ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Polemika nezaniká?

Myslivost 9/2010, str. 8  Josef PECHER
Vliv člověka na koloběh života v přírodě je spíše nepříznivý, jistě však na to existuje široké spektrum názorů. Na tom co nás trápí, se shodneme, na nápravě věcí snad také, ale ustoupit od dnešního pohodlí, které nám poskytuje civilizace se všemi negativními důsledky na prostředí již nelze. Každý z nás máme svůj podíl na odpovědnosti na tom, co po nás zůstane.
Myslivost svojí činností působí bezprostředně v přírodě, má zde svůj podíl na udržení prostředí pro život zvěře a po stránce morální i etické musí být myslivci příkladem. Myslivce trápí, že nemohou pro budoucí generace zachovat a předat to, co bylo svěřeno také jim, konkrétně se jedná o stavy drobné zvěře, která zde po staletí a za jistých udržitelných podmínek žila.
Domácí a podobný odchov drobné zvěře a její následné vypouštění do volné přírody není adekvátní náhradou. Zvěř, zvláště bažanti a koroptve, již ztrácí potřebné vrozené vlastnosti a instinkty k přežití. Kachny březňačky se často stahují k lidským obydlím. Stávají se tak součástí obce, kde přežívají v různých vodních nádržích a potocích, přikrmovány lidmi, nelze je proto ani divokými nazvat. Jejich lov nelze považovat za zvláště vyhledávaný zážitek. Stojí též za zmínku připomenout úbytek obou druhů holubů, křepelek, hrdličky divoké a dalších druhů ptactva, které se za zvěř neuvádí. Uvedu jen známého obyvatele křoví a na mezích neodmyslitelného ťuhýka obecného.
Změnila se i skladba zvěře spárkaté. V honitbách se postupně na úkor mufloní zvěře prosadila zvěř daňčí. Největšího vzestupu však dosáhla černá zvěř, která je dnes v produkci zvěřiny na předním místě. Její přemnožení nelze považovat za úspěch. Je to způsobeno neznalostí kmenových stavů v honitbách, nezájmu přistoupit k radikálnějšímu lovu a též tím, že lov černé patří k těm obtížnějším po stránce časové i organizační.
Snížení stavu černé by určitě přispělo k významnému zklidnění honitby v místech možného chovu drobné zvěře, ke snížení ztrát na mladé zvěři, zvláště srnčat a v neposlední řadě na snížení škod na polních kulturách.
Zjistit kmenové stavy spárkaté zvěře není snadné, ani u krmelců a krmelišť, zvláště, kde je více těchto zařízení. Černá při vyhledávání krmiv často krmeliště střídá, nebo rozrušená lovem tato místa opouští a stahuje se na přechodnou dobu do jiných částí honitby.
Přesnější odhady početních stavů a věkové skladby by usnadnilo redukování počtu krmelišť, například jedno krmeliště na 300 ha lesa, pokud možno vhodně umístěného ve středu honitby. V honitbách polních pak vůbec přikrmování omezit nebo nepřikrmovat vůbec. Ušetřila by se krmiva, která často přesahují potřebné dávky a stávají se tak v hygienicky neošetřených krmelištích i pro ostatní spárkatou zvěř nebezpečím nákaz a zažívacích potíží. O tom se ví, ale ani mnozí „vousatější lovci“ se nad tím nepozastaví.
Nelze vše špatné přičítat jen černé zvěři. Najdeme u ní jistě i plusy, a to jak v provzdušňování půdy, tak nakonec ve vlastní produkci zvěřiny. Je třeba však připomenout, že vlivem výskytu této zvěře se mění i chování mnohých lovců při jejím lovu. Dochází k netradičnímu a kontroverznímu přikrmování, které je spojené s rutinním odstřelem. Bizardní hromady krmiva jsou zřizovány často i mimo zimní období. Bývají dobře zásobeny jádrem i siláží, ovocem a jako přílohou i senem a solí. Vše bez zastřešení, jen tak vysypané na zemi, často v řádu desítek metrů od kazatelny nebo posedu. Tímto způsobem je střílet spárkatou umožněno, kdežto u krmelců to zákon nedovoluje. Jaký je v tom ale rozdíl, humánní, etický nebo žádný? Kromě hlavních krmelišť existují další takzvané „osobní posedy“, často přibité na stromech přímo nad hromádkou krmiva.
Je možné, že mezi myslivci je špatně pochopeno nebo ignorováno zákonné ustanovení o ochraně zvěře, ve kterém je uveden zákaz lovu spárkaté zvěře na čekané u hranice sousední honitby, proto zde nelze instalovat zařízení pro lov, stejně tak jako u krmelců a solisk. Dát zvěři šanci je také morální hodnotou lovce.
Jak se toto zákonné ustanovení dodržuje, nelze dosti dobře ověřit, myslivecké organizace mají svůj vlastní dohled na provoz v honitbě, jmenovitě se jedná mysliveckou stráž. Ta je jediným orgánem dozoru, který vyhovoval snad ve století dvacátém. Nyní musí čelit úplně jiným výzvám. Uvést lze například cyklisty, čtyřkolky, elektronické navigační prostředky a prostředky pro noční vidění. Jistě, přírodní a zvláště lesní prostředí není jen pro myslivce a má současně pro širokou společnost nezastupitelnou hospodářskou, rekreační i poznávací úlohu.
Nezbývá mnoho času dohodnout se na vhodných a účinných přístupech k ochraně přírody. Vidím zde zejména prostor v zapojování proškolených dobrovolníků, hlavně pak v tom, že mládeži se vysvětlují a umožňují alternativy i k jinému, než konzumnímu způsobu života. Potěšitelné je, a nejsou to již žádné výjimečné případy, že na cenná a zajímavá území, výskyt živočichů a rostlin upozorňují informační tabule s obrázky a s kvalifikovaným popisem. Je to jeden z prostředků ke zlepšování obecného povědomí o přírodě a o její ochraně.
V přírodě výrazně ubývá míst vhodných pro znovuzavedení a chov druhů zvěře, která zde po staletí žila. Například jezevec lesní byl dříve uváděn jako škodná, dnes se pohled na jeho způsob života v jistém prostředí poněkud změnil. Na jeho obhajobu lze uvést, že druhové zastoupení živočichů v jeho stravě je pestré a svým způsobem i vyvážené. Jako všežravec působí spíše pozitivně, například likvidací a vyhrabáváním různého stadia hmyzu a plžů. Pro drobnou zvěř není přímou hrozbou, přestože není ani zásadním vegetariánem.
Uvedu příklad rodinky jezevců, která se usadila na pokraji lesa, blízko polí, kde ale jezevci údajně nikdy nežili. Po žních téhož roku došlo ke zmizení známek života kolem jejich nor. O rok později byly nory znovu obydleny se známkami života po mláďatech. Vše se znovu opakovalo v měsíci srpnu, kdy obyvatelé nor zase zmizeli. Honitba v těchto místech i v minulosti nevykazovala žádné uspokojivé výsledky v chovu a lovu zvěře a drobná pernatá zde nežila vůbec. Místní zastoupení zvěře představuje hlavně zvěř černá a ostatní spárkatá. Jezevci zde měli smůlu, protože na území jednoho čtverečního kilometru byly pro lov postaveny tři posedy a dvě kazatelny. Tímto nechci uvádět souvislosti s jejich zmizením, mohli se přestěhovat i z důvodů stálého vyrušování. Tam, kde je možný chov drobné zvěře, je výskyt jezevce nežádoucí, v místech méně vhodných, ojedinělá jezevčí rodinka může být pro honitbu vítaným zpestřením. Ale nad tímto se asi všichni myslivci neshodnou. Stane-li se, že jej někdo uloví, raději se nepřizná.
 
Pro zdárný průběh hospodaření v honitbách je zapotřebí optimálního stavu členů mysliveckých sdružení. Ne všude jsou však ochotni přijmout další uchazeče do mysliveckého sdružení, a to i tam, kde by to větší výměra pohodlně umožňovala. Přijímání nových členů je v plně v kompetenci členské schůze, vše závisí na jejím rozhodnutí. Chyba je v tom, že pro uznávání honitby nebyla stanovena žádná, ani orientační doporučená hranice pro počet členů, vzhledem k výměře a jakosti honitby.
Ve sporných případech ohledně členství, by se v těchto případech měli mít možnost vyjádřit také majitelé pozemků, jako členové honebního společenství, neboť je i v jejich zájmu jaké mají na své půdě hospodáře po stránce myslivecké. Smyslem je, aby nevznikaly takzvané „honitby strejců“. Mohlo by to vypadat tak, že by uchazeči o členství do sdružení myslivců podávali dvě přihlášky, jednu pro sdružení a druhou na adresu honebního společenství. V případě rozdílných názorů by si to obě zainteresované strany musely navzájem vyřešit.
 
Vyhlídky na to, že sama příroda postará o zázrak a stavy drobné zvěře se zvednou bez pomoci člověka, jak se to často stávalo v minulých stoletích, je spíše iluzí. Nelze vše považovat za ztracené, existují i jiné názory při hledání jak oživit místa, kde drobná donedávná žila. Při uznávání honiteb po vypršení nájemních smluv se myslivci jako nájemci snaží získat nebo udržet co největší výměry. Je známé, že existenční podmínky nejsou pro různou zvěř stejné, ale zpravidla na pozemcích větších, smíšených honiteb jsou lokality známé z minulosti dobrým stavem drobné zvěře, hlavně bažantů. Dnes živoří tato místa již po několik desetiletí, nebo bažanti zde nežijí vůbec, proto také je věnována větší pozornost spárkaté, hlavně pak zvěři černé a daňkům, což je pro obhospodařování a zisk výhodnější. Právě zde se nacházejí možnosti z takových honiteb, které mají rozlohou často 1000 i více hektarů, taková místa pro chov drobné zvěře vyčlenit a zaokrouhlit vhodnou myslivecky uznanou hranici na samostatnou honitbu i za cenu snížení výměry pod 500 hektarů, neboť i ta může být pro chov drobné zvěře výhodnější, jak známo ze zkušeností se zaváděním z minulosti do našich krajin a honiteb bažanty. Nejde zde o žádného trojského koně jak získat honitbu, ale o možnost přejít od nářků a nicnedělání konečně k nějaké akci, která by nebyla jen procházkou, ale obětavou a neuznávanou prací často však s rizikovým výsledkem. Záchrana prostředí a jistých druhů zvěře je příležitostí mladých adeptů myslivosti i nezařazených členů myslivců, právě zde mohou prokázat svoje kvality pro myslivost i pro veřejnost.
Zpracování dat...