Časopis Myslivost

Rejsek není myš

Myslivost 5/2008, str. 58  Text a snímky Jan RYS
V lese před člověkem přeběhne občas čiperně mezi kameny obrostlými mechem, drobné zvířátko s tmavěhnědým sametovým kožíškem. Skoro každý má hned na mysli; myška. Ale ono to nebývá vždycky pravda. Stačí si všimnout, nemělo-li náhodou prodloužený pohyblivý rypáček. Pak jde o rejska a ne myš. Dost lidí není obeznámeno s přírodou natolik, aby v ní rozpoznali hlodavce – myši od hmyzožravce - rejska. Žádná myš nemá tak dlouhý masitý rypáček jako rejsek, krátké nožičky a úplně nepatrné ušní boltce, zcela skryté v srsti.
U málokterého člověka pak sahají znalosti o rejscích že ví, jak nanejvýš jsou užiteční tvorečkové a zaslouží si ochranu. Denně naloví tolik škodlivého hmyzu a jeho vývojových stádií, jež se váhou rovná 3/4 hmotnosti jeho těla. Některý rejsek váží až kolem 13 gramů. Škoda tedy, že z nezasvěcenosti pro myší podobnost, je s nimi házen do jednoho pytle a ubíjen. Pro lov masité potravy má rejsek přizpůsobeny jak zažívací orgány, tak i chrup podle kterého ho také poznáme. Špičky všech zoubků v mládí jsou červené, stárnutím se však obrušují a zbarvení mizí. Všichni rejsci nemívají dlouhý život, obyčejně druhou zimu nepřežívají. Jednak umírají hladem pro opotřebování chrupu o písková zrnka, která se mu do něho dostávají s potravou, ale hlavně také pro velké množství nepřátel.
Jeho největšími predátory jsou pernatí dravci. Podle rozborů vývržků sov hlavně sova pálená a sýc rousný. Z denních pak poštolky, káňata, straky a sojky. Ke své obraně se snaží používat silný pižmový zápach vylučovaný ze žláz na bocích. Ptáci ho ale necítí a srstnatými nepřáteli je nejdříve usmrcen a když teprve pak zjistí zápach kořisti, opouští ji.
Rejsci žijí aktivně po celý rok bez přerušení zimním spánkem. V pohybu bývají ve dne i za noci; mezi lovem ale pravidelně dodržují dvouhodinové přestávky k odpočinku a spánku. K siestě se obvykle vrací do svého hnízda vybudovaného ze suché trávy, listí a mechu někde ve štěrbině dutého pařezu nebo mezi kameny; často ale také pod zem do opuštěné nory hlodavců.
K lovu rejsek nepoužívá zrak, oči má malé dost nezřetelné v krátké husté srsti. Nejdůležitějším smyslem k hledání kořisti a pohybu vůbec, používá echolokaci chobotovitě prodlouženého čenichu s nozdrami, jež je vyzbrojen dlouhými smyslovými chlupy. Ty užívá ne-jen jako hmatový orgán ale také radar pátrající po potravě.
Nejznámější rejsek obecný, žije téměř všude na vlhčích místech s hustou vegetací. Je jedno, jestli v lese nebo bezlesé krajině, třeba přímo u lidských sídel. Záleží vždy na tom, aby měl dost potravy - žížal, hmyzu, pavouků a plžů. V dravosti si někdy troufne i na malé obratlovce; žabky nebo právě vylíhnutá ptáčata. Nepohrdá ani kdejakou zvířecí zdechlinou a při velkém hladu propadne kanibalizmu. Přizpůsobuje se každému životnímu prostředí. Když nenalézá opuštěnou noru hraboše pro svůj útulek k odpočinku, dovede si ji v měkké půdě vyhrabat sám. Zde také obvykle samičky odchovávají svá mláďata; v roce dvakrát až třikrát. Průměrně jich bývá kolem šesti. Novorozenci jsou slepí a holí; jedinec váží pouhé 0,4 gramu. Po třech týdnech dospěje a ve zralém věku má mnohdy hmotnost i 13 gramů. S výjimkou doby rozmnožování, rejsci samotaří.
Rejsek malý se řadí k našim nejmenším savcům; dospělý je jen o málo těžší než bonbon, hmotnost je 2,5 až 5 gramů. Nejvíce se mu líbí v podmáčených a rašelinných loukách a nezáleží, zda se nachází v listnatém či jehličnatém lese. Životaschopnost má zcela obdobnou jako rejsek obecný, ale je dost vzácný.
Když vyšplháme do hor, tak tam v lesích kolem potoků a říček chladných dolin s bukovými a jedlobukovými porosty, můžeme zahlédnout mezi mechorosty rejska horského při "panáčkování", jak se často prostorově orientuje. Identifikujeme ho podle černošedého hábitu a kontrastně černobílého ocásku, jež je shora tmavý, zdola bílý. Dočetl jsem se o něm, že je to snad náš nejstarší savec a v krajině žil již před dobou ledovou. Přesto, mají zoologové jeho život málo prozkoumán.
Zato poměrně dobře je znám životopis bělozubky šedé, dost rozšířené po celé naší krajině. Za domov si vybírá spíše suchá, sluncem vyhřátá místa nejen v polích a loukách, ale také v okrajích lesů. Zimní období však ráda přežívá v blízkosti lidských staveb pro větší pravděpodobnost získání potravy. Kolem hospodářských budov, v zákoutích městských parků nebo temných závětří zahrad najde vždy ukrytý hmyz, kterého denně musí nalovit tolik, aby se hmotností rovnal váze jejího těla; to bývá od 3 gramů do sedmi. Zvláště po ránu a odpoledne nejaktivněji slídí po kořisti a proto se stává běžným úlovkem koček, potkanů a lasic. Od ostatních druhů rejsků se bělozubka odlišuje nápadněji většími ušními boltci a čisté bílým zbarvením zubů. Podle toho také dostala své pojmenování.
Text a snímky Jan RYS





Zpracování dat...