Časopis Myslivost

O čem se psalo v květnu 1928 na stránkách Stráže myslivosti?

Myslivost 5/2008, str. 60  Mgr. Josef Drmota
K. Podhajský: Kormorán velký (Phalacrocorax carbo subcormoranus Brehm., Die Kormoran-Scharbe.)


Tento pták jest u nás v Čechách dosti vzácný a proto nemá jako v jiných slovanských jazycích pojmenování, jimiž by se přirovnával ke krkavci neb havranu, kterýmž se někdy svým velmi proměnlivým letem podobá 1). Linné řadil ho k pelikánům, jiným též byl k nim počítán, ale jako zvláštní druh. Ježto se však v mnohém od pelikánů různí, byl zařazen mezi ptactvo pod rodovým jménem Phalacrocorax, německy Scharbe. Různost názorů jednotlivých spisovatelů je patrna z vědeckého pojmenování, neboť jedni pojmenovali tento rod Hydrocorax nebo Phalacrocorax, tj. vodní havran, německy Wasserrabe, jiní Carbo, něm. Scharbe, nebo také Halieris, tj. rybář, něm. Fischer. Chorvatsky se jmenuje: vranac, morski gavran, morovran velki, v Dalmacii mu říkají korovran; slovinsky: morski vran, pomorski vran, povodni vran, veliki kavran.
Je to vlastně pták mořský. Hromadná hnízdiště byla však v luzích u Vídně, kde byl prý pro velké škody na rybách vystřílen. Hnízdí prý dosud pod Bratislavou na Dunaji2).
K nám zaletuje dosti vzácně a v krásném svatebním šatě je tu obzvláště vzácný. V třetím roce před pářením vyrůstají samci i samici sněhobílá jemná pírka na záhlaví, vrchní části krku a po stranách hrdla, jakož i na bocích zadní části těla nad holeněmi. Na záhlaví a v týle vyrůstají mimo to úzká delší péra, jež tvoří podlouhlou chocholku. Již v době páření počínají se bílá pírka ztráceti a v době sezení vymizejí úplně. Velikost a váha kormoránů jest různá, rovněž i počet per rýdovacích.
Dne 22. března 1928 střelil pan Bohuš Novotný z Horek na rybníku "Švábu", okres Litomyšl, starého samce ve svatebním šatě. Rozpětí tohoto ptáka obnáší 149 cm. Nápadné jsou krátké letky, měřící od ohbí na špici pouze 35 cm. Celková délka od špice zobáku na konec ocasních per jest 85.5 cm. Zobák sám měří 72 mm, výška jeho u kořene 22 mm. Ústní otvor na dolní čelisti 100 mm, hák horní čelisti při zavřeném zobáku přesahuje spodní čelist o 4.5 mm. Zobák jest nejen znamenitou pomůckou k lovu ryb, ale též velmi nebezpečnou zbraní, kterou může pták hluboce raniti. Protože kormorán podobně jako volavky, roháči a potáplice míří na oko svého nepřítele, je nutno člověku i psu chovati se k poraněnému kormoránu velmi opatrně, aby zabránilo se citelnému a někdy i těžkému poranění. U našeho exempláře byl zobák polepen rybími šupinami. Čtrnáctiperý ocas, složený z velmi tuhých per, je dlouhý 18 cm. Krátké a silné stojáky měří 67 mm, nejdelší zevní prst 90, jeho dráp 11, prostřední prst 70, jeho dráp 15, vnitřní prst 51, jeho dráp 12, zadní prst 34, jeho dráp 14 mm.
Prsty jsou spojeny plovacími blanami o rozpětí 13.5 mm, zbarvení plováků je černé. Pichlavé malé oko jest u starého ptáka trávově zelené
Ulovený kormorán vážil 2270 g a páchl silně rybinou. Tento zápach podrží i vycpanina dlouho. Připojený obrázek úlovku ukazuje dobře jeho zvláštnosti.
Kormoráni jsou úžasní rybožrouti. U znalců tohoto ptáka se dočteme, že může polknouti rybu 28 cm dlouhou a 7 cm širokou, úhoře např. až 56 cm dlouhého. Při lovu ryb potápí se prý kormorán až do hloubky 28 m.
Radde sděluje v "Ornis caucasica", že kormoráni loví společně a zcela soustavně. Seřazení tlačí za občasného potápění ryby k mělčinám. Této vlastnosti využívají Číňané, jimž zkrotlí kormoráni nahánějí takto ryby do sítí.
Naumann píše, že dříve sokolníci, zvláště v Holandsku, používali kormoránů k lovení ryb. On sám viděl takového loveckého kormorána v sokolnici vévody Anhaltsko-Bernburgského v Ballenstedtu. Radde vypráví dále, že v zálivu enselském loví z jara nejméně 600 kormoránů a počítá na jednoho 4 libry ryb za 24 hodiny, což u celého množství kormoránů vydalo by denně 24.000 liber ryb. A to prý tehdy při ohromném množství ryb v tomto zálivu asi mnoho neznamenalo.
Z toho je patrno, že ve vnitrozemí, kde rybolov má velký hospodářský význam, není tento pták nijak vítán. A to také přispělo k jeho rychlému vyhubení v krajích civilisovaných.
Podle I. E. Hartinga byl lov ryb pomocí kormoránů zaveden do Evropy pravděpodobně Holanďany, a to počátkem 17. století. Ludvík XIII. a anglický Jakub I. tento lov zdokonalili. Jakub i jeho syn provozovali jej přímo náruživě. Podle Pennanta měl Whitelocke celou řadu vycvičených kormoránů na ruku podobně jako sokoly. Nejlepšího dostal darem od Wooda, strážce kormoránů u Karla I.
R. 1678 popisuje Willughby ve své ornithologii metodu výcviku, kterou po delší přestávce opět v Anglii vzkřísil známý sokolník kapitán F. H. Salvin. Aby kormoráni ulovenou rybu nepohltili, navléknou na krk úzké obojky, spletené ze slámy.
V "The Field" ze dne 27. května 1882 je zajímavé sdělení o odchovu mladých kormoránů v zajetí, vycvičených k lovu. Samice "Karevang" byla stará 19 roků, samec "Sub - inspektor" 8 roků, když v londýnské zoologické zahradě založili na seříznutém stromě z hrubých klacků hnízdo. V březnu 1882 se pářili a 25. března byla ve hnízdě 3 vejce, jejichž vysezování obstarávali oba ptáci. Dne 22. dubna vylíhla se z vajec 2 mláďata, jež výhradně krmil samec. Asi hodinu po nasycení rybami vylezl samec na pokraj hnízda. Když mláďata vykulila se z pod samice, otevřel zobák a mládě vlezlo mu do zobáku tak daleko pokud mu to dovolovala roztažená křidélka a hltalo z volete samcova rozdrobenou již rybu. Při tom mláďata hlučela a pohybovala ocásky, zrovna jako staří, když jim svítí na hřbet prudce slunce.
V "Ibisu" 1891 píše z kraje Yanktse v Číně I. W. Styan: "Na čistých vodách delty, na řekách, též i na jezerech jest hojně používáno kormoránů k lovu ryb. Kormoráni jsou tu chováni v hejnech o 30-100 kusech a jsou hnáni mnohdy až sto mil po vodě pokud nenajdou nového loviště.
Co přivedlo k nám v době páření starého ojedinělého samce, jest dosti záhadno.
Preparát kormorána byl zařazen do nejúplnější sbírky ptactva na teritoriu býv. království českého, která jest majetkem vrchního san. rady MUDra O. Hořice v Mnichovu Hradišti.
1) V rybničnatých krajinách, např. na Pardubicku, kde dříve býval každoročním nevítaným hostem, nazývali ho "vodní havran". Red. M.
2) O jeho hnízdění zde zmiňuje se jako očitý svědek prof. J. Jirsík. Red. M.

(původní text: Stráž myslivosti, ročník 1928, str. 144)

Redakční poznámka na závěr
Se jménem Karla Podhajského, významného českého kynologa, spisovatele a organizátora spolkového života jsme se v rámci našeho historického seriálu již setkali. O tom, že nebyl pouze výborným kynologem, ale rovněž znalcem zoologie volně žijící zvěře svědčí také náš příspěvek.
Podle literatury [Andreska, J., Andresková, E. (1993): Tisíc let myslivosti. Tina, Vimperk] existuje nejstarší zmínka o kolonii kormoránů na našem území ze 17. století, kdy se tento pták pokusil usídlit na labských ostrůvcích poblíž Litoměřic. O tom, že se mu to ani v následujícím období nepodařilo (s největší pravděpodobností byl pro svoji škodlivost na rybích obsádkách vždy vystřílen) svědčí i uvedený příspěvek. Ten reaguje na zprávy o kormorání kolonii na Dunaji poblíž Dunajských Biskupic (v roce 1934 udáván počet ptáků okolo 3000, 1950 okolo 800 párů, následující redukcí oslabena až na 7 párů v roce 1961).
Kromě uvedeného místa hnízdilo několik párů ostrůvkovitě také na jiných místech, včetně okolí Lednice. Jejich masivní nástup je spojen s výstavbou Novomlýnských nádrží, kde se usazují v roce 1982. Se sejným obdobím je ovšem také spojeno celkové šíření kormoránů v oblasti celé střední Evropy, takže skutečný vliv uvedeného vodního díla lze pouze odhadovat. V jižních Čechách se kormoráni objevují v roce 1985 a od té doby se zařazují mezi nejvýznamnější škůdce v rybničním hospodářství.
Mgr. Josef Drmota

pozn. - vhodno doplnit scan. úlovku z daného čísla!

Zpracování dat...