Jedním ze střetových bodů při diskuzích kolem zákona o myslivosti, při debatách o jeho otevření či neotevření, úpravách či novelách, bývá výměna stanovisek o minimální výměře honiteb. V České republice stanoví zákon o myslivosti (449/2001 Sb.) v ustanoveních, týkajících se obecných zásad tvorby honiteb, minimální výměru pro oboru 50 ha a pro ostatní honitby 500 ha. V diskuzích se ale uvádějí často jiné, až extrémně malé nebo naopak velké minimální výměry honiteb v zákonech jiných států, které by měly být pro nás příkladem. Mají ale opravdu všichni relevantní informace o velikostech honiteb v okolních státech? A mají také někteří diskutující povědomí o dalších vazbách minimální výměry na související zákonná opatření a vyhlášky? Dovolte mi tedy přinést jistou ucelenější úvahu.
Ano, je pravdou, že v různých zemích střední Evropy je stanovena rozdílná minimální velikost honiteb. Například v Rakousku je to 115 ha. Tato minimální výměra má historické kořeny a sahá jako pozůstatek dřívějších ustanovení zpět až do roku 1848. V některých spolkových zemích Rakouska však tato hranice platí pouze pro již existující honitby, zatímco při vzniku nových honiteb je požadována větší výměra (informační zdroj: Myslivecký svaz Dolního Rakouska).
V Německu činí minimální výměra honiteb ve většině spolkových zemí 75 ha. Přitom honitby o této minimální výměře může mít v mysliveckém užívání vždy pouze jedna osoba (např. jedna fyzická osoba jako nájemce honitby). Od výměry 150 ha mohou být honitby myslivecky využívány dvěma osobami a teprve u větších výměr může na každých 100 ha připadat jedna další osoba (informační zdroj: Ing. Steffen Liebig, prezident Duryňského mysliveckého svazu). Podobně jako v Rakousku má také v Německu ustanovení minimální velikosti honiteb historické kořeny, přičemž v nových spolkových zemích byla automaticky převzata legislativa původního Spolkové republiky Německo, aniž byl přitom brán ohled na jejich zcela odlišné podmínky (např. rozdílné majetkové vztahy k půdě, velkoplošné obhospodařování zemědělské půdy atd).
Podstatně větší minimální hranice pro ustanovení honitby je stanovena v zemích, které mají podmínky porovnatelné s přírodními a hospodářskými podmínkami v České republice a v nichž byla tvořena nová myslivecká legislativa teprve v nedávné době. Například na Slovensku činí minimální výměra honiteb v oblastech pro chov jelení zvěře 3000 ha, v oblastech se srnčí zvěří 2000 ha a v oblastech s drobnou zvěří 1000 ha. V Maďarsku mají honitby výměru od 3000 ha a v Polsku činí minimální velikost honiteb 3500 ha (informační zdroj: Slovenský poľovnicky zväz a Maďarská lovecká komora).
Zkušenosti ze zemí mimo středoevropský prostor, např. západní a jižní Evropy, Velké Británie nebo skandinávských zemí, nemají vzhledem k odlišnému pojetí a právnímu zakotvení systému myslivosti a jiným historicky vzniklým vazbám k dané problematice pro Českou republiku podstatnou relevanci.
Ucelená a logicky s rozmyslem utvořená honitba by ale měla v každém případě představovat prostředí vhodné pro příslušné druhy zvěře s tím, že by tyto druhy při normálních obvyklých klimatických a jiných podmínkách nebyly nuceny vyhledávat ke svému životu stávaniště mimo tuto honitbu. Hranice by měly být v terénu zřetelné a přirozené a zvěř by neměla být v honitbě stresována při výběru vhodného stávaniště. To je ostatně také podmínkou dlouhodobého kvalitního chovu a systému péče o zvěř. Pokud v úvahách o minimální rozloze honiteb vycházíme z takového ekologického hlediska, pak pro naše podmínky nelze brát za příklad Rakousko a Německo, neboť v České republice je v porovnání s uvedenými zeměmi zcela odlišná struktura krajiny a podstatně nižší stupeň biologické diverzity životního prostředí. To samo o sobě již vyplývá z rozdílné členitosti zemědělsky využívaných ploch. Typickým znakem agrární krajiny v České republice jsou rozsáhlé polní celky s omezeným počtem pěstovaných druhů plodin. Také podpůrné ekologické programy, jejichž cílem je zvýšovat diverzitu prostředí, jsou zde podstatně méně využívány než v Rakousku a Německu.
V podmínkách České republiky, vyznačujících se zejména v agrárních ekosystémech poměrně nízkým stupněm ekologické diverzity prostředí, by rozčlenění honiteb na menší celky nutně vedlo k tomu, že mnohé z nich by zvěři neposkytovaly celoročně vhodné životní podmínky. To znamená, že zvěř by se v průběhu roku střídavě zdržovala na plochách, které by náležely do různých honiteb, což by prakticky znemožnilo získat přehled o jejích skutečných početních stavech a populačních přírůstcích. V důsledku toho by nebylo možné provádět myslivecké plánování v souladu se zásadami trvalého obhospodařování zvěře jako obnovitelného přírodního zdroje v návaznosti na ustanovení zákona o myslivosti. Kromě toho by se musela nově řešit také otázka zodpovědnosti za vzniklé škody na zemědělských či lesních porostech. Uživatelé menších honiteb by totiž mohli oprávněně argumentovat tím, že ve skutečnosti mají velmi omezené možnosti účinné regulace zvěře, která se v době lovu zdržuje v sousedních honibách. Zvláště problematické by v tomto ohledu byly malé výměry honiteb u druhů zvěře vyznačujících se většími migračními schopnostmi (např. černá nebo jelení zvěř).
Myslivecká praxe v Rakousku a Německu se snaží uvedeným problémům čelit tím, že se jednotlivé honitby mnohdy sdružují do větších celků s jednotným plánováním lovu, což však z organizačního hlediska naráží na celou řadu problémů a přitom ve své funkčnosti plně nenahrazuje výhody větších honiteb. Dá se snad dokonce konstatovat, že to je důkazem zodpovědnosti vlastníků honiteb, kteří kromě individuálních vlastnických práv racionálně upřednostňují spolupráci a přístup k chovu a péči o populace zvěře z většího nadhledu. Proto bychom se měli poučit a nesnažit se dělit honitby na menší celky, mezi kterými by nezbytně musely nastat větší či menší problémy s komunikací.
Z hlediska zajištění řádného mysliveckého hospodaření je zcela nepochybné, že v současných podmínkách ekosystémů poskytují větší rozlohy honiteb podstatně lepší předpoklady pro obhospodařování populací zvěře jako trvale obnovitelného přírodného hohatství v souladu se zákonem o myslivosti. Čím menší je výměra honiteb, o to větší podíl jejich ploch připadá na okrajové (hraniční) části, což má v běžné myslivecké praxi velmi negativní vliv na hospodaření se zvěří. Navíc v honitbách, které svou rozlohou nepokrývají nároky zvěře na životní prostor v průběhu celého roku (home range), je velmi obtížné zajistit řádnou mysliveckou péči. Přitom především u drobné zvěře je celoroční intenzivní myslivecká péče důležitým předpokladem pro její udržení v potřebné populační hustotě. U většiny druhů spárkaté zvěře je za těchto podmínek v praxi sotva možné zajistit takové myslivecké hospodaření, při němž by nedošlo k výraznému narušení sociální struktury populace. Přitom je třeba si uvědomit, že postorové nároky zvěře jsou v prvé řadě závislé na podmínkách (ekologické diverzitě) životního prostředí. V tomto ohledu je legislativně stanovená minimální výměra honiteb v České republice v současné době dokonce podstatně nižší než v sousedních zemích s podobnými ekologickými podmínkami prostředí (Slovensko, Maďarsko, Polsko).
Z hlediska možností pro zajištění trvalého obhospodařování zvěře v rámci středoevropského pojetí myslivosti mají větší rozlohy honiteb nesporné výhody. Na druhé straně je třeba si ale uvědomit, že všechny argumenty hovořící ve prospěch větších honiteb mají svou platnost pouze tehdy, když jejich uživatelé skutečně se zvěří řádně hospodaří a skutečně dělají vše pro to, aby nedocházelo k problémům s nadměrnými škodami. Z tohoto důvodu by se měla myslivecká praxe prvořadě zaměřit na to, aby nedošlo k přemnožení zvěře působící škody na zemědělských a lesních kulturách. Jakmile se totiž začne pochybovat o tom, zda myslivci ve stávajícím systému jsou schopni účinně regulovat zvěř a zabránit tak vzniku nadměrných škod, pak je nutné počítat se vzrůstajícím tlakem na úpravu příslušných ustanovení zákona o myslivosti, aby bylo umožněno rozčlenění honiteb na menší celky, čímž by se mohlo skutečně dosáhnout početní redukce zvěře. Přitom je však třeba si uvědomit, že tento efekt by s největší pravděpodobností nastal nejen u tzv. problémových druhů, které je zapotřebí vzhledem ke vznikajícím škodám účinně regulovat, ale v prvé řadě by se projevil u těch druhů zvěře, jejichž zachování v dostatečné populační hustotě v současných životních podmínkách vyžaduje celoroční intenzivní péči.
Proto si važme toho, že máme minimální výměru alespoň takovou, jaká je v současném zákoně, neuvažujme o změně k menším výměrám. Jelikož asi není reálné v dohledné době očekávat zákonné zvětšení výměr, zaměřme se na dvě základní skutečnosti. Tou první je vedení péče a chovu těch druhů zvěře, kterým je naše honitba celoročním domovem, tak, aby zvěř měla veškeré podmínky k trvale udržitelnému chovu v těch nejoptimálnějších ekologických a životních podmínkách. Tou druhou skutečností je přístup k druhům zvěře, jejichž životní cykly překračují hranice honitby. V tomto případě se zaměřme jednak na vytváření optimálních podmínek ve vlastní honitbě, a jednak na racionální dohodu a spolupráci s okolními honitbami, a to třeba vytvářením v zákoně o myslivosti zakotvených oblastí chovu zvěře. Jen přístupem k chovu zvláště spárkatých druhů zvěře z většího nadhledu a regionálního pohledu dokážeme společnosti, že jsme zodpovědnými hospodáři. A v tomto širším pohledu také dokážeme lépe akceptovat další souvislosti spojené s chovem zvěře, ať už v oblasti řešení škod zvěří na zemědělských a lesních porostech, a nebo v oblasti spolupráce s orgány ochrany přírody. Zvěř totiž nerozeznává administrativní hranice, ale velmi citlivě reaguje na chybné přístupy vyplývající z nedohody uživatelů honiteb.
MVDr. Miroslav VODŇANSKÝ, Ph.D.
Středoevropský institut ekologie zvěře Brno – Wien – Nitra
Institut ekologie zvěře Veterinární a farmaceutické univerzity Brno