Časopis Myslivost

Jednoho dne se mi k rukám dostal francouzský časopis, s reportáží o lovu jelenů na Novém Zélandě. Několik fotografií obrovských trofejí mne přimělo zjistit více informací o této destinaci. Prověřoval jsem možnosti, podmínky a způsob lovu. Ze spousty nabídek jsem se soustředil na tři dobré honitby. Bylo potřeba vybírat důkladně, protože ne všude se dají lovit kapitální jeleni, a ne všude se setkáte se seriózním jednáním. Také jsem věnoval spoustu času letenkám a plánu cesty. S výsledkem své práce jsem seznámil několik stálých a dobrých klientů, kteří s naší loveckou kanceláří loví už několik let. Fotografie úlovků velkých jelenů učarovaly skoro každého a během krátké doby jsem měl pět zájemců, kteří chtěli vyrazit co nejdříve.
Problém ale nastal díky tomu, že zvěst o silných trofejích na Novém Zélandu se rozkřikla po celém světě a v dobrých honitbách je potřeba rezervovat nejlepší termíny nejméně rok dopředu. Moje počáteční rozhodování se odehrávalo v listopadu 2006 a jelení říje 2008 byla v tu dobu již beznadějně rezervovaná. Jelikož se lovci zajímali i o lov himálajských tahrů a kamzíků v horských oblastech, a tahrové a kamzíci mají na Novém Zélandu říji během května, vybrali jsme datum 17.- 23. května. Byli jsme ujištěni, že s lovem jelenů v tomto termínu nebude problém. Jelikož jsem s sebou bral naše významné klienty, nenechával jsem nic náhodě a v průběhu roku tuto akci důkladně připravoval.

Je to opravdu hodně daleko!
Rok uběhl jak voda a ani se nám nechtělo věřit, že již za týden máme odlétat. Probíhaly poslední přípravy, hlavně prověřování počasí v cíli cesty, podle kterého jsme uzpůsobili výbavu v zavazadlech. V Evropě začínalo teplé počasí, ale v Queenstownu, který je známý jako lyžařské centrum, se chystala zima. Teploty se tam pohybovaly kolem nuly, v den odletu dokonce -4 oC, ale bylo předpovídáno hezké počasí.
Výchozí bodem výpravy byla Paříž. Já s přítelkyní Martou, která mě pomáhala s přípravou a byla hlavní překladatelkou, bydlíme ve Francii, stejně jako jeden z klientů Bruno. Dva lovci Wiliam a Christoph jsou z Belgie a jeden český klient Jiří s manželkou, který nechtěl cestovat sám, za námi přiletěl do Paříže. Cesta na Nová Zéland je dlouhá dvacet tisíc kilometrů a představuje zhruba 22 až 24 hodin letu. Už toto může být pro někoho odrazující, ale cesta se dá naplánovat tak, aby to byl příjemný zážitek a ne jen strastiplné jednotvárné sezení v letadle. Na Nový Zéland lze letět přes Londýn do Aucklandu s mezipřistáním v Singapuru. Tyto letenky sice vycházejí cenově nejlépe (okolo 1400 EUR), ale je to zdlouhavý a nezáživný let. Také se dá letět přes Dubai, Hon-Kong nebo západní stranou přes San Francisco. Nejvíce pozornosti jsem věnoval letenkám přes Singapur se společností Singapur Airlines, která má velmi dobrou pověst a také se zde skýtala možnost prohlídky města zhruba uprostřed cesty. Pro cestování se zbraněmi nám byla také doporučena cesta přes Singapur, ale nakonec jsme se všichni rozhodli pro zapůjčení zbraní na místě. Další trasa pokračovala do Aucklandu, města na Severním ostrově, odtud pak "už jen" přelet na Jižní ostrov do města Queenstown.
Odlétáme z Paříže již 14.5. Jeden a půl dne máme na prohlídku měst během cesty a deset hodin ztratíme časovým posunem. Dlouhodobá příprava letenek a rezervace konkrétních míst se vyplatila. Dali jsme přednost pohodlným místům u nouzových východů, před výhledem z okna. Letecká společnost Singapur Airlines je opravdu špička. Dostatek jídla, pití a doplňkových předmětů na dlouhou cestu, nám dopřálo dostatek pohodlí.
Do Singapuru jsme přiletěli ráno a až večer nám pokračoval další let, takže bylo dostatek času na prohlídku města, odpočinku a nakonec i koupaní v moři. Teplota 29°C, vlhkost vzduchu 84 %. Odlet byl až ve 22 hod. místního času, takže zbytek letu na Nový Zéland jsme prospali.
Přílet do Aucklandu kolem 10 hod. dopoledne proběhl bez problémů a všichni se dočkali svých zavazadel. Jen náhradní obuv v kufrech musela ven a na důkladnou dezinfekci. Místní obyvatelstvo si dává opravdu velký pozor na zavlečení semen plevelů či larev hmyzu na podrážkách obuvi. Přepravili jsme se do hotelu v centru města, dopřáli si sprchu a trochu spánku v pořádné posteli. Odpoledne prohlídka města, k jídlu pořádný kus hovězího, návštěva vyhlídkové věže Sky Tower vysoké 328 m a rychle do hajan. Na všech již byla znatelná únava, ale na lovcích také nervozita a velké očekávání. Na tento okamžik jsme se těšili celý rok.
Druhý den ráno nás čekal krásný slunný den. Přelet na Jižní ostrov trvající jen dvě hodiny nám připadal již velice krátký. Během letu jsme se kochali nádherným výhledem na přírodu Severního ostrova a pak na rozdílnou horskou krajinu ostrova Jižního. Dne 17. května konečně přistáváme v Queenstownu! Jasné počasí nám umožňuje výhled na okolní kopce se zasněženými vrchy. V letištní hale nás očekává Jim, majitel honitby a jeho průvodce Slávko, původem z Chorvatska. Přejezd zabral jen 20 minut.

Konečně na lovu!
Jedná se o honitbu s rozlohou přes 4000 ha. Je oplocená, stejně jako veškerá soukromá půda na Novém Zélandu, takže ano, lov za plotem, ale na takové rozloze, že člověk ani nevnímá že není doslova ve volnosti. Jelení zvěře je na Novém Zélandu dostatek i ve volné přírodě, ale na obrovské ploše v řídce osídlené krajině, zvěř se nekontrolovatelně množí a představuje velký problém ji ulovit. Ubytování na okraji honitby se dá označit jako luxusní. Tuto honitbu jsem vybral právě pro kvalitu nabízených služeb a dostatek velkých trofejí. Čekalo nás příjemné přivítání a skvělá kuchyně. Kuchařka je totiž Chorvatka a připravuje nám během pobytu známá jídla jako například plněné papriky a nebo i štrůdl.
Diskutujeme dlouho do večera. Hlavní téma je představa lovců o trofeji a finančních možnostech, které byly již rok dopředu přibližně nastíněny. Domlouváme se, že blížící se den bude spíše seznamovací a také je potřeba ulovit něco do kuchyně. Vzhledem k roční době stačí budíček v 8 hod., kdy je ještě tma. Snídaně a kolem deváté hodiny odjíždíme terénními vozy do honitby. Loví se tu šoulačkou s krátkými přestávkami na odpočinek a pozorování terénu. Já budu lovit s Brunem, protože chci jeho lov natočit na video. Jiří odjíždí se Slávkem, se kterým se domluví i "českorusky". Belgičany bude doprovázet Steaven.
Terén je kopcovitý, místy porostlý keři šípku a trnky. Jen u potoka je porost vyšší, ale les tu nenajdete. Pohyb v ostnatém porostu je nepříjemný, někdy i nemožný. Přehledný terén a nízký porost umožňuje pozorování zvěře na velkou vzdálenost. Daňčí zvěře je zde hodně, ve všech barevných mutacích, ale nízké trofejové kvality. Po asi třičtvrtěhodině šoulání zahlédne průvodce jelena v protějším svahu, asi na 150 metrů. Jelen o nás již ví a zatáhne do porostu keřů. Zvěř se tam cítí v bezpečí a prchá před lidmi a auty jen z otevřeného prostoru. Jelenovi je vidět jen paroží, tmavé s vyleštěnými výsadami, pravidelný dvaadvacaterák. Jim se na mne obrátí a sdělí mě, že to je jelen s trofejí úměrně mým finančním představám. Rozbuší se mi srdce. Ani jsem nedoufal, že bych mohl lovit tak velkého jelena. Ovšem má zásada, že nikdy nelovím dříve, než moji klienti, mi nedovolí vystřelit. Riskuji, že při předpovídané změně počasí se již k takovému jelenovi nedostanu, ale spokojím se jen s krátkým kamerovým záznamem.
Před polednem potkáváme slabého jelena s jedním vylomeným parohem. Průvodce dává Brunovi pokyn ke střelbě. Vzdálenost 245 m, skvělá rána. Vracíme se domů k obědu. Přijíždí i průvodce s Jirkou a jeho manželkou. Všem září oči a Jiří chvějícím se hlasem sděluje, že se již nemohl udržet. Až teď si všímáme obrovského jelena na korbě auta. Tento typ trofeje převyšuje jeho rozpočet, ale je pravda, že takový jelen se potká jednou za život.
Všichni jsme nadšeni velikostí a sílou paroží tohoto jelena. Vždyť má přes 30 výsad! Později byl obodován expertem na 442 bodů SCI. Pokusil jsem se ho zběžně obodovat i podle metody CIC. Trofej musela být vážená s hlavou v kůži, bez spodní čelisti, protože vyvaření bylo prováděno až po našem odjezdu preparátorem. Hmotnost byla 21,5 kg, takže skutečná hmotnost trofeje se musela odhadnout. I když jsme použili pro výpočet jen 15 kg, celková hodnota by se pohybovala kolem 270 bodů CIC. Trofeje jsou zde opravdu velké, fotografie nelhaly.
Po obědě ihned vyrazíme na lov. Z hezkého počasí se musí využít každá minuta. Předpověď nevěstí nic dobrého. Při večeři dostáváme tip od Slávka, který zahlédl velkého jelena ve spodní části honitby. Zřejmě bude větší než Bruno chtěl, ale ten je rozhodnut jít se na něj druhý den podívat. Vyrážíme ráno doporučeným směrem. Po hodině šoulání máme štěstí, jelen se stále zdržuje ve stejném místě, ale s dobrým výhledem nás vidí dříve a prchá. Ve vzdálenosti přes 250 m se zastaví a ohlédne se. Bruno je dobrý střelec a pohotově umísťuje zásah. Jelen zůstal v ohni. Je vidět nervozitu i na průvodci, jedná se opravdu o velkého jelena. Zůstáváme tiše sedět v trávě a vstřebáváme proběhlý děj. Jim usuzuje, že tento jelen, čtyřiadvacaterák, je silnější než včerejší úlovek Jirky. Bruno vyvrací oči při pomyšlení na cenu. Přicházíme k jelenovi. Během několika minut nikdo nepromluví ani slovo, až Jim protrhne ticho: "Tak to asi bude letos v této honitbě jelen nejsilnější!"
Později byla tato trofej obodována na 446 bodů SCI. Zaslouží pěkné fotky, proto přemísťujeme jelena na kopec, kde je výhled do krajiny a na hory. Opravdu krásné místo. Ten den ještě jeden z Belgičanů ulovil kapitálního jelena wapiti, hodnota trofeje byla stanovena na 388 bodů SCI.
Třetí den ráno se usmálo štěstí na Wiliama, který ulovil jelena s krátkým, ale hmotným parožím. Každý už má jelena, tak teď je řada na mě. Toužím najít jelena kterého jsme zahlédli první den, ale v hustém porostu, kde se zdržuje, je to těžký úkol. Navíc se zhoršuje počasí. Navečer potkáváme jelena dvacateráka, který by podle Jima příští rok nasadil již slabší paroží. Stojí hodně šikmo od nás, tělo překrývá keř, nelehká střelba i na těch 120 m. Otáčí hlavu a větří, cítím vítr v zátylku, teď nebo nikdy. Posazuji záměrný křiž na odkrytý krk a odmačkávám. Zůstal v ohni. I když nerad střílím na krk, ránu ráží .30-06 přes větve jsem nechtěl riskovat. Trofej je obodovaná na 347 bodů SCI, zběžně našich 220 - 225 bodů CIC. Za takového bych v Evropě zaplatil 10 000 Euro, zde to bylo jen 5000 USD. Večer je opravdu co zapíjet. Bar je zde k dispozici celodenně, konzumace neomezená, v ceně pobytu. Asi jsme to trochu přepískli, ráno mě pěkně bolí hlava.

V jiných honitbách
Čtvrtý den mám naplánovanou prohlídku druhé partnerské honitby, kde mám již rezervované termíny na další rok. Bruno má rozpočet na tuto výpravu již vyčerpán, ale během jedné z vycházek jsme potkali skupinu bizonů. Lov silného býka ho láká a poplatek za odstřel 3500 USD není až tak vysoký. Podle Jima to nebude moc jednoduché, díky změně počasí se bizoni nejspíše přesunou jinam. Lovci vyrazí do honitby, začíná pršet a nahoře zřejmě sněží, protože vrcholky hor přes noc zbělaly. Pro nás přilétá helikoptéra, protože vzhledem k počasí musíme prohlídku dalších honiteb stihnout co nejdříve.
Druhá honitba je také pěkná, stejně tak asi dva roky starý, moderně vystavěný ranč. Tato honitba ovšem není vhodná pro lovce, kteří chtějí přijet s rodinou. Je více vzdálena od civilizace a lov je spíše pro náročné a vytrvalé lovce. Pro opravdové dobrodruhy je zde možnost přepravit se helikoptérou do hor, dva dny zde lovit a přespávat ve stanu. Vracíme se k večeři. Bruno má svého bizona, podařilo se mu ho našoulat ve sněhové vánici. Holt má štěstí, stejně jako při lovech v Čechách. Wiliam ulovil průměrného jelena wapiti.
Pátý den byl ještě v plánu lov tahrů a kamzíků v horách, ale je tam tak špatné počasí, že raději odjíždíme na prohlídku fjordů. Naše zelené oblečení neuniklo pozornosti průvodci v národním parku. Je taky lovec a dozvídáme se, že jsme dobře vybrali a lovíme v jednom z nejlepších revírů. Na Novém Zélandu prý funguje více než šedesát společností organizujících lovy, ale jen asi deset z nich prý poskytuje kvalitní služby. Christoph zůstal v honitbě a bude stále hledat "svého jelena". Poslední večer před odletem má štěstí a uloví sice slabšího jelena než chtěl (v Evropě by byl stříbrný), ale jeho podstatně větší wapiti z třetího dne mu rozpočet dorovnává. Jeho úlovek je opravdu zasloužený, protože nachodil nejvíce kilometrů. Zde je ukázka toho, že i v oplocené honitbě nemusí být lov zrovna jednoduchý. Naše skupina měla slušný úspěch lovu hlavně díky pěknému počasí ze začátku pobytu a také zvěř byla před zimou celý den v pohybu.

Návrat domů nám trochu zkomplikovalo počasí. V Queenstownu byly všechny lety zrušeny, proto jsme se přemístili autem 560 km do města Christchurch a odtud druhý den ráno pokračovali přes Singapur domů. Ani tento zádrhel nám nemohl zkazit náladu. Naši lovci se po příjezdu pochlubili fotkami svým kamarádům a už teď je jasné, že budu muset příští rok strávit na Novém Zélandu nejméně tři týdny.