Časopis Myslivost

Když v lese chybí ptačí písnička

Myslivost 9/2008, str. 56  Text a snímky Jan RYS
Už od nepaměti jsou pro člověka návštěvy lesa chvílemi blahodárného oddechu, zpříjemňované kulisou ptačích hlasů. Především na jaře, ale i začátkem léta mu leckdy dokáží zahnat občasnou duševní krizi. Když se konec léta chýlí k podzimu, obvykle při pohodovém houbaření si člověk najednou všimne, že mu v lese něco chybí – ptačí hlasy.

Prozpěvování, vábení a houkání holubů hřivnáčů. Nezahlédne ani mihnutí ptáčka v houštině. Ač si to málokdo přizná, padne na něj zvláštní zesmutnění. Neobvyklé mlčení lesa přivede mnohého člověka k nostalgickému zamyšlení nad neúprosností běhu času. Zdatného návštěvníka přírody ale takový fenomén nepřekvapuje, zná zákonitost života a jeho koloběh. Uvědomuje si, že vše má vymezeno svůj čas. Příčina neobvyklého lesního ticha tkví v ptačím přepeřování, velmi důležité události v životě opeřenců, a ne málo náročné. Skončili s hnízděním, mnozí již nastoupili cestu k jihu a ti, kteří zůstávají, připravují svůj hábit - opotřebované peří na výměnu za nové. Narůstající pera tlačí z kůže stará, ne však všechna najednou, ale postupně, vždy na určitých částech těla. Peří ptáků musí tvořit významnou tepelnou izolaci, pro každou nepohodu počasí. Žádnému energie při pelichání, tak závažné proceduře, nepřebývá, a tak mu není právě do zpěvu. Nejčastěji prožívá tento čas v klidu a ústraní mlčením. Zatouží-li však některý milovník ptačího světa v údobí lesního ticha se přece jenom pokochat ptačím ruchem, doporučuji mu zamířit kroky do míst, kde se les snoubí s polem osetým právě dozrávajících slunečnic. Bude spokojen s pestrou ptačí společností, která tu pořádá na několik týdnů "lukulské" hody. Nasládlá semena slunečnic jsou pro mnohé opeřence totiž neodolatelnou pochoutkou.
Plejádu labužníků kolem už ne tak rozzářených terčů rostlin vedou především sýkorky. Když nahlédneme do některé encyklopedie ptáků, snadno pak dokážeme jednotlivé druhy určit. Prim tu vždy hrají mrštné sýkory koňadry. Úhlední ptáci se zelenožlutým hřbetem, černě lesklou hlavou a bílými tvářemi. Jsou to nejznámější hosté všech zahrádek a parků v době hnízdění, kde hubí spousty škodlivého hmyzu. Před podzimem se rodinky koňader sdružují do hejnek a systematicky pročesávají krajinu při hledání potravy. Hledají úkryty již zazimovaného hmyzu a jeho vývojová stadia, také se už zajímají o dozrálá různá olejnatá semínka či bobule, ze kterých v době nouze čerpají jedinou energii. A tak když někde u lesa zjistí dozrávající plodenství slunečnic, shlukuje se jich tu celá armáda. Ostrými kuželovitými zobáčky páčí z terčů rostlin jednotlivá semena v tvrdých pouzdrech. každé si odnáší do větví nejbližších stromů a tady si ho zručně přišlápnou poměrně silnýma nožkama. Zobákem do něho buší tak dlouho, dokud se nerozpůlí slupka a neobjeví měkké jádro, které teprve pak po kouskách polykají. Vybírání semen ze slunečnic provádějí koňadry v neuvěřitelném spěchu, jako kdyby tady už zítra neměla být. V hejnku se jednou objevila sýkora označená kroužkem od ornitologů a snadno se rozeznávala od ostatních. Stopl jsem jí na hodinkách, kolikrát si za pět minut přiletěla na slunečnici pro semeno. Podivil jsem se, bylo to dvanáctkrát.
Stejně aktivní bývají kolem slunečnic sýkory babky, tělnatostí o něco menší než příbuzné koňadry. Šat nemají tak pestrý; jen šedohnědý s černou lesklou kápí jako čepičkou. Dost často se míchají do hejnek koňader a cestují s nimi všude za potravou. Obzvlášť šídlovitě ostrými zobáčky dovedou vyvinout znamenitou sílu, kterou mají snad vytrénovanou od rozlouskávání tuhých chitinových obalů drobných broučků; kůrovců, kovaříků a nosatců. Není tedy pro žádnou babku těžké rozloupnout tuhou slupku slunečnicového semene a dostat ven chutné jadérko. Toto semeno je pro ni takovou delikatesou, že si v zobáčku často odnáší i dvě najednou. Při přišlápnutí nožkou je pak na větvi ve chvíli doslova rozštípe houževnaté obaly.
Sýkora modřinka je proti předchozím spřízněným družkám subtilnější ptáček, proto hledá obživu v nuzném období nejčastěji na břízách nebo olších vybíráním semínek z jejich šištiček. Když ale dozrají semeníky slunečnic, nedokáže si odpustit hody na jejich plodenství. Dost těžce zápolí s vylupováním semen z pouzder. Přišla však u slunečnic na jakýsi kulišácký trik, kterak se snadněji přiživit. Posadí se opodál a nepřítomně okouní, po očku však pozoruje soukmenovce při vylupování semen z terčů slunečnic. Těm často některé vyklouzne nešikovně ze zobáku na zem, aniž by je dále zajímalo. Modřinku ale probudí k životu a obratně za ním slétá. Hned na místě se dává do vydolování jadérka z tvrdého pouzdra. Rutinně si také semeno přidrží oběma nohama a buší do něho, dokud se v něm neobjeví otvor, kterým jádro vyštipuje.
Určitě k slunečnicovému poli zavítá také lesní všudybyl, živelný výborný šplhavec brhlík. Celé dny pak od rána do večera se odtud nehne a debužíruje na výživné krmi. Sémě slunečnice se stává skutečně jeho denním chlebem. Pro něho vyloupnout semeno z pouzdra je lehké - s daleko silnějším zobákem. Obyčejně bývá tím prvním, jež načíná nový semeník s velmi pevně a těsně k sobě přiklíněnými pouzdry. V čem ale pokulhává za sýkorami; neumí si přidržet vyloupnuté semeno nohou, aby vyloupl jádro. Musí proto s každým odletět k nejbližšímu kmeni stromu, tam najít štěrbinu v kůře, do které ho zastrčí a údery zobáku rozlupuje. Vše dělá spěšně v rychlém sledu a tak se rychle nasytí. Ale ani pak nepřestává semena slunečnice vylupovat; začne si z nich dělat zásobu, asi na pozdější dobu. Po vyloupnutí s každým zalétává do lesa ke starším silnějším kmenům stromů a tak si je zastrkuje do spár kůry. Má ale smůlu, veverky už objevily jeho zvyklost a tak na mnoha z nich si nepochutná. Ani datlům brhlíčí zásobárny neuniknou při slídění za potravou

Zpracování dat...