Říjen / 2008
24 hodin v lesní „samoobsluze“
Myslivost 10/2008, str. 62 Text a snímky Jan RYS
Babí léto přináší do listnatého lesa už závan podzimu; hlavně ale štědrý čas hojnosti žíru skoro pro všechny jeho srstnaté i pernaté obyvatele. Člověka zase obdaruje zvláštní vábivou vůní hub a půvabem rozkoše z jejich sběru. Ztemnělé prostředí zeleného příšeří se začíná prosvětlovat a pozvolna si obléká či krášlí háv podle druhu dřevin, do celé pestré škály teplých odstínů barev. Les bez nadsázky v tu dobu otevře pro všechny domorodé hladovce nevšední bezplatnou „samoobsluhu“ potravy.
V dubinách, bučinách a lískovém podrostu dozrávají semena stromů a začínají při sebemenším zavanutí větru spadávat na zem. Na ty první totálně zralé, zakutálené mezi lesní padanku už netrpělivě čeká armáda drobných okatých nenasytů - hlodavců. Potřebují je nejen pro svou mohutnou výživnost (tuků, škrobů a bílkovin), ale také pro lehce dostupnou kvantitu. Vydatná potrava je pro ně v podzimu vždy důležitá, protože potřebují načerpat hodně sil a založit si silnou podkožní vrstvu pro dobrou kondici - na celé zimní období. Navíc si musí drobní hlodavci podle vrozeného zvyku nastřádat pro hladové zimní časy zásoby potravy. Zřizují si skrýše v různých dutinách pařezů či stromů, nebo třeba jen v zemi a v nich si uschovávají hromádky žaludů, bukvic a oříšků. V zimě pak ponejvíce čichem je vyhledávají a na nich přežívají.
Nejznámějším konzumentem v lesní "samoobsluze" je čiperná opička našich lesů, veverka obecná. Bývá velice přizpůsobivá k nestálé úrodě semen v lese a umí se za ní stěhovat i na značné vzdálenosti od rodiště. Přestože je proslulou obyvatelkou korun stromů po celý život, když dozrají oříšky, žaludy a bukvice sestupuje často na zem. Ví, že jen tam se nacházejí dokonale zralé spadlé plody. Veverka ve své podstatě bývá stále velký jedlík, nejednou si proto když tu najde houbu, nebo drobného živočicha, tím doplní svůj jídelníček. Aby byla ve stále dobré kondici, musí si nahledat den co den potravy váhově tolik, aby činila alespoň šestinu hmotnosti jejího těla; což bývá 50 - 60 g. V čase lesní úrody semen a oříšků si veverky starostlivě a shánčlivě zakládají porůznu jejich zásobu na zimu. Mají spíže mezi kořeny stromů, obvykleji však zastrkávají semena do jejich různých škvír a dutin. Velmi dobrým čichem je pak v době nouze vyhledávají a živí se jimi. Při své pátrací činnosti za potravou musí být veverky vždy velmi obezřetné a stále dbát na svou bezpečnost, protože se na jejich lov specializuje dost bystrozrakých predátorů. Nejúspěšnějším z nich bývá záludný jestřáb lesní.
Bezpochyby největšími nedočkavci na dozrávání lesních semen jsou norníci rudí; hrabošovití hlodavci. V lese bývají skoro všude dost početní; pozorný návštěvník může nejednou zahlédnout červeně rezatý hřbet některého, jak slídí po potravě v buřeni. Lesníci je nenávidí a častují těmi nejhoršími jmény, hlavně při vyšší početnosti. Nesmírně jim škodí na mladých porostech ohryzem kůry, jehlic i pupenů. Dokáží se při takové činnosti šplhat až do výšky několika metrů. Norníci mají v lese vybudovanou dokonalou spleť nor vzájemně propojených s mnoha východy téměř v každém listnatém či smíšeném porostu, ba i menším háječku. V době hojnosti padání semen ze stromů si ve svém podzemním království rozšiřují chodby a zanášejí do nich žaludy nebo bukvice; žír na zimu. Bývají při tom pilní a je-li úroda bohatá, daří se jim nashromáždit dost velké zásoby. Tehdy se pak i pod sněhem v zimě zdárně rozmnožují. Sklízecí aktivita norníků probíhá jak ve dne tak i v noci. Nejsou při ní ani mnoho ostražití a hlučně šustí v lesní padance; samozřejmě k potěše kun lesních a za tmy sov. Na norníky se zaměřují zejména puštíci obecní a zdárně. Ale populaci těchto hrabošů mnoho neuškodí, jejich samičky jsou velice plodné. Mívají do roka několik vrhů mláďat a nezřídka i s osmi přírůstky.
Lesní "samoobsluhu" zdatně s norníky užívají také lesní myši; jak jim dodnes říkají dřevaři. Čiperové s nápadnýma korálkově černolesklýma očima se však správně jmenují myšice lesní. Člověk je málokdy na jejich toulkách za potravou zahlédne, protože se na ně vydávají teprve hodinu nebo dvě po setmění. Při slídění mají svérázný zvyk, provádějí ho většinou v rychlém běhu, prokládaném dlouhými skoky až metrové délky. Nepřátelům puštíkovi nebo kuně tím velmi ztěžují jejich ulovení a mnohokrát jim myšice uniká. Když se stane, že některou zachytí jen za ocas, i tím je zachráněna. Má ho vybavený zvláštní vlastností. Velmi snadno se z něho stahuje kůžička. Obnažený kus ocasu ji pak bez problémů velmi brzy zaschne a ulomí se. Nezřídka si ho radši sama odkousne. Myšice lesní se živí semeny lesních stromů a rostlin, ráda si ale také pochutná na slimákovi a broukovi. K úkrytu si staví z trávy a listí hnízda mezi kořeny stromů nebo v jejich dutinách. Mnohé z nich si v čase úrody lesních semen mění na zásobárny potravy pro zimní období. V něm je stále aktivní, jen když uhodí opravdu tuhé mrazy, upadá krátkodobě do stavu jakési ztrnulosti. Mnohé z myšic se naučily docela spolehlivě přežívat dlouhý zimní nečas také u krmelců lesní zvěře. V noci se zde přiživují v korýtkách na žaludech a kaštanech, které sem zakládají myslivci pro zvěř.