Časopis Myslivost

A opravdu jsem viděl, výstava sice byla krajinářská z díla tří malířů, ale hlavně jsem se seznámil s výtvarníkem Borisem Noskem a na několika fotografiích viděl ukázky jeho hlavní současné výtvarné vášně - umělecké dekory porcelánu s motivy zvěře. Nedalo se proto nedomluvit si schůzku. A tak po několika týdnech zvoním u dveří bytu ve vcelku nenápadném karlovarském činžáku. Okamžitě po vstupu vás obklopí svět zvířat a zvěře, převážně "flekaté" a "prouhaté", ale o tom až později.
A hned na začátku musím také říci, že život občas dělá pomyslné kruhy, vlastně jsme se vzdáleně znali, já totiž měl poslední rok působení časopisu Myslivost v Zemědělském nakladatelství v Praze na stole poslední vydání Mysliveckého kalendáře, resp. Magazínu pro myslivce a rybáře a Boris Nosek jej tehdy spolu s jinými ilustroval svými pérovkami.

Na výstavě obrazů jsem viděl, že jste výtvarný kumšt podědil po otci. Můžete ale přesto popsat, jak jste se k vlastnímu uměním dostal? A kdy jste začal zpodobňovat zvířata, vždyť otec je krajinář!?
Vystudoval jsem střední odbornou školu výtvarnou na Hollarově náměstí v Praze, kde jsem dostal základy výtvarnictví v celé šíři od grafických technik jako je zinkografie, litografie, serigrafie, fotografie, figurální kresba atd. A tyto umělecké techniky mě oslovily natolik, že jsem se v nich hodně nadstandardně realizoval oproti běžným domácím úkolům. Do čtvrťáku jsem byl jeden z mála, který našemu učiteli panu Čepelákovi přinesl už docela vypracované grafiky. On tak poznal, že se oboru intenzívně a z nadšení věnuji a hlavně ho zaujaly grafiky se zvířaty, kde jsou zvířata zachycena v uvolněném pohybu. Nejen pan profesor, ale i jiní konstatovali, že se konečně našel někdo, kdo se po panu Pospíšilovi a Hanákovi specializuje na zvířecí říši.
Ale přece jen se nedám, vyrůstal jste ve výtvarném prostředí, Váš otec byl výtvarník, ale zvířata se v jeho dílech pokud vím neobjevovala, kde se tedy ve Vás vzal ten vztah ke zvířatům?
Já cítím, že je to prostě přirozeně ve mně, od mládí mám rád zvířata. Doma jsme měli psy, kočky, rybičky, křečky, papoušky, myšky atd. A vedle toho jsem ve svých osmnácti začínal jezdit na koni a procestoval jsem s ním spoustu míst v České republice. Většina lidí se mě ptá, proč zrovna gepard je mým docela stěžejním tématem u několika obrazů a i u porcelánové tvorby. To ale moc logicky vysvětlit nedokážu, jako třeba u koně nebo psa, mám k nim úplně jiný vztah, takový niterní, líbí se mi. Třeba inspirativně se mi lvi nelíbí na tvorbu, ale spíš mě inspirují skrvnitá zvířata jako jsou levharti, gepardi, nebo zase prouhaté zebry a žirafy, jsou mnohem více výrazná na kresbu a dá se s tím technologicky i řemeslně více nakládat. Prostě puntíky, fleky nebo pruhy tvoří takový docela zajímavý kontrastní efekt.
Vím, že u zvěře nebo u zvířat obecně, když se výtvarně zpodobňují, je problém, aby výtvarník správně zachytil ten správný postoj zvířete, zvlášť myslivci jsou na to velmi citliví, aby u zvěře bylo zachyceno, jak se opravdu v přírodě chovají. Kde tuto inspiraci získáváte Vy? Z obrázků? Z videa či filmů?
To je správná otázka. Pramení to z mé diplomové práce a studií na akademii, kde jsem maloval spoustu aktů a dostal jsem do rukou ten správný grif. Takže jsem mohl docela šťastně skloubit několik věcí od zachycení pohybu, různé portréty a hlavně anatomii člověka, kde jsem pochopil a uvědomoval jsem si všechny detaily těla. A takovéto zákonitosti platí i u zvířat. Dá se říci, že to je zkušenost z Národního muzea, zkušenost z vlastních prožitků ze zoologické zahrady, z přímých skic a kreseb tam vytvořených, možná i z prohlížení mnoha knih o zvířatech. Když už jsem zmínil tu zoologickou zahradu, proseděl jsem hodiny a hodiny času u výběhů zvířat, skicoval jsem si pohyby, čekal jsem třeba na dobu krmení, kdy se zdánlivě líní tygři zvedli a dostali výraz opravdových šelem. Častokrát jsem tam sedával, seznámil jsem se s ošetřovateli a ti mne pouštěli i do nepřístupných částí zahrady a já mohl pozorovat zvířata ve zcela přirozených pozicích a v různých výrazech chování. Při delším pozorování si uvědomíte každý sval, každý úpon běhu, pochopíte celou škálu výrazů, poznáte souhru celého těla a dokonalost přírody. Pokud mají na výtvarné práci vypadat zvířata přirozeně, musí divák podvědomě vnímat, že jsou zachycena v přirozeném pohybu, že všechny části těla opravdu tvoří celek tak, jak se v přírodě chovají. A výtvarník má navíc tu možnost, že pro výsledný vjem může některé detaily divákovi zvýraznit. Víte, z hlediska techniky je to třeba jen linka, ale na správném místě ve správném tvaru a kontextu dokáže i obyčejná linka strašně moc.
Zajímalo by mě, která všechna zvířat jste z hlediska druhu živočichů zpodobnil a která vlastně rád z těch našich tuzemských rád malujete?
Za život mě to donutilo z našich českých zvířat malovat snad všechny. Vzhledem ke kresbě těla mám moc rád rysa a nebo třeba jezevce. Moc rád také zpodobňuji ryby, a to hlavně mořské korálové ryby, které mě lákají svojí barevností.
Dobře, tak která z našich českých zvířat rád výtvarně zpracováváte, která se třeba dobře zachycují?
Z našich českých je to kupodivu mezi lidmi asi nejzprofanovanější jelení říje. Mám rád muflony, takovou tu jejich beraní hlavu s rohy pěkně zatočenými, dost členitými. Další je rys, vlci, šakal, ale také dravci, ty jsou takoví vznešení. Nemůžu říct, že bych měl jednoho konkrétního favorita, záleželo i na zakázkách a pokaždé jsem v něčem něco našel, těšilo mě, že výtvarné dílo vždycky svým způsobem gradovalo, vždy jsem se s novým druhem o něj víc zajímal a musel se nad výtvarným zpodobněním zamýšlet.
Pojďme ale k vlastnímu popsání Vašeho výtvarného projevu. Jako laik se tak musím zeptat asi i za mnohé čtenáře. Dá se nějak stručně charakterizovat, co všechno vlastně děláte? Nebo jak jste se to postupně učil?
Stručně bych to charakterizoval asi takto. Byl jsem specialistou na grafiku, stěžejní byl hlubotisk a litografie už od střední školy, zároveň jsem začal dělat strukturální kresby, je to moje oblíbená technika reliéfní kresby, ať už na plátno či papír. Dalším mým zájmem a tvorbou byla a je ilustrace knih, vitráže do interiérů, malba porcelánu. Momentálně je právě malba porcelánu moje nejoblíbenější technika, která skýtá mnoho mých experimentů, hraní i radosti. Nějakou dobu jsem dělal i smalt a šperky.
Vaše díla jsou jedinečné originály. Prodáváte je na výstavách, galeriích nebo nějakým jiným způsobem? A jste schopen udělat na zakázku i jiné než zvířecí motivy?
Na autorských výstavách, galeriích, do komisních prodejů už málo chodím, protože je tam spoustu autorů a ne všechno se vedle sebe snese. Tím, že jsem už po vystudování získal jakousi klientelu lidí, kterým se moje díla se zvířaty líbí, tím jsem si vytvořil určitý okruh zákazníků. Mám mezi myslivci jednoho kamaráda, který mi tiskne už pátým rokem katalogy a prospekty, je to David Čtrnáctý, který má tiskárnu, i z okruhu jeho přátel přicházejí zákazníci.
Vyjde s Vámi rozhovor a když se někomu zalíbí Vaše kresby a obrázky, tak není problém, kdyby si něco objednal na zakázku?
Když to bude zvířecí téma, tak to problém nebude, nerad dělám lokomotivy, autíčka a podobná "nepřírodní" témata. Pokud to ale bude téma, které mě zajímá, tak rád vyhovím.
Ještě se vrátím k otázce, jaký máte tedy obecně vlastně vztah k myslivosti a myslivcům jako občan, výtvarník?
V myslivosti je spousta složitých a zajímavých skutečností, kterým já třeba tak nerozumím, ale myslím si, že tak jako v jiných oborech lidských zájmů, tak i myslivost dělají lidé, kteří přírodě a zvěři hluboce rozumí a pomáhají, ale jsou i lidé, kteří myslivost pojali jako prostředek svého společenského zvýraznění, přitom jim ale schází cit, zkušenost a pokora k přírodě. Takoví lidé přírodě a myslivosti moc nerozumí, jsou neodborníci, kteří škodí renomé té většině svědomitých. Jsem rád, že je tu celá řada nově podpořených vrácených životních zvířecích druhů do lokalit, kde už nebyly, toho jsem si všiml, například zubři v Beskydech, na Šumavě skotský skot a tak dále. Musím uznat, že díky myslivcům, kteří se starají o les a zvěř máme přírodu bohatou a pestrou, to tak je, ale na druhou stranu musíte uznat, že mezi nimi je spousta neprofesionálů, kteří jsou spíše střelci než myslivci. Naštěstí jich je menšina a vcelku musím říct, že mám kladný vztah k myslivosti, mám mezi nimi přátele, známé, vím, že naše příroda myslivce potřebuje a odvádějí ve prospěch zvěře a přírody množství záslužné práce.


Čas při povídání příjemně ubíhal, prohlíželi jsme mnohé desky s návrhy a grafickou tvorbou z minulosti. Čekala nás ale návštěva v porcelánce, kde má Boris Nosek svůj ateliér a kde vdechuje život svým návrhům. Při procházce výrobním provozem a později v ateliéru nad hotovými díly můj hostitel vysvětluje:
Já na rozdíl od klasického porcelánu se snažím o to, aby porcelán byl totálně originální, a tím myslím jak malbou, ať už podglazurovou nebo nadglazurovou, tak ale i tvarem. Při té normální klasické výrobě z klasické stejné formy u porcelánu vyleze třeba 30 nebo 30 000 stejných kusů, podle toho, o jakou formu se jedná, jestli rozmnožovací formu klasickou, prostě průmyslovou nebo třeba umělecký sádrový projekt. Já se ale snažím o to, aby ze základního tvaru vzniklo něco nového, a toho se dociluje prořezáním přežahů. Vytvořím tzv. mezipřežah a do něj si nakreslím kompozici, která mě zaujímá, ať už jsou to tvary připomínající orchideové květy nebo geometrické arabesky, kubistické motivy, cokoliv se dá vymyslet, spojit se sklem, s čímkoliv, ale vždycky se to musí udělat v přežahu, aby pak měl tvar možnost se rozvinout, srážet o oněch 15 % v ostré peci na 1400 °C.
Na vysvětlenou těm čtenářům, kterým se zdá mluva jak z jiné planety. V úplné stručnosti se snad dá popsat, že se při výrobě porcelánu nejprve vytvoří základní tvarová forma, která se vyleje porcelánovou hmotou, která se následně vypálí poprvé v peci při nižší teplotě. Vznikne tak zvaný přežah, na který se mohou nanášet motivy, dekory a dá se s ním jinak pracovat. Pak se nanese glazura, kus jde znovu do pece na vypálení při ještě vyšší teplotě, působením teploty se jednak mění barevnost, jednak v případě prořezání v důsledku smršťování materiálu se výrobek tvarově může i změnit. Na vypálenou glazuru se pak může znovu nanášet barva, zdobení, prostě dělat další výtvarná kouzla. Samozřejmě toto je jen zcela laický a zcela jednoduchý výklad, tak jako jiné obory má výroba porcelánu svá tajemství, grify a letité zkušenosti. Asi ten nejhlavnější princip je v tom, že Boris Nosek vytváří co kus, to originál, na rozdíl od klasického porcelánu, kde jsou všechny kusy tvarově stejné a mnohdy i kvůli obtiskům i dekoraci jednotné.
Hostitel však dále vysvětluje: U mě je to přesně pravý opak, ze začátku jsem dělal stejný tvar, ale aspoň trošičku jinou dekoraci, ale hned mě napadlo, že to takhle dál nechci a už jsem začal prořezávat. Takže tvary jsou totálně odlišné, absolutně původní a už ten tvar, jak ho člením, mně napovídá, jak ho budu dekorovat. Jinak budete dělat geometrii tvarů či šachovnici, jinak dekor s použitím textů a písmenek, podle výtvarného záměru to chce buď celistvější tvar nebo naopak hodně extravagantní. Dekor je přímo úměrný od designu, který je zase daný prořezem. Prořezávám na 850 °C vypálený porcelán tzv. přežah, je to porcelán ještě nenaglazovaný, když se pak porcelán naglazuruje, tak se při vypalování na vyšší teplotu hodně smrští, a proto si nemůžu dovolit proříznout materiál tak, abych se dostal na hranici únosnosti. Ze začátku jsem například trochu s materiálem bojoval a poznával ho a stávalo se mi, že se materiál přitavil k podložce, na které výrobek vjíždí do pece.
Čím své výrobky prořezáváte?
Začínal jsem naivně u lupínkové pilky a pilky na železo, ale to je asi tak 6 - 7 let zpátky. Dnes mám velice dobré vysokofrekvenční frézy, pracuje se s nimi dobře a hlavně rychle. To je důležité proto, protože materiál má paměť, takže se musím při prořezávání dostat do přesného milimetrového bodu, abych ještě mohl počítat, že mi to může třeba dva milimetry pokračovat. Prořez se musí zastavit v jednom bodě, jinak řez může pokračovat prasklinou, kterou i když už jí nevidíte, pak se v peci otevře.
Můžete stručně popsat tedy postup výroby třeba takové umělecké vázy, kterou vidím zde v ateliéru?
Materiál k tvorbě může být částečně neglazovaný, může být pomalovaný čímkoliv, ale rozhodně vždycky je to originál, který není točený, ale litý a pak prořezaný. Na rozdíl od keramiky, která je buď točená na kruhu, nebo modelovaná, porcelán nemůžete modelovat. Největší rozdíl je v tom, že u porcelánu uděláte hliněný základní tvar, na něj se udělá negativní sádrový odlitek, což je vlastně forma, která při sériové výrobě porcelánu slouží k výrobě množství kopií. Do této formy nalijete šliku o konzistenci asi jako krupičná kaše a necháte zavadnout 15, 20 nebo 30 minut, podle tvaru, zkušenosti, konzistence vlastní šliky. S tím dále nakládáme, pokračujeme ať už prořezem nebo glazurou nebo malbou. U vázy se například nalije základní tvar, budeme mu říkat třeba umyvadlo. A na něj si už zakreslím nějaký tvar, o kterém přemýšlím dál, jak by mohl vypadat. Místa prořežu, zabrousím všechny tvary, pak přichází dekorování, například to co zde vidíte, to je dělané voskem, matné místa voskem a strukturální dotlakem - to je speciální medovitá látka, která když vyschne, tak tvoří izolant oproti glazuře, ale někde to proroste a tak vytvoří strukturální prvky. V peci pak na některých místech vyhoří vosk a odpadává glazura. To je takový můj jeden z oblíbených postupů, který vím, jak na něj a svým způsobem je pro mě typický, že se vytváří reliéf díky nižší a vyšší glazuře. Tak vznikne dekor, kde jakoby flekatá gepardí srst dostává třetí rozměr právě zahloubením povrchu na některých místech. Jako každá tvorba má i toto svá úskalí, musíte mít vosk horký, který rychle schne na štětci, rychle se vsáká, nemůžete dělat dlouhé rovné čáry, když kápnete vedle, tak dělá fantastické dolíky, které už nikdy nevyškrábete. Takže taková tvorba je tak trochu na hlavu, jak si s tím člověk zahrává. Vždycky to je překvapení, do jaké míry "vybyde", jak velká je tloušťka střepu a v tu ránu musím hodně odhadovat, a je to velké riziko, kam až si můžu dovolit materiál prořezat, čím je tenčí, tím víc se mi to zavře.
Z hlediska barevného pojetí je to také alchymie, každá barva se při vypalování chová jinak, používám rozličné typy solí, perleťové barvy, zelené povrchové barvy typu metalíza, díla se samozřejmě dají zdobit zlacením. Je to prostě nekonečné množství variant a postupů a čím více se takovým dílem zabývám, tím více pronikám do tajemností kombinace barev, tvarů a materiálů. Například jen málokomu na světě se podaří spojit do jednoho výrobku porcelán a sklo.

Ateliérem by se dalo procházet dlouho a dlouho, nemá cenu asi popisovat všechny detaily výroby, nakonec vždyť i to je jistým "know how" každého výtvarníka. Chtěl jsem hlavně představit Borise Noska jako výtvarníka, v jehož díle tvoří zvěř a zvířata podstatnou část inspirace a nebojí se použít zvířecí motivy mnohdy netradiční formou na ne zcela běžné materiály. Jeho díla si můžete prohlédnout, případně koupit, na autorských výstavách, například hned začátkem prosince bude svá díla s motivem ryb vystavovat v Praze na výstavě Nejen o vodě společně s díly Jana Antonína Pacáka. A pro čtenáře Myslivosti mám pak snad pozitivní zprávu, že jsme se s Borisem Noskem předběžně domluvili, že by některá autorská díla s motivy zvěře poskytl i k prodeji v naší prodejně v Jungmannově ulici.