Časopis Myslivost

O čem se psalo v září 1928 na stránkách Stráže myslivosti?

Karel Zeman: Zvěř a blízkost města  Mgr. Josef DRMOTA
Článek p. inž. Holuba v č. 14. t. l. (Chraňte lesy a zvěř) je míněn jistě dobře. Všeho, co pan pisatel radí, možno však užíti s prospěchem někde v krajích odlehlejších. Kdo však má pěstovati zvěř a les blízko velkoměsta, toho služba je dnes spojena s potížemi, o nichž se personálu odlehlého revíru ani nezdá.


Návštěvníky lesa možno rozděliti na tři skupiny:
a) lidi místní,
b) lidi jezdící do lesa na letní byt a
c) lidi jezdící do lesa jen na výlet.
Lidé místní celkem škody nenadělají. Není jich tolik, lesní personál je zná, je jim vrozen jakýsi cit pro to, co se v lese smí a co nesmí, dají si říci a vůbec proti těm dá se les uhájiti celkem bez zákona, a to lépe než odvoláváním se na zákon.
Druhou partií je lid jezdící na letní byt. I mezi těmi jsou většinou lidé slušní. Bydlí v osadě několik týdnů, s personálem lesním se stýkají, jsou mu známi a již to je nutí, aby respektovali majetek cizí. Tito lidé mají většinou "svoje" místa na slunných stráních nebo na kraji lesa za dědinou někde ve stínu. Jinam obyčejně nejdou a jestli ten jejich Sláveček neb ta Drahuška kousek odběhne, po případě si zavýskne, lesní personál proti tomu ničeho nemá.
Rozhlédne-li se lesem, pozná z dálky, že ta skupinka je ten starý pán s paní, "co bydlí u Brezině", tam ta paní s kočárkem a dvěma košiláčky "že sem jezdí již třetí rok" atd. Více se personál o ně nestará, neboť neškodí nikomu.
Skupinu třetí tvoři nedělní a sváteční výletníci. Jen ten, kdo vidí chrlit celé vlaky lidí všech povolání, stáří a ras, proudících neděli co neděli do lesa cestou necestou, dovede si udělat pojem, co tito lidé dovedou v lese udělat.
Čtenářům tohoto listu, hlavně chovatelům zvěře, bydlícím od města dále, několik malých, pravdivých ukázek.
První poschodí činžáku smluví se na příští neděli "na partii". Staří těší se, jak si pohoví v trávě, pokud možno neporušené, bez ohledu na to, že tráva byla darována chudé vdově místní pro její dvě kozy. Travaření v lese je nevýhodné, ale obec žádala, by se chudině vyšlo vstříc. Stalo se. Zatím.
Děti se těší, že se proskotačí, a na vše, co vzbuzuje v lese dojem, že je k jídlu, co má pestřejší barvu a aspoň chvíli voní.
Všichni se ovšem těší na několikeronásobnou hostinu, donesenou ve všech možných schránkách a papírech. Papíry však a krabice z lesa odnést - zbytečnost. Prázdné láhve od piva - kdo by se s nimi nesl? Zkusíme, jak umíme trefovat: a členové s hlasitým smíchem se předstihují v rozbíjení lahví o stromy.
Mládež nad deset roků, dnes tak samostatná, že nepůjde přece na výlet společně s dospělými, těší se na něco jiného. Jsou členy jakéhosi klubu a mají tedy již jistou volnost. Na malé, skryté lučince - sám ďas ví, jak se o ní dozvěděli - vidíte pojednou od stromu ke stromu nataženou šňůru a cosi se míhat ve vzduchu. Z křiku zachytíte tu a tam jedno slovo, známé Vám z radia, čekáte-li na hudbu po desáté; tentokrát hrají kopanou. Není nad život ve volné přírodě.
Kus dále v kultuře - co to? Cosi se leskne; jdete blíže. Nic se nestalo: Malá partie pánů dojela na dvojkolkách se svými - jak se nyní říká partnerkami - a utábořila se i s motorkami jako ve svém. I samovar si donesli. Právě si za veselých výkřiků cosi vaří - patrně malý "piknik". V blízkosti byla dvě hnízda bažantů, nyní ten křik zde - ach ja!
V zimě blízko města dojede spousta lidí se sáňkami, někteří na lyžích přímo, jiní dovezou si je v autech. A teprve nezůstane v pokoji ani stráň, kam by aspoň v zimě lidská noha dříve nebyla vkročila.
Krátce: Běží o tisícové massy lidstva, přicházející neděli co neděli, ne s několika, ale se spoustou lidí surových, drzých, lesu i zvěři nebezpečných.
Neupírám: Jsou lidé, kteří vědí, jak v lese se chovat, touží po tichu a kráse, proto sami vyhýbají se hluku a všemu, čím by les zeškeradili. Je jich však malé procento. Ta velká většina lidí však, kteří nemají klidu, čistoty a pořádku v domácnosti vlastní, jistě nemá onoho jemného citu, že ony koše balicích papírů, sklenic a krabic po každé neděli by mohly les škaredit.
A vědí-li to, nevadí: škaredí jimi majetek cizí, při čemž nikdo jich nechytí. Rozeženou-li zvěř, nevadí: patří "pánům". Poškodí-li les, zase nevadí: nepozná se to a nikdo jim toho také nedokáže, poněvadž jich nechytí.
Snad někdo řekne, že lid třeba vychovávat. Je to řečeno velice dojemně, jinak však dívá se na vše ten, kdo má co činiti s lidem tam, kde třeba tu výchovu ukazovat v prvé řadě: na cizím majetku, i když jím není právě salon nebo jídelna.
Než výchovu samou dospějeme k úctě k cizímu majetku, to bude jistě trvat ještě hodně dlouho. A pokud běží o zvěř, obávám se, že v blízkosti měst jí již ani nebude. Návštěva lesů, dík motorkám a autům, je na vzestupu.
Práva na slušný pobyt v lese nikdo z lesníků ani majitelů lesa obyvatelům měst samozřejmě neodpírá. Velí tak cit lidskosti a - snad se zasmějete - i tomu prostému hajnému zalichotí, když městský obyvatel mu řekne, jak je to u něho v lese pěkné.
Běží jen o to, jak zařídit, by zvěř netrpěla od toho, komu naprosto neškodí, tj. od oné masy obyvatelstva měst.
Této otázce, zdá se mi, bylo dosud věnováno pozornosti přece jen příliš málo.
(původní text: Stráž myslivosti, ročník 1928, str. 233)

Redakční poznámka na závěr
Uvedený příspěvek (jméno autora se bohužel v běžně dostupné literatuře neobjevuje a nemohu tedy v tomto případě poskytnout obvyklé doplňující informace) se může zdát možná poněkud úsměvný, nicméně svědčí mimo jiné o tom, že s problémy individuální turistiky se potýkali naši předkové již před dlouhými osmdesáti lety. Těžko říct, zda již bylo možno hovořit o skutečné turistice, nicméně její zárodky můžeme v uvedených větách vystopovat stejně, jako zde můžeme vypozorovat náznaky problémů souvisejících s pobytem neukázněných lidí v přírodě (dnes bychom tyto problémy nejspíše částečně označili za ekologické) - ponechávání odpadků v přírodě, vandalství, neúcta vůči práci jiných i poškozování přírodních zdrojů.
Nadmíru nadčasově je zde pojmenováno také rozvrstvení návštěvníků přírody a vysledování závislosti (i když ani to nemusí být pravidlem...) mezi jejich původem a chováním. Co je však zcela jistě nejpoučnější, a co mne zcela jistě zaujalo nejvíce, je opakovaná zmínka o soukromém majetku a jeho nedotknutelnosti - kupodivu jev na který se dnes tak rádi odvoláme a na který ve vztahu k přírodě i k právu myslivosti tak rádi zapomínáme...
Uvedenou ukázku jsem zvolil mimo jiné také proto, že je ve skutečnosti reakcí na již dříve publikovaný příspěvek, který jsme otiskli i rámci našeho seriálu (červencové číslo) a na který se pisatel v samém úvodu odkazuje. I v tehdejší době tedy žili a tvořili vnímaví čtenáři našeho časopisu ochotní přidat svůj názor k ostatním...

Zpracování dat...