Časopis Myslivost

TANEC MEZI TÓNY

Myslivost 2/2008, str. 34  Jiří Kasina
O tom, že je myslivost zálibou a způsobem relaxace pro mnoho známých lidí z nejrůznějších oborů a profesí asi není třeba nikoho přesvědčovat. Snažím se průběžně oslovovat známé osobnosti, které nemají problém se vyjádřit a vyznat ke své lásce k myslivosti. A tak jsem měl v minulosti tu čest pohovořit se špičkovými lékaři, vrcholovými sportovci i zpěváky. První kontakt k tomuto rozhovoru byl ale opravdu trochu neobvyklý a do jisté míry mě překvapil. Mým hostem je tentokrát člověk, jehož profesí je balet, resp. tanec, své umění předvádí navíc v Německu, k tomu si pořídil baletní školu. A aby toho nebylo málo, tak je nadšencem na vábení zvěře a nově i obchodním zástupcem známého výrobce vábniček. A tak hned první pracovní den nového roku usedl ke kávě nad redakční mikrofon baletní mistr a obchodní zástupce firmy Buttolo Petr Pospíšil.



Můžete mi prosím hned na začátek vysvětlit, jak se stane, že se snoubí tak dvě podle mého názoru rozdílné činnosti - baletní, resp. taneční umění a myslivost?
V přírodě jsem byl už od malička, bydlel jsem v jedné obci nedaleko Jáchymova v Krušných horách, v jelenářské oblasti. Bydlel tam také pan Mlejnek, zapálený myslivec, s nímž jsem začal chodit do přírody, hlavně za jeleny. V asi dvanácti letech jsem začal také navštěvovat pana Šelepu a později pana Fouse v oboře Hájek a fotil jsem si tam jeleny a daňky. Když se podívám v životě zpět na má mladá léta, tak mě myslivost vždy lákala a les k ní neoddělitelně patří taky. Ale protože ve mně koluje cirkusácká krev, můj otec je totiž potomkem slavného cirkusáckého rodu Joo, pan Jaromír Joo je můj strýc, tak se moje kroky ubíraly trochu jinak. Odmala jsem totiž taky rád tancoval a byl jsem vždy pohybově nadaný. Ale les byl zpočátku silnější. Po základní škole jsem uvažoval kam půjdu, jelikož otec nebyl "správně politicky prověřen" a nemohl jsem si moc školu vybírat, nastoupil jsem do lesnického učiliště v nedalekých Abertamech. V době studia v Abertamech se začalo projevovat stále více mé taneční nadání, začal jsem tancovat v souboru pana Zíky v Karlových Varech. Na lesárně jsem se ale učil dobře a plánoval jsem, že půjdu dál na lesnickou školu ve Šluknově.

Ale přišla zásadní životní křižovatka .
Ano, přesně tak, přišla v podobě povinné vojenské služby a já se shodou okolností dostal do Armádního uměleckého souboru, tam jsem se rychle prosadil a začal tancovat jak akrobacii, tak lidovky, tak i balet. Seznámil jsem se tam s Mílou Kornem, bratrem známého zpěváka a tanečníka. Zároveň jsem získal angažmá v Plzeňském divadle. V Armádním uměleckém souboru mě viděl pan Ždychinec, persona našeho baletu, který mě hned nasměroval na konzervatoř. A odtud jsem se dostal k panu Harapesovi do Národního divadla a poté mi nabídl pan Ivanov, abych působil jako sólista Laterny Magiky. V roce 1994 se ale změnilo vedení Laterny a já šel raději do světa, přes taneční burzu jsem se dostal do bavorského Regensburgu, kde už působím třináct let.

Takže žijete dlouhodobě v Německu a živíte se jako tanečník?
Prvních sedm let jsem byl sólistou baletního souboru regensburgského divadla, pak jsem si založil soukromou baletní školu. V baletu je totiž bohužel jepičí život, maximum je asi tak patnáct let vrcholných výkonů, balet je velká řehole. Na dokreslenou uvedu asi takové přirovnání - zatímco vrcholový sportovec musí podat taky vrcholný výkon a po doběhu do cíle se zhroutí zborcen potem a lapá po dechu, baletní sólista musí podat neméně tak velký výkon, musí ale při tom navíc dobře vypadat a ještě se na závěr na diváky usmívat. Teprve až když tanec vypadá samozřejmě a přirozeně, tak je dokonalý, ale ta dřina skrytá za tím!

Když jsme si rozhovor domlouvali, tak jste v mailu uváděl poněkud exoticky znějící balethaus. To je přímo vaše baletní škola?
Protože zdraví není nekonečné a tělo se rychle opotřebovává, už netancuji vrcholově, ale ještě působím v muzikálech. Před šesti lety jsem si založil soukromou baletní školu, v ní mám na dvě stovky žáků. A tanečně se stále vyžívám v muzikálech a snažím se v nich uplatnit i svoje žáky. Stále tak spolupracuji s regensburgským divadlem, ale i s jinými německými divadly. Tak jsem například tancoval v muzikálu Cats, mimochodem nás v Německu vidělo na pětašedesát tisíc diváků, se žáky školy máme nové představení Lupino a kouzelný svět. To je obrovská akce, celkem 175 učinkujících a 304 kostýmů! Momentálně připravuji nové představení Kudrnatá Sue.

A to při takovém vytížení máte čas i na myslivost?
Právě proto, že nebyl čas, s myslivostí jsem opět začal až později, vlastně až poté, co jsem přestal působit jako sólista a získal přece jen trochu více času. V roce 2002 jsem si dělal lovecký lístek, na kurzy jsem jezdil každý víkend z Regensburgu.

Ale asi lovíte v Německu.
Právě že ne, přestože v Německu mám mnoho mysliveckých kamarádů, jezdím do honiteb ke kamarádům tady u nás. Mám střelených 23 srnců a 4 jeleny, nezajímají mě ale tolik špičkové trofeje, větší radost mi udělají knoflíkáči a abnormity. Když jsem v Čechách, tak bydlím v Karlových Varech, takže i do honiteb se dostanu ponejvíce na Karlovarsku. Kamarádů tu mám naštěstí v okolí dost. Zatím ale nebyla možnost, abych se stal řádným členem sdružení. Je to totiž problém, já jsem sice Čech, ale přijedu v autě s německou značkou, a v tu ránu se sumy šroubují nahoru. Bohužel! Už jsem si ale snad našel sdružení, kde se chovají velice dobře a vstřícně. Já mám totiž rád dodržování tradic a tu klasickou mysliveckou poctivost a čest. Jsem i kynolog, mám v chovu špičkovou fenu velkého münsterlandského ohaře, potomka psa VMO, který se dostal až na Memoriál Karla Podhajského.

A jak jsem z telefonu a referencí vyrozuměl, jste myslivcem, který rád při lovu využívá vábení zvěře a jste praktikem v používání vábniček Buttolo. Je to tak?
K vábničkám jsem se dostal tak, že jsem v honitbě tady u nás u Žlutic měl doprovázet na srnce sedmdesátiletého německého přítele myslivce. Šli jsme na posed a já si říkal, jak mu ukážu vábení srnčího, měl jsem s sebou třešňovku. Třikrát jsem zapískal a čekal jsem, podle zažitých pouček a zkušeností. Můj lovecký host se na mě shovívavě podíval, vytáhl svoji vábničku a začal pískat. Pro mě to byly neuvěřitelné skřeky, jako k hostovi jsem měl ale úctu a nechal ho. On však během půl hodiny připískal sedm srnců! Žádného jsme nestřelili a já byl zcela unešen. Pak ale otočil vábničku z druhé strany a že mi ukáže, jak navábit srny. Hlasem srnčete navábil během chvilky několik srn. Bylo to zcela úžasné. Vábil na vábničku Buttolo, které vyrábí familie Knoll v Německu od roku 1912. Začal jsem tedy tuto vábničku taky používat, dva roky jsem si s ní hrál a zkoušel, sám jsem vymyslel třeba vábení siky. Snad důkazem úspěšnosti budiž to, že jsem v poslední říji jako doprovod navábil a umožnil střelit 16 jelenů sika, a to i těch věkově starších. Na ten můj hlas je například naváben a střelen jelen sika s trofejí 205 bodů a tři další bronzoví.

Je to univerzální vábnička? Jaké hlasy lze napodobit?
Na vábničku lze napodobit kromě hlasů srnčího i hlas kachny a nebo jí použít jako zaječí vřeštidlo. Na hlas srnčete úspěšně vábím i lišky, dravce, vyzkoušel jsem jí dokonce v Africe a vím, že je použitelná pro navábení šakalů a paviánů, byl na ní naváben a střelen dokonce i leopard. Momentálně mám v úmyslu vyzkoušet také vábení jelena wapiti.

Takže budete tyto vábničky nyní nabízet i českým myslivcům?
Vábnička se mi tak zalíbila, že jsem oslovil majitele značky Buttolo pana Michaela Knolla, domluvili jsme se, že budu dělat obchodní zastoupení pro Českou republiku, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Ukrajinu a Anglii. Připravuji instruktážní DVD, kde bude návod a popis jak jí používat, toto DVD se bude prodávat v setu s vábničkou a obalem na ní. Moje představa je, že budou sety k prodeji někdy v průběhu března. Chtěl bych jen upozornit, že se v Německu vyskytují napodobeniny originálu, ale ty opravdu nefungují tak, jako originál. Chtěl bych začít dovážet i jiné vábničky a představit se českým myslivcům poprvé na výstavě v Lysé nad Labem a pak také na Národních mysliveckých slavnostech na Ohradě.

Jistě se domluvíme a v rámci doprovodných akcí na těchto výstavách představíte vábničky divákům podrobněji, myslím, že nebude problém ukázky a diskuze na kurzu vábení jelení zvěře koncem března na Ohradě. Ale pojďme od vábení k trochu obecnějšímu pohledu. Žijete dlouhodobě v Německu, jezdíte sem lovit, znáte jistě dobře mentalitu tady i tam. Jaký je váš názor na české myslivce a myslivost?
Z toho zcela obecného pohledu je podle mě velmi důležité to, jak my myslivci umíme vystupovat před ostatními spoluobčany. Já například byl nedávno na jedné nátlačce, když se v tu chvíli do prostoru obstoupené leče dostaly dvě ženy se psy, předesílám, že psy měly na vodítku. Nevěděly, že tam myslivci pořádají nátlačku. Když jsem viděl, jakým nevybíravým způsobem se do těch žen pustili dva místní myslivci, jaká slova padala, hrozně jsem se styděl. Tak se přece myslivci chovat nemohou. Škoda, že tady není zvykem jako v Německu dát třeba na přístupové cesty cedule oznamující společnou loveckou akci. My se totiž nesmíme chovat jako burani. A musíme mít na mysli, že platí přísloví že dostáváš zpět to, co dáváš.

Trochu krutý, ale bohužel reálný zážitek.
Když porovnám situaci v Čechách a třeba v Německu a Rakousku, je chybou, že se u nás členové ČMMJ a hlavně funkcionáři neškolí jak komunikovat s lidmi, jak přistupovat k médiím, jak působit na veřejnost. Není přece možné, aby k zásadním otázkám do mikrofonu či do kamery si každý říkal co chce, jak chce, musí existovat nějaká komunikační strategie. Víte, ono i toto je totiž o jednotnosti. Díky dlouhodobému pobytu v Německu pozoruji, že my Češi nemáme zažitý ten pocit jednotnosti, jednotného smýšlení. A neumíme dodržet slovo v tom, co jsme se domluvili, případně co jsme si odhlasovali. Jestliže jsem členem nějaké organizace, tak musím ctít i ta usnesení, která se mi třeba poněkud nelíbí. Pokud je nechci ctít, pak ale musím z takové organizace vystoupit. My se ale radši pobíjíme v žabomyších válkách a sporech a děláme si ostudu sami. A máme jako Češi i tu vlastnost, že sedíme doma ze založenýma rukama a kritizujeme, jak to jiní dělají špatně. Kolik myslivců si sedlo ke stolu s ochranáři, s lesáky, s motorkáři či zemědělci a diskutovalo? Kompromis se dá vždy najít a obě strany ale musí mít vůli. Ano, vím, s těmi ortodoxními ochranáři nebo motorkáři se nedomluvíme, s těmi rozumnými však ano, ale i my ve svých řadách musíme eliminovat ty ortodoxní staromilce, ty, kteří nám dělají ostudu, ty kteří jsou schopni jedním excesem poškodit mnohaměsíční úsilí jiných.

Vnímáte tedy, že mají myslivci u nás podstatně slabší postavení než ti němečtí či rakousští?
Asi to tak opravdu bude, přitom myslivci jsou poměrně velká síla a jedna z mála složek, která ještě přispívá k pestrosti života na venkově. A kolik se kolem myslivosti točí financí, pracovních míst, turistických a jiných příležitostí, kolik práce udělají myslivci pro společnost, jak prospívají přírodě. To jsou všechno skutečnosti, které se musí myslivci naučit využívat v argumentaci ve svůj prospěch. To se museli myslivci na západ od nás už dávno naučit, teď před touto nezbytností stojí i česká myslivost. Víte, jediné, co neumím pochopit, je ten doslova rozkol mezi myslivci a lesníky. Bohužel mezi lesníky, kteří byli vždy zároveň těmi nejlepšími myslivci, převážily momentálně dřevařské a hlavně finanční zájmy. Logicky se snaží vytlačit zvěř z lesa a snížit si náklady na produkci dřeva, jakoby snad zapomenuli, že les a zvěř k sobě neoddělitelně patří.

Nedá mi nezeptat se, zda jste četl a jak byste komentoval vydaná doporučení Ministerstva zemědělství?
Když jsem si přečetl doporučení v Myslivosti, udělalo se mi doslova špatně. Vždyť vezměme třeba jen ten lov laní a srn. Každá kráva musí mít před cestou na jatka ze zákona atest, že nemá v sobě více než dva měsíce starý plod. Přiznám se, že sám jsem udělal chybu a vloni 5. ledna jsem střelil omylem laň a když jsem jí vyvrhoval, tak jsem se hluboce styděl a zhrozil se, když jsem viděl jak dalece vyvinutý měla v sobě plod. Rozhodnutí MZe je podle mě strašně krátkozraké, protože sice teď třeba zamezíme pár škodám a vyhovíme tlaku pár majitelů lesních porostů, ale dlouhodobě poškodíme to, co léta dobře funguje a je také oním národním stříbrem.

Takže skončíme rozhovor pesimisticky?
Ne, to určitě ne. Čechy mají obrovskou mysliveckou tradici a spousta mých přátel v Německu obdivuje, kolik máme zvěře a jaké jsou naše myslivecké tradice. Myslivost je vlastně taky prostředkem pro propagaci země, pro rozvoj turistického ruchu, pro vytváření pracovních příležitostí. A nesmíme zapomenout, že myslivost má další aspekt, který se nedá přepočítat na peníze, to je to, co myslivci dělají pro přírodu a jak se starají o vše, co je naším společným majetkem. Ale já jsem optimista a věřím, že se myslivci, ti dobří, rozumní a progresívní, nedají odradit a i přes momentální velký tlak na myslivce se semknout ještě více a obhájí svoji nezastupitelnou pozici ve společnosti. Našimi argumenty musí být v prvé řadě jednotnost a spolupráce, jen tak mohou myslivci do budoucna obstát.

Děkuji za rozhovor

Připravil Jiří KASINA



Zpracování dat...