Časopis Myslivost

Zamyšlení nad příčinami škod působených zvěří a možnostmi jejich prevence

Myslivost 2/2008, str. 11  Dr. Miroslav VODŇANSKÝ
V poslední době se opět rozvířila diskuze na téma početních stavů spárkaté zvěře a jejich účinné regulace. Pro mysliveckou praxi to není nic nového. O neúnosně vysokých stavech a nutnosti jejich redukce se mluví vždy, jakmile jsou na lesních porostech nebo zemědělských plochách zaznamenány škody. V takovém případě je zpravidla automaticky požadován redukční odlov jako jediná cesta k nápravě situace.



Problém škod je však podstatně složitější a jeho řešení by nemělo být zjednodušeně zužováno pouze na otázku počtu zvěře vyskytující se v určitém prostoru. Pokud někde dochází ke zvýšeným škodám, pak je třeba provést důkladnou analýzu příčin jejich vzniku, na jejímž základě je možné vypracovat účinná opatření. Přitom je třeba mít na vědomí, že nadměrné škody většinou nikdy nevznikají náhle, ale dochází k nim zpravidla až v důsledku určitého vývoje, na jehož průvodní příznaky se mělo včas reagovat.
Zvěř sice škody působí, ale za jejich vznik je vždy zodpovědný člověk. Pokud je v souvislosti s nimi pouze zjednodušeně poukazováno na neuměrně vysoké stavy zvěře a nutnost jejich redukce, aniž by se pozornost zaměřila na odstranění skutečných příčin tohoto stavu, pak to není objektivní přístup, který by vedl k trvalému řešení problému.

Příčiny vzniku škod
Příčin pro vznik škod je celá řada, ale hlavní důvody, proč k nim dochází, se dají zjednodušeně shrnout do tří základních skupin.

A. Narušení životního prostředí a přirozeného biologického rytmu zvěře v důsledku hospodářských a zájmových aktivit člověka (mezi ně patří především osídlení krajiny, doprava, lesnictví, zemědělství, turistika, ale stejně tak i lov zvěře).

B. Zvýšené stavy zvěře a chyby při jejím mysliveckém obhospodařování (dochází k nim hlavně v důsledku chybného mysliveckého plánování, nedostatečného odlovu, nesprávného provádění lovu, špatné myslivecké péče, ale také nedůsledné kontroly a absence uplatňování případných sankcí ze strany státní správy).

C.
Vysoká náchylnost lesních porostů a zemědělsky využívaných ploch vůči škodám (vzniklá především jako následek výrazné ekonomické orientace lesního a zemědělského hospodaření).

Jednotlivé faktory, které mají na vznik škod vliv, jsou ve svém působení vzájemně propojeny. Mnohé z nich nelze zcela odstranit, ale při dobré vůli vždy existují možnosti, jak jejich negativní působení zmírnit. Ve snaze o trvalé zlepšení situace škod je třeba mít širší úhel pohledu a hledat řešení v kombinaci opatření zaměřených jak na udržení přiměřených stavů zvěře v závislosti na únosnosti prostředí, tak zároveň i na zlepšení jejich životních podmínek. Právě tento druhý aspekt hraje velmi důležitou roli, neboť zlepšení životních podmínek zvěře zvyšuje únosnost prostředí a snižuje tak nebezpečí vzniku škod.
Z hlediska vzájemných vazeb mezi zvěří a jejím prostředím mají pojmy jako normované a minimální stavy pouze teoretický význam, neboť nezohledňují podstatnou skutečnost, že zvěř nikdy nevyužívá svůj životní prostor rovnoměrně. Zároveň dostatečně neodrážejí působení těch antropogenních faktorů, které mají na chování zvěře v jejím životním prostředí bezprostřední a zásadní vliv. Patří k nim v prvé řadě myslivecká péče, způsob provádění lovu a rušení zvěře hospodářskými nebo zájmovými aktivitami člověka. Vzhledem k tomu, že působení těchto rozhodujících faktorů je jednak prostorově i časově značně proměnlivé, a jednak zpravidla nepředvídatelné (a kromě toho také sotva vyjádřitelné v číslech), není na ně v mysliveckém plánování brán dostatečný zřetel. Systém normovaných stavů stanovených na základě rigidních bonitací honiteb má v podobě, v jaké je v současné době uplatňován, právě z hlediska objektivního přístupu k problematice škod závažné nedostatky a slouží do určité míry jako brzda při hledání trvale účinnějších řešení. Na jedné straně vyhovuje jako alibi především těm myslivcům, kteří nechtějí nebo nemohou pro zlepšení životních podmínek zvěře dělat více než je v zaběhlé myslivecké praxi běžné. Na druhé straně omezuje a demotivuje ty uživatele honiteb, kteří mají zájem a možnosti aktivně zlepšovat myslivecké hospodaření ve svých honitbách.

Biologická a ekologická únosnost prostředí závisí nejen na potravní nabídce a charakteru stanovišť, ale především na tom, do jaké míry v něm zvěř skutečně může vhodnou potravu a vyhovující stanoviště využívat. Proto by měla být při prevenci škod věnována zvláštní pozornost především opatřením, která umožňují zvěři lépe využívat její životní prostor.
Na druhé straně je třeba se co nejvíce vyvarovat zásahům, v jejichž důsledku se možnosti využívání přirozené potravy a vhodných stanovišť zvěří zhoršují. Velmi důležitou roli v tomto ohledu hraje způsob a intenzita lovu jako jednoho z hlavních zdrojů zneklidňování zvěře.

Účinná regulace početních stavů zvěře je důležitým opatřením v prevenci škod. Přitom je však třeba mít na vědomí, že nadměrný myslivecký tlak, pokud k němu dochází hlavně v bezprostředním okolí pastevních ploch, často problematiku škod ještě zostřuje, neboť má za následek to, že zvěř je opatrnější a více se zdržuje v hustých porostech s nízkou úživností a zvýšeným stupněm ohrožení škodami. V takovém případě zpravidla až teprve radikální redukce populace zvěře může přispět ke snížení škod. Dosavadní zkušenosti však ukazují, že takto jednostranné řešení je zpravidla jen dočasně účinné. Zvěř se stává díky své značné opatrnosti obtížněji ulovitelnou, přičemž tendence k poškozování porostů vzhledem k jejímu skrytému způsobu života naopak ještě výrazně vzrůstá. Celkový rozsah škod může být sice nižší, ale v poměru k počtu zvěře se přesto zvyšuje. Ztížené možnosti regulace skrytě žijící zvěře vedou k tomu, že v důsledku populačního přírůstku její početní stavy začnou opět postupně stoupat. Tento nárůst je však obtížně zjistitelný, neboť zvěř zůstává následkem dlouhodobě trvající změny chování méně pozorovatelná. Kromě toho je nutné počítat také s menší ochotou myslivců k důsledné průběžné regulaci zejména holé zvěře, pokud její početní stavy budou přinejmenším na papíře výrazně pod normovanými stavy.
Tyto všechny argumenty by měly přimět k zamyšlení a přispět k otevření objektivní diskuze o přístupu k řešení problematiky škod. Hned zpočátku by z ní zřejmě dostatečně jasně vyplynulo, jak absurdní a ve své podstatě kontraproduktivní by bylo uplatňování některých opatření, jako například možnosti udělování výjimek k povolení lovu s umělým osvětlením a dalšími zařízeními umožňujícími střelbu v noci, o nichž se v poslední době mluví. Tato opatření a výjimky by ve skutečnosti místo, aby jeden problém řešily, spíše celou řadu dalších problémů vytvářely. Vždyť podstatně efektivnějšího a hlavně trvalejšího výsledku lze dosáhnout i při zachování vyšších početních stavů zvěře, pokud se s ní správně hospodaří s potřebnou citlivostí a větším ohledem na její fyziologické potřeby.

Význam klidu u jelení zvěře pro lepší využívání přirozených potravních zdrojů a snížení nebezpečí vzniku škod

Při posuzování úživnosti prostředí hraje rozhodující roli, zda je vhodná a chuťově atraktivní potrava pro zvěř přístupná tak, aby to odpovídalo jejím fyziologickým potřebám. Studium denního rytmu jelení zvěře v našich pokusných zařízeních v Nitře ukázalo, že za normální situace, to znamená při dostatečním klidu a stálého přístupu k vhodné potravě, se její denní potravní rytmus skládá z většího počtu pastevních fází, probíhajících v různě dlouhých intervalech během celého 24hodinového cyklu.
Celková doba příjmu potravy u námi sledované jelení zvěře činila v jarních a letních měsících zhruba 400 až 470 minut (zhruba 5 - 7 hodin), což představuje asi 28 až 33 % z celkového denního cyklu. Přitom většina doby strávené příjmem potravy probíhala v časovém rozmezí mezi východem a západem slunce. Během této denní doby se uskutečňovaly prakticky dvě třetiny (65 - 72 %) veškerých pastevních aktivit. Naproti tomu na noční periodu mezi západem a východem slunce připadala pouze jedna třetina (28 - 35 %) z celkové doby strávené příjmem potravy. Jednotlivé fáze příjmů potravy byly od sebe odděleny různě dlouhými časovými úseky, během nichž jelení zvěř převážně přežvykovala, odpočívala nebo pospávala.
Podobné výsledky přinesly také telemetrické studie, které na volně žijící jelení zvěři opatřené vysílačkami prováděl Georgii v bavorských Alpách. Jak jeho sledování názorně ukázala, měla jelení zvěř v oblasti s maximálním klidem velmi pravidelný denní režim s vysokým počtem krátkých pastevních aktivit, probíhajících v rovnoměrné husté frekvenci během celého 24 hodinového cyklu. Naproti tomu u zvěře, zdržující se v níže položených polohách s vyšší intenzitou zneklidňování, se hlavní část doby příjmu potravy přesunula do nočních hodin, zatímco během dne byl registrován pouze velmi omezený počet krátkých pastevních fází.

Z toho vyplývá, že pokud má jelení zvěř ve svém prostředí dostatek klidu, tráví během jarní periody, jež představuje z hlediska vzniku škod často zvláště kritické období, za příznivého bezvětrného počasí většinu času na pastevních plochách. Teprve v letních měsících se častěji stahuje během dne do hustých porostů, které jí poskytují lepší ochranu proti letním vedrům a hmyzu. Na podzim se nerušená jelení zvěř opět s oblibou zdržuje po většinu dne na otevřených pastevních plochách. Také v této době probíhá velká část jejího potravního cyklu během denních hodin. Například v našich pokusech připadala u nerušené jelení zvěře v pdzimním, stejně jako i v následujícím zimním období, přibližně polovina (45 - 60 %) veškeré doby strávené příjmem potravy na denní periodu mezi východem a západem slunce.

Jelení zvěř, která má možnost přijímat potravu podle svých fyziologických potřeb rovnoměrně po velkou část dne, využívá potravní zdroje ve svém prostředí podstatně lépe než při narušeném potravním cyklu. To se pozitivně projevuje nejen na její kondici a zdravotním stavu, ale i na rozsahu škod na lesních porostech. Velmi názorně se to potvrdilo při našich pokusech, při nichž jsme sledovali rozdíly v intenzitě loupání smrkové kůry u jelení zvěře s normálním a narušeným potravním cyklem. Jakmile se zneklidňované zvěři vytvořily podmínky, aby mohla přijímat potravu celodenně a v dostatečném množství, snížil se rozsah loupání o více než 60 %. Při opětovném narušení jejího potravního cyklu se intenzita loupání smrkové kůry zvětšila oproti původnímu stavu o 150 % (Myslivost, 10, 2005).
Uvedené výsledky přesvědčivě ukazují, že rozsah škod není závislý pouze na početních stavech jelení zvěře a potravní nabídce v daném biotopu, ale je v prvé řadě výrazně ovlivňován tím, do jaké míry může zvěř žijící v určitém prostoru vhodnou potravu skutečně využívat podle svých fyziologických potřeb. Příklady z praxe dokazují, že škodám lze účinně předcházet i při udržení stabilních početních stavů zvěře. Přitom za minimální hranici pro trvalé zachování stabilní a myslivecky obhospodařovatelné populace jelení zvěře je ve velkoplošném měřítku všeobecně považován průměrný početní stav nejméně 20 kusů jelení zvěře na 1000 ha.

Dr. Miroslav VODŇANSKÝ
Středoevropský institut ekologie zvěře, Brno - Wien - Nitra
Institut ekologie zvěře VFU Brno


Adresa autora:
Dr. Miroslav Vodňanský
Institut ekologie zvěře VFU Brno
Palackého 1-3, 61242 Brno












Zpracování dat...