Časopis Myslivost

Na kuní stopě

Myslivost 1/2007, str. 63  František JANKŮJ
Onu lednovou sobotu padal sníh až do páté hodiny. Ideální obnova mě vypudila z teplých peřin; chvatně snídám a vybíhám zorganizovat naháňku na lišky. Krátce před osmou hodinou přišlo asi patnáct myslivců s pěti honci, což byl dostatečný počet ke zvládnutí i velkých lečí.
Jenže stříbřitý koberec, na rovince před myslivnou vlídně slibující lovecký úspěch, již při první leči nenadále zešedl. V nastupování na stanoviště, boříce se do sněhu až nad kolena, zjišťujeme, že vítr učinil obnovu neprůkaznou a stopy jsou zaváty. Počáteční nadšení všech rázem vyprchalo a chlapi se po krátké poradě rozhodli naháňku ukončit. Po lesníkovi vzkazuji domů, že se v lese zdržím, a už vstupuji do smrkové kmenoviny, kde jsem při obeznávání leče uviděl polozaváté kuní stopy. S dychtivostí je počnu sledovat a když si pod klenbou stromů ověřím jejich čerstvost i to, že patří silnému kunímu samci, který již nejednou propotil mou košili při neúspěšném stopování, umiňuji si, že dnes se odradit nenechám. Nyní bych měl sledovanou trasu raději načrtnout, neboť popisovat, kde všude mě vedla, by vydalo na celou stránku však kdo zkusil, pochopí: přiběhla k potůčku, klikatícímu se v houštině, sledovala dvacet kroků jeho tok, aby v zápětí změnila směr a půl kilometru běžela do jiné strže, znovu se pak k potůčku vrací a to se mnohokráte opakuje. Propocený a zcela vyčerpán se už vzdávám, když pojednou ve stopě přečtu, že se kuňák zastavil. Následuje dlouhý skok a na bělostném sněhu uvidím roztroušená peříčka strnada, který, schovávaje se před nočním sněhovým přívalem, usedl na větev příliš nízko.
To vše je na archu přírody vykresleno zcela realisticky ale já domýšlím i pokračování děje. Tady kuňák ukojil konečně svůj hlad a teď už ztratil motiv rejdit po revíru; jistě vyhledá teplý pelíšek a ten by nemusel být daleko. Dívám se na hodinky a strnu: jsou dvě hodiny odpoledne! Zhltnu chléb se slaninou a posilněn začínám pragmaticky uvažovat. Téměř najisto kráčím do blízké Janásovy aleje, což je asi čtvrt století stará smrková tyčovina. Tam tuším hnízdo. Skutečně, zakrátko uvidím dvojitou šňůru stop končit u smrkového kmínku. Pozorně prohlížím zasněžené koruny, když asi po třiceti krocích spatřím prostornou veverčí skrýš. Poodstoupím na dobrý dostřel, zamířím a třeskne rána z mého trojáku. Zásah je zřejmý, ale pohříchu hnízdo je mrtvé, marně čekám na sebemenší pohyb. Přejdu pod strom a hledám průkazný rubínek barvy, ale nikde nic...
Zklamaně vstupuji znovu do porostu, když asi po stu krocích vidím ve sněhu čerstvý otisk kuní stopy. Srdce mi tluče až v hrdle a rychle obcházím nevelkou bukovou mlazinu s několika mohutnými semenáči borovice a modřínu. Stopa ven nevede, kuna je zřejmě tady. To již ve výši spatřím další hnízdo, leč po výstřelu z něj padají jen uschlé větvičky. Napětí vzrůstá. Štěstí, že mám triedr díky němu uvidím ve spleti černé borovice dobře schovaný pelíšek, asi třicet metrů vysoko. Když padne rána, vyskočí má kuna, elegantně jako manekýnka popoběhne ve větvích, ale to už zaburácí levá hlaveň a šelmička padá do sněhového polštáře. Šťasten kráčím domů, únava je zapomenuta, i vzrušení opadává. Na proplužené silnici kriticky prohlížím zasloužený úlovek a teprve nyní mi dochází, že tato šelmička je asi dvouletá samice a její tlapky zdaleka neodpovídají oněm znakům ve sněhu. Toto rozhodně není zvířátko, za nímž jsem se půl dne plahočil! Do srdce i mysli se mi zavrtávala neodbytně vzrušující domněnka.
Vyslovil jsem ji v pondělí ráno v kanceláři polesí, když jsem svému kolegovi stručně líčil sobotní anabázi: "Co když ten silný kuňák zůstal po výstřelu zhaslý v prvním hnízdě?" Přítel mě s úsměvem vyslechl, zabafal z vonného viržinka a zjevně pobaven řekl: "Mám za čtyřicet let služby střeleno sedm kun vím, co námahy se musí vynaložit k ulovení jediné, ale nestalo se, abych ulovil dvě kuny v jednom dni to prostě pusť z hlavy!"
Po vybavení nutné agendy jdu přijímat vytěženou hmotu. Na lyžích projíždím poblíž zmíněné Janásovky a náhle, instinktivně, se rozhoduji. Odpínám lyže a šplhám na smrk, nedbám sněhu, padajícího za límec, už jsem u hnízda a málem zkoprním. Kuňák je tu, již ztuhlý mrazem; jen dedukuji, že v okamžiku výstřelu mě ze skrýše pozoroval a byl zasažen do hlavičky. Hnízdo bylo důkladné a namrzlým sněhem tak obalené, že nepropustilo ani krůpěj barvy. Přiznám, že myslivecká horečka mnou otřásala hodnou chvíli.
Když se v úterý starý pan správce dověděl závěr tohoto příběhu, zakončil jej lapidárně: "Vidíš, Františku, myslivec se musí pořád učit, stále je hloupý ale když pomyslím, že jsem tě svou skepsí málem odradil a ten kožíšek by v hnízdě provrtali moli, tak bych sám sobě dal pořádnou facku. Tož, upřímné Lovu zdar!" Na závěr musím ještě dodat, že kuňáka, jehož kožíšek byl nádherný, výkupčí ohodnotil do tř. I. A, samičku do I. B. Ten konkrakt tehdy zachránil mou rodinu před finanční krizí ale to, že jsem oba kožíšky musel prodat, mne bude mrzet ještě velice dlouho.
František JANKŮJ

Zpracování dat...