Časopis Myslivost

Zachráněné životy

Myslivost 9/2008, str. 48  Připravila Ing. Kamila KAASOVÁ
Zachráněné životy lidí i zvířat má „na svědomí“ Bořek Bulíček – zakladatel a ředitel záchranné služby Trans Hospital Řevnice, současně však také aktivní myslivec, místopředseda Mysliveckého sdružení v Řevnicích a v neposlední řadě chovatel nejen cizokrajných zvířat. K záchranařině ani k myslivosti nešel přímou cestou, obojí je však v jeho životě již pěvně zakotvené.


Co Vás přivedlo k založení soukromé záchranné služby? Patřilo ježdění se sanitkou mezi Vaše vysněná povolání od dětství?
Ne, původním vzděláním jsem lesní mechanizátor. K záchrance jsem se dostal v podstatě kvůli špatné zkušenosti se záchranáři z doby, kdy jsem měl nemocnou mámu. Nelíbil se mi způsob a systém jejich práce, když ji vozili, řekl jsem si, že by se to dalo dělat líp, v restituci jsme získali nějaké peníze, tak jsem nakoupil první dvě sanitky a pustil se do toho. V současnosti máme sanitek již dvacet a další stanoviště v jižních Čechách, ve Frymburku.

Máte ze své praxe nějaké zkušenosti s úrazy při výkonu práva myslivosti?
Občas se někdo při brigádě nebo na honu říznul nožem nebo se přihodily jiné drobné nehody. Měli jsme tu například myslivce, který spadl z posedu. Z posedů ovšem nepadají jen myslivci, využívají je i jiní a jinak, takže případy jsou různorodé. Naštěstí ty medializované záležitosti, kdy myslivec na naháňce střelil místo kance kamaráda, se u nás nevyskytují, to je spíše problém svátečních střelců, kteří se dostanou k ráně jednou za rok a nedokáží udržet loveckou vášeň na uzdě.
Spadnutí myslivce z posedu se však stává méně často než že třeba lakýrník spadne ze štaflí. Když vezmu ten obrovský počet myslivců v republice, je u nich úrazů jen nepatrné procento. A různé nehody se nevyhýbají ani rybářům - ti zase chodí, že mají zaseklé háčky v ruce, v zádech, v hlavě, nebo spadnou do vody, rozbijí si hlavu o pramičku, žádná zájmová činnost není bez rizika. Samozřejmě myslivci jsou také lidi, takže je vozíme i s běžnými úrazy či nemocemi.

Kde pramení Váš zájem o myslivost? Byl jste k ní veden v rodině odmala nebo jste si k ní našel cestu později?
V rodině jsme myslivost neměli. Lásku ke zvířatům ovšem vždy. Myslivost mě začala bavit na lesnické škole, po škole jsem na ní však neměl pomyšlení, jako mladý jsem měl jiné starosti. Pracoval jsem sice u lesů, jezdil jsem s tatrou se dřívím, ale k myslivosti jsem se dostal až později. Po revoluci jsem začal provozovat záchrannou službu, seznámil jsem se při tom s mnoha lidmi, z nichž někteří byli myslivci, postupně jsem se začlenil do sdružení a začal myslivost provozovat aktivně. Zkoušky mám již od školy, ale ve sdružení jsem devět let. V součané době jsem místopředsedou. Myslivost mě lákala hlavně jako možnost pomáhat zvířatům, postarat se o ta poraněná, pečovat o všechnu zvěř v honitbě. Neboť civilizace se na zvěři podepisuje, staví se bydlení, komunikace, člověk ubírá zvěři stále více prostoru pro život.
Musím říci, že jsem spokojen s fungováním našeho mysliveckého sdružení, řekl bych, že se nám podařilo sjednotit názory na péči o zvěř a spojit všechny síly k její ochraně, jsme dobrá parta. Dbáme i na dodržování mysliveckých tradic, máme trubače, chodíme v zeleném. Osobně však nosím na čekanou oděv se vzorem listí, ne maskáče, ale americký styl, zvěř mi tak přichází mnohem blíže, nedávno mi přišel daněk asi na pět metrů od posedu, než mě rozpoznal. Na hony nosím zelenou bundu s reflexními prvky. Také máme kvůli bezpečnosti při naháňkách reflexní pásky na klobouky a obojky pro psy.
Snažíme se i o dobré vztahy se sousedy a veřejností vůbec, takže se vyhýbáme ožehavým situacím, jako například odstřelu psů a koček v honitbě. Jen jednou jsme zde měli smečku, kterou jsme přistihli jak hoduje na zvěři, tam byl zásah nutný, na potkání však domácí mazlíčky nelovíme. Toto však myslím funguje u většiny sdružení, stejně jako láskyplný přístup ke zvěři. Když se objeví někdo, kdo nechce dodržovat společná pravidla, je potřeba se s ním rozloučit, což je hodně těžké, ale bohužel jeden takový člověk stačí udělat ostudu celému sdružení, a nadávat na to, že se bulvár chytá jen samých odstrašujících případů nelze, je to jejich práce, lepší je se starat, aby se takové věci neděly..

Kolik má řevnické sdružení členů? S jakou zvěří hospodaříte?
Je nás kolem dvaceti. Honitbu máme spíše lesní s vysokou, daňčí, srnčí a černou zvěří. Dokonce před šesti lety se v naší honitbě pohybovala losí samice. Přecházela po Brdech. Stavy spárkaté jsou tu dobré. V zimě je zde možno zahlédnout i tlupu padesáti kusů vysoké zvěře. Černé zvěře je zde také požehnaně, někdy se s ní člověk setká téměř "tělo na tělo". Z drobné se objevuje v malém množství zajíc, toho nelovíme. Bývalo zde hodně králíků, jejich vysoké stavy jsou však již minulostí. Vypouštíme ročně asi 150 bažantů, stovku před honem, ostatní do honitby na zazvěření. Bažanti se k nám také stahují ze sousední honitby Svinaře, kde má jejich vypouštění již dlouhou tradici. Bohužel početná černá zvěř likviduje stavy drobné zvěře. Působí také největší škody na plodinách, které pocítí zemědělci a následně i myslivci. Zkoušeli jsme žádat o výjimky v odlovu černé zvěře kvůli množství škod, ale neuspěli jsme kvůli malé rozloze honitby, výměra honební plochy je u nás 800 hektarů. Z predátorů se zde vyskytují kuny, lišky a jezevci.

V Berounském deníku a Našich novinách se objevila zpráva o zachráněném daňkovi, kterého řevničtí myslivci zbavili pout ohradníku. Jistě bylo obtížné jej ze spleti drátů vyprostit..
Bohužel v Myslivosti často vidím případy, kdy někdo objevil zvěř s ohradníkem a řešil situaci sanitárním odstřelem. Je málo případů, kdy se lidé zvířat nebojí, ale pokud zvířata znáte a máte kus odvahy, dá se jim pomoci. Zmíněného daňka jsme zklidnili hozením deky přes hlavu, když neviděl, uklidnil se, nechal se položit na zem, tři lidi ho drželi, během půl hodiny jsem dráty přestříhali štípačkami, pak daněk odešel, nezraněný, zpět do honitby. Snažíme se pomoci všem zvířatům, která najdeme zraněná, často je to srnčí zvěř, ale i zvěř myslivosti škodící, kuny, jezevci, to je asi pro někoho nepochopitelné, ale je něco jiného sedět na posedu a na sto metrů predátora ulovit, než utratit zvíře v nouzi. I škodná by měla v revíru být. Snažíme se chovat férově ke všem druhům.

Je vidět, že se i v myslivecké praxi projevuje Vaše záchranářské cítění a že jste jím v dobrém smyslu slova "nakazil" i ostatní řevnické myslivce.
Snažíme se myslivost vykonávat s úctou ke zvěři. Je třeba aby jí někdo chránil, neboť kromě prostoru jí chybí i potřebný klid. Jelikož jsme v blízkosti Prahy, zdejší lesy jsou značně zatížené turisty, přes léto se tu konají i různé hudební akce.
Nechceme, aby v nás lidé viděli jen lovce, kteří si plní mrazáky, nebo hospodské rváče jako ve Slavnostech sněženek, když se dohadují jestli se zelím nebo se šípkovou. Jistěže se mezi myslivci najdou lidé, kteří svým kolegům dobré jméno nedělají, ale jak už jsem o tom mluvil z hlediska úrazů - takoví jsou ve všech skupinách.

Na daňka s ohradníkem Vás upozornili místní lidé, je vidět, že v očích obyvatel Řevnic a přilehlého okolí jste opravdovými ochránci zvířat. Stává se Vám, že Vám volají na jaře kvůli "opuštěným" mláďatům? Dělali jste nějakou osvětu k této problematice?
Lidé často volají, když se něco stane s divokými zvířaty. Každý rok na jaře jezdím k desítkám takzvaně nalezených mláďat kun, ptáků, sov a samozřejmě i srnčat či kolochů. Snažíme se vždy, aby mláďata zůstala tam, kde jsou, případně aby se po zranění ošetřená vrátila zpět do přírody. Lidi poučíme, řekneme jim, ať se posadí dál a koukají, že si matka pro něj přijde, často nám pak volají a říkají, že se opravdu matka objevila, mají z toho velký zážitek. Každý rok děláme pro děti z Řevnic a Třebaně dětský den, vezmeme na ukázku vycpaniny, uděláme soutěž s přírodní tematikou, opečeme buřty, děti fungují skvěle, mají o dění v přírodě zájem, pak třeba volají, že někde pozorovaly nějaké zvíře. Máme i nástěnky, kde se snažíme dělat osvětu pro dospělé, průběžně se objevují články o mláďatech v médiích. Pro děti i dospělé děláme na různých akcích i předváděčky první pomoci, to zase v rámci zaměstnání.
Myslím, že by měl být v televizi myslivecký pořad přímo pro děti, seznamování s přírodou dětskýma očima. Protože mladých lidí zapálených pro myslivost moc není. Hodně mladých si dělá myslivecký kurz kvůli zbrojáku nebo psům. Myslivci se vším všudy se nich stávají až postupně. Někdy je pro ně tvrdé zjištění, že myslivost není jen o sezení na posedu. Jsou to hlavně brigády, zajištění krmení. Dneska je studium i zaměstnání celodenní záležitost, také se chtějí mladí věnovat partnerům, mnoho jich vycouvá, když zjistí, kolik času myslivost obnáší. Nejvíce času mají starší ročníky, podle toho také vypadá věková skladba ve sdruženích.

Ani Vy na tom s volným časem zřejmě nebudete nejlépe - jak vnímá Vaši mysliveckou vášeň rodina?
Rodina je chápavá a lásku ke zvířatům máme společnou. Dcera chodí na myslivecké akce se mnou, ale hlavně mi hodně pomáhá s péčí o naše domácí zvířata, které bereme jako členy rodiny, chce jít studovat obor chovatel cizokrajného zvířectva a následně veterinu. V domácí péči máme ze zoologické zahrady roční samici rysa kanadského a kočkodana bělozeleného, dříve jsme ze ZOO měli ocelota a karakala, jsme již zavedení chovatelé, samozřejmě máme potřebná povolení dle mezinárodní úmluvy CITES, snažíme se chovaným zvířatům vytvořit co nejlepší podmínky. Kromě těchto cizokrajných u nás žije jeden nalezený, skutečně opuštěný, srneček a mládě puštíka. Malý srnec byl objeven v Řevnicích v uzavřené zahradě, pískal, majitelé zahrady nám volali, co mají dělat, po domluvě nechali zahradu otevřenou, srna se však dva dny neobjevila. Vzali jsme tedy srnče k nám domů, karakal ho přijal za vlastního, když srneček zapískal, hned byl u něj, olizoval ho, staral se o něj, byla v té době velká vedra, karakal samou starostí o srnče přestal žrát a pít a s největší pravděpodobností mu selhaly ledviny, takže uhynul. Srnečkovi se však vede velmi dobře, druhé paroží nasadil silného šesteráka, je vidět, jakou může srnčí udělat trofej, když je dobře živené. Když ho tu vidí kamarádi myslivci, tipují ho na pětiletého chovného srnce. To, že jsme si jej nechali, je však naprostá výjimka, protože matka se pro něj nevrátila, jinak se snažíme všechna ohrožená mláďata po odchování či uzdravení vrátit zpět do přírody. Měli jsme doma zraněné dravce, sovy, ve většině případů byl jejich návrat úspěšný. .
Mládě puštíka, které tu v současné době máme, zachránili motorkáři. Jednou jsme se vraceli ze závodů, kde jsme dělali zdravotní asistenci a na silnici jsme viděli skrumáž motorkářů, mávali na nás, lekli jsme se, že se některý z nich vyboural, ale nebylo to tak, uprostřed jejich kruhu seděla malá sova v prachovém peří, tvrdí motorkáři se na ní báli sáhnout a když viděli sanitku, hned na nás mávali, takže jí máme doma.
Kromě vyjmenovaných zvířat máme dva psy - kokršpaněla a zlatého retrívra. Kokršpaněla mám pro lovecké účely, je to však ještě štěně, retrívr je domácí pes. Kamarádi myslivci si ze mě utahují, že těžko vycvičím loveckého psa ze štěněte, které je doma zvyklé žít se srncem a rysem, ale já myslím, že je nadějný a že to půjde, rozhodně při pochůzkách v revíru prokazuje, že má dobrý nos.

Vidím tu vystavených mnoho trofejí, z nichž některé jsou v našich končinách nezvyklé - například tuleň, nebo se běžně neloví - kalous, volavka. Kde jste k těmto trofejím přišel? Lákají vás cizokrajné lovy?
Většina trofejí není z ulovené zvěře, například volavka umrzla, vytahovali jsme ji s hasiči z ledu, ale stejně uhynula, jezevce jsme našli přejetého na dálnici u Jihlavy, lišku a kalouse jsme také objevili na silnici. Srnci jsou moji, jeden z nich je ale nalezený, muflon je z obory, daněk z honitby na Dobříši. Jelení trofeje jsem koupil z pozůstalosti. Mám tu i preparovaného netopýra, od nehody, asi byl sražen vzduchem. Většinu preparací mi dělal kamarád pan Cihelka. Tuleně jsem koupil na internetové burze.
Lovy v zahraničí mne nelákají, připadá mi to, jako když někam přijedete, oni mají zvíře na řetězu a před vámi ho pustí. Nemám ani moc rád lovy v oborách z toho samého důvodu, i když pozvání mám díky své profesi dost, nejraději lovím v naší honitbě, kde jsem se zvěří celý rok v kontaktu a starám se o ni.

Takže netrávíte rodinné dovolené na loveckých výpravách?
To ne, na dovolenou vyrážíme čas od času na pár dní - třeba na Slovensko, vždycky někam, kde jsou zvířata, rádi prohlížíme zoologické zahrady, mnohde máme známé, například i v Německu. Koukáme jak je kde o zvířata postaráno.

Zmínil jste předvádění první pomoci na různých akcích. Nechtěli řevničtí myslivci, abyste udělal nějaký kurz první pomoci i pro ně?
Nikdo s tím nepřišel, myslím, že hlavně proto, že na mě mají všichni telefon a spoléhají se, že když se něco stane, přijedu. Vybavení s sebou vozím vždy a všude.

Děkuji za rozhovor!
Připravila Ing. Kamila KAASOVÁ
Snímky archiv B. Bulíčka
Zpracování dat...