Časopis Myslivost

To byl teprve začátek dlouhé a namáhavé cesty ve prospěch přírody a nejrůznějších živočichů. Prolog v podobě prvních zkušeností už mělo pracoviště ochrany přírody muzea za sebou - koncem roku 1974 to byl první zachráněný živočich, o rok později 14 do péče převzatých jedinců, následujícího roku 36 a v roce 1977 již 64 chovanců, vesměs dravců a sov. Prudce narůstající počet převzatých živočichů byl už v provizorních podmínkách obtížně zvládnutelný a ani vyřizování jednotlivých výjimek pro držení chráněných živočichů nebylo jednoduché.
Toho roku se uskutečnila v Davli u Prahy celostátní konference "Dravci 77". Využil jsem proto příležitosti a vystoupil s referátem, v němž jsem zhodnotil dosavadní výsledky a upozornil na právně i prakticky nedořešenou otázku týkající se péče o poškozené živočichy a jejich návratu do přírody, příp. jejich dalšího možného využití. Upozornil jsem současně na skutečnost, že již nelze vystačit s dosavadní praxí, kdy se poškozených jedinců ujímali jednotliví nadšenci z řad myslivců, sokolníků, ornitologů či ochránců přírody, často bez potřebného zázemí a mnohdy i bez základních vědomostí a potřebné praxe. Upozornil jsem na naléhavou potřebu vybudování specializovaného zařízení, profesionální stanice pro záchranu živočichů, které by se fundovanými pracovníky zabývalo výše uvedenou problematikou.
Většina přítomných přivítala tuto iniciativu, část účastníků však vznesla pochybnosti, zda budou do přírody navracení živočichové plnohodnotní, příp. zda nebudou v přírodních populacích působit rušivě. Jejich obavy se naštěstí v průběhu dlouhé praxe nepotvrdily. Nutno také konstatovat, že v následujících letech tito odpůrci záchrany handicapovaných živočichů vesměs změnili názor a přiznali opodstatnění této činnosti jak ze zoologického, tak z osvětového, výchovného a především z etického hlediska.
Následovalo další martyrium, tj. vyhledání vhodného a dostupného pozemku (proběhlo celkem sedm výběrů staveniště, přičemž téměř všechna místa byla z nejrůznějších důvodů zamítnuta). Volba padla na pozemky u bývalé fary, resp. loveckého zámečku v Bartošovicích na Moravě, v té době depozitářů muzea. Výhodou této volby bylo dostatek prostoru pro výstavbu s dostatečně velkou rezervou (v budoucnu byla tato výhoda vícekrát kvitována s povděkem), klidné místo, možnost vybudování potřebného zázemí a další, jistou nevýhodou pak bylo poněkud komplikované spojení veřejnou dopravou. Celková plocha byla v počátcích budování stanice necelý 1 ha, později byla rozšířena na asi 2 ha. Po nezbytných terénních úpravách byl na většině plochy v letech 1978 - 79 založen sad mizejících odrůd ovocných dřevin Kravařska, tj. oblasti, do níž Bartošovice na Moravě náleží.
Velkým problémem bylo získání potřebných finančních prostředků na výstavbu. To se podařilo zařazením do "akce Z", v té době v podstatě jediným možným způsobem realizace této myšlenky. Oficiálně tak stavba mohla v roce 1981 začít. Tehdy už ale probíhaly přípravné práce a pozemky byly částečně využívány k provizornímu umístění některých chovanců. V péči o další chovance stále ještě pomáhali v provizorních podmínkách především členové Sokolnického střediska Nový Jičín. Stavba byla zajišťována muzeem a jeho pracovníky, podílelo se však na ní při nejrůznějších brigádách množství příznivců - členů mysliveckých sdružení, ochranářských organizací, Sokolnického střediska Nový Jičín (ti odpracovali na výstavbě dokonce více než 3000 hodin!), pracovníků tehdejšího KSSPPOP v Ostravě, škol atd. Brigády na výstavbě stanice byly zařazeny do povinností v kurzu adeptů myslivosti, což bylo zvlášť výchovné pro nastávající myslivce.
Vlastní stavba z dnešního pohledu "staré části" stanice byla náročná. Základy a kanalizace se budovaly v tekutých píscích. Pokud se hned po výkopu základy nezabetonovaly, druhý den už byly výkopy zcela zanesené a mohlo se začít znovu. Původní část stanice tvořilo 6 tzv. malých komor (rozměry 3 x 3 x 3 m), 8 tzv. velkých komor (rozměry 3 - 5 x 5 x 4 m) a tzv. zahradní domek se základnou 8 x 3 m, kde byla zřízena přípravna krmení a místnost s mrazícími pulty na uskladnění krmiva pro masožravce. Tyto stabilní dřevěné objekty doplňovala ještě karanténa a mobilní zařízení k venkovnímu umístění ptáků, přístřešky tvaru A. Hned v samém začátku byl zaveden chov králíků a morčat na krmení pro dravce.
Do plného provozu byla stanice slavnostně uvedena 28. října 1983, a to s názvem odpovídajícím převládajícímu složení chovanců - "Stanice pro záchranu dravců a sov". Současně s otevřením stanice se konal seminář věnovaný záchraně poškozených živočichů a starých a krajových odrůd ovocných dřevin. Tím však práce na budování stanice zdaleka nekončily. Následovala rekonstrukce a adaptace hospodářské budovy, tj. zbytku původního komplexu stájí, chlévů, stodol a dalších hospodářských stavení náležících k zámečku. Zde vznikla pracovna, ošetřovna, sociální zázemí, garáž a dílna, podkroví bylo upraveno k chovu laboratorních zvířat, na zimování ježků a k léčení vážně poraněných pacientů. Později, v roce 1997 bylo podkroví upraveno i pro Centrum CITES, tj. k držení exotů a dalších živočichů zabavených na hraničních přechodech a na celnicích.
Vzhledem ke stále narůstajícímu počtu živočichů přebíraných do péče v té době z nejrůznějších částí celé ČR,nastávaly v současném zařízení postupně prostorové problémy. To i přes skutečnost, že od roku 1983 vznikaly postupně na dalších místech Čech a Moravy, resp. bývalého Československa nové stanice pro záchranu živočichů a že již existovala specializovaná odchovna dravců v Milovicích u Kyjova. Proto byla bartošovická stanice doplněna o seník s vypouštěcí klecí, menší objekt pro chov vodního ptactva, stáje pro umístění větších savců, domek pro chov králíků a morčat a doplněna byla i další mobilní zařízení.
Při rozsáhlé reorganizaci státní správy v polovině roku 1990 došlo k první zásadní organizační změně. Pracoviště státní ochrany přírody bylo včetně stanice přesunuto z muzea pod vznikající referát životního prostředí okresního úřadu. Při této příležitosti změnila stanice na krátkou dobu svůj název na "Stanice pro záchranu genofondu". V krátké době následovala jednání o dalším osudu stanice, totiž o jejím dalším organizačním začlenění. Ze tří navrhovaných variant byla vybrána delimitace pod nevládní ekologickou organizaci, a tak k 1. lednu 1992 přešla stanice pod základní organizaci Českého svazu ochránců přírody Nový Jičín. A opět došlo ke změně názvu na srozumitelnější a výstižnější název "Stanice pro záchranu živočichů".
Krátce poté se stanice rozrostla o další komplex zařízení - tzv. nové komory, kde je rozlétávací prostor o velikosti 10 x 15 m a 7 komor vesměs 5 x 10 m s výškou 5,5 m. Tyto komory jsou konstruovány tak, aby vyhovovaly chovu velkých dravců a sov, orlů, výrů, supů atp. Pak byl postaven pás malých komor určených především pro držení trvale těžce poškozených jedinců a pro chov malých sov, např. sýčků obecných, tzv. útulek. Na něj navazovaly klece pro chov koroptví polních. Výstavba v areálu stanice prozatím skončila stavbou venkovních výběhů pro ovce Valašky a exkurzního zařízení s trvalou ukázkou vybraných druhů ptáků. Následně byla pozornost soustředěna na rekonstrukci uvolněného zámečku. Zde vznikly pracovny, středisko ekologické výchovy s expozicí věnovanou CHKO Poodří, menší ubytovací kapacita, konferenční sál atd. V dnešní době disponuje stanice přibližně 60 komorami a klecemi pro běžnou péči o převzaté živočichy a pro reprodukční chov vybraných druhů určených k repatriaci. K tomu přináleží ještě karanténní a mobilní zařízení a drobné doplňky.
Také spektrum živočichů převzatých do péče se s postupem času poněkud měnilo. Z počátku se jednalo téměř výhradně o dravce a sovy. Nejčastěji byly do péče přebírány poštolky obecné (Falco tinnunculus) a káně lesní a rousné (Buteo buteo a Buteo lagopus) včetně jednoho zřejmě křížence (Buteo buteo x B. lagopus), dále jestřábi lesní (Accipiter gentilis), krahujci obecní (Accipiter nisus), motáci pochopi (Circus aeruginosus) a včelojedi lesní (Pernis apivorus), ze sov pak puštíci obecní (Strix aluco), kalousi ušatí (Asio otus) a pustovky (Asio flammeus), ojediněle se objevil výr velký (Bubo bubo) nebo sýček obecný (Athene noctua), postupně se objevovali ve stále větším počtu i jiní ptáci a pak i savci. Byli to brodiví a vrubozobí - čápi bílí a černí (Ciconia ciconia a C. nigra), volavky popelavé (Ardea cinerea), bukač velký (Botaurus stellaris), labutě velké (Cygnus olor) a kachny divoké (Anas platyrhynchos) a další. Přicházeli ale také drobní ptáci - pěvci, srostloprstí, šplhavci a poměrně často svišťouni zastoupení rorýsy obecnými (Apus apus) (Otáhal I., 1998). Ze savců byla mezi prvními přebírána srnčata (Capreolus capreolus), mláďata zajíců (Lepus europaeus), kuny skalní a lesní (Martes foina a M. martes), lasičky (Mustela nivalis), netopýři (Myotis sp.), dvě osiřelá mláďata rysa ostrovida (Lynx lynx) a ke konci podzimu každoročně velký počet ježků nedosahujících potřebné hmotnosti pro přezimování. Ti se zde objevují v obou našich druzích, západní i východní (Erinaceus europaeus i E. concolor), ale i jejich evidentních kříženců (Erinaceus europaeus x E. concolor). Objevovali se i živočichové velmi vzácní a mimořádní, např. sokol stěhovavý (Falco peregrinus), orli skalní Aquila chrysaëtos), orel volavý (A.clanga) a křiklavý (A.pomarina) nebo sup bělohlavý (Gyps fulvus). Přicházeli i plazi a obojživelníci a od roku 1997 po zřízení Centra CITES i velké množství papoušků a dalších exotů pašovaných v nelidských podmínkách.
Péče se tak z počáteční poměrně jednoduché a uniformní záležitosti stávala stále pestřejší a náročnější. Počet ročně přijímaných živočichů se ustálil na 800 až 900 ks, nejvyšší počet za rok převzatých chovanců dosáhl až tisícovky. Zajímavé je i druhové složení. Za dobu existence stanice bylo přijato již 193 druhů živočichů ve 4 třídách - ptáci ve 153 druzích, savci ve 30 druzích, plazi v 8 a obojživelníci ve 2 druzích, to vše mimo zabavených exotů. Přitom se sběrná oblast v souvislosti se vznikem dalších zařízení pro záchranu živočichů omezila na značnou část Moravy a Slezsko.
Měnily se postupem času i důvody převzetí do péče, handicapy či druh poškození. V počátcích činnosti převažovali jednoznačně živočichové odebraní z nelegálního držení, následovalo velké množství ptáků zraněných na trasách elektrického vedení popálením elektrickým výbojem nebo po nárazu do drátů, zranění způsobená při střetu s dopravními prostředky, postřelení atd. Po rozsáhlých povodních v roce 1997 byla přijata řada živočichů prokazatelně v souvislosti s touto živelnou pohromou. Od konce 90. let bylo zachraňováno velké množství labutí a dalších vodních ptáků znečištěných po usednutí na hladinu lagun s ropnými odpady podniku Diamo v Ostravě. Tuhé mrazy a vysoká sněhová pokrývka přinášely s sebou zase ptáky vysílené dlouhým hladověním anebo omrzlé, např. volavky popelavé (Ardea cinerea) nebo ledňáčky říční (Alcedo atthis).
Počet do přírody navrácených živočichů se dlouhodobě pohybuje nad polovinou (asi 55 %), rozdíly jsou však jak u jednotlivých skupin živočichů (např. u brodivých až 80 % úspěšnosti), tak u různých handicapů. K vůbec nejtěžším a nejhůře léčitelným úrazům patří poranění elektrickým výbojem na sloupech elektrického vedení VN 22 - 35 kV (dlouhodobě asi jen 5 % úspěšnost), nebo zranění způsobená dopravními prostředky - auty, vlaky, motocykly, zemědělskými stroji a další technikou či dokonce i letadlem. Někteří chovanci se do péče stanice dostávají zcela běžným a každoročně se opakujícím způsobem (např. nálezy mláďat, která předčasně opustila hnízdo), u jiných se jedná až o kuriózní případy zasluhující samostatné literární zpracování - např. mládě výra velkého (Bubo bubo), které vyrostlo v malé kleci pro papoušky prakticky bez pohybu a téměř bez peří a které bylo nutno z klece vystříhat, postřelený orel skalní (Aquila chrysaëtos) s dramatickou soudní dohrou, sokol stěhovavý (Falco peregrinus) zachráněný po nárazu do drátů elektrického vedení dětmi atd.. Lze bez nadsázky říci, že co chovanec, to dramatický osud. Bohužel, v drtivé většině přímo nebo neúmyslně způsobený člověkem a jeho činností - to je závazek, který se nám těžko kdy podaří přírodě splatit.
V průběhu činnosti se ukázalo, že stanice má co nabídnout i v oblasti výzkumu. Po řadu let řešila vybrané úkoly rezortního a státního výzkumu v péči o životní prostředí a některé z výstupů se staly již běžnou součástí praxe v péči o poškozené živočichy. Také vypracování návrhu na vytvoření sítě zařízení pro záchranu živočichů v ČR bylo jedním z výzkumných výstupů - dnes má tato fungující síť stabilně kolem 30 stanic pracujících vesměs na velmi dobré úrovni, i když navrhovaný model se úplně v předkládané podobě nezrealizoval. Jedním z řešených úkolů byla např. problematika záchrany mláďat adopcí, zpětnou adopcí, chování mláďat i adoptivních rodičů při vnitrodruhové i mezidruhové adopci apod. Opakovaně bylo zkoumáno napadení chovanců endoparazity a léčení parazitóz i dalších onemocnění bakteriálními a dalšími chorobami. Řešena byla problematika návratu vyléčených a k vypuštění připravených jedinců do přírody včetně jejich následného monitoringu pomocí různých typů značení.
Značná část výzkumu byla věnována repatriaci některých vzácných a ohrožených živočichů. Jednalo se zejména o dlouhodobé vypouštění mláďat rarohů velkých (Falco cherrug) v návaznosti na program záchrany těchto sokolovitých ptáků v ČR, spoluúčast na programu posílení populace koroptví polních (Perdix perdix) v okrese Nový Jičín, Záchranný program sov pálených (Tyto alba) a sýčků obecných (Athene noctua), krátkodobé posílení a stabilizaci populace kvakotů nočních (Nycticorax nycticorax) nebo sokolů stěhovavých (Falco peregrinus). V současné době řeší stanice projekt Návrat orla skalního (Aquila chrysaëtos) do Moravskoslezských Beskyd. Také v některých z těchto programů bylo dosaženo velmi zajímavých výsledků. Tak např. sovy pálené (Tyto alba) dlouhodobě hnízdily na území okresu Nový Jičín pouze na jednom jediném hnízdě a po řadu let přitom nebylo zjištěno hnízdění žádné. V současné době je počet evidovaných hnízd těchto vzácných sov vyšší než třicet. Nejedná se jen o vlastní odchov a následné vypouštění mláďat připravených pro život v přírodě, ale také o vytváření nových bezpečných hnízdních příležitostí - budek a o značení vypouštěných jedinců pro následující sledování.
V pětiletých odstupech byla odborná veřejnost informována o výsledcích činnosti stanice na konferencích spolupořádaných s Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR (dříve Státní, resp. Český ústav ochrany přírody a krajiny). Z těchto konferencí byly vydány sborníky obsahující referáty se širokou škálou řešených problémů týkajících se ochrany a záchrany volně žijících živočichů - taxonů i jedinců, vč. záchranných chovů a repatriací. Využíváno bylo k podávání informací i konferencí a seminářů pořádaných jinými subjekty s cílem poskytovat průběžně co nejucelenější výsledky práce stanice co nejširšímu okruhu odborníků. Pro laickou veřejnost pak byly poskytovány články, zprávy, informace a reportáže v nejrůznějších mediích a nabídnuta byla také řada besed a přednášek o problematice záchrany volně žijících živočichů. Všeobecná informovanost také přinesla své ovoce v obrovském nárůstu živočichů do péče přijímaných a zachraňovaných v rámci celé ČR.
V současné době je značná část práce stanice zaměřena na výchovné působení na veřejnost a zvláště na děti a na práci s veřejností. Jsou vypracovány výchovné programy a velká pozornost je věnována rovněž medializaci práce stanice v běžném i odborném tisku, rozhlase i v televizi. Z těchto důvodů byl také název stanice znovu pozměněn a obsahově rozšířen. Celá adresa nyní zní : ZO 70 / 02 ČSOP Nový Jičín, Stanice záchrany živočichů a centrum ekologické výchovy v Bartošovicích na Moravě. Pro úplnost dodávám i telefonický kontakt - 556 758 675.
V rámci republiky si stanice i nadále udržuje mimořádné postavení v tzv. Národní síti stanic zaštiťované ČSOP - byla a zůstane prvním a nejstarším zařízením tohoto druhu v ČR a jedním z nejstarších v Evropě. Svým rozsahem zařízení zatím zůstává největší a prvenství si udržuje i rozsahem a mnohdy průkopnickými metodami své práce. Je tedy možno závěrem konstatovat, že si stanice v Bartošovicích i přes změněnou strukturu a obsah práce při současném odklonu od výzkumu a kladení většího důrazu na výchovu a popularizaci činnosti udržela svůj standard a v rostoucí konkurenci obhájila svou výjimečnost.