Prosinec / 2008
Železniční doprava, závažný činitel při usmrcování volně žijících živočichů
Myslivost 12/2008, str. 39 Ing. Luděk KRÁLÍČEK
O vážném vlivu silniční dopravy na volně žijící živočich již bylo napsáno mnoho. Televizní zpravodajství věnují této problematice nemalou pozornost, zvláště dojde-li k úmrtí člověka při střetu s větší spárkatou zvěří. Po letech nečinnosti začínají naše dálnice lemovat ochranné ploty, projektují se migrační koridory přes dálnice, budují se přechody a nadchody pro zvěř. Zcela v pozadí zájmu ale zůstává problematika střetů zvěře na železnici. Proč je tomu tak, má několik odůvodnění.
Vlak zvěř na kolejích zabíjí bez ztrát na lidských životech. Železniční doprava je vnímána environmentalisty jako zcela ekologická a jedním z bodů environmentálního desatera je preferovat železnici před automobilovou dopravou. Myslivecká sdružení, kterých se ztráty na železnici týkají, si většinou informace o ztrátách na zvěři nechávají pro sebe a nesnaží se prezentovat svoje poznatky alespoň na regionální úrovni. Železničářům se neděje nějaká výrazná škoda a někteří z nich si zvěřinou dokonce vylepšují jídelníček.
Místa, kde ke střetům dochází, jsou myslivcům většinou důvěrně známá. Většinou se jedná o místa, kde konfigurace terénu a skladba lesních a zemědělských kultur vytváří z pohledu zvěře místa, kde se mohou dobře krýt a železniční trať přecházet bezpečně. Je to ale přesně naopak, v těchto místech s malou viditelností strojvůdce uvidí zvěř až na poslední chvíli a i kdyby chtěl reagovat, několikatunový kolos nemůže účinně zastavit.
Jestliže si myslivecký hospodář vezme do ruky kalkulačku, velmi rychle si spočítá, zda se mu vyplatí ponechat věci tak, jak jsou, nebo začít pro ochranu zvěře něco dělat. Vzhledem k tomu, že těžko bude myslivecké sdružení budovat nákladné ploty, na které je navíc nutno zajistit souhlas všech vlastníků pozemků a stavební povolení, zbývá jediná, sice ne stoprocentní, metoda a to je aplikace pachových repelentů známých při ochraně zemědělských a lesních kultur. Při správné aplikaci se ztráty na zvěři dají snížit až o devadesát procent.
Byrokraticky zdatná myslivecká sdružení mohou požádat orgán státní správy přírody, aby učinil opatření k prevenci předcházení střetů s volně žijícími živočichy, zvláště jestliže v místě častých střetů dochází i k usmrcování volně žijících živočichů se statutem ohroženého, silně ohroženého nebo kriticky ohroženého druhu.
Podíváme-li se do zahraničí, zjistíme, že ve vyspělých zemích západní Evropy věnují prevenci střetů vlaků s volně žijícími živočichy stejnou prioritu jako při budování a ochraně dálnic a dalších rychlostních komunikací. Je zcela jasné, že při střetu vysokorychlostních rychlíkových souprav by při střetech zvláště s většími savci bezesporu docházelo ke značných škodám. Fragmentace krajiny je následně řešena budováním podchodů a nadchodů pro volně žijící živočichy. Zcela jedinečným způsobem pojali tuto problematiku v Polsku. S ohledem na fragmentaci začali aplikovat stacionární plašiče vydávající zvuky strádající zvěře před příjezdem vlaku, toto opatření má velkou účinnost, nicméně je také nesmírně nákladné.
Na závěr tohoto příspěvku bych si dovolil požádat čtenáře časopisu Myslivost o zaslání obrazové dokumentace na téma srážky zvěře s dopravními prostředky na moji mailovou adresu: ludek.kralicek@cmmj.cz, dokumentace bude použita při připomínkových řízeních na toto téma.
Ing. Luděk KRÁLÍČEK
sekretariát ČMMJ