Časopis Myslivost

Jak jsem lovil na Sibiři

Myslivost 1/2008, str. 60  Dr. Lubomír VYMĚTAL
Začátkem roku jsem odešel do důchodu a zaměstnanci mé firmy a přátelé mi při této příležitosti koupili odstřel medvěda hnědého na Sibiři u cestovní lovecké kanceláře Safari Group Bernartice u Písku. Po prvním kontaktu s panem Kodešem ze Safari Group a platbě faktur jsem se na lov začal těšit a netrpělivě jsem očekával telefonát, kdy mi sdělí termín odletu a místa lovu. Jenže... V polovině března jsme ve vlastní honitbě stěhovali kazatelny. Po instalaci jsme jednu z nich potřebovali trochu posunout, do díla jsem se tedy pustil i já. Když jsem ale zabral více, než bylo zdrávo, uslyšel jsem lupnutí v zádech - a už jsem se nenarovnal. Pak už následovaly jen léky, obstřiky, kapačky a čtyři týdny hospitalizace v léčebném ústavu Paseka.

Po intenzívním léčení jsem sice odcházel domů částečně narovnán a se zmenšenými bolestmi, ale stále pod silnými analgetiky. I když příprava k lovu na medvěda stále pokračovala, celou akci jsem chtěl zrušit. Pan Kodeš mne ubezpečil, že z vlastní zkušenosti onu bolest zad zná. A ať prý vydržím, že můj stav oznámí přátelům do Ruska, aby se o mě patřičně postarali. I přes silné bolesti jsem se tedy rozhodl v plánu pokračovat. A intenzivně jsem tedy vyřizoval nutné povolení k vývozu zbraně, nábojů a dovozu trofeje.

Konečně dne 19. května nadešel dlouho očekávaný den a z pražského letiště jsem s třemi dalšími lovci z Čech odletěl do Moskvy. Na letiště Šerementěvo jsme přiletěli v ranních hodinách. Zde nás čekal majitel moskevské lovecké kanceláře Alexandr Scheshukov, který nás převezl mikrobusem na letiště Vnukovo a odtud jsme asi po osmi hodinách čekání odletěli na Sibiř do města Abakan.

V Abakanu nás čekala dvě terénní auta, která nás asi po třech hodinách jízdy vysadila ve vesnici u místních myslivců. V jejich areálu jsme se převlékli do mysliveckého terénního oděvu, Rusové pak do svých standardních vojenských maskáčů.. Také jsme zde odevzdali všechny doklady a peníze všech měn do úschovy do trezoru, prý pro jistotu. Místní nám předali záchranné vesty, naložili nás zpět do aut, včetně zbraní a ostatní výzbroje a pokračovali jsme v jízdě.
Asi po čtyřiceti minutách končila cesta na břehu velké řeky Schinda. Tam nás čekali ruští průvodci, kteří s námi trávili celých následujících devět dní. Na řece se houpaly dva čluny a my na ně nechápavě koukali. Byly asi osmdesát centimetrů široký a devět metrů dlouhé, sbité z nehoblovaných prken, vyloženy pozinkovaným plechem a na zádi měl každý zavěšen lodní motor. Každý člun byl už asi do poloviny naložen proviantem. V duchu jsem se ptal, jak se všichni do těchto dvou člunů vměstnáme. Ale pak jsem si uvědomil, že jsme zde už jen dva Češi. Druzí dva totiž odjeli lovit na druhou stranu.
Musím připomenout, že majitel kanceláře pan Sheshukov, dále jen Saša, jel celou dobu s námi. Celkem nás bylo tedy šest. Nalodili jsme do obou člunů po třech. Já, Saša a můj průvodce Oleg jsme obsadili první člun. Ve druhém člunu se plavil Čech Honza, jeho průvodce Geňa a rybář Sergej.

Řeka byla překrásná a hlavně velká. Stopadesát až dvěstěpadesát metrů široká a místy třicet metrů hluboká, ale čisťounká tak, že jsme z ní bez zábran pili. Vyrazili jsme proti proudu a až tehdy jsem si uvědomil, že rozrážíme až půl metru vysoké vlny. Asi po pěti hodinách jízdy, během které jsem polykal své zásoby Ibalginu a Tramalu, abych to vůbec vydržel, jsme přistáli u břehu, odkud byl již vidět tábor. Tábor, vlastně dřevěnice, ve kterém jsme měli strávit následujících osm dní.
Kromě vlastní dřevěnice, která sloužila pro nocleh, zde byla i známá ruská sauna zvaná "baňa", sloužící i jako koupelna. Dále zde byla zastřešená jídelna, něco na způsob pergoly, venkovní kuchyně a nakonec také suché WC.
Uvítal nás Vasil, který se osvědčil i jako kuchař, topič a pomocník na všechno. Jak nám řekl Saša: "Vasil bude po následujících osm dní vaše máma i pápa".
Šok nastal, když Rusové vynesli z lodí do tábora proviant. Nevěřícně jsem zíral na to, že všechny konzervy jsou české značky Hamé a těstoviny dokonce z Adriany Litovel, mého vlastního bydliště. Jak je ten svět malinký.
Večerní seznamování proběhlo ve standardním duchu a vodky proteklo jak na české, tak na ruské straně, skutečně "mnogo".

Brzo ráno, ihned po rozednění, jsme vyrazili na lov. Jelo se na člunech a to vždy jeden Čech a průvodce. Tím mým byl Oleg. V klidu jsme seděli v člunu, plavili se proti proudu, pozorovali řeku, když najednou vidím Olega ukazovat na břeh. Na jednom skalisku se v dálce před námi vynořili dva medvědi. A Oleg mi posunky ukazoval, ať začnu střílet. Medvědi byli ale stále tak čtyři sta metrů daleko, já viděl vlastně jen dva rezavé fleky a z houpající se loďky jsem odmítal vystřelit. Oleg byl navenek sice klidný, v jeho očích jsem ale viděl zlost i shovívavost: "Taková příležitost! A on ji propásne. Nu vot, děduška..."
Vrátili jsme se do tábora, nasnídali se, popili vodky, odpočinuli si, poobědvali, opět popili vodky a kolem šestnácté hodiny odpoledne jsme se vydali na večerní lov. Medvěda jsme už ale žádného neviděli.

Ráno nás vítá déšť, zima, prostě hnusné počasí. Přesto ale vyrážíme. Dobře oblečeni, v pláštěnkách a opět zahřátí vodkou. Na každé vyjížďce jsme ujeli asi sto kilometrů a na konci jsem už ani nevěděl, jestli mám záda, jestli je mi zima nebo jestli mě jen záda bolí. Opět jsme se vrátili bez úlovku. Celý zbytek dne hustě pršelo, přesto kolem šestnácté hodiny vyrážíme na řeku. Po medvědech ale ani vidu. Kolem devatenácté hodiny přestává pršet a Oleg tvrdí, že právě teď je vhodná doba pro medvědí večeři. Prý budou v pohybu. Nikde ale nic nevidíme.

Plavíme se kolem zátoky, kde je porost řidší. Oleg mi říká, že zde před časem zanechali torzo medvěda jako újeď. Zastavujeme tedy v křovinách, vystupujeme na břeh, sedneme si na asi metr vysokou náplavu a čekáme. Neprší, probleskuje slunce, vítr je mírný a vane od údolí k nám. Z rozkládajícího se masa cítíme neskutečný puch. Je jednadvacet hodin a sedíme tu už asi hodinu. Najednou oba vidíme, jak se zleva blíží medvěd. "Strielaj", šeptá Oleg. Natahuji, mám ho na kříži, ale připadá mi moc malý, a tak nestřílím. Medvídek se sto padesát metrů přede mnou ohýbá, trhá z újedi kus masa a pokračuje pryč. Olegova zlost by se dala krájet.
V tu chvíli ale vidíme, jak se z druhé strany blíží další medvěd. Tento kus je větší a tmavější. A tentokrát mi Oleg nemusí napovídat. Mířím na hřbet a střílím. Medvěd zůstává v ohni a ani se nehne. Jak je místním zvykem, Oleg do něj pro jistotu pouští ještě včeličku ze samopalu ráže 5,6. Já ihned opakuji a střílím na komoru ránu jistoty. Medvěd se ale ani nepohne.
Seděli jsme a čekali, až medvěd zhasne. Až teď mě chytil lovecký třas. Asi za hodinu se kolem nás vracel druhý člun, který jsme zastavili a posádka přišla za námi. Když si Oleg ověřil, že od výstřelu uběhla celá hodina, všichni jsme se vydali s nabitými zbraněmi k medvědovi. Teprve při bližším pohledu si uvědomujeme jeho velikost. Bylinný podrost v tajze je totiž asi metr až metr a půl vysoký a kráčející medvěd se proto nezdá být tak velký. Rusové se na sebe významně podívali a se slovy "Charašo, děduška, takový medvěd se tady loví jedenkrát za pět let", mě poplácali po ramenou. Úlovek je 2,7 m dlouhý a odhadem váží 300 kg. Všichni měli z úlovku radost, nikdo ale nebyl tak nadšený jako já. Dokonce jsem v tu chvíli i zapomněl na bolest v zádech.
Když jsme se konečně na medvěda vynadívali, nastala tma. Všichni jsme se tedy kolem medvěda vymočili, aby zůstal neporušen do rána, a odjeli jsme nazpět do tábora. Důkladně jsme úlovek zapili a asi ve tři hodiny šli spát.

Ráno nás Sergej přivítal - jako každý den - kbelíkem vlastnoručně ulovených lososů, které nám pak Vasil opékal na másle. Opravdová pochoutka. Snídani zapíjíme - jak jinak - vodkou, nasedáme do lodi a odjíždíme za medvědem. Ten leží neporušen na svém místě. Po fotografování úlovku a druhém kole blahopřání se Oleg i Geňa pouští do stažení medvěda. Sergej rozdělává oheň a připravuje velmi chutný oběd. Jsem nesmírně šťasten. Balíme deku, tedy kůži s hlavou. Zvěřinu odnášíme jako újeď, s sebou nazpět bereme jen sádlo.
Já se svým průvodcem se vracíme do tábora, Honza se svým průvodcem odjíždí pokračovat v lovu. Vasil v táboře vyvařuje hlavu, připravuje oběd z ulovených lososů a můj průvodce důkladně solí medvědovu kůži.

Následující den euforie opadá a mé bolesti se vracejí. Saša přichází s návrhem lovu sibiřského jeřábka. Já nejdříve odmítám a vymlouvám se, že nemám brokovnici. Záda skutečně bolí. Nakonec se ale nechávám přemluvit a odcházím se Sašou do tajgy, pokusit se jeřábka ulovit.
Asi po sto metrech prodírání se tajgou usedám na vývrat smrku se Sašovou brokovnicí na klíně. Saša píská na vábničku. Asi po patnácti minutách slyším tleskání letek a na smrk ve vzdálenosti asi šedesát metrů usedá jeřábek. Mířím na něj, ale on se mi schovává za kmen stromu. Přesto neustále mířím. Tu se objeví hlava a krk jeřábka. Mačkám spoušť. Oba slyšíme pád na zem a Saša tím směrem ihned vybíhá. Vrací se s jeřábkem v ruce, s širokým úsměvem a velkou radostí. Snad větší, než při ulovení medvěda. Ihned mi připomíná heslo, které mi mnohokrát opakoval: "Neupiješ, neubiješ". Úlovek tedy fotografujeme, zapíjíme a vracíme se do tábora. Tam panuje velká radost nad mým úspěchem a jako obvykle, velká oslava s vodkou a ruskými přáteli.

Po zbytek pobytu převážně prší, jen občas vysvitne slunce. Honza poctivě vyjíždí na lov a v pátek - poslední den našeho pobytu - se i jemu podaří ulovit medvěda. Nakládají ho do člunu a vezou do vesnice, kde jej ruští myslivci stáhnou a vyvaří hlavu. Honza s průvodcem se vrací do tábora, neboť ráno se balíme a vracíme do vesnice, kde se setkáváme s druhou částí výpravy.

V zařízení ochotníků, kde jsme zanechali doklady a peníze, nás čeká milé překvapení - vynikající chuťovky od manželek našich průvodců. Děkujeme za vše, co pro nás za devět dní udělali. Ulovené medvědí trofeje a jeřábka balíme a odpoledne odjíždíme auty do mysliveckého zařízení v blízkosti Abakanu, abychom odtud mohli brzy ráno odjet na letiště. Po odstavení a zaplacení nadváhy za trofeje usedáme do letadla a letíme do Moskvy.
Vzhledem k posunu času je v Moskvě zase dopoledne, takže máme hodně času. Saša nás všechny čtyři Čechy nechává odvést na prohlídku Rudého náměstí a po třech hodinách, vyřízení formalit a hlavně úhradu nadváhy, odlétáme z Moskvy do Prahy.

Dnes jsem už po operaci páteře a na celou anabázi rád vzpomínám. Všichni, kdo se na této cestě podíleli, si zaslouží poděkování. Jak Rusové, kteří byli vynikajícími a upřímnými hostiteli, tak čeští kamarádi, kteří mi přenášeli všechna zavazadla. Vždyť jen trofej vážila čtyřicet tři kilogramů.
Medvědí trofej se zpracovává u preparátora a já se těším, až ji budu s barvitým vyprávěním ukazovat všem členům naší široké rodiny a s vděčností vzpomínám a děkuji všem, kteří se zasloužili o můj celoživotní zážitek.

Dr. Lubomír VYMĚTAL
myslivecké sdružení Litovel - Nové Zámky

Zpracování dat...