ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Setkání v oboře Pravice

Myslivost 9/2010, str. 50  Mgr. Josef DRMOTA
Naše lidské životy jsou plné snů, náhod a setkávání. Platí to pro jejich část občanskou i mysliveckou. A nezřídka se přitom stává, že se všechny uvedené okolnosti střetávají ve vzájemné kombinaci. Výsledkem pak mohou být nevšední situace a zážitky, návštěvy nepředpokládaných míst a poznávání zajímavých lidí i jejich osudů. Podobná konstelace stála také za mým příjezdem do obory Pravice u Hrušovan nad Jevišovkou.
 
Vše začalo již o celý rok dříve, kdy se mi v hlavě zase jednou zrodil malý vrtoch. Spíš malý myslivecký sen, kterým byl lov divokého krocana. Těžko říct, proč mne tak láká právě tato zvěř. Snad je to proto, že se jedná o vzácného obyvatele našich obor, snad je to dáno exotickým vzezřením, snad estetickou trofejí. Kdo ví. V každém případě jsem si v loňském roce dohodnul ke svým kulatinám lov uvedené zvěře v jarním toku. Tehdy ovšem šlo o zcela jiné místo. Vše již bylo sbaleno, nachytáno a čekalo se jen na pokyn k odjezdu. Když se kontakt ozval, nastalo obrovské zklamání, protože z původních plánů velmi rychle sešlo. Tak už to ale v myslivosti chodí a nic v ní není jisté. Pracujeme s živou zvěří, která se obvykle chová podle svého životního schématu a my se musíme přizpůsobit.
I když zklamání bylo tehdy opravdu dost velké, brzy mne pod tlakem jiných povinností opustilo a já na krocany tak trochu pozapomněl. To se ale mělo změnit s příchodem dalšího jara, kdy se kdesi v neznámé dálce rozezněla jejich svatební píseň, která jakoby se nesla s vlahým větrem až k nám na Vysočinu. Dorazila snad až do mého podvědomí. Protože na nějaké plány již bylo pro tento rok pozdě, umínil jsem si, že si malý sen napřesrok přece jen splním. Zde ale zapracovala naplno již v úvodu avizovaná náhoda.
Do konce doby odstřelu krocanů chyběly necelé tři dny, když mi náhle zavolal ve zcela jiné věci kamarád ze Znojemska. Jen tak mezi řečí jsem si postěžoval na svoje znovu probuzené myslivecké trápení. Během dalších dvaceti minut mi telefon zazvonil ještě dvakrát a já začal horečně balit, abych stihnul poslední den lovu v pro mne v ten moment zcela neznámé oboře Pravice.
Čtenáři budou nyní zajisté očekávat vylíčení loveckého naplnění mých předchozích snů. Předem se jim omlouvám, protože i v tomto případě držel sv. Hubert nad zvěří svoji ochrannou ruku. I bez krocaní trofeje jsem však z Pravic odjížděl plný dojmů a bohatší o jedno zajímavé setkání s dvojicí zapálených myslivců a pracovitých lidí, kteří našemu koníčku obětují mnohé ze svého volného času, pohodlí i finančních rezerv. Byli jimi nájemce obory Ing. Karel Sekula a oborník Miroslav Surovec. Přestože se samotný lov nevydařil (částečně i díky mojí menší střelecké pohotovosti), nebránilo nic tomu, abychom atypicky teplý jarní večer strávili příjemnou debatou u plápolajícího táboráku, jak jinak, než-li o svých mysliveckých životech a osudech.
Protože mne jejich tehdejší vyprávění velmi zaujalo a částečně i proto, že jižní Moravu považuji po Vysočině za svůj druhý domov, dohodli jsme se bez problémů, že se k novým pohostinným přátelům ještě vrátím a představím jejich práci také čtenářům Myslivosti. Takže nyní, kdy již kolem panuje horké léto, sedíme opět společně, tentokrát beze zbraní, v „oborním sklípku“ u skleničky výtečného savignonu a já mohu svůj dřívější slib konečně splnit.
 
Asi začnu poněkud netypickou otázkou, ale naše přítomnost v tomto společenském zařízení k tomu přímo vybízí. Takže, jaký je osud tohohle myslivecky vybaveného vinného sklepa? Je to poněkud neobvyklé...
K. S.: původem to byl samozřejmě klasický vinný sklep, ale protože jsme brzy zjistili, že jiní dělají lepší víno než my, tak to necháváme na nich. Víno si od těch šikovnějších kupujeme a sami děláme zase to, co snad umíme my. No a ze sklípku jsme vybudovali tyto společenské prostory, včetně čtyřlůžkové ubytovací kapacity v podkroví. Využíváme je samozřejmě pro svoji potřebu, ale poskytujeme je po dohodě také případným zájemcům.
 
O vínu bychom mohli samozřejmě debatovat dlouho a možná se k tomu v tomhle kraji i dostaneme. Dnes tu jsme ale kvůli vaší práci v oboře. I ta má, pokud si dobře pamatuji, zajímavou historii...
M. S.: s historií obory jsem takříkajíc spojen od samého začátku. Pamatuji stavbu oborního plotu, vypouštění první zvěře i počátky současného chovu. Obora má zajímavý původ. Vznikla ještě za minulého režimu a využívali ji k loveckým pobytům zejména tehdejší političtí prominenti. Vrtulníkem sem létal například tehdejší předseda federální vlády Lubomír Štrougal.
 
A jak se vlastně člověk stane nájemcem obory?
K. S.: byla to vlastně do jisté míry náhoda. Když jsme v roce 1993 vyřizovali nájemní smlouvy na honitby, dozvěděl jsem se během tohoto procesu čistě náhodou, že by byla k pronajmutí také Pravická obora. Takže jsem to zkusil a povedlo se. Teprve později začaly na povrch vyplouvat nedořešené věci jako dříve nedotažené „papírování“ kolem oborního plotu aj. Byl to opravdu úmorný a dlouhý boj s úřední mašinérií. Naštěstí jsme tento problém postupně, i když s nemalým úsilím, dotáhli do konce.
 
Snad jen pro pořádek – kdo je tedy držitelem obory? A chápu to dobře, že nájemcem je fyzická osoba Karel Sekula?
K. S.: Obora je klasická společenstevní honitba, přičemž majoritním držitelem pozemků jsou Lesy České republiky, s.p. Já jsem zde jakožto uživatel v nájmu. Skutečností ovšem je, že jisté části zařízení i některé pozemky jsou dnes v mém osobním vlastnictví. Dává mi to určitý perspektivní výhled vzhledem k nemalým investicím, které musím pro provoz obory zajistit.
 
Nevím, jestli budete ochoten na moji další otázku odpovědět, ale přesto to zkusím. Předpokládám správně, že provoz obory je natolik finančně náročný, že by bylo iluzorní uvažovat o „samofinancování“ podobného zařízení?
K. S.: Je to přesně tak. I když si možná někteří lidé myslí, kolik peněz musí, vzhledem k cenám inkasovaným za poplatkové odstřely trofejové zvěře, obora vynášet, je skutečnost zcela jiná. Celková režie mnohonásobně převyšuje tyto příjmy. Jedná se nejen o nájmy, údržbu oborního plotu, veškerého zařízení a vyčíslitelné náklady personálu, ale také o péči o zvěř, která je zde celoročně přikrmována, jsou jí podávány medikamenty apod. K tomu musíme připočíst obdělávání pastevních ploch, provoz doprovodných zařízení, údržbu přístupových cest aj. Myslím, že na tomto místě mohu říct, že konečné vstupy do celého procesu nevyřeší rozhodně částky v řádu desítek tisíc korun a pohybujeme se v průměru o řád výše.
 
Tím se přímo dostáváme k další problematice, kterou jsou poplatkové lovy a klientela. Máte nějaké stálé hosty, publikujete a rozesíláte reklamní nabídky apod.?
K.S.: Klientela je prozatím řešena formou stálých hostů, kteří se k nám pravidelně a snad i rádi vracejí. Čas od času s sebou pochopitelně přivezou další svoje známé, někdo se také z pochopitelných důvodů vracet přestane, a tak se počet našich spřátelených myslivců udržuje na zhruba stálé úrovni. Vzhledem k trofejové zvěři v oboře ovšem máme kapacitu vyšší a byli bychom schopni pokrýt i další požadavky. Co se týká cílené reklamy, zatím jsme této možnosti nevyužívali, i když poslední dobou o ní uvažujeme z hlediska zefektivnění chodu celého zařízení.
 
A jsme konečně u vaší chlouby, kterou je pochopitelně zvěř. Přestože jsem se sem k vám dostal původně kvůli krocanům, leží těžiště oborního chovu někde jinde. Můžeme se pobavit o normovaných stavech zvěře, eventuálně o vašich největších úspěších? Než jsem osobně poznal oboru, donesla mi „myslivecká šeptanda“ zprávy o tom, že váš chov daňků patří mezi nejlepší oborní chovy v republice...
K.S.: Základem je skutečně chov daňků, kterých se v tomto okamžiku v oboře pohybuje asi 150 ks. Bodové hodnoty, kterých zde u 80 % trofejových daňků dosahujeme, překračují hranici pro udělení zlaté medaile. Běžně se na tuto hodnotu dostává zvěř od osmého roku věku. Nejsilnější bodovaný daněk měl hodnotu 209 b. CIC. Podle neoficiálního vyjádření prof. Hromase disponuje tato obora populací, která se svojí kvalitou řadí mezi pět nejlepších chovů daňčí zvěře v rámci ČR.
Kromě daňků ale máme také poměrně kvalitní populaci muflonů. Kmenový stav se pohybuje na úrovni 65 ks. Průměrná bodová hodnota šestiletých beranů je kolem 220 - 230 b. CIC. Před několika lety jsme si víceméně pro vlastní radost zřídili ještě malou obůrku s černou zvěří.
 
Pro takhle kvalitní trofeje potřebuje zvěř také odpovídající podmínky, resp. přikrmování. Při mojí poslední návštěvě jsme se bavili o přirozené úživnosti obory. Prozradíte navíc také něco z „krmivářské alchymie“?
M.S.: Před několika lety jsme si nechali doc. Zabloudilem zpracovat studii, podle které vyšla obrovská přirozená úživnost celého zdejšího prostředí. Ta vychází z kvalitního půdního pokryvu tvořeného převážně vysoce úrodnými humusovými černozeměmi. Na nich rostoucí přirozené porosty poskytují zvěři možnost stabilního a dostatečného nasycení bez nepravidelností a výrazné závislosti na polních plodinách. Přestože se na první pohled může zdát, že se porosty v oboře skládají z příliš velkého podílu akátových lesů, je zde velmi bohaté bylinné patro, rozsáhlé plochy pastevních ploch i plodonosné dřeviny. To všechno se samozřejmě projeví v rozvoji kvalitního genofondu daňků, který máme k dispozici.
Navíc zvěř celoročně přikrmujeme. Přestože složení krmiva pochopitelně konzultujeme s odborníky, odmítáme zásadně myšlenku, že by naše zvěř byla krmivářsky „manipulovaná“ a naše trofeje uměle „vyhnané“. Receptura doplňkových směsí je sestavena „na míru“ pro naši oboru. Vždy máme na zřeteli skutečnost, že přežvýkavci jsou značně citliví na prudké změny ve složení potravy. Jednotlivé směsi tedy během roku střídáme zvolna a zvěř na tyto změny přivykáme. Základem je zejména kukuřice a oves s přídavkem stopových prvků a minerálů. Zvěři také podáváme na základě pravidelného vyšetření trusu v rámci preventivních ozdravných akcí medikamenty. Jediným vážnějším problémem je v oboře voda, která je zde přítomna pouze v podobě menšího umělého jezírka. Nedostatek je částečně kompenzován sítí umělých napaječek.
 
Můžeme na tomto místě jenom na okraj zmínit výměru obory, ev. jednotlivé typy honebních pozemků, které jsou zde zastoupeny?
M.S.: Obora se rozkládá nedaleko Hrušovan nad Jevišovkou na katastru obcí Pravice, Božice a Břežany, v nadmořské výšce od 190 do 220 m. Celková její plocha je 301 hektarů, z toho je 177,5 ha lesa a 123,5 ha zemědělské a ostatní půdy. V lesní části převažují akáty s příměsí dubů, ořešáků a lip. Relativně řídké zakmenění umožňuje růst vysokých travních druhů, (bojínek, srha, ovsík) s dostatečným obsahem bílkovin, energie i neopominutelných minerálních látek. Na zemědělské půdě je z velké části pěstována vojtěška. Tyto porosty skýtají zvěři hodnotnou rostlinnou bílkovinu, rozhodně jednu z nejkvalitnějších. Bez nadsázky lze tedy konstatovat, že naše obora je svojí úživností opravdu jedinečná. Zvěř má právě díky těmto podmínkám mohutný tělesný rámec a všechny předpoklady k vytvoření opravdu silné trofeje.
 
Ještě prosím zpátky ke zvěři. Co ti „moji“ krocani? Kromě nich jsem zaznamenal také přítomnost perliček a bažantů...
M.S.: Krocani jsou tak trochu i moji láskou. „Dělám“ je v oboře už téměř deset let. Bohužel, je to zvěř, která vyžaduje obrovské množství péče a starostí. I když máme vysoké úhyny způsobené predátory, toulavými psy apod., podaří se celkem úspěšně ve volnosti přechovat dospělou zvěř. Musíme si ale uvědomit, že trofejní krocan potřebuje ke svému vývoji minimálně tři roky, což je poměrně dlouhá doba, během které na něj čeká spousta úskalí.
Jakmile se ale začnou líhnout krůťata, musím je odchytat a zavřít do voliéry. Jinak nevydrží predační tlak, ale také nárazy počasí, které je na jaře často vrtkavé. Zvěř se lehce urousá, prostydne a úhyny jsou potom obrovské. Je to spousta práce s relativně malými výsledky a velkými náklady. Uvidíme tedy teprve do budoucna, jak se v tomto směru dále zachováme.
Kromě krocanů chováme skutečně také perličky, které jsou takovým zpestřením obory. Zkoušel jsem i bažanty královské a několik jedinců se nám zde ještě zdržuje. Jsou to ale velcí tuláci a perspektiva jejich chovu na jednom místě je proto slabší.
 
Mezi vašimi trofejemi jsem viděl také dva silné srnce. Jsou z okolí? A jak je to vůbec se srnčí zvěří v oboře?
K.S.: Obě trofeje byly hodnoceny na úrovni 120 b. CIC a pochází z honitby, která sousedí s oborou. To je podle mého další důkaz vysoké přirozené úživnosti celé oblasti. V oboře se nějaká srnčí zvěř také vyskytuje. Bohužel ale nedosahuje ani zdaleka kvality volně žijící populace, přestože může využívat celoroční „nadstandard“ společně s ostatní spárkatou zvěří. Jde tady s největší pravděpodobností o známý efekt, že srnčí „za plotem“ společně s ostatními druhy příliš neprospívá.
 
Podělíte se s námi také o nějaké nevšední zážitky, které vás jakožto myslivce v oboře potkaly? Která zvěř je vaše nejoblíbenější?
K.S.: Pro mne je každé setkání se zvěří svátkem a i když se jedná o loveckého hosta, prožívám jeho zážitek více, než kdybych lovil sám. Osobně mám v naší oboře ulovené jenom dva daňky a spíš se věnuji doprovodům. Lov u nás není vůbec jednoduchý a nalezení konkrétního daňka vybraného k odstřelu si vyžádá často mnoho hodin. Tím se hodně blížíme podmínkám ve volnosti. Když se pak výsledek dostaví, je moje radost porovnatelná s lovcovou.
Mezi největší zážitky v oboře patří každá daňčí říje. Kdysi jsem byl u napajedla svědkem toho, jak daněk rochající v dálce náhle umlkl, přihnal se do mojí těsné blízkosti, hltavě uhasil žízeň a pak se stejně rychle vytratil zpátky k danělám. Mezitím se ale na mne z blízka podíval s jasným výrazem ve světlech: „Nediv se, děvčata čekají...“
Z hlediska oblíbenosti zvěře u mne vede jednoznačně jelen, v oboře daněk, s muflony jsem se příliš nesžil. Každoročně se těším na jelení říji na Slovensku, kam pravidelně jezdím na Velkou Fatru a k Dukelskému průsmyku. Týden v chatce bez civilizace, kolem troubící jeleni. To je pro mne ta pravá myslivecká relaxace.
 
Na závěr mi už zbývá jenom poděkovat za rozhovor, popřát hodně mysliveckých zážitků, chovatelských úspěchů i uznalou klientelu, která se k vám bude ráda vracet.
Zpracování dat...