Časopis Myslivost

CO SE VŠECHNO MŮŽE STÁT

Myslivost 3/2011, str. 100  Jaroslav Šprongl
Sčítání zvěře. Někde čistě formální, jinde zdroj velkých sporů. Nedodržení normovaných stavů totiž může být i důvodem k vypovězení smlouvy o pronájmu honitby. A právě tam, kde jde o atraktivní revír, o který by byl zájem, panuje občas mezi držitelem a uživatelem, pokud jde o stavy zvěře, vzájemná nedůvěra, kterou je třeba řešit – zvláště, když každý dojde k jiným číslům.
 
HONEBNÍ RULETA
 
„A je to v pytli – starosta chce bejt u sčítání a ne sám!“ prohlásil Gusta řečený Pejrak, jizvou v tváři i pokulháváním po autonehodě skutečně připomínající milence nesmrtelné Angeliky, sotva dosedl ke stolu štamgastů v hospodě „Na šikmé ploše“. „Kerej starosta – váš nebo náš?“ otázal se bezelstně nejmladší člen místního sdružení Toníček a myslel tím hlavy dvou sousedních obcí. „Honební, ty troubo,“ ulevil si na jeho účet Gusta-Pejrak, jinak předseda Mysliveckého sdružení Podolí, které mělo honitbu pronajatou od stejnojmenného honebního společenstva.
A nebyla to honitba ledajaká! Normovaná tu byla srnčí, mufloní i jelení zvěř a také divočáci. Problémy byly ale hlavně s vysokou, jejíž stavy silně kolísaly. Zmíněná honitba totiž sousedila s rozsáhlým lesním horským komplexem, sama ležela v jeho podhůří. A tak se na zimu jeleni a laně stěhovali k nim a dělali škody, i když se krmilo o sto šest, zjara zase odtáhli do hor a v sezóně se toho moc nenastřílelo. Stejně byl ale o honitbu velký zájem a honební společenstvo by ji dnes mohlo pronajmout za mnohem výhodnějších podmínek než před lety. V téhle situaci tak bylo jarní sčítání zvěře vlastně takovou malou ruletou.
„A vo co mu de?“ vyptával se Toníček a předseda si nad novicovou naivitou jen povzdechl: „Vo co mu de, ty moulo? Vo honitbu mu de! Vo to napočítat veliký překročení normovanejch stavů vysoký a pak s náma vyběhnout. Jasný?!“ Mladému myslivci to tak úplně jasné nebylo, ale raději přikývl. „Co s tím uděláme?“ hodil Gusta otázku osazenstvu stolu štamgastů, které z většiny tvořili myslivci. „Potřebujem je nějak do sčítání vodlákat, přesunout k lesočechům, do režijních honiteb,“ prohodil jeden z nich. „To vím taky, ale jak?“ rozhodil Gusta rukama. „A co takhle …,“ začal opatrně Toníček. Všechny zraky se na něj otočily. „No?“ prohodil povzbudivě jeden ze štamgastů.
„Nápad je to spíš aprílovej, než geniální,“ okomentoval vše Gusta, když vyslechli Toníčka, „ale jak se říká, tonoucí se stébla chytá.“ V čem ten nápad spočíval? V originální novince v dějinách myslivosti – odváděcím přikrmování naruby: vyprázdnit dosud voňavým senem přetékající krmelce a vysypat od nich „cestičky“ dobrot až za hranice honitby, aby po nich vysoká odešla k sousedům.
„Je to sice blbina,“ pokračoval předseda, „ale mohla by tu partu, co po nás jde, rozhodit. Takže, Toníčku, ty máš zelenou! Vemeš dva naše nový adepty, vymetete krmelce, beztak sníh už skoro všude slez a zvěř se dostane k čerstvý zeleni, a uděláte jednu nebo dvě hodně nápadný cestičky podle tvýho plánu. A všichni, chlapi, zdůrazňuju všichni, začneme trousit, v krámě, u doktora, na poště a tak, že je v honitbě něco divnýho. Tvařte se přitom záhadně. Jako že se muselo přestat krmit, že se vysoký zbavujeme, že sem něco zanesla a bojíme se, aby nenakazila ostatní zvěř, a tak.“
„A co sem zanesla?“ byl zvědavý Toníček. Gusta si jen povzdechl: „Od geniality je jen krůček k debilitě.“ Pak se obrátil k ostatním: „Začínáme hned, času je málo, ani ne tři týdny. Když bude stát svatej Hubert při nás, honitbu uhájíme …“
***
„Hele, kolem tý naší honitby se něco děje?“ optal se Rudla, hlavní iniciátor potenciální změny nájemce honitby a neformální vůdce skupiny, která ji z finančních důvodů prosazovala, honebního starosty Vojty. Ten, mimochodem, byl tak trochu ve vleku událostí, sám by o nějaké změny v chodu věcí ani moc nestál. Oba muži seděli u Vojty, kterému sice patřily velké pozemky v katastru obce, ale nehospodařil na nich a zůstal u své profese, jak se dnes říká „ajťáka“, za kterou dojížděl do bývalého okresního města. „A co jako?“ byl Vojta docela překvapený. „No, proslýchá se, že myslivci přestali krmit, snad kvůli nějaký nemoci mezi vysokou, a tak. Aby to nebyla nějaká finta, jak nás přečůrat. A aby to eště ty Pražáky, co maj o honitbu zájem, neodradilo.“ „Sčítání je už v sobotu, ne?“ opáčil starosta. „Právě že až v sobotu,“ zdůraznil časový údaj Rudla. „A co jako mám dělat?“ rozhodil Vojta rukama. „Třeba nechat ty krmelce zase doplnit, aby tu vysoká do víkendu vydržela v pořádnejch počtech. Máš právo dohlížet na řádný krmení!“ „Tak s tím něco udělej, jako teda mým jménem. Já na to přes tejden čas nemám. Hlavně nic nepřeháněj! Ostatně od začátku se mi tahle akce nelíbila …“ „Ale prachy se ti líbit budou, co, až se nájem zvedne?“ pravil trochu útočně Vojtův host, ale ten jen pokrčil rameny: „Já ti ani nevím ...“
***
„No ne – my máme pomocníci?“ podivil se Toníček, když u krmelce zvaného „Nad potokem“ přistihl Janu, studentku gymnázia, jak do jesliček cpe seno z velkého batohu: „Královna místních diskoték zezelenala a dala se na záslužnou pomoc přírodě? Neříkej mi, že tě to jen tak napadlo!“ „No,“ začervenala se bůhvíproč oslovená dívka, „nápad to byl spíš tátův, ale udělat něco dobrýho přece není nic špatnýho.“ „Kdo tu mluví o něčem špatným?“ podivil se Toníček, který se mezitím prohrabával senem plnícím jesličky. „Jen mě překvapilo, že vás to napadá až v březnu, když už krmit ani není nutný, a ne v lednu, když bylo půl metru sněhu.“ „Jen doufám, že to hned nevyhážeš,“ starala se Jana, ale Toníček zavrtěl hlavou: „Kdepak, je to fajn, seš hodná a vyřiď doma, že děkujem.“ V duchu si pak řekl: „Tohle zatuchlý zasmrádlý seno by nežraly ani krávy a vysokou odradí spolehlivějc než prázdný jesle.“ Nejmladší místní myslivec holt nebyl zdaleka tak přitroublý, jak se někdy jevil.
***
Přišel třetí březnový čtvrteční večer a Rudla probíral u kávy s Vojtou plán na důležité sobotní sčítání, když mu zazvonil mobil. Jeho krátké poznámky do telefonu naznačovaly, že se jedná o právě probíranou akci, a zamračená tvář věštila, že nepřicházejí dobré zprávy. „Tak co?“ nevydržel to honební starosta, když hovor skončil. „Máme, co jsme chtěli,“ pokrčil rameny Rudla, „nepřijedou.“ „Jak – nepřijedou?“ „Prostě nedorazí jejich sčítači, protože šéfové se doslechli, že jsou tu nějaký komplikace. Sčítání se ale máme zúčastnit a když se to povede, tedy normovaný stavy budou výrazně překročený, jsou připravený dál jednat.“ „Takže my to za ně vyžerem,“ rozčilil se Vojta, „a pánové teprv uvidí, jo?! Jsou připravený, jo?! Na to se jim můžu vykašlat …“ „Počkej ještě, za pokus to přece stojí,“ hájil slabě vzniklou situaci iniciátor změny nájemce honitby. „Jakej pokus?“ pokračoval honební starosta, kterému se vlastně ulevilo: „Já, ty a vaše Jana půjdeme sčítat zvěř? Udělaj si z nás prču, posaděj nás někam, kde nepípne ani kos, a budou se nám roky chechtat. A já nemám důvod nebejt s myslivcema v pohodě! Ne, ne, za tímhle nápadem mačkám dilít. Ať si ti tví Pražáci najdou někoho jinýho …“
***
O den později se navečer scházeli v hostinci „Na šikmé ploše“ členové místního mysliveckého sdružení vlastně za stejným účelem jako den před tím Vojta s Rudou – aby přesně naplánovali průběh sčítání zvěře. Už tu seděli všichni, tedy alespoň všichni zdraví, a ve vzduchu bylo cítit trocha napětí, jak bude zítřek probíhat a hlavně jak dopadne. Jen předseda a myslivecký hospodář ne a ne začít vlastní jednání, jako by chtěli ostatní napínat. „Tak, chlapi, jdeme na to,“ pravil konečně předseda: „Nejdřív si všichni dolejte, ať si na začátek můžem připít.“ Jeho návrh byl bleskově splněn a tak mohl pokračovat. „Připijeme si na svatýho Huberta, kterej nám jako už tolikrát pomoh. Zítra totiž sčítáme sami, akce Toníček zabrala, honební starosta mi volal, že od nich nikdo nepřijde!“ Následující huronský řev a cinkot sklenek přiměl celou hospodu, aby se ohlédla, co se to u stolu myslivců děje. Následující vysvětlení Gusty-Pejraka o zrušení „honební rulety“ rozvádět nemusíme, protože už celý příběh známe.
A poučení? Žádné není. Aktivnějšímu – a nepřátelštějšímu – honebnímu společenstvu a důslednějšímu zájemci o pronájem atraktivní honitby by asi naši myslivci i s nápadem Toníčka a pomocí svatého Huberta podlehli. V podobné situaci si musí každý poradit podle místních podmínek sám. Nejlépe přesným dodržováním legislativy a tedy i optimálních stavů zvěře a také dobrými vztahy s držitelem honitby …
 
Některá ustanovení právních předpisů týkající se případu:
§ 3 (zásady chovu), § 33 (smlouva o nájmu honitby), § 36 (vypracování plánu) a § 59 (působnost krajů) zákona o myslivosti, vyhláška č. 491/2002 Sb.
 
Na motivy skutečného případu připravil Jaroslav Šprongl.
Zpracování dat...