Lov a vábení jelena sika
Myslivost 10/2008, str. 30 © Dr.Ing.Jiří HANÁK
Velká většina myslivců bude se mnou jistě souhlasit, že k nejnapínavějším a současně k nejnáročnějším způsobům lovu je lov vábením, kde musí lovec zkombinovat několik umění. Kdo chce úspěšně vábit, musí znát správná místa spádů a stávanišť zvěře v době říje, musí ovládat umění krytu, poznání dobrého větru, způsoby chování zvěře a v neposlední a hlavní řadě musí dokonale umět napodobit hlas zvěře.
Vábení zvěře patřívalo k základním požadovaným dovednostem mysliveckých adeptů, bez jehož zvládnutí se nemohl stát myslivcem. Umění přivábit zvěř bylo obyčejnými obyvateli velice obdivováno a myslivcům byla pro toto umění přisuzována kouzelná moc, jak je o myslivcích napsáno v jednom historickém letopise: "..že zvěř všelikou přivolati umí a také umí udělati, že ho jako začarovaná následovat musí..".
Královskou disciplínou ve vábení zvěře je bezesporu lov jelena lesního, kde napodobení správného hlasu je největším uměním vyžadující dlouhou praxi a odposlouchávání hlasů v honitbách s jelení zvěří a současně s vrozeným hudebním sluchem a schopností dokonale odposlechnout a nakonec napodobit všechny varianty a nuance jeleního troubení. A to je dáno skutečně jen několika vyvoleným.
Jednodušší, a podle mého názoru nejzábavnější, je vábení srnčí zvěře. Při dodržení několika zásad není vábení srnčí zvěře příliš náročné. K vábení srnčí zvěře je důležitý výběr stanoviště v dokonalém krytu podle zásady, že důležitější je nebýt viděn než dokonale vidět, ale být snadno odhalen, neboť srnec na místo, odkud slyší vábivý zvuk, velmi bedlivě prozkoumává a pozoruje.
K vábení srnců se prodává řada vábniček z nichž některé jsou lepší, jiné horší nebo lze úspěšně vábit na list trávy nebo jiný podobný materiál. Osobně mám nejlepší výsledky s lístkem trávy nebo papíru a z prodávaných vábniček jsem nakonec zůstal u vábniček Turvab, kterou jsou nejvěrnější přirozenému hlasu. K samotnému vábení bylo napsáno mnoho rad a doporučení. U vábení srnců platí jedna zákonitost, že žádné doporučení k výšce, síle a frekvenci vábení neplatí obecně, na každém místě, za všech okolností a vždy, protože každý srnec, podle svého věku a zkušeností a dokonce v jiném období říje, jiném počasí, či dokonce v jinou denní dobu reaguje pokaždé jinak. Někdy je třeba vábit tiše a opatrně s velkými přestávkami, jindy srnec reaguje až na silný pískot podobný vřískotu srny při pokládání a nebo až na signály opakované velmi často a dlouho. Od jednoho starého praktika jsem se naučil dokonce vábničky střídat s různou výškou vyladění až srnec uslyší "ten svůj hlas", na který zareaguje.
V souvislosti s územním rozšiřováním jelena siky se tato zvěř stala lovecky velmi atraktivní. Tato elegantní a krásná zvěř se loví velmi obtížně, protože je extrémně obezřetná a opatrná, navíc vybavená skvělými čivy. Jelen příliš šancí nedává, protože paši bere téměř v chodu a je neustále v pohybu. Sika velmi dobře vidí a zaznamená sebemenší pohyb a je to snad jediná zvěř, která když vytahuje na paseku nebo louku, "kontroluje" i horní patra vegetace na okrajích a jestliže na posedu nejsme dobře kryti nebo kazatelna je průhledná napříč, potom ji i malý pohyb, například zdvižení dalekohledu, zrazuje. Někdy sika zrazeně reaguje už jen na spatřenou siluetu lovce na nekrytém posedu.
Siku nelze našoulat jako jinou zvěř. Je to dáno jednak její nestabilností v místě paše, a jednak tím, že na rozdíl od srnčí zvěře, která se většinou zdržuje u okraje porostů, sika odchází velmi rychle doprostřed louky nebo pole do bezpečné vzdálenosti od zarostlých míst, kde by se mohlo skrývat nebezpečí v podobě lovce. Navíc má výjimečný postřeh a jak již bylo řečeno, zaznamená i sebemenší pohyb, člověka navětří na velkou vzdálenost a někdy jen instinktivně vycítí jeho přítomnost. Je zvěří velmi inteligentní a vodící laně si dobře pamatují místa, odkud bylo na skupinu vystřeleno a těmto místům se dlouho vyhýbají a dokonce stávaniště, kde je sičí zvěř vystavena silnému loveckému tlaku, raději opouští.
Na druhou stranu je sika zvěří velmi zvědavou. Jevy, které ji na první popud zcela nezradí, zvědavě zkoumá a pozoruje a v chodu ji lze spolehlivě zastavit silným hvizdem. Při nejistotě zcela komicky "tancuje" tím, jak vyskakuje do výšky na místě současně všemi čtyřmi běhy. To jsou vzácné okamžiky pro pohotového lovce k výstřelu.
K lovu jelena je vhodné období říje zvěře v první polovině října. V této době jsou jeleni v pohybu celý den a někdy je úspěšný lov jen otázkou trpělivosti především ranního sezení na čekané do pozdních dopoledních hodin. Chybou nezkušených lovců bývá předčasný odchod ze zvoleného místa čekání. Ranní čekaná v tomto období by neměla končit nikdy před desátou hodinou a v době říje lze lovit na čekané na vhodných místech, především ve starších přehledných lesních porostech, po celý den, protože hledající jeleni po celý den křižují regionem v obvyklých stávaništích laní.
Čím vábit?
V poslední době se začaly rozšiřovat vábničky napodobující troubení a pískání říjného jelena sika. Některé byly přivezeny ze zahraničí, jiné jsou domácí "samodělky" z různých dětských píšťalek a objevily se také komerčně vyráběné od místních výrobců. Vzhledem k tomu, že jelen sika není naší nejrozšířenější zvěří, někteří výrobci vyrábějí vábničky se zvukem "jen z doslechu" nebo podle DVD, což nemusí být nejvěrnější.
Když jsem se dověděl o možnosti koupě vábničky, nelenil jsem a jednu, zhotovenou z vybroušeného kravského rohu, jsem za poměrně značný peníz také zakoupil. Krásná na pohled, ale k mému velkému zklamání neúčinná. Funkční částí byla totiž pouze upravená srnčí vábnička vsazená do rohu. Vábnička na jelena siku musí vyluzovat hvizd velmi čistého tónu, zatímco u srnčí vábničky je žádoucí částečně zastřený zvuk s malým vibratem. Z uvedeného důvodu vybíráme případnou vábničku velmi obezřetně a nejlépe s někým, kdo zvuk siky zná z přírodního projevu a lov vábením jelena siky dobře ovládá a vábničku může spolehlivě posoudit.
Po neúspěšném prvním pokusu s koupenou vábičkou a několika více či méně úspěšnými stavbami vábničky vlastní, jsem nakonec skončil u vábičky Turvab, která se ukázala jako naprosto nejvěrnější. Zkušený výrobce Jiří Hrdlička, který dosáhnul věhlasu především svými dokonalými vábničkami na srnčí zvěř, vyvinul stejně povedenou vábničku i na jelena siku.
Problém výroby dobré vábničky spočívá nejen v potřebě docílení naprosto čistého tónu během hvizdu, ale současně musí zvládnout začínající a koncové zamrmlání podobné broukání jelena lesního, což uvedená vábnička obojí skvěle splňuje.
Tón vábničky nemá být během vábení stabilní, ale začíná, vyjádřeno hudební terminologií, u nejnižšího tónu zhruba nízké noty D a končí u C, případně s menším rozsahem od noty F po C, s tím, že po velmi krátkém náběhu v nízkém tónu se hvizd ve vyšších notách udržuje déle. Současně se stoupající výškou tónu se zvyšuje síla hlasu. Troubení a mrmlání bývá slabší a je slyšitelné někdy jen z krátké vzdálenosti a při vábení není bezpodmínečně nutné je přesně dodržet.
Kde a kdy vábit?
Předně je třeba se zmínit o sociálních vztazích jelena sika, které jsou zcela odlišné od jelena lesního. Jeleni sika mezi sebou nebojují a často můžeme s laní nebo laněmi potkat i dva jeleny, a tedy vábení nemá za cíl vylákat soka k souboji, jako u jelena lesního, ale vzbudit jeho zvědavost a přilákat na místo, kde je jiný jelen zřejmě s laní nebo několika laněmi. Na rozdíl od jelena lesního, který na podněty vábení odpovídá vlastním troubením a můžeme tak sledovat jeho pozici, jelen sika se přibližuje bez hlesu a zatímco srnec se většinou přibližuje k místu vábení z přehledného místa, aby mohl lépe obeznat zdroj a především místo vábení, které často obchází, takže máme poměrně dost času srnce zpozorovat, jelen sika přichází z nepřehledného porostu a často jakoby zezadu a nepozorován.
Místo k vábení je nejvýhodnější ve starším řídkém přehledném lese, ovšem samozřejmě v místech obvyklých stávanišť zvěře a jejich obvyklých stezek a vždy ve velice dobrém krytu. Jelen sika nemá tak přísně vymezený prostor říjiště jako jelen lesní, ale přece jen říje probíhá v určitých oblíbených lokalitách a plochách, v jejichž okolí bychom měli vábit. Vábení je možné z kazatelny nebo z posedu a nebo ze země. Je třeba zopakovat zásadu naprosto dobrého krytu. Pokud se rozhodneme vábit ze země, potom nechť se na mne nezlobí tvrdí zastánci tradičního mysliveckého oblečení, ale v tomto případě výrazně pomáhá maskovací oblečení a maskovací sítě. I přes obličej je vhodné přetáhnout síťku, která se používá například proti komárům, abychom svoji přítomnost co nejvíce utajili a "zlikvidovali" obvyklou siluetu člověka. K doplnění malý, ale užitečný detail a rada pro lov ze země, kterou mi dali američtí lovci při lovu wapiti a jelence, a to, že nikdy nestojíme rozkročeni, což je stoj typický pro člověka a pro zvěř apriori minimálně podezřelý, ale ve stoji spatném.
Samozřejmostí je ukrytí za kmen stromu a na rozdíl od vábení jelena lesního zůstáváme v klidu a na místě. Při vábení ze země je někdy úspěšnější lovit ve dvojici, a to tak, že hlavní lovec, který nevábí, se postaví asi 50 - 100 metrů od lovce vábícího ve směru předpokládaného příchodu zvěře, obvykle v zádech.
Vábení je nejúspěšnější k večeru a zejména ráno a v dopoledních hodinách.
Jak vábit?
Vábení není složité a většinu "obstará" dobrá vábnička a značná zvědavost, kombinovaná s touhou jelena. Vábničku uchopíme tak, že prsty vložíme do vybroušeného rohu jako do jelení řevnice k potřebné modulaci první a poslední fáze "troubení". Prvně foukneme zlehka k vytvoření brumlavého zvuku a poté přejdeme do silného hvizdu zakončeného opět zamrmláním. Doba hvizdu musí být dostatečně dlouhá, asi 1 vteřinu. Krátký hvizd je u siky totiž varovným signálem a došlo by tedy ke zrazení zvěře. Varovný hvizd bývá doplněn krátkým bekáním nebo zabeknutím, které mívá opět velmi čistý zvuk, jakoby klepnutí na bubínek nebo silné mlasknutí či ťuknutí dvou hůlek o sebe. Některé laně varovně zapískají dokonce dvojhlas.
Frekvence vábení je velmi malá. Pískneme jednou, maximálně dvakrát, třikrát s krátkými přestávkami a zmlkneme na 10 minut až čtvrt hodiny. Zvuk je slyšet hodně daleko a je třeba dát šanci přijít vábenému jelenovi i z větší vzdálenosti.
Lov
Pro úspěšný lov siky vábením je zřejmě užitečné se zmínit o jedné zvláštnosti této zvěře, a to o její výjimečné tvrdosti na ránu, která není porovnatelná s žádnou jinou zvěří. Sika netrpí šokem a její klesnutí v ohni je vcelku výjimečné. Po zásahu na komoru, především na její zadní část, i účinnou ráží, sika odchází relativně velmi daleko často 80 - 150 m a dále. Po horší ráně jsou to stovky metrů. Nejspolehlivější je rána na krk nebo na přední část komory, před plecko, na hranu mezi krkem a trupem, případně, pokud používáme kvalitní střelivo s pevnější střelou, která se neroztříští a tedy na výstřelné straně devastačně nepoškodí, je spolehlivá rána na plecko, protože srdce siky je, oproti jiné evropské zvěři, posunuto poněkud vpřed.
Jak jsem již napsal, jelen sika je krásnou zvěří, svým způsobem exotickou, která u nás zdomácněla, především v západních Čechách, díky své odolnosti vůči chorobám, potravní nenáročnosti, kdy bere i kyselé trávy a ostřice a v neposlední řadě díky své inteligenci a výjimečné opatrnosti a obezřetnosti. Lov jelena sika není jednoduchý a v našich podmínkách patří zřejmě k nejnáročnějšímu lovu, kdy vyžaduje hodně trpělivosti a lovecké dovednosti, ale svojí napínavostí je o to zajímavější a vzrušivější a poskytuje skutečně výjimečné a nádherné lovecké zážitky. Všem, kteří mají možnost jelena siku lovit přeji Lovu zdar!