ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Prosinec / 2009

Kreslířka i předsedkyně

Myslivost 12/2009, str. 46  Text Pavel KLOZÍK,
V čase, kdy krajinu bičují studené větry, země spí pod bílou sněhovou peřinou a hladovějící zvěř se stahuje ke krmelcům, často vzpomínáme na šoulání pod zářícím letním sluncem, babí léto, a podzim, s hony a lesy hrající barvami usychajícího listí, podbarvenými jako by věčnou zelení jehličnanů. Vraťme se na chvíli do malebného a chvílemi nepříjemně deštivého léta, během něhož se českými a moravskými městy prohnaly náhlé povodně. Tehdy jsem přijal pozvání do nádherné hornaté krajiny valašských Beskyd, na Prostřední Bečvu, abych si povídal s vitální kreslířkou a aktivní myslivkyní Hanou Křenkovou, která srdcem a rukou spravedlivou vládne místnímu mysliveckému sdružení.
Když jsem paní Hanku poznal na výstavě Natura Viva v Lysé nad Labem, v první chvíli mě zaujaly její nádherné obrázky zvěře a nadšení pro myslivost. Netušil jsem, že si budeme povídat v krásné chaloupce, posazené do kvetoucí zahrady na svahu hor. Žije pro přírodu, hory a lesy, pro království svatého Huberta a bohyně Diany.
 
Paní Hanko, mám pocit, jako by jste se v lese narodila. Odkud pocházíte a jak začala vaše cesta k myslivosti?
Narodila jsem se v Kunovicích u Valašského Meziříčí a když jsem začala dospívat, chtěla jsem studovat lesnickou nebo uměleckoprůmyslovou školu, lákalo mne také malování skla ve sklárnách ve Valašském Meziříčí. Jenže jsem neměla ty správné známé, kteří by mě na výběrovou a studenty žádanou umprumku dostali, a na lesárně v Hranicích holky nebrali. Nakonec jsem šla na dva roky na ekonomickou školu. Kdo si trochu pamatuje minulý režim, ví, že bez vazby na komunistickou partaj se na mnoho míst lidé dostávali velmi obtížně a mnohdy se nedostali vůbec. Doba už byla taková. Máma ani táta nebyli komunisté. Lesnickou školu mi nedoporučovali. Od sedmnácti let jsem pracovala jako účetní a později si večerním studiem dodělávala ekonomické vzdělání. Ale vysoká ekonomická škola mě nelákala.
 
Mám pocit, jako byste si šla za svými touhami stejně vytrvale, jako kráčíte po křivolakých stezkách a zelených stráních Beskyd.
Mamka mi malování na sklo zakázala a řekla, ať učiliště, v němž se učí malování na sklo, studuji později, jestli budu chtít. Ani táta mým snům nefandil, ačkoli byl myslivec od svých osmnácti let a velký kynolog. Měl chovnou stanici ohařů a českých fousků. Navíc psy cvičil, učil pracovat a působil jako rozhodčí na zkouškách a výstavách psů. Výborně střílel a málokdy chybil. Na honech jeho psi nosili jednoho zajíce za druhým. Já jsem s ním jezdila po zkouškách a výstavách a psala diplomy, protože jsem měla pěkné písmo. Na dětství ráda vzpomínám, těžko jsem si mohla přát krásnější. Všechno spojené s myslivostí, hony a výstavy psů mě bavily, stejně jako přírodopis na základní škole. Když pan učitel potřeboval obrázky zvěře, vystřihovala jsem mu je z Myslivosti.
 
Předpokládám, že malujete a kreslíte od malička?
Zpočátku jsem kreslila na papír a malovala na stěnu, nejdříve na půdě, na zkoušku a pak na stěny, když jsme malovali byt. Tehdy byly k dostání různé šablony zvířat, ale ne všechny. Tak jsem začala malovat temperovými barvami zvířata. V patnácti letech jsem dostala pod stromeček olejové barvy a jela s nimi ke kmocháčkovi do Vítkova na prázdniny. Kmocháček maloval krajiny a květiny. Ukázal mi své pohlednice, abych si nějakou vybrala pro malbu. Jedna pohlednice se mi zalíbila, dali jsme se tedy do malování a než se kmocháček po obědě prospal, měla jsem obrázek hotový. Pak jsme zkusili další a povedlo se. Během tří prázdninových dnů mi poradil a ukázal jak míchat barvy, a to byla celá má škola malování.
 
Měla jste talent a před sebou možná kariéru malířky...
Malovala jsem květiny, ale všechno bylo jinak. V jednadvaceti letech jsem se vdala, otěhotněla a brzy jsem šla na mateřskou dovolenou. S manželem jsem spravovala chalupu, pletla a šila jsem na děti. Na chalupě jsem zkusila všechna řemesla, včetně různých návrhů a obkládání. Všechno mě baví.
 
Poznal jsem vás poprvé na výstavě v Lysé jako kreslířku, která kreslí tužkou a teď se dovídám, že jste začínala s olejovými barvami. Co vás přimělo změnit styl?
Kresba tužkou je časově jednodušší. Tužku jsem zkusila poté, co jsem spatřila starý myslivecký obrázek malovaný právě tužkou. Zaujal mě a stejně tak jako ostatní jemu podobné obrázky. Řekla jsem si, že to zkusím. Navíc, od tužky se dá odejít, zatímco u oleje musíte zůstat den i třeba celý týden.
 
Vzpomenete si, co jste nakreslila tužkou nejdříve?
Napoprvé jsem nakreslila zajíce, pak další zvěř. Když bylo obrázků více, udělala jsem kalendář, aby měli z mých kreseb radost taky ostatní. Přátelům a dalším lidem se líbil a začali se ptát po dalších obrázcích. Dnes mám vydaných pět kalendářů a pracuji na dalších.
 
Kdy jste se rozhodla pořádat výstavy?
K vystavování obrázků mě přiměli kamarádi. Dokonce mi vyrobili cestovní stojany, které naložím a můžu s nimi kamkoliv odjet. Poprvé jsem vystavovala při výstavě trofejí Vojenských lesů v Hranicích, po té v Nivnici a v Kelči. Následovala výstava na Hostýně na svatohubertské pouti, pak byla výstava v Dubu a letos jsem poprvé vystavovala v Lysé nad Labem na výstavě Natura Viva.
 
Nedávno jste se stala členkou Klubu mysliveckých autorů, pokud je mi známo, jste tam jediná žena.
Do klubu autorů mě přivedl předseda Klubu Oldřich Koudelka. Bylo to náhodné setkání na křtinách štěňátek u jeho kamaráda a shodou okolností bratra mé kamarádky. Některé členy jsem potkávala už dříve. Přijali mě mezi sebe a nedlouho po mysliveckém setkání v Lysé nad Labem jsme jeli na setkání členů Klubu autorů v Opočně, během něhož jsem se poznala se všemi autory klubu. Bylo to moc hezké, jsem sice asi první členka – žena, ale na setkání jezdí i partnerky autorů, takže se tam jako ženy cítíme dobře.
 
Je radost vás poslouchat, ale zatím jsme se nedostali k vaší myslivecké činnosti. Povídejte, jak dlouho jste myslivkyně.
Myslivecké zkoušky jsem si dělala asi před dvaceti lety, více méně tajně, aby táta nic nevěděl. Chtěla jsem se stát myslivcem už v osmnácti, ale tehdy to nešlo. Táta si to nepřál, asi mi jako ženě nevěřil. Naopak, máma, ta mě podporovala. Přitom jsme se sestrami obsluhovaly na všech mysliveckých bálech a akcích, pomáhaly vařit a chodily na hony. V podstatě jsem byla myslivec už dříve i bez kurzu a zbraně, a tak kurz byl jen formalita.
 
A změnil už otec svůj názor?
Nakonec jsme se smířili a byl nadšený z mé první trofeje. Půjčil mi kulovnici a dokonce vyvařoval hlavu mého prvního jelena. Máma byla ráda. Táta nikdy jelena neulovil, ani lišku. Když jsem přijela s prvním jelenem, to bylo něco. Měl radost, jako by ho ulovil sám. Fandil mi a měli jsme si vždy o čem povídat. Naše společné rozhovory o lovu a myslivosti neměly nikdy konec.
 
Jako asi každý myslivec máte jistě oblíbený některý druh lovu. Jaký je tedy ten váš?
Miluju lovy na lišku a škodnou, zimní podvečery a noci, ve sněhu a mrazu. Miluju šoulání v zimních zasněžených nocích a návraty do vesnice. Nejsem lovec, ale myslivec. Ráda se na zvěř dívám, někdy tak dlouho, až mi uteče, než se vynadívám. Máme krásnou přírodu i zvěř a musíme umět i dávat. Nemůžeme se k přírodě chovat sobecky. Diana mi asi přeje, protože dost vidím a občas taky něco ulovím. Jednou v zimě, než jsem vyrazila do lesa, jsem si dala do kapsy šest nábojů a myslela si, že mi do jara bohatě vystačí. Nakonec jsem se vrátila se šesti kusy škodné.
 
Jak se k vám, k ženě v zeleném, chovají ostatní myslivci?
Mám mezi myslivci spoustu výborných přátel, lidí se zlatým srdcem, kteří mě zvou na lov. A nejen na lov. Vždy mě podporovali a podporují. Když mám čas, něco upeču, navařím rodině a jedu k přátelům v zeleném. Jdeme na lov a spoustu času si povídáme. Mám své myslivecké zázemí ve strašně fajn lidech, kterým můžu věřit. Ráda jim rozdávám své obrázky.    
 
Povíte něco o svých trofejích?
Dodnes jsem ulovila deset jelenů. Když jsem ulovila předposledního, šli jsme zřejmě na nástřel o chvilku dřív. Jelen se nám zvedl, a když jsem mu posvítila na hlavu, měla jsem pocit, že mezi jeho parohy vidím kříž. Ráno jsem jej dohledali, ale ta noc pro mne byla krutá, vůbec jsme nemohla zamhouřit oči. Také jsem měla štěstí na srnce, ulovila jsem desateráka. Ačkoli nepočítám škodnou, které jsem ulovila několik desítek, každý úlovek je pro mě ohromný zážitek. Přátelé mi říkají, ať sepíšu knihu loveckých povídek. Třeba ji jednou napíšu…
 
Jakými zbraněmi lovíte?
Po tátovi mám kulovnici ráže 7x57, brokovnici hamerlesku ráže 16, kozlici Bajkal ráže 16 a jednušku dvacítku. Nejraději používám kulobrokovou kozlici ráže 7,65 R/12, z Uherského Brodu. Moc dobře se mi osvědčuje. 
 
Je přece jen trochu neobvyklé, že jste se stala předsedou mysliveckého sdružení. Jak to se seběhlo?
Vloni náš tehdejší předseda řekl, že už nechce být zvolen, ani nechce pracovat ve výboru. Byla jsem členem výboru a volil se nový předseda. Členové zvolili mě. Dostala jsem největší počet hlasů. Co mi zbývalo. Někdo to dělat musí.
 
A jak by úřadující předseda představil svoje vlastní myslivecké sdružení?
Na Prostřední Bečvě máme poměrně malou honitbu o rozloze přibližně 1443 ha, ale jsme dobrá parta čtyřiadvaceti lidí. Asi patnáct je aktivních a další někdy přijdou pomoci, když je potřeba něco udělat. Členové v důchodovém věku si užívají zasloužený odpočinek a rádi je vidíme na členské schůzi. Děláme, co můžeme. V naší honitbě žije především srnčí a drobná, škodná zvěř, velmi zřídka přechází vysoká a černá. Na malých políčkách pěstujeme pro zvěř kapustu, pohanku, jetel a vojtěšku. Půda je tady chudá. Stavíme kazatelny a krmelce, a chceme stavět samokrmící zařízení, protože v zimě napadá hodně sněhu a vždy se ke krmelcům nedostaneme. Nechceme, aby zvěř strádala a hladověla. Stavíme krmítka a budky pro ptáky. Pravidelně, každý rok, pořádáme cvičné střelby a letos poprvé svatohubertskou mši. Každý rok v létě pořádáme myslivecký výlet, resp. letní večer. Myslím, že se nám podařilo získat pochopení veřejnosti a díky našim sponzorům také obohatit program našich mysliveckých akcí. 
 
Vychováváte mysliveckou omladinu?
Rok u nás působí myslivecký kroužek, který má v současnosti deset členů. Děti se schází ve škole, v tělocvičně a v lese. Hodně se jim věnuje náš jednatel Stanislav Andrýsek. Umí to s dětmi a děti tématika myslivosti baví. Do kroužku chtějí chodit i žáci vyšších ročníků ze školy na Horní Bečvě. Jsme rádi, že se v dětech probouzí láska a vztah k přírodě a myslivosti. Máme dobrou spolupráci se školou. Děti od nás dostaly myslivecké kalendáře. Pro kroužek jsme koupili velkou mysliveckou encyklopedii a sháníme další literaturu a pomůcky.
 
Paní Hanko, máte jako správná myslivkyně loveckého psa?
Manžel mi dal k narozeninám hladkosrstou jezevčici Betynku. Rázem se stala miláčkem celé rodiny. 
 
Máte malebnou chaloupku. Jak dlouho zde žijete?
Tady, na chalupě na Prostřední Bečvě, žijeme pět let. Původně jsme bydleli v bytě v Rožnově pod Radhoštěm.
 
Převzaly lásku k horám a myslivosti vaše děti?
Máme syna a dceru. Syn má zbrojní průkaz, ale myslivecký kurz zatím neabsolvoval. Uvidíme, snad uzraje. Dcera pomáhá vytvářet na počítači grafiku mých kalendářů, pozvánky na výlet, hony a další věci. Obě děti mi pomáhají s krmením. Ráda bych, aby se „pomyslivčila“ vnučka.        
 
Asi je zbytečné se ptát, jestli vám pomáhá pozorování přírody při kreslení zvěře.
Když zvěř pozoruji a znám, mnohem lépe se mi pak kreslí. Nedávno jsem ilustrovala knihu o psích povídkách. Snad se mi kresby podařily, ale to nechám na čtenářích. Kniha právě vychází.
     
Není sporu o tom, že jste šťastná žena s tolerantním manželem a rodinou. Na závěr se zeptám, co si přejete a co chystáte do budoucna?
Nejdůležitější je zdraví. Chci pokračovat ve všem, co dělám, v myslivosti, v kreslení obrázků a tvorbě kalendářů. Ráda bych se vrátila k malbě olejovými barvami a snad se dostanu taky ke dřevořezbě, která mě nějaký čas láká. Kreslení, příroda a myslivost jsou pro mne takový tajemný svět. Nikdy nevím, čím mne překvapí a já zase naopak, jestli se obrázek bude líbit, zda chytí za srdce člověka. Je to pro mne takové duševní zdraví, pomáhá mi v překonávání těžkých životních situací, které nám život občas nadělí. Ale tak už to na světě chodí. A chci chodit na houby, protože rostou v okolí a já je miluju.
  
Přeji, aby se vám vše splnilo, mnoho štěstí doma, v myslivosti, spoustu krásných zážitků a obrázků, a nechť vám svatý Hubert a Diana zachovají přízeň.
Text Pavel KLOZÍK,
snímky autor a František Křenek
Zpracování dat...