozhozený hostinský. Polda jen mávnul rukou a bez pozdravu odcházel. Pak se najednou zastavil, otočil a přesně jako jeho filmový vzor povídá: "Ještě taková maličkost. Vyřiď švárovi, že při měsíčku nejsou v létě v lese jen myslivci, ale taky milenci - takže byl viděnej, jak to prase cpe do kufru. A taky mu řekni, že jistě ví, co má dělat, aby se vo tom pytlačení na vlastním nedověděli policajti." Náš detektiv to prostě zkusil - a vyšlo to!
Jarin věděl, co má dělat. Protože sice nevěděl, co všechno věděl jeho pronásledovatel z myslivecké stráže, ale zase věděl, co nevěděl ani náš Polda Columbo - bylo to tak, jak si mysleli chlapi, a nebylo to poprvé, co dělal jeho švagr zvěřinové hody z jednoho balíčku ze supermarketu .
Tak současně s oficiálním potvrzením výsledku práce veterinární laboratoře mělo myslivecké sdružení v poště i dopis svého člena Jarina, že končí se svým členstvím ve sdružení a žádá o vyrovnání. Soudržnost místních myslivců byla zachráněna - jen museli nějaký čas chodit do hospody do vedlejší vesnice, protože Jarinův švagr jim dával nepokrytě najevo, že nejsou vítanými hosty. A Poldovi se od těch dob neřekne ve sdružení jinak než Columbo - jako dárek za vyřešení zapeklitého případu dostal dokonce krabici doutníků, aby se svému vzoru ještě více podobal .

Na motivy skutečného případu.
Předpisy: § 14 (oprávnění myslivecké stráže), § 43 (dohledávka zvěře) a § 49 (způsob kontroly ulovené zvěře) zákona o myslivosti, § 178a (pytláctví) trestního zákona.
Jaroslav ŠPRONGL

Zpracování dat...