Časopis Myslivost

Můj poslední myslivecký kroužek

Myslivost 1/2008, str. 62  Ota LOS
Můj poslední myslivecký kroužek
Před listopadem 89 jsem několik let vedl kroužek mladých přátel myslivosti. Kroužek vznikl původně jako školní zájmový kroužek při ZŠ v místní střediskové obci. Přišla za mnou tehdy, pohledná skupinová vedoucí Pionýra a požádala mě, abych se vedení kroužku ujal.
Při představě slibné budoucí spolupráce jsem dlouho neváhal. Jenže realita byla jako vždy jiná, než moje nemravné představy. Už příští pátek jsem se pokoušel zvládnout hordu řvoucích nezvedenců a půvabná skupinářka zanedlouho změnila místo, aniž by předtím se mnou ztratila slovo. Nahradila ji uvědomělá soudružka středních let s velmi kladným vztahem k socialistickému zřízení.
Myslivecké sdružení, jehož jsem byl členem, vznik kroužku přivítalo a zaregistrovalo si nás jako myslivecký kroužek u Mysliveckého svazu. Tak byl jeden kroužek evidován u dvou organizací. Na můj dotaz mi předseda sdružení odpověděl, že je to normální. No, asi tenkrát bylo.
S dětmi jsem se brzo skamarádil, bylo mi v té době kolem třiceti a moje puberta, jak říkávala moje žena, nebyla zdaleka odbytou záležitostí. Takže jsme záhy našli společnou řeč. Bylo sice občas třeba upevnit autoritu, ale jelikož se v té době děti ještě nevychovávaly podle amerického vzoru, pár pohlavků to vždy spravilo. Vedl jsem děti hlavně k lásce k přírodě a názorně jsem jim při vycházkách ukazoval jak lidi přírodě škodí. Od černých skládek odpadků přes postřiky a velkoplošné hospodaření na polích až po neuváženou výstavbu rekreačních chat a automobilismus. Po krátkém čase začaly děti podobné věci velmi citlivě vnímat. Někdy na našich schůzkách spřádaly tak radikální plány - jak zatočit s těmi co poškozují přírodu, že spíš než kroužek mladých myslivců připomínaly nějakou militantní ekologicko-teroristickou organizaci. Jinak ale naše dvouhodinové páteční schůzky probíhaly asi stejně jako v ostatních kroužcích v celé republice. Na úvod chvíle teorie, případně procvičování otázek na soutěž o Zlatou srnčí trofej. Potom vzhůru do myslivecké praxe. Chtěl jsem, aby děti věděly, že myslivost je hlavně práce a lov je odměna za tuto celoroční práci. A tak se během roku děti měly možnost účastnit výsadby remízů, ožínání sazenic, přípravy letniny, péče o bažantí kuřata v odchovně, opravy krmných zařízení, přikrmování zvěře, odchytu zajíců a mnohých jiných činností souvisejících s myslivostí. A když zbyl čas, hráli jsme různé hry, zaměřené hlavně na tělesnou zdatnost, postřeh a bystrost, vlastnosti, které každý myslivec potřebuje.
Svoje znalosti děti prokazovaly pochopitelně i na místních a okresních kolech soutěže o Zlatou srnčí trofej, kde se umísťovaly většinou na předních místech.

Pak přišel listopad 89 a začaly se dít věci.
Uvědomělá skupinová vedoucí se po rozpadu Pionýra stala členkou církve adventistů sedmého dne a ze členů stranické skupiny, která měla rozhodující vliv na chod mysliveckého sdružení, se přes noc stali podnikatelé. Zanedlouho jsem zaznamenal klesající zájem o činnost kroužků ze strany výboru MS. Ve sdružení existoval bodový systém odměňování za brigádnickou činnost i za vedení kroužků. Na jedné schůzi mi byl počet bodů za vedení kroužku zkrácen na polovinu, načež jsem se dobrovolně vzdal i té poloviny a vedl jsem kroužek dál takříkajíc ve své režii. Výbor MS se zachoval tržně a když vyschly dotace na provoz kroužků, opadl i zájem sdružení o kroužky mladých myslivců. I když ostatní kroužky v našem okrese vesměs ukončily činnost, náš kroužek pokračoval dál. Po více než roce se s kroužkem rozloučila většina jeho starých členů. Někteří odešli do škol a jiní se v adeptských kurzech připravovali na zkoušky z myslivosti. Jelikož myslivecké sdružení stále nejevilo zájem a mně nastaly starosti s výstavbou domu, činnost kroužku jsem ukončil.
Po několika letech jsem v lese zahlédl dva chlapce, přibližně třináctileté, oblečené v maskáčích, s luky a šípy přes ramena. Slovo dalo slovo, a najednou přišla řeč na myslivost. Kluci měli spoustu dotazů, já odpovídal a za týden už přišli za mnou do hájovny. Další neděli znovu a najednou jsem měl další myslivecký kroužek, pravda lehce legální. Scházeli jsem se pravidelně více než dva roky. Za tu dobu se z kluků stali opravdu zapálení myslivci. Přírodu a myslivost měli nejen v hlavě, ale i srdci. V lese byli skoro pořád, pozorovali zvěř a také fotografovali. Jejich znalosti byly obdivuhodné. Jeden z nich dokonce napsal článek o bažantu královském, který byl otištěn v časopise Myslivost.
Když bylo oběma hochům patnáct let, přišla chvíle, na kterou se dlouho těšili. Vzal jsem je jako honce na hon na drobnou zvěř, který pořádalo naše sdružení. Na sraz před honem přišli kluci řádně myslivecky ustrojeni a svátečně naladěni. V průběhu honu se chovali vzorně i jejich myslivecká mluva byla bez vady. Pomáhali i při vytváření výloží a výřadu. Po ukončení honu jsme se všichni odebrali do klubovny sdružení k poslední leči. I na tu se hoši těšili. Hlavně na myslivecké tradice, vyprávění loveckých historek, probírání událostí z honu, mysliveckou latinu a podobně. A tak, když se po obědě rozproudila volná zábava, podporovaná množstvím alkoholu, natahovali uši, aby jim nic z toho mysliveckého kvasu, na který se tolik těšili, neuniklo. Díky tomu od jednoho stolu vyslechli podrobný popis kdo, s kterou a jak..., vedle zase skupina myslivců-podnikatelů hlasitě probírala různé způsoby jak a koho beztrestně oškubat nebo podvést a tak co nejrychleji zbohatnout. Když už se mluvilo o myslivosti, tak podivnou hantýrkou, která mysliveckou mluvu připomínala jen málo. Například: "šel jsem pro játra" znamenalo "šel jsem na čekanou na spárkatou zvěř", atd.
Během této zábavy jsem pozoroval, že se hoši moc nebaví, takže jsem zavelel k odchodu. Na dvoře před klubovnou jsem se chlapců zeptal, jak se jim to líbilo. Jeden z nich se nadechl a pak smrtelně vážně řekl: "Pane L., nezlobte se, ale mezi takovýhle i..... nás nedostanete". A tak ze dne na den skončil jejich původně velmi silný zájem o myslivost. Jeden z nich se dal k motorkářům a druhý se věnuje fotbalu.
Poslední dobou si mnoho myslivců stěžuje na nezájem mládeže o myslivost. Jako důvody se většinou uvádějí počítačové hry, rychlejší životní styl, celkové vzdalování se naší civilizace od přírody a podobně. Můj příběh naznačuje, že by chyba mohla být ještě někde jinde.
Zpracování dat...