Časopis Myslivost

Bažant a koroptev, jejich životní potřeby v současnosti

Myslivost 11/2008, str. 36  Doc. Ing. František ZABLOUDIL, CSc., Ing. Zdeněk VALA
Bažant obecný (Phasianus colchicus Linnaeus, 1758) patří do čeledi bažantovití (Phasianidae), do níž je zařazeno 27 zeměpisných ras, které jsou přirozeně rozšířeny v Asii od Kavkazu až po Japonsko (Andreska, 1993). Bažant není na našem území zvěří původní, dostal se k nám již ve středověku pravděpodobně z Německa a Francie (Hromas, 2001).

Chovu bažantů se velmi dařilo a došlo k jeho rozšíření na celé území. V 19. stol. k nám byly dovezeny další poddruhy bažanta obecného např. bažant obecný obojkový nebo bažant obecný sedmiříčský a další, kteří se pokřížili s tzv. "bažantem českým". Zbarvení kohoutů je proto v dnešních populacích značně variabilní. Z mysliveckého hlediska jsou tito ptáci označováni jako bažanti lovní. V některých zájmových chovech se lze setkat i s tzv. bažanty okrasnými, kam patří např. bažanti královští, zlatí, stříbrní, modří a lesklí. V současnosti, na našem území máme křížence několika geografických ras. Početní stavy bažantů ve volné přírodě byly v 70. letech minulého století na velmi vysoké úrovni, ale změnami ve využívání, převážně agrárních ekosystémů, došlo k razantnímu úbytku této velice atraktivní zvěře.
Bažant obecný je hrabavý pták, - kohout dosahuje hmotnosti jednoho kilogramu, slepice asi o 10 % méně. Kohouti jsou velmi pestře zbarveni. Slepice mají naopak hnědé ochranné zbarvení. Jedná se o polygamní druh, který ve volné přírodě žije v poměru 1:4-5 ve prospěch slepic. Reprodukční proces začíná brzy na jaře pářením (ostruhováním). Slepice snáší do důlku na zem až 8 - 12 vajec (výjimečně i více), na kterých sedí 24 - 25 dní. Při poničení násady často mívají slepice druhou snášku, která má o třetinu nižší počet vajec.
Chov bažantů ve volnosti byl u nás značně rozšířen zejména po roce 1945 jak v nížinách, tak i v podhorských oblastech. Vypouštění voliérově odchovaných bažantů do volných honiteb nepřináší výrazné zlepšení. Takto odchovaná zvěř se po vypuštění do honiteb těžce přizpůsobuje novému prostředí a je nedostatečně ostražitá vůči predátorům, pro které se stává snadno dostupnou kořistí.
Bažant obecný se živí jak rostlinou, tak i živočišnou potravou. Potravu si bažant vybírá hlavně zrakem (vliv čichu zatím nebyl prozkoumán). Bažanti jsou ptáci s denní životní aktivitou, která začíná s rozedněním a končí příchodem setmění. Mají svůj jednoduchý denní rytmus - příjem potravy a zažívání. Pastvením na travních porostech přijímá nejen potravu, ale také značnou část rostlinné vody. Pokud mají bažanti dostatek potravních příležitostí, jsou svému stanovišti věrní. Mladí bažanti se do věku 5 týdnů živí převážně živočišnou potravou s postupným přechodem na potravu smíšenou.
Bažant potřebuje denně kolem 70 g potravy, což je kolem 1/15 jeho vlastní hmotnosti. Z polních plodin a plevelů přijímá pýr, rdesno, pohanku, merlík, kukuřici, vikev, pšenici, svlačec, ostřici, kuří nohu, svízel, čirok, laskavec, rozrazil, ptačinec, ječmen, žito, proso, oves, hrachor, lebedu, ohnici, jitrocel, hrách a další místně se vyskytující druhy. Z lesních rostlin bažanti přijímají ostružiny, hloh, šípek, bez, ptačí zob, jeřabiny, bukvice aj. V živočišné potravě bažantů jsou zastoupeny např. slunéčka, střevlíci, stonožky, mravenci, lumci, drabčíci a další druhy, převážně však sbírá škodlivé druhy hmyzu, které způsobují škody na zemědělských plodinách a lesních porostech. Spotřeba vody dospělého bažanta se pohybuje od 0,2 do 0,3 litrů vody na kus a den.
Od jara do žní mají bažanti dostatek potravy, ale s ukončením sklizně obilí se jejich přirozené potravní možnosti stávají značně omezené a závislé převážně na přikrmování. Pro udržení bažantů po žních je důležité včas vytvořit pastevní políčka kolem remízů s dostatkem zelené potravy, ale i zrnin, popř. luštěnin, doplněné dužnatými plodinami - řepa, mrkev apod. V aridních oblastech je nutné bažantí zvěři zajistit také dostatek pitné vody. V podzimním období je velmi vhodnou potravou krmná kapusta (nahrazuje vodu), hořčice a další druhy, které také snáší mírné mrazy. Existuje více způsobů přikrmování, které jsou ovlivněny přírodními podmínkami a početními stavy zvěře. Jde jednak o volné pohazování krmiv v místech soustředění bažantů, kteří potravu vyhledávají a tím se zdržují a neopouští stanoviště. Nejvíce využívaný způsob přikrmování je pomocí trvalých zásypů různých tvarů a velikostí, často doplněné automatickými krmítky. Každý zásyp musí mít upravené hrabaniště s plevami, kde se bažanti zdržují vybíráním zobu. Popelením se bažanti zbavují nepříjemných parazitů.
Podle ročního období se krmná dávka mění a je možné ji doplnit pšeničnou zadinou, kukuřicí a dužnatými plodinami. Pro komorované a voliérové (umělé) chovy bažantů se využívají kompletní krmné směsi s označením BŽ = pro nosnice, BŽ 1 = pro bažanty do věku 3 týdnů, BŽ 2 = pro bažanty od věku 3. týdnů, s možností náhrady krmnými směsmi pro krůty KR 1, KR 2, které se již v praxi běžně používají.

Bažant královský (Syrmaticus reevesii, Gray, 1823) pochází ze střední Číny a do Evropy byl vysazen počátkem 19. století v Chlumci nad Cidlinou, v Tovačově a na Kroměřížsku, kde se udržel v lužních lesích dosud. Žlutavě černé lemování má u každého pera na hřbetu a klínu, který bývá až třikrát delší než délka těla. Slepice mají ochranné hnědé zbarvení a jsou o málo menší než u bažantů lovných. Ostatní projevy jsou stejné jako u bažantů obecných. U těchto bažantů je minimální výskyt onemocnění syngamózou. Ve volnosti se reprodukuje minimálně, a proto se často setkáváme s voliérovým chovem.

Koroptev polní (Perdix perdix Linné, 1758) je původním druhem nejen u nás, ale i v dalších zemích např. v Rusku, Skandinávii, Řecku, na Krymu i v Malé Asii. Koroptve byly dovezeny i do Ameriky, na Nový Zéland, do Austrálie, na Havajské ostrovy, kde došlo k jejich rozšíření.
Koroptve žijí v monogamii a vyskytovaly se na polích nížin i pahorkatin ve vysokých početních stavech. Celková délka koroptve činí kolem 30 cm, a její hmotnost je mezi 350 - 450 gramy. Jak slepička, tak i kohoutek mají zespodu šedavé a z vrchu rezavě hnědé zbarvení. Slepičky mají na křídlech příčné světlé pruhování a kohoutek mívá na prsou tmavou podkovu, ale mohou ji mít i starší slepičky.
Postupným rozšiřováním zemědělství ve středověku, se v našich podmínkách pro koroptve, bažanty, zajíce a další lesostepní druhy postupně vytvářely vhodné životní podmínky. V 50. letech minulého století s nástupem nešetrného využívání prostředí dochází k trvalým nežádoucím změnám, na které reagovaly nejen koroptve, ale i další druhy výrazným poklesem stavů.
Koroptev polní žije do předjaří v hejnu, které se rozpadá a vytváří párky. Svému stanovišti jsou koroptve věrné a jen výjimečně se za potravou přemístí do příznivějších nižších poloh. Koroptve dávají v průběhu roku přednost rostlinné potravě. Zelená potrava obsahuje dostatek bílkovin, minerálních látek a vitamínů, které jsou potřebné na jaře v době reprodukce. Druhově je tato zelená potrava koroptví velmi pestrá a často se liší jen místním výskytem v časové dostupnosti.
Na podzim a v zimě dávají koroptve přednost potravě bohaté na polysacharidy a tuky, které jsou energeticky bohaté. Jedná se o značný rozsah semenných druhů, které mají vysoké zastoupení stravitelných tuků. Kuřata do jednoho měsíce jsou specializována na živočišnou potravu. Konzumace živočišné složky je závislá na pěstovaných plodinách a celkové biodiverzitě prostředí.
Zakládáním krytových ploch, z víceletých bylin a travin, se dá pro přezimování vytvořit velmi vhodné prostředí tím, že sníh zůstane na prohnutých trsech a vytváří ochranu před větrem a mrazem. K této ochraně se dá využít i krmná kapusta, topinambur a také nesklízená hustě nasetá kukuřice.
Pro přikrmování ve volnosti je potřebné vybudovat dostatek vhodných krmných zařízení, pod kterými se vytvoří vrstva plev a senných zdrolků. Potrava se zahrabe do této vrstvy a koroptve si ji postupně vyhrabávají a konzumují. Tato hrabací vrstva zůstává suchá a tím se také udržuje tepelná izolace od země. Velmi vhodná, pro zimní přikrmování koroptví, je většina zadin i technických plodin. Kukuřice a větší zrna některých obilovin i luskovin je nutné mechanicky upravit např. šrotováním.
Dužnaté krmivo je vhodné částečně rozřezat a menší kusy klást volně na zem. Průměrná denní spotřeba na kus a den se pohybuje kolem 30 g. Předkládání krmiv se doporučuje v ranních hodinách, aby ji do večera mohly koroptve přijmout v dostatečném množství a v klidu si na noc vytvořily "dýchánek".
Složení rostlinných druhů při vytváření pastevních ploch je velmi blízké pastevním plochám pro bažantí zvěř s tím rozdílem, že se zvýší podíl plodin s drobnými semeny.

Vývoj životního prostředí bažantů a koroptví od 50. let 20. století do současnosti
Každý živočišný druh má určité specifické nároky na prostředí, jehož výsledkem je populační vývoj. Jedná se o působení celé řady faktorů, které dělíme na abiotické tj. geomorfologické, půdní a klimatické podmínky, biotické mají význam na složení rostlinných společenstev (zdroj potravy a krytu), antropické jsou všechny výsledkem lidské činnosti, které mají vliv nejen na zvěř, ale i na ostatní druhy v řadě potravních řetězců.
Po roce 1952 byla u nás zahájena tzv. Hospodářsko technická úprava pozemků (HTUP) za účelem ekonomického zefektivnění polnohospodářské produkce. Bezohledně došlo na polích k likvidaci tzv. neevidované zeleně. Nejdříve se odstranily meze a cesty, později keře a stromy v polích, lesíky a byly zavezeny mokřady. Následně došlo k odvodnění vzniklých lánů a v suchých oblastech bylo založeno plošné zavlažování. Po roce 1970 následovalo sloučení lánů do bloků s dalším odstraněním překážející zeleně pro centrální hospodaření rostlinné i živočišné produkce. Soustředěný skot byl potravně zajištěn tzv. jednotnou krmnou dávkou po celý rok (kukuřice, jadrná krmiva) a tím z prostředí ve velké míře zmizely pícniny.
Tyto zásahy se projevily nejdříve na chovech koroptví, již v druhé polovině 50. let a na ostatní drobné zvěři o 20 let později. Naproti tomu se ve všech oblastech vytvořilo a dosud trvá vhodné prostředí pro spárkatou zvěř, která se těžce loví v blocích monokulturních plodin, kde vznikají značné škody.
Po roce 1990 se místy chov s drobnou zvěří v nížinných oblastech snaží udržet uživatelé honiteb. Převody orné půdy na pastviny neslouží pouze zvěři drobné, ale i spárkaté (oplocení). Došlo ke snížení výměry, popř. vyřazení ekonomicky nerentabilních plodin z osevního postupu, jako jsou zmíněné pícniny, polní zelenina, řepa cukrovka i krmná, okopaniny atd. Uživatelé polností se specializují jen na technické plodiny a zrniny. V nížinných oblastech a příměstských oblastech je nejkvalitnější životní prostředí pro zvěř navíc trvale odejímáno ke komerční a bytové výstavbě. Z dalších negativních faktorů lze uvést bezohledné plošné využívání prostředí ke sportu (psi, koně, dopravní prostředky) a rekreací s pořádáním nových veřejných a občanských akcí na značné ploše honiteb.
Komplexní pozemkové úpravy nepřinášejí většinou dostatečná opatření k udržení volně žijících druhů pernaté zvěře proto, že většina výsadby zeleně směruje k uvedené rekreační a sportovní činnosti, např. cyklostezky, ozelenění odpočívadel turistům atd. Ostatní plochy jsou zahrnuty do produkčních bloků polních monokultur.

Chovu pernaté zvěře v praxi by prospělo:
* využití části ploch dávaných do produkčního klidu na potravní a krytová políčka zvěři,
* ponechání určitých zemědělsky ohospodařovaných ploch bez chemického ošetření,
*poskytnutí prostoru k výsadbě trvalé zeleně, liniových pásů a remízků,
* chránění klidové části honiteb v době reprodukce zvěře,
* účelné a včasné přikrmování zvěře v době nouze jakostními druhy krmiv,
* zajištění dostatečné zásoby vody pro zvěř i za cenu vybudování vhodných napajedel.

K doplnění uvádíme několik údajů o vývoji hospodaření v zemědělské krajině v připojených tabulkách.
Zpracování dat...