Časopis Myslivost

Problematika početních stavů zvěře a jejich regulace - 3. část

Myslivost 5/2008, str. 12  MVDr. Miroslav Vodňanský, PhD.
Z předcházejících částí tohoto příspěvku uveřejněných v předešlých číslech Myslivosti v rubrice Středoevropského institutu ekologie zvěře jednoznačně vyplynulo, že současný systém mysliveckého plánování nevede k dostatečně pružnému přizpůsobení lovu skutečné situaci v honitbách. Zároveň bylo zdůrazněno, že diskuze kolem problému škod by neměla být zjednodušeně zužována jen na otázku početních stavů zvěře vyskytujících se v určitém prostoru.
Pokud někde dochází ke zvýšeným škodám, pak je to vždy důsledkem společného působení více faktorů. Samozřejmě je velmi jednoduché zdůvodňovat škody vysokými počty zvěře. Ve skutečnosti je však pojem neúměrně vysokých početních stavů zvěře relativní, neboť záleží na hospodářské a ekologické únosnosti prostředí, která je velmi proměnlivá.

Rozhodující je celá řada společně působících faktorů,
mezi něž patří vedle druhové a věkové skladby lesních porostů, především množství, kvalita a dostupnost potravy pro zvěř. Velkou roli hraje také způsob provádění lovu a úroveň myslivecké péče, a to hlavně v zimním období. Pokud jsou tedy škody zjednodušeně vysvětlovány pouze jako důsledek neúměrně vysokých stavů zvěře a přitom nejsou dostatečně brány v úvahu ostatní působící faktory, pak to nesvědčí o objektivním přístupu. V takovém případě redukce stavů zvěře nepřinese trvalé řešení problému škod, pokud není součástí komplexních opatření.
Při snaze o dlouhodobě uspokojivý výsledek je především nutné zaměřit hlavní pozornost na působení lidského faktoru, neboť ten má nakonec rozhodující vliv. Zvěř sice škody působí, ale za jejich vznik je vždy zodpovědný člověk.

Samozřejmě je nutné početní stavy zvěře dostatečně regulovat.
Způsob lovu v honitbě by však měl být takový, aby jeho vliv na chování zvěře a její životní podmínky byl co nejmenší. Tento požadavek má velký význam především v souvislostí s prevencí škod. Zejména intenzivní lov v bezprostředním okolí pastevních ploch může nebezpečí vzniku škod dodatečně zvýšit, neboť vede k tomu, že zvěř je opatrnější a více se zdržuje v hustých porostech. V takovém případě zpravidla až teprve její radikální početní redukce může vést ke snížení škod, přičemž ale dosažený efekt je většinou jen dočasný.
Stejného a přitom trvalejšího výsledku lze ale dosáhnout i při vyšších stavech zvěře, pokud jsou splňovány určité předpoklady. V tomto ohledu existuje velké množství konkrétních příkladů, neboť je velmi mnoho honiteb, v nichž jsou skutečné počty zvěře podstatně vyšší než normované stavy a přesto v nich díky správnému mysliveckému hospodaření a dobré péči o zvěř nedochází k problémům se škodami.
Na zkušenosti však nelze za současné situace příliš poukazovat, byť by mohly být pro mysliveckou praxi jistě velmi užitečné, poněvadž podle současných právních předpisů je držitel, a v případě pronájmu nájemce, honitby povinen zajišťovat v honitbě počty zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem. To znamená, že počet zvěře v honitbě by neměl překročit normovaný stav daného druhu zvěře, který je stanovený podle jakostní třídy, do níž je honitba zařazena.

Současná výše normovaných stavů a jejich interpretace jako maximální přípustná hranice nedává příliš volného prostoru pro myslivecké hospodaření,
neboť nezohledňuje, jak dobře uživatel honitby o zvěř pečuje a zda v dané honitbě jsou nebo nejsou problémy se škodami. Proto je na tomto místě uveden příklad modelové oblasti v Rakousku, kde podobná striktní omezení nejsou.

Příklad modelové oblasti Tilly
V modelové oblasti Tilly v rakouské spolkové zemi Korutany, v níž Středoevropský Institut ekologie zvěře společně se svými partnerskými institucemi zabezpečuje z pověření korutanské zemské vlády modelový projekt na téma "Management jelení zvěře se zaměřením na snížení škod", je na celkové ploše téměř 8000 ha již po několik zimních období pravidelně opakovaným sčítáním u krmelišť pravidelně zjišťován stav kolem 480 kusů jelení zvěře. Přitom se podařilo i přes poměrně vysokou populační hustotu jelení zvěře kolem 60 kusů na 1000 ha snížit škody na lesních porostech na minimální úroveň.
Před zahájením projektu v této oblasti po řadu let docházelo při zhruba porovnatelných stavech zvěře k poměrně vysokým škodám, což bylo důvodem pro provádění intenzivního lovu s cílem redukce početních stavů jelení zvěře. Během určité doby se sice skutečně podařilo snížit počty jelení zvěře odhadem zhruba na polovinu, přičemž část populace se zřejmě stáhla do sousedních oblastí, situace škod však ale zůstávala nadále neuspokojivá.
V následujících letech se v rámci projektu přikročilo k důsledným opatřením ke zlepšení potravní nabídky, zahrnujících jak intenzivní zimní krmení, tak i podstatné zvýšení úživnosti prostředí během vegetačního období. Zároveň se zásadně změnila strategie a způsob lovu tak, že po posouzení stupně ohrožení lesních porostů v jednotlivých částech honitby byl zaveden vzájemně na sebe navazující intervalový a soustředěný lov, podrobně popsaný v Myslivosti 4/2008, str. 10 - 11. Celá modelová oblast tak byla rozdělena na části s rozdílným režimem lovu, přičemž v některých lokalitách se až na krátké období 2 - 3 týdnů úplně přestalo lovit.
Tato vzájemně se doplňující opatření vedla v průběhu několika let k radikálnímu snížení škod, což bylo podmínkou pro tolerování vyšších počtů zvěře jak ze strany vlastníka honitby, tak i lesního dozoru úřadu zemské vlády. Zlepšení potravní situace a větší klid v zahájených lokalitách má za následek, že se jelení zvěř do těchto míst stahuje částečně i z okolních honiteb. Vzhledem k tomu, že současný stav dosahující v průměru zhruba 60 kusů na 1000 ha je v této oblasti považován za optimální, zaměřuje se současné myslivecké hospodaření na jeho udržování v uvedené výši.

K uvedenému příkladu modelové honitby je třeba uvést následující vysvětlení. V Rakousku nejsou stanovovány žádné předepsané (normované) početní stavy zvěře. Obecně se vychází ze skutečnosti, že zachování myslivecky obhospodařovatelných počtů zvěře na ekologicky a hospodářsky únosné míře je ve společném zájmu jak uživatelů honiteb, tak i jejich vlastníků. To je dáno také tím, že pro majitele půdy, pokud sami neloví, představuje pronájem honebních pozemků s výskytem jelení zvěře často významný ekonomický přínos. Z praktických zkušeností přitom vyplývá, že zvěř prospívá především tam, kde jsou na jejím zachování a trvalém obhospodařování zainteresováni jak myslivci, tak i vlastníci pozemků. Veřejná správa má přitom kontrolní a regulační funkci. Plány lovu vypracovávají uživatelé honiteb, kteří je po odsouhlasení vlastníkem předkládají okresním úřadům ke schválení. K regulačním zásahům ze strany veřejné správy je přistupováno zpravidla pokud není konsens mezi uživateli a vlastníky honitby o výši plánu lovu nebo při hrozícím nebezpečí vzniku škod, jejichž předcházení je veřejným zájmem. Proto je požadováno, aby myslivecké hospodaření se zvěří probíhalo v rámci ekologické a ekonomické únosnosti daného životního prostředí. Jak je vidět v základních bodech se český a rakouský model shodují. Rozdíl je v tom, že v Rakousku je více rozhodující pro přípustnou výši početních stavů zvěře skutečná situace daného prostředí a úroveň myslivecké péče, přičemž na druhé straně má státní správa větší pravomoci při její regulaci.

MVDr. Miroslav Vodňanský, PhD.
Institut ekologie zvěře VFU Brno
Palackého 1-3, 61243 Brno
E-mail: iez@vfu.cz

Zpracování dat...