Časopis Myslivost

Myslivost a její role v současné kulturní krajině

Myslivost 12/2008, str. 6  Mgr. Josef DRMOTA,
Pojem krajina je poměrně běžný a v našem slovníku se vyskytuje často. Většinou si pod ním vybavujeme naše nejbližší okolí, daný typ reliéfu, převládající druhy vegetace či obecně prostor do kterého byla zasazena naše sídla. Skutečná podstata krajiny je ale mnohem složitější. V konečné symbióze v sobě totiž spojuje mnoho prvků, které se mezi sebou ovlivňují, vytvářejí různé kladné i antagonistické vazby a mezi kterými probíhají intenzivní výměny látek a energií. Celý tento vzájemně propojený systém pak vytváří tolik diskutované životní prostředí člověka. Člověk v krajině žije, pracuje, odpočívá a – především uspokojuje svoje ekonomické zájmy.

Současnou krajinu je ve spojení se středoevropským prostorem nutno chápat z největší části jako tzv. krajinu kulturní, v níž plně převládají umělé prvky a uměle nastolená živočišná i rostlinná společenstva. Ta jsou výsledkem tisíciletého osídlování a podmaňování přírodního prostředí. "Masivní úprava" krajiny a jejích ekosystémů je spjata především s nástupem zemědělství, klučením lesů, napřimováním vodních toků i terénními úpravami. S nimi kráčelo ruku v ruce budování stabilní sídelní sítě, výstavba komunikací a od 18. století též cílené lesní hospodářství s prioritou produkce dřevní hmoty. Odtud už byl jen krůček k intenzivní těžbě surovin, rozvoji průmyslu, masivní urbanizaci a k zavádění nových látek do přirozených pochodů. Tento proces byl ve fázi posledních dvou desetiletí doplněn agresivním rozvojem výstavby v plošně rozsáhlých suburbiích a průmyslových zónách, růstem mobility, volnočasových aktivit a rekreačních činností obyvatel směřujících opět směrem do okolní volné krajiny.
Na probíhající změny reagovala v průběhu výše nastíněného vývoje nejcitlivěji především rostlinná a živočišná společenstva. Některá se s novými podmínkami vypořádala relativně snadno, jiná musela o svoje postavení tvrdě bojovat a některá pod jejich tlakem dříve či později zanikla. Dělo se tak mnohde za tichého přispění a lhostejné asistence člověka, jinde dokonce přímo na základě jeho cílené činnosti. Rozdíl se přitom nedělal mezi nížinou a horami, lesem a stepí, mezi zvířetem a rostlinou. K dosažení svých cílů použil člověk všechny dostupné prostředky a hlavním ohledem býval jeho ekonomický zisk.
Výčet organismů, které se dokázaly přenést přes stovky let soupeření s člověkem o svoje místo v kulturní krajině by byl nepřeberný. Jisté výsadní postavení však mezi nimi vždy zaujímala skupina živočichů, které historicky řadíme mezi lovnou zvěř. Mohou za to především její fyzické dispozice, užitek, který člověku přinášela díky zvěřině, ale bohužel také potravní konkurence a škody, které páchala na hospodářských zvířatech i kulturních porostech. Tyto vztahy se nejintenzivněji projevovaly směrem k zemědělství a lesnictví, tedy k oborům, které vždy byly svojí činností právě s volnou krajinou velmi těsně spjaty. V různých etapách historického vývoje se člověk vůči zvěři postavil rozdílným způsobem - tu jako nerozumný lovec, tu jako chovatel, který ji dokázal trvale využívat ku svému prospěchu.
V českých podmínkách se právě dlouhodobý vztah vůči zvěři projevil zcela ojedinělým způsobem, který vedl k vytvoření specifického oboru lidské činnosti - myslivosti. Původně privilegovaná profese prošla, podobně jako naše krajina i populace zvěře v ní žijící, dlouhým vývojem. Jedno z nejsložitějších období však musí myslivost řešit především s přelomem nového tisíciletí. Souvisí to zejména se změněnými vlastnickými vztahy vůči pozemkům, s důsledným vypořádáváním škod na zemědělských a lesních kulturách, se změnami myslivecké i související legislativy a v neposlední řadě také se změnou pohledu veřejnosti na myslivecké činnosti, s rozvojem ochranářských aktivit apod. V této situaci jsou myslivci postaveni před zcela zásadní úkol - obhájit svoji práci a objasnit celospolečenský význam celého odvětví před očima veřejnosti.
Mezi nejčastěji zmiňovanými argumenty uváděnými na obhajobu myslivosti se dnes můžeme setkat zejména s častými odkazy na historický význam lovu zvěře a na uchování mysliveckých tradic jakožto součásti národního kulturního dědictví (tato úloha je mimo jiné zakotvena i v současné legislativě): Významné je ovšem také smysluplné využití volného času a organizace společenského života na venkově, osvětová a výchovně vzdělávací práce s mládeží i ekonomický dopad vzhledem k produkci vysoce hodnotné potraviny. Základní význam myslivosti je však pro budoucnost nutno spatřovat především v její hluboké ekologické funkci, která se odráží právě ve vztahu vůči současné kulturní krajině. Uvědomme si prosím, že pouze a jen díky tradiční české myslivosti zůstala pro naši generaci zachována ona obrovská druhové pestrost velkých živočichů, kteří byli dlouhodobě předmětem mysliveckého zájmu. A na příkladu dalších evropských států si také uvědomme, že tento stav není v tomto geografickém prostoru žádným pravidlem, spíše zcela ojedinělou výjimkou!
Jak jsme již uvedli, formovala se původní přírodní krajina jakožto rovnovážný systém s jasně danými prvky, vztahy a potravními řetězci. Přemnožení jednoho druhu vždy vedlo k reakci prostředí, která tento nárůst kompenzovala. Příchodem člověka a jeho aktivit však z krajiny některé prvky mizí. Tím je narušena původní rovnováha a otvírá se prostor pro expanzi prvků jiných. A s ní se musí krajina (v tomto okamžiku však již obohacená o nový velmi významný element, kterým je lidská společnost) opět vypořádat. Odstranil-li člověk z krajiny některé přirozené nástroje, musí do ní chtě nechtě přidat jejich náhradu, která by vzniklou mezeru vyplnila. Jinak se celý vzájemně provázaný systém začíná hroutit a směřuje ke kompletní, těžko předvídatelné restrukturalizaci s těžko předvídatelnými následky.
Podíváme-li se tedy na současnou kulturní krajinu zjednodušeným pohledem a budeme-li v něm sledovat pouze některé vybrané druhy zvěře (např. divoké prase, jelenovití) a jejich vztah vůči lidským aktivitám, vyvstane před námi nutně význam myslivosti, jakožto významného regulačního prvku. Bylo by ovšem krátkozraké vidět v mysliveckých aktivitách toliko nástroj prosté "kvantitativní" redukce volně žijících druhů zvěře, kterým podmínky v dnešní zemědělsko-lesnické krajině dokonale vyhovují (jde zejména o způsob obhospodařování velkých ploch, výsev atraktivních plodin apod.). Žádný rozumně uvažující tvor nemůže mít zájem na tom, abychom při současné úrovni znalostí a možností ze svého okolí pouze "odstraňovali" nepotřebné a konkurenční druhy nebo jejich příslušníky. Cílem veškeré činnosti by mělo naopak být smysluplné, efektivní a především dlouhodobě udržitelné obhospodařování obnovitelných přírodních zdrojů, mezi které zvěř zajisté patří. Jen tak může být její fyzická existence zajištěna také pro následující generace, jen tak nebude životní prostředí celé společnosti ochuzeno o další významné prvky.
Právě v cílené a uvědomělé správě populací volně žijící zvěře (i zde dnes můžeme bez nadsázky použít moderní slovo "management") je nutno spatřovat základní význam všech mysliveckých činností v současnosti a především v nejbližší budoucnosti. Jak již bylo naznačeno nejde přitom o pouhou redukci počtu, ale především o zajištění správného druhového i vnitrodruhového složení zvěře, přirozeného poměru pohlavní a věkové i sociální skladby jednotlivých populací. Výsledkem takové činnosti pak bude na jedné straně existenční jistota pro druhy ohrožené a na straně opačné skutečně dlouhodobá využitelnost zvěře, která se ve volnosti bezproblémově reprodukuje.
Společnost bude pro splnění obdobného úkolu jen těžko hledat vhodnější nástroj než je česká myslivost. Její poznatky, pravidla, zkušenosti i morální zásady se formovaly v tomto geografickém prostředí po stovky let. Po stovky let se také podílela bok po boku zemědělské a lesní výroby na přetváření krajiny do její současné podoby. Myslivost disponuje dostatečně početným personálem, dostatečnými teoretickým znalostmi, praktickými zkušenostmi, systémem vzdělávání i dalšími nástroji potřebnými k tomu, aby tuto úlohu bezesporu zvládla. Navíc je jakožto převážně zájmová aktivita plně samofinancovatelná. Ba co víc - na konečném výstupu poskytuje hodnotné produkty v podobě konzumní zvěřiny a nemalý ekonomický efekt přináší i ostatním subjektům hospodařícím v současné krajině.
Prozatím jsme ovšem hovořili poněkud jednostranně pouze o cíleném výběru, který myslivost provádí v rámci daných populací volně žijící zvěře (myslivci používají velmi výstižný výraz "průběrný odstřel"). Stranou pozornosti nám však zůstala ještě další významná ekologické souvislost. Je jí především skutečnost, že péče o jakýkoliv živočišný druh nemůže být toliko "péčí zbraně", ale především "péčí rukou a péčí rozumu". S tím souvisí to, co zná každý dobrý hospodář - dobré "plemenné stádo" mohu efektivně chovat a rozmnožovat jen v odpovídajících podmínkách. Pro naši krajinu z toho vyplývá další nezanedbatelná souvislost mysliveckých činností - péče o životní prostředí zvěře, výsadba zeleně, ochrana vodních zdrojů, obnova remízů i liniových porostů, likvidace černých skládek, sběr odpadků a mnohé další "ekonomicky nezhodnotitelné" aktivity, které přispívají ke zkvalitnění životního prostředí celé společnosti. Jejich komplexní rozbor a dopad by však přesáhl výrazně rámec i cíle tohoto příspěvku.
Neberme tedy, prosím, naší myslivosti šanci na to, aby svoji roli dokázala plně obhájit také do budoucna a dejme jí k tomu dostatečný prostor. Posloužíme tím nejen sobě, ale především budoucím generacím!
Mgr. Josef DRMOTA,
člen Redakční rady časopisu Myslivost
Zpracování dat...