ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Prosinec / 2008

Lov lišek vábením

Myslivost 12/2008, str. 22  Bruno HESPELER
Ukázka z nově vydané publikace Lišky a kuny - úpěšný lov (Bruno HESPELER), kterou v českém překladu vydalo nakladatelství Grada. Početní stavy lišky a kuny skalní se v posledních letech značně zvýšily. Oba druhy objevují lidská obydlí i velkoměsta jakožto „úživná“ prostředí k životu a cítí se v urbanizovaném světě dobře. Ale i ve volné přírodě se konzumní společnost a zemědělská výroba postaraly o ty nejlepší předpoklady. Zájem, který o oba druhy projevuje většina myslivců, by mohl být navíc mnohem větší, neboť přiměřený lov lišky a kuny sklaní je vzrušujícím úkolem, který od lovce vyžaduje mnohem více mysliveckého umu než lov srnce nebo jelena. V knize najdete nejen informace o vlečce, újedišti, využití psa a vábení, ale text je doplněn i rychlokurzem stahování. Tato praktická příručka odhaluje nesčetné možnosti přiměřeného, efektivního a současně společensky přijatelného lovu lišek a kun a k tomu poskytuje i množství rad.

Zaječí vřeštidlo a myškovačka
Již několik desetiletí pro mě začíná lov lišek v polovině listopadu. Kožky sice ještě nejsou úplně nejlepší, ale již zcela jistě využitelné. A někdy se namanou situace, kdy se prostě před výstřelem zapomenu podívat do kalendáře. Navíc ve vyšších a drsnějších polohách Alp a jejich předhůří lišky přebarvují do zimní srsti o něco dříve než na klimaticky mírném západě a severu Německa. Skutečně "vyspělé" jsou kožky v druhé polovině prosince.
Každopádně mám zaječí vřeštidlo v kapse hubertusu nebo dlouhého kabátu již před polovinou listopadu. Vřeštidlo je kombinované s myškovačkou, kterou ale nepotřebuji, protože myškování je i bez vábničky vcelku jednoduché. Nadechujeme se vyšpulenými rty nebo je přitiskneme k nehtu palce.
Někteří myslivci nepotřebují ani k vřeštění žádné vábničky. Umí věrně napodobit nářek pomocí pěsti. Já to svedu jen nedostatečně a poněkud potichu.
Nejlepší dobou lovu lišky pomocí zaječího vřeštidla je konec zimy - zhruba po kaňkování, při kterém byly lišky hodně v pohybu a měly málo času na hledání potravy. Značně zhubly a především lišáci tráví více času venku ve volné přírodě. To platí zejména za slunečných dnů ke konci zimy, kdy slunce vyhřívá svahy a kultury. To pak lišky často spí schoulené na pařezu nebo velkém kameni. Spí během dne tak tvrdě, že je možné se k nim přiblížit, ať již úmyslně nebo náhodou, docela blízko. Mnohokrát se mi stalo, že jsem odpoledne stoupal na kazatelnu, aniž by mě liška spící na brokový dostřel zpozorovala. Každopádně lišky však v této době dobře reagují na příslib plynoucí ze zaječího vřeštění.
Pochopitelně se může štěstí pokoušet i dříve, v prosinci nebo na začátku ledna, ale budeme mít menší úspěch, protože lišky jsou v tomto období přes den většinou v norách.
Zaječí vřeštidlo je tedy vábnička, kterou zachytí i lišky nacházející se od nás ve velké vzdálenosti. Myškovačka naopak má jen krátký dosah. Je-li bezvětří a krajina není plná zvuků civilizace, zaslechne liška jemný vysokofrekvenční pískot i na vzdálenost 200 metrů. Přitom je obdivuhodné, jak jej vyfiltruje od ostatních zvuků. Přesto však nebývá obvyklé, abychom myškovačkou přivábili lišku, kterou nevidíme. K tomu slouží zaječí vřeštidlo. Myškovačku použijeme, abychom lišku, kterou vidíme mimo dostřel, přivábili blíž, a to jak při čekané, tak i na šoulačce.
Je-li liška ve větší vzdálenosti, snadno se necháme svést k tomu, že pískáme dokonce i hlasitěji než kapitální myš. Někdy sice krátce naším směrem zajistí, ale blíž nepřitáhne. Je lepší začít vábit stejně hlasitě jako "originál" a v případě potřeby trochu přidat. I když se zdá být myší pískot pro lišku velmi přitažlivý, ne vždy na něj reaguje, a to i přesto, že pískání je maximálně věrné skutečnému zvuku "myší". Je to zkrátka případ od případu jiné. V průběhu kaňkování se prostě u lišek projevuje spousta norem lidského chování a emocí. Ani liška, která již na louce myškuje, se lovu tak rychle nevzdá, aby následovala vzdálené vábení. Proč by také liška měla vyrazit za myší pískající ve vzdálenosti 100 metrů, když jí to přímo pod nosem svůdně píská a voní po myši? Tady lovec nesmí být netrpělivý. Někteří myslivci však chybu udělají a začnou pískat jako zběsilí. Chceme-li být úspěšní, je rozumné počkat, až liška ukončí rozdělanou práci, pak teprve má smysl myškovat.
Některé honitby jsou tak hlučné, že liška neslyší pískání myší ani na 100 metrů. To se může stát také v klidných honitbách na krátkou vzdálenost, je-li silný vítr. V zásadě jsou ale slechy lišek tak neuvěřitelně jemné, že zachytí vysokofrekvenční tóny i na obrovskou vzdálenost, prostě je dokáží vyfiltrovat od ostatních zvuků kulisy. Nízkofrekvenční tóny liška zachytí mnohem hůře.
Každý z nás již zažil situaci, kdy sedíme na posedu a před námi na holině, třeba na takových 120 metrů, hledá liška a nechce si přijít blíže pro ránu. Kulobrok leží na opěrce, napínáček je napnutý, a přesto nestiskneme. Liška je malý cíl, a když ji zasáhneme kulí velké ráže, můžeme její kožku rovnou zahodit. V této situaci funguje myškování jako kouzelná hůlka.
Myškováním jsem přivábil - až na jednu výjimku - deset let za sebou vždy v listopadu, ve své honitbě v oblasti Allgäu při večerní čekané na stejném posedu lišku, kterou jsem pak také ulovil. Všechny lišky šly po stejném spádu, zprava doleva, asi 150 metrů vzdušnou čarou nad posedem. Je možné, že v tomto místě byla příhodná akustika. Zprava a zleva byl les a mezi tím (jako zvukový trychtýř?) byla pastvina pro krávy, v jejíž horní části procházel spád. Všech devět lišek přišlo na myškování jako na provázku.
Zachytí-li liška trychtýřovitými slechy myškování, zareaguje zvednutím hlavy a jištěním ve směru pískotu. Často liška reaguje váhavě, to pak zavábím co nejopatrněji ještě jednou nebo dvakrát. Pak už ale musí kmotra začít jednat.
Existují nejrůznější vábničky, s kterými lze napodobit pískání myší. Nejběžnější je kombinace zaječího vřeštidla a myškovačky. Všechny vábničky však mají jednu nevýhodu, a to, že je člověk snadno zapomene. Když je potřebujeme, leží většinou doma v zásuvce stolu. Nosíme-li dlouho v kapse drobnou myškovačku, aniž bychom ji použili, pak je v rozhodujícím okamžiku ucpaná prachem a nitěmi uvolněnými z našeho oblečení.
Nejlepší tedy je vzdát se vší techniky a myškovat na vlastní nehet palce (ten máme většinou s sebou). Dobře myškovat však lze i bez nehtu palce, když přitiskneme spodní ret k horním řezákům a nasajeme vzduch. Tímto způsobem můžeme vyprávět "pohádky" i kočkám, kunám a lasicím. Při noční čekané na újedišti se může stát, že liška táhne kolem nás mimo dostřel, aniž by se přiblížila. Ačkoli mám vždy při noční čekané v kapse zaječí vřeštidlo, preferuji v těchto případech myškovačku. Vzhledem k tomu, že lovím především v lese, využívám vřeštidlo jen tehdy, když v dohledu není žádna liška! Jinak lišce zamyškuji. Jiná situace je v noci na rozsáhlých polích, kdy je liška v měsíčním světle vidět již na 300 metrů. Zde je na místě použít vřeštidlo.
Možnost trénovat nebo pozorovat účinek myškování nám poskytují domácí kočky, kterých je všude dost. Jejich sluch a reakce jsou stejné jako u lišky.

Kde a jak vábíme pomocí vřeštidla?
Zaječí vřeštidlo a myškovačka jsou mysliveckým blufem a v žádném případě nejsou vždy úspěšné. Ale každý nezdařený pokus je spojen s velkým poučením pro lišku. Která se dala ošálit vřeštidlem a vyvázla následně ze zdravou kůží, ta bude v budoucnu nanejvýš nedůvěřivá a podle toho se také bude opatrně přibližovat, přiblíží-li se vůbec. Proto tedy platí používat obě vábničky, především ale zaječí vřeštidlo, opravdu jen s mírou. Kdo vřeští při každé příležitosti, jen na náhodu, mívá jen výjimečně úspěch.
Zvláště ke konci zimy mají lišky rády, když se jim do kožichu opírá sluníčko, a podle toho také volí své denní zálehy. V horách to jsou slunečné svahy a na nich porosty, které propouštějí sluneční paprsky. Lišky rády zaléhají v mladých kulturách, na rozsáhlých holinách, kamenných mořích a ve starých rozvolněných porostech. Je-li zataženo, hraje roli i vítr. Lišky pak vyhledávají spíše chráněná místa za větrem, takže je nalezneme i na stinných svazích.
Na rovinách jsou u lišek v oblibě holiny a rozvolněné houštiny. Lišky také rády odpočívají ve velkých oplocenkách - jednoduše proto, že tam nejsou rušeny. Nesmíme zapomenout ani na pásy rákosí, pakliže v nich všude nestojí voda. Suché pruhy rákosí najdeme často v polích, někdy dokonce i v lese. V rákosinách lze spát zvláště bezstarostně, protože každý vetřelec je okamžitě prozrazen šustícími stébly rákosu. To liška dobře ví.
Vlastní stanoviště pro lov lišky je třeba zvolit po zralé úvaze. Především tam musí být příznivý vítr, jinak místo nepřichází vůbec v úvahu! Dále musí vyhovovat prostor předpokládaného příchodu lišky. Přes den přechází liška jen velmi nerada otevřené plochy bez krytu, jako jsou např. staré porosty s holým povrchem půdy. Přílišný kryt není také vhodný, protože pak se liška před námi najednou objeví a my se již nemůžeme pohnout. Liška ráda při pohybu využívá zemní prohlubně. A protože je pohodlná, využívá staré polní vozové cesty, úvozy, zemědělské komunikace nebo chodníky. Jsou dobře přehledné a v případě nebezpečí stačí jeden skok, a je v úkrytu. Někdy se nám naskytne příležitost vábit pomocí vřeštidla ve svahu naproti předpokládaného denního zálehu, kam je také dobře vidět. Stačí se pouze vžít do role lišky a snažit se vidět svět jejíma očima a z její pozice.
Liška pochopitelně nesmí vědět o našem příchodu. Při volbě stanoviště dbáme na to, aby nás pozadí krylo a abychom zvolili vhodné prostředí. Vždy mám v batohu kus maskovací sítě, kterou lze pověsit bez potíží a zvláštních prostředků. Při nejhorším postačí dvě suché větve. S touto sítí ve spojení s obligátním "pirštokem" se dá do minuty vytvořit docela obstojný kryt. Je-li na vhodném místě posed, zasedneme na něj. Nemůže být na škodu, když po zaujmutí stanoviště s vřeštěním chvilku počkáme.
Najít správný tón není těžké. Každý myslivec už určitě slyšel naříkat zajíce, třeba i postřeleného, kterého chytil pes při honu. Stačí si tu situaci představit: liška chytne zajíce, který okamžitě začne naříkat. V první chvíli vřeští velmi hlasitě, protože má ještě dostatek vzduchu. Pak přímo slyšíme, jak liška stiskne a ze zajíce při chvatu přes hrudní koš vytlačí všechen vzduch, nebo při chvatu za vaz nebo při ostatních hrdelních chvatech stiskne a se zajícem zatřepe, přičemž se ušákovi nedostává vzduch a naříká již jen tlumeně nebo přerušovaně. Sluchem "vidíme", kterak liška zasazuje čtvrtý, pátý, ale i osmý úder. Pak je možná chvilku ticho, ale následně se ozvou jeden, dva stejně zoufalé a usilovné nářky. Úplně vidíme, jak se zajíc zadními běhy ještě jednou pokouší o útěk. Celý nářek netrvá ani minutu, pak je konec.
Nyní musíme zkamenět, být připraveni a pozorně sledovat okolí. Koneckonců liška nemusí vytáhnout z místa, kde to předpokládáme. Ani to, co již bylo o náklonnosti lišky ke svému dennímu zálehu řečeno, nemusí vždy platit. Někdy hodí všechny naše moudré úvahy přes palubu. Již jsem zažil, že liška přiběhla přímo zezadu, kde byla holina a na ní ve stínu leželo staré dřevo. Jsou to sice výjimečné případy, ale zcela vyloučit je nemůžeme.
Ideální jsou také kombinované zbraně, které nám umožňují volit podle situace mezi kulí malé ráže a nepříliš hrubými broky. Puškohled by měl mít co nejmenší zvětšení, aby bylo možné na odskakující lišku vystřelit ještě brokovou ránu. Není nutné střílet na lišky v prudkém běhu, ale někdy liška chytí v poslední chvíli několik broků a převalí se. S puškohledem s osminásobným nebo dokonce dvanáctinásobným zvětšením už toho moc nenapravíme, protože kmotru v optice okamžitě ztratíme.
Rád s sebou nosím dalekohled. Je sice možné prohledávat okolí přes puškohled, což je ale neporovnatelně nápadnější než dalekohledem. Zprvu se však chovám pasivně a vyčkávám. Chceme-li přibližující se lišku zastavit a střelit ji kulí, pomůže nám zamyškovat rty. Pak by ale měla být zbraň už založena v rameni.
Další vábení v přítomnosti kmotry, jako je to běžné při pískání na srnce, je v případě lišky spíše kontraproduktivní. Liška sotva bude věřit klidu v okolí, když kolem ní každých deset minut zemře zajíc. Po vřeštění zůstaneme 20 až 30 minut nehybně sedět a čekat. Pakliže v této době nezaznamenáme pohyb, můžeme odejít.
Někdy liška přiběhne jako k ohni, sotva že stačíme dát vábničku zpět do kapsy. To se mi stalo minulý rok v listopadu při večerní čekané. Vytáhl vřeštidlo a zavábil "píseň smrti", aniž bych byl přesvědčen o úspěchu. Netrvalo to ani dvě minuty, a zleva vyběhla z lesa na louku liška. Protože jsem vábil z boudy otevřené jen v přední části, bylo pro ní zřejmě těžké "zajíce" přesně lokalizovat, a proto mě obíhala klusem. Krátké zamyškování, a liška okamžitě zastavila, když jsem ale zvedal zbraň, prudce odskočila. V úzké boudě jsem narazil zbraní do stěny. To již bylo pro lišku příliš!

S liškami je možná domluva
Nadpis je třeba brát doslovně. S liškami se lze skutečně domlouvat. Každý myslivec zná různé zvuky, jež liška vydává, a nejčastěji a pravidelně je lze poslouchat při kaňkování. Známé jsou tři základní druhy:
- chraptivé štěkání neboli skolení, jež představuje určitý druh varování a liška jej vydává v nejistotě;
- vrčení, při přímých konfliktech, zvláště při kaňkování;
- kňučení, kterým fena volá na počátku léta liščata.

Kňučení je možné slyšet rovněž při kaňkování. Kdo pozorně naslouchá, může podle kňučení rozpoznat jednotlivé lišky. To je těžší v rovinatém terénu, kde není možné lišky slyšet na takovou vzdálenost jako v horách. Všiml jsem si toho teprve před několika lety při večerní čekané. Seděl jsem u úzké horské louky, která se táhla jako sedlo mezi prudkými svahy posetými horskými lesy. Lišky byly naučené chodit dolů do údolí a k domům a přitom se dorozumívaly kňučením. Jedna volala, druhá odpovídala.
Spíše z legrace než s vážným loveckým úmyslem jsem zakňučel také a okamžitě jsem dostal odpověď. Jedna z lišek se jednoznačně vydala mým směrem a po třiceti minutách se objevila na kraji lesa na protějším svahu, kde ji převalila má kule.
O dva dny později jsem seděl opět na stejném místě a odpověděl jsem hned první lišce, která se ze svahu ozvala. Opět se dostalo až na dialog, do kterého se sporadicky vměšovala ještě jedna liška. Když se však naposledy ohlásila, byla ode mne vzdálena ještě tak 300 metrů ve svahu a pak se na čtvrthodinku odmlčela. Důvod jsem neznal, možná že mě navětřila. Tak jsem se sbalil a potichu se vykradl.
Již za pět minut jsem slyšel lišku kňučet dole pode mnou, v blízkosti místa čekané, které jsem opustil, a tak jsem jí odpověděl. Ani ne 200 metrů od mého místa čekané začínaly louky, které protínaly dvě cesty lemované křovím. Zůstal jsem stát u první a opět navázal kontakt s liškou; liška se začala jednoznačně přibližovat. Pak jsem ji uviděl na sněhu (měsíc byl ještě za horami) jako šedý stín mezi ovocnými stromy, nebyl jsem však připraven. Nemohlo to být více než 100 metrů, ale vzdálenost byla příliš krátká a terén příliš nepřehledný na to, abych mohl ještě jednou zakňučet.
Počkal jsem pět minut a pak jsem pomalu šoulal dále dolů, kde byly louky přehlednější. Kryt za jasany zkusil jsem ještě jednou zakňourat a okamžitě jsem obdržel odpověď. Liška však již přetáhla přes širokou, relativně rovnou louku a navazující prudký svah. Šoulal jsem až na další okraj, opět jsem zavábil a hned dostal odpověď. Necelých 60 metrů pode mnou stála liška a jistila směrem ke mně - tak dlouho, až jsem je zvedl za zadní běhy.
Nemám zvláštní hudební nadání, přesto pro mě není těžké nalézt správný tón i bez nástroje. Pro ty, kteří si to netroufnou, existují od firmy Hubertus speciální vábničky. Vyloudit z nich ten správný tón není však jednoduché. Kňučení je třeba v přírodě dostatečně často naslouchat a dostat je do krve. Skolení lišky můžeme zaslechnout po celý rok, nejčastěji pak za zimních nocí. Někdy vyjadřují nejistotu, ale zřejmě, slouží k dorozumívání. Jistěže existují jemné "jazykové" odlišnosti, kterých si nevšimneme. Máme problémy i s lidskými cizími jazyky, pakliže je tedy náhodou neovládáme. Kdo se nikdy neučil anglicky, tomu tato řeč na poslech připadá jako "slovní fašírka", všechno zní stejně. Vyslovíme-li nějaké slovo špatně, je možné, že mu neporozumí ani rodilý mluvčí. V každém jazyce existují různé věci, které se stejně píší, ale jinak vyslovují. Spleteme-li se tedy v tónu, může to v tom druhém vyvolat neočekávané reakce. Chtěli jsme zalichotit, ale vypustili jsme z úst něco úplně jiného, v lepším případě nesrozumitelného. Stejné je to se skolením lišek.

Kdo tedy chce vábit lišky, musí cvičit celý rok. V létě těmito pokusy žádnou škodu nenaděláme. Sedneme si na posed, zaslechneme skolit lišku, odpovíme jí a čekáme, jak zareaguje. Dostane-li se nám od lišky odezvy, absolvovali jsme tím úspěšně základní kurz, i když liška nepřijde blíž. Zmlkne-li liška a zmizí v prachu, měli jsme asi příliš silný lidský přízvuk.
Z vlastní zkušenosti vím, že liška na skolení spontánně přiběhne jen zřídkakdy. Většinou si dává na čas, pokračuje si vlastní cestou nebo myškuje, než se vydá naším směrem.
Bruno HESPELER


Zpracování dat...