Časopis Myslivost

Přiletěly zimulky

Myslivost 1/2008, str. 38  Text a snímky Jan RYS
Většina lidí je tradičně přesvědčena, že skoro všichni ptáci se před zimou stěhují na jih a jen několik sýkor, kosů, vrabců nebo strnadů tu s námi přečkává mrazivé období roku. Ke světu opeřenců mnozí přestávají být všímaví a mnoho se o něj nezajímají. Soudí, že by je v něm asi nic poutavého a pro oko hezkého nepřekvapilo. Mýlí se, nezájmem jim zcela uniká přílet pozoruhodných ptačích hostů do naší přírody ze severu, které odtamtud vyhnaly drsné podmínky mrazu a sněhu.

Přicházejí tím o nevídanou podívanou, protože mnozí z nich jsou svým hábitem přímo barevně okouzlující a v jiný čas je u nás nikde nezahlédneme. Jsou svéráznými domorodci severu a podle toho se také chovají. Poznají tam málo člověka a tak se ho nijak zvlášť nebojí i jsou k němu důvěřiví. Některou zimu se u nás ukáží invazně v mnoha stovkovém počtu, jiná léta zase přilétají pouze v malých hejnkách, která unikají pozornosti. Lidé na vesnicích opeřené seveřany dobře znají, ne však podle patřičného přírodopisného jména; po svém jim dosti příznačně říkají - zimulky.
K těm na pohled nejkrásnějším parádníkům bezesporu patří brkoslavi severní. Bývají ale často nepravidelnými zimními hosty; záleží totiž na tom jak dalece jim to umožňuje počasí k přežívání na severu Evropy a v oblasti polárního kruhu. V našem mírnějším zimním klimatu je jim ale vždycky "hej". Potulují se zasněženou krajinou v houfech za bobulovitými plody různých keřů a stromů. Nejvíce je lákají sladké jeřabiny, šípky planých růží a po lesích průsvitné kuličky jmelí. Když početná hejna spasou kdejakou bobuli, navštíví sady a zahrady kolem vesnic. Hledají tam zapomenuté ovoce, spokojí se ale i s padančaty na zemi, pokud je objeví pod sněhovou pokrývkou.

Brkoslav severní
má postavu velikosti špačka, vždy úhledně upravenou a při odpočinku nápadně baculatou. Rudošedé peří vyhlíží ladně, skoro hedvábně. Hlavu zdobí dozadu sčísnutá chocholka padající k zátylku. Černá maska přes oči a brada mu dodávají mystického vzezření. Šarlatově červené rohovité přívěsky na šedočerných peříčkách se žlutým olemováním v letkách výrazně barevně svědčí o jeho cizokrajnosti. Hejna brkoslavů vždy létají rychle jako špačci a navíc se od nich ozývá zvláštní svištivý zvuk, pravidelně doprovázený hlasovým zvonivým cvrčením.
Brkoslav je známý jako jedlík - rekordman. Málokdy ho vidíme jinak, než že se stále cpe potravou. Velkou spotřebu potravy má odůvodnitelnou. Žaludek mu rychle tráví, protože jeho střeva jsou krátká, což zapříčiňuje, že z něj vycházejí bobule ven napolo strávené. Nejlépe nás o tom přesvědčí jeho pozorování při konzumování kuliček jmelí. Od kloaky mu vždy visí delší řetízky složené ze semen, pospojovaných lepem, které se při poletování ptáka po kouskách odtrhují a přilepují na větve. Nevědomky tak přispívá k rozsévání parazitického příživníka stromů.
Neméně pozoruhodné je sledovat brkoslavy při návštěvě sadu, kde hledají zapomenuté neočesané ovoce v korunách. Nikdy ho ale nevyzobávají přímo na větvi. Dovedně třeba jablku překlovou stopku aby spadlo na zem. Tam za ním slétnou a teprve pohodlně hodují na dužině, kterou mají nesmírně rádi. V časném jaru dávají brkoslavi naší krajině sbohem a pouštějí se na dalekou zpáteční cestu do své rodné severské přírody.

Spoluvandrovníky brkoslavů k nám ze severu bývají dost často houfy severských pěnkav - jikavců. Rodiště mají daleko přes 2000 km v lesích severního Ruska nebo Sibiře. Ustupují taktéž před tuhými mrazy a sněhovými bouřemi do jižnějších krajin za lepší dostupností potravy. Neorientují ale nikdy směr svého toulání stejně. Obvykle mění oblasti zimování každým rokem jinam. Proto jich bývají některá léta u nás velká hejna, pak zase spoře početné houfky.
Jikavci severní jsou taktéž pohlední ptáci. Hlavně samečci v hnízdním období s uhlově černou hlavou. Bohužel my je vidíme jen v prostém šatě, s hnědošedým temenem. Není skromnějšího ptáka nad jikavce. Umí si najít potravu všude, jen když zem není zakrytá sněhem. Stačí mu malá místa s odfoukanou sněhovou pokrývkou, a už má co do zobáčku. Hledá kdejaká plevelná semínka. Přijde-li mu do cesty při putování stará bučina s úrodou semene, celé dni se v ní pídí po bukvicích na místech odhrabaného sněhu divočáky.
Když na něj udeří skutečný hlad, objeví se za vesnicemi u zásypů pro zvěř nebo v okraji měst u ptačích krmítek. Pokud je mírná zima, daří se mu sezobnout v lukách kolem vodotečí kdejakého komára a tipličku. K večeru se vždycky jikavci z krajiny slétnou do nejbližšího smrkového porostu k hromadnému nocování. Tady můžeme poznat, že žádný z nich není valný zpěvák. Notují si jen v takovém povrzávání, spíš "pel-mel" než náznak melodie.
Slunečné počasí v březnu připomene jikavcům návrat, do krajiny severu. Srocují se často až do neuvěřitelně početných hejn. Známou branou k jejich domovině jim u nás slouží Vlárský průsmyk. Ornitologové tu pravidelně sledují průlet jíkavčích houfů a někdy odhadují, že na našem území zimuje až 300 000 ptáků.









Zpracování dat...